Josh

Mason (Luke): píše Hanka124

Měl jsem to udělat? Vypadá zklamaně. Ne. To co jsem udělal bylo správné... Je to dítě. Já jsem dospělý muž. Jsem jeho opatrovník... Tohle by se dalo brát jako sexuální obtěžování mladistvého. „Moc ne, ale jestli máš hlad ty, tak klidně můžeme. " Usměju se na něj a vydám se do kuchyně. On mě následuje. Brzy už se láduje topinkami a já jej sleduju. Měl jsem to udělat. Ne, neměl. Udělal jsem dobře. Neudělal... Nemám tušení, co se to se mnou děje.

Jím topinky a on na mě tak zvláštně kouká. "Mám něco na obličeji?" zeptám se a on se začne smát. Zamračím se a jdu do koupelny k zrdcadlu, on jde samozřejmě za mnou. "Vždyť nejsem špinavý, " vypísknu a jeho rty jsou zase tak blízko těch mých.

Vypadal tak moc roztomile a když tak stál u toho zrcadla. Rozrušeně jsem se k němu natiskl. „Máš to, máš to tady. " Sklonil jsem se k jeho ústům a letmo jsem se o ně otřel svými ústy. Jazykem jsem slízl třešňovou marmeládu a okamžitě jsem se odtáhl. Díval jsem se na něj z obavou. Tohle jsem neměl udělat, ale mé nitro radostí přede.

On to udělal! Jsem celý rudý a stydlivě se culím. On to opravdu udělal! Otočím se k němu, obejmu ho a červený obličej mu schovám do hrudníku. Taky mě obejme a ani jeden nic neříkáme. Ani nechci myslet, nechci přemýšlet o tom, co se stane, až ty grázly dostaneme a Josh už nebude v nebezpečí.

Doopravdy se to stalo. Jsem v rozpacích, jsem naprosto mimo. Tohle bylo vůbec poprvé, co jsem nějak projevil náklonost. Jsem ale šťastný. Doopravdy šťastný. Nejistě se k němu opět nakloním, to že mě objal znamená, že mu to nevadí. I tak... Je mu jen šestnáct. Jen... Jsem tím pádem nemocný? Opět mu věnuji něžný ale trochu delší polibek.

Užívám si další polibek. Je tak jemný, jakoby se bál, že mě tím vyděsí. Když se ode mě odtáhne, dívá se mi do očí. Stydím se, jsem ještě červenější než rajče, ale i tak mu pohled oplácím. Oba se mírně usmíváme, asi, ne, kecám, on mírně a já se směju od ucha k uchu. "Ty mě máš rád."

„Mám, "vydechnu a opět si jej natisknu na sebe. „A ty mě?" zeptám se tiše a opět se osmělím zajít kousek dál a políbím jej na krk. Opět se nervózně odtáhnu. Je skutečně tak droboučký a zároveň tak moc křehký. Chci jej ochraňovat před vším, co mu může ublížit a ukonejšit jej, aby nemyslel na to, jak mu svět již ublížil.

"Taky tě mám moc rád, " špitnu a skousnu si ret. Ano, mám ho rád. A on na chvíli i mě, do chvíle střetu s Glinem, to bude oboustranné a pak? Pak mě bude nenávidět, trápí mě to, tak moc, nechci tak hodnýho chlapa tahat za nos, ale je to má práce. "Ty máš tady taky kousek marmelády, " šeptnu, stoupnu si na špičky a slíbnu mu imaginární nečistotu z rtů.

Zasměju se a vysadím jej na pračku. Opět se přitisknu na jeho rty. Přeci jen jej musím zbavit nečistot. Polibky mi hladově oplácel a já si proti němu připadal nezkušený... Hodně nezkušený. Bylo to ale krásné. Cítit takto jeho teplo.

Líbáme se a já mu obmotám ruce kolem krku a nohy kolem pasu. Tisknu se k němu jako klíště a on se do polibků usmívá. Náhle mu ale zazvoní mobil. Kdo mu tak může volat? Mračí se a poslouchá, co mu říká. Snažím se pozorně poslouchat, ale nic neslyším.

Přijal jsem hovor, v uchu mi v okamžiku začly znít zvuky a nadávky. „Nemůžeš dát výpověď! " vyrozumněl jsem nakonec. „Ale já nepodal výpověď, pane Finniane," lehce jsem zvýšil hlas. On přestal s prosbami a výhružkami a trochu klidněji mi oznámil, že sem přijede. Na to hovor ukončil a já se zadíval na Luka. „Matka byla asi akční, "slabě se pousměju a začnu se k němu opět naklánět pro polibek.

Takže jeho matka? To se musí ověřit, nějak nenápadně. Líbí se mi, jak se usmál, a jen na mě. "Tvá matka je blbá, že nevidí, jak úžasný jsi. Chtěl bych, aby tu byla ta moje i s tatínkem a viděli tě, určitě by tě měli rádi, " začnou mi téct slzy. Taky bych chtěl rodiče, ale živý a taky, aby mě chtěli a nenechali někde na skládce. "Stýská se mi po nich, " pláču mu do hrudi a on mě hladí po zádech.

„Bude to dobré, "šeptal jsem a dál jsem jej hladil po zádech. „Teď máš mě a já mám tebe," usměju se a opět jej políbím. Líbí se mi cítit jeho měkké polštářky na těch svých. Víc jsem si jej za bok natiskl na sebe, i polibek jsem zintenzivnil. Nešlo tomu odolat.

"Dobře, " pofňuknu, ale pořád musím myslet na to, že až skončí tento úkol, on mě odkopne a obviní ze zrady. Líbáme se tak naléhavě, oba to potřebujeme. Když se od sebe odtáhneme, setře mi slzy a přenese mě na pohovku do obyváku. "A proč že má přijít ten tvůj pan šéf?" kňuknu, když zjistím, že se ho budu muset pustit, protože by to bylo před jeho šéfem a šéfovým manželem neslušné.

„To nevím, "zamyslím se a on mě s úsměvem povalí pod sebe. „Co blbneš?" zasměju se lehce a on se kousne do plného rtu. „Jsi tak krásný. "

"Nejsem, " zčervenám zas a při zazvonění zvonku z Joshe slezu. "To ty jsi krásný, " šeptnu ještě před tím, než svému šéfovi otevře dveře. "Dobrý den, " pípnu a ten pan Brandon se usměje. "Připomínáš mi mého manžela. Taky byl z první tak nesmělý a ze všeho vystrašený, " mrkne na mě a posadí se naproti, zatímco Josh vedle mě.

Nejistě se dívám na pane Finniana. „Přišla mi písemná zpráva, že podáváš výpověď. Je tam naprosto vše i tvůj podpis. " Naprázdno otevřu pusu. To není možné. „Nepodal jsem žádnou výpověď, pane. Jde o nedorozumění nebo o nějaký hloupý žert. Věřte mi, pane." Lehce mi poskočil hlas. Práce je to všechno, co mám.

"Věřím, o tebe přece nemůžu přijít! Co bych bez tebe dělal?!" směje se ten muž naproti mně. Podle toho, co o něm vím, tak je neškodný a Josh pro něj pracuje už několik let."A od koho jste tu zprávu dostal?" špitnu.
"Od takové mladé ženy, říkala, že je to tvá přítelkyně..." Charlot. Otázka, poslala ji Joshova matka nebo někdo jiný.

„Nemám přítelkyni, "odpovím lehce uvolněněji. „Ano, máš přítele," zasměje se pan Finnian a já zrudnu. „Joshi. Beru tě jako část své rodiny. Prostě bez tebe si nedovedu představit den, to ale neříkej Rossovi jinak mi... " kousne se do rtu. „No prostě." Zasměje se. „Začni mi konečně v soukromí tykat. Když mi vykáš je to hrozně... Přijdu si jako staroch a to jsem asi o dva roky starší, ne? Nebo možná mladší. " Zamyslí se a já nejistě koukám do podlahy. „Není to slušn..." „Samozřejmě mi může tykat i tvůj přítel, Luke, že? " usměje se.

Další milý chlap, kterého budu tahat za nos. "Ano, pane." odpovím tiše. "Brandone, prosím, a nemáš se čeho bát, já tě neukousnu a myslím, že tvůj přítel taky ne." pořád dokola na mě mrká. Josh je můj přítel? Můj kluk? Díky těm polibkům? Ale chce on to vůbec?
"Já nevím," špitnu a smutně pokrčím rameny. "Joshi, pokud se nemýlím, tak máme jet pozítří na obchodní cestu. Pojedeš nebo budeš doma se svým andílkem nebo taky můžete jet oba. A když říkám jet, tak myslím letět," usmívá se Brandon a já sebou trhnu. Nemůžu dovolit, aby jel do jiné země, za prvé by bylo těžší vše ohlídat a za druhé, nemůžeme do toho tahat další zemi. "Já, já nikam nechci." rozklepe se mi spodní ret.

„Rád bych jel ale Luke... Nemohu ho nechat samotného. " Pan Finnian... Brandon se zasmál a zamrkal.
„Jasně. No, nevadí. Poprosím Rosse, aby jel se mnou. Určitě mi rád pomůže." Nad tou pomocí si dovedu sám moc dobře představit, co to bude obnášet. Nervózně si propletu prsty. „Takže Vám... Tobě navadí? " zakoktám se. Je to divné jej takto oslovovat, ale když řekl, že mě bere za část rodiny. Nešlo tomu jinak. „Samozřejmě, že ne. Jen nevím, co provedem s malým." Povzdechl si a já se pousmál. „Mohl bych... Abych alespoň trochu odčinil. Přeci jen by to nebylo poprvé." „Skutečně? " celý se rozzářil.

Josh chce hlídat dítě? Vážně? Proč se to tak komplikuje? Teď budu odpovědný za dva životy. "Můžu se zeptat, o kom mluvíte? Kolik je tomu malému let?" zajímám se. Zvědavě na ty dva koukám. Jestli je to moc malý, tak se bude starat spíš o něj a já ho nebudu mít pořád u sebe! Pokud se to stane, budu muset přistoupit k radikálnímu řešení...

„Rickovi je deset, "zasmál se Brandon a já se též slabě usmál. „Je s námi už tři roky a je to, je to naše zlato," usmíval se a proplétal a rozplétal si prsty na rukou. „Je hodně samostatný a inteligentní, až mě to někdy děsí. Dalo by se říct, že je to génius. " Brandon vypadal trochu divně, rychle mrkal a musel něco dělat. Byl nervózní. „Stalo se něco? " zeptal jsem se a on jen rychle zavrtěl hlavou. „Ne, ne. " Zasmál se rychle. Takže ano. Něco se děje.

Desetiletý kluk? To bude moje smrt. Uhlídat ho i Joshe... "Joshi, proč ti lže? Vždyť to se nedělá." zeptám se ho jako malé dítě. Musí být ze mě pěkně zmatený, ale když už mám být narušený puberťák a nikdo neví, jak se to krom sebevražd a řezání pozná, mělo by se toho využít v prospěch úkolu.

Lehce jsem se zasmál. „Vím, že mi lže." Brandon naštvaně zaprskal a následně si povzdechl. „Rick mi řekl, že mě nenávidí," slabounce se usmíval a já nevěřícně vytřeštil oči. „Prý jeho jediný táta je Ross a já jsem jen... Jen cosi... " Po tváři se mu skutálela slza, kterou rychle setřel. „Určitě to tak nemyslel, "snažil jsem se jej nějak uklidnit, ale netušil jsem jak. Nenápadně jsem si propletl s Lukem prsty. „Co mám dělat? " zašeptal jsem.