Josh

Mason (Luke): píše Hanka124

Držím se ho jako klíště, jen aby nikam nechodil. Nejsem si totiž jistý, jestli ta rána z venku byla od Sam nebo nějakého vetřelce, když ho udržím u sebe v posteli, odkud dobře dosáhnu pro všechny případy na zbraň. No, jo, zčásti si ale taky chci užít objetí od jiné osoby. Cítím, že je mu to nepříjemné, ale já se tak cítím podivně dobře. Užívám si to, takže po chvilce zastavím i to své kňourání a začnu dělat, že spím. Ale je mi jasné, že nesmím usnout, kdyby ta rána opravdu pocházela od nezvaného hosta. Můj úkol je jasný.

I když spí, tak se mě pevně drží. „Jsi strašný... " nedořeknu a shrnu mu vlasy z tváře. Všimnu si jizvy na spánku a zamračím se. Přejedu po ní prsty. Od čeho to má? Pomalu se mi klíží oči a já konečně usnu.

Probudí mě budík a jeho očividně taky, protože doopravdy peprně zanadává a ležérně kolem mě obmotá ruku. Chrápe. „Hej? " vypravím a on sebou škubne. Chvilku na mě kouká, jako by mu něco docházelo a pak se rozbrečí. Znechuceně zkřivím tvář, co to zas dělá?

Vzbudí mě budík. Kdy jsem usnul? No, oba žijeme, takže mám štěstí. Trošku jsem pochrupával a víc se k němu přitiskl. Koukám na něj a on se na mne mračí. Není to příjemné a já nechám stékat slzy. On se ještě víc zamračí a začne mě od sebe odstrkovat. Ještě víc se rozbrečím, odtáhnu se od něj a stočím do klubíčka.

To jsem nechtěl. Přišoupnu se k němu a nejistě se mu začnu omlouvat. On dál fňuká a mě bolí hlava víc a víc. Nechápu, proč lidé brečí. Vysvěluje se to jako ventilace pocitů, nedává to smysl. „Notak, nebreč. Já se doopravdy snažím, ale já v tomhle nemám praxi. " Vykulí na mě oči a já se opět slabě pousměju. „Dneska budeme tedy nakupovat, souhlasíš? Pak zajdeme do té restaurace a poté můžeme navštívit mou matku a tvou... Co pro tebe vlastně je má matka? Co jsem pro tebe já příbuzensky? Kolik ti vlastně je?"

Přitáhne si mě k sobě a omlouvá se mi. Zase se k němu přitulím. Má spoustu otázek. "Já-já nevím, řekli mi, ze jsi můj vzdálený bratranec, " vzlyknu, "a je mi šestnáct a tobě?" Začne se se mnou nalepeným na sobě zvedat. "Proč se tě mám pustit?" zabručím. "Ty mě taky nemáš rád?"

„Aha... Je mi dvacet šest a je to celkem... Je to moc intimní. " Rozřehtá se a já si povzdychnu. „Vstávej." Po ránu plném útrap a neustálých výlevů z jeho strany, že nikam nejde jsme se konečně dostali ven. I přes jeho zjevný odpor jsem jej držel za ruku a vlekl jsem jej za sebou. V obchodě jsem myslel, že se z něj zblázním, i tak jsem si ale dokázal udržet chladnou tvář. Tedy až do doby, než mě prodavačka označila za velmi starostlivého staršího přítele.

Vážně není moc empatický, ale je až přehnaně pozorný a snaží se mě hlídat na každém kroku. Jen tak tak jsem si stihl nenápadně vzít pistoli a upevnit si ji za pas. Teď je to jen: potřebuješ toto a támhleto. Celou dobu si držel chladnou tvář, ale pak bouchnul. Dívám se okolo, všimnu si Jacka a Martyho v okolí. Hlídají nás, to jsem rád. Nese mi všechny tašky a druhou rukou si mě drží pořád u sebe. "Klid, Joshi, klid, to měl být kompliment. Pojď, pojď už půjdeme, " tahám ho pryč.

„Kompliment? Vypadám snad jako pedofil? Vždyť náš věkový rozdíl je deset let! " Pomalu se uklidňuju. „Omlouvám se za to vypěnění. Bylo toho v poslední době nějak moc. Mé chování nyní bylo velmi nevhodné a nedůstojné." Zvědavě se na mě kouká. „Co je? " zeptám se a on si se mnou proplete prsty. „Co to vyvádíš?" zamračím se a on mě obejme kolem pasu. „Hej?"

Chtěl jsem ho potěšit, tak ho obejmu. "Chci, aby ses usmíval." usměju se na něj, ale on se k úsměvu nemá. "Tak ne, " posmutním a zase ho pustím. Všimnu si, že se k nám blíží nějaký chlápek s brýlemi. Podívám se na kluky a oni kývnou. "Potřebuju na záchod, kde je tady záchod?" začnu ho tahat pryč. Po očku sleduju toho muže, který mírně zrychlil, aby nás dohnal. Naproti nám jde sám zabiják Colin. Máme problém. "Nebo ne, půjdeme ještě támhle, dáme si zmrzlinu." ukážu do hloučku lidí. Potřebujeme čas. Jen se modlím, aby tady Colin nevytáhl zbraň a nezačal střílet, bylo by hodně obětí.

„Tak co teda chceš? " zeptám se netrpělivě a vytrhnu se mu. „Chtěl jsi na záchod, jdeme na záchod." Rozejdu se směr záchody a on vedle mě klusá. „Co je s tebou? Vypadáš... " Strčí mě do kabinky a zabouchne za námi dveře. „Co to provádíš?" zeptám se celkem vytočeně a pokusím se ho obejít. Nedovolí mi to. Navíc jdou z venku slyšet podivné zvuky, jako by se tam někdo rval. „Pusť mě ven! " dostanu se konečně ven a nikde nikdo. Uhladím si oblečení. „Nechápu, o co ti jde. V koupelně ti má přítomnost vadí, ale teď to vypadá jako bys chtěl, abych ti držel přirození."

To bylo o fous. Doufám, že to kluci zvládli a nikdo nebyl zraněn. "Tak já se teda omlouvám! Všude mi lezeš za zadkem a když jednou neprotestuju, tak je všechno špatně! Fakt promiň, že mě máš na krku, opravdu jsem nečekal, že mi někoho vůbec najdou. Já vím, že mě tu nikdo nechce, tak proč už mě nenecháte skapat?" rozkřiknu se na něj, dřepnu si a chytnu se za hlavu. Žádné utajení pro mě nebylo tak náročné. Já Patriši říkal, že to nezvládnu. Josh stojí nade mnou a evidentně neví, co dělat.

Natáhnu k němu nesměle ruku. „Je to pro mě... Nedokážu pochopit tvé myšlenky. V jednu chvíli chceš to, v druhé to a pak zas nechceš nic. " Zhluboka se nadechnu. „Co teď tedy chceš, abych udělal?" zvedne ke mně ubulený pohled a jako by se mu zablýsklo v očích. Pomůžu mu vstát a s očekáváním čekám, co z něj vypadne.

"Promiň, já... Usmívej se prosím." utřu si rukou slzy a podívám se mu do tváře. "Pořád se jenom mračíš a to ne jen na mě. Nesluší ti to. Úsměv nutí ostatní taky k úsměvu. Takže se prosím usmívej, " myslím to vážně. Jeho život musí být tak nudný a smutný, když se na všechny škaredí. "A taky můžeme jít na tu zmrzlinu, " uculím se na něj a doufám, že až vyjdeme, nebude všude kolem rozruch a policie.

Trochu více si utáhnu kravatu a pokusím se usmát. Opět z toho ale vyjde jen ten slabý úsměv. „Nejde to, "oznámím mu s klidem. „Úsměv není a ani jej nepovažuji za důležitý. Důležitá jsou pravidla, kterými se život řídí. Svět je stvořen pravidly a my bychom se jimi měli řídit." Za ruku se s ním rozejdu ke zmrzlině. „Jakou si dáš? " Je tu doopravdy velký výběr. Nadiktuje si jakousi chemickou slátaninu, nechci ani vědět z čeho. Já si dám obyčejnou vanilkovou, někdy ta nejvšednějí, je tou nejlepší.

Aspoň se o to pokusil, ale ten jeho přístup, to je něco strašného. "Díky," poděkuju. Oba lízáme zmrzlinu a jdeme směr parkoviště, kde Josh nechal auto. Přešlapuje u něj Sam. "Dobrý den, " pozdravím slušně a ona se ušklíbne. "Dobrý den, hledala jsem vás, zapomněla jsem vám dát Lukeho antidepresiva, kdyby bylo potřeba. Na Luke, hlavně to neztrať a neboj, bude ti to chutnat, je to sladké, " mrkne na mě. Takže pilulky s hroznovým cukrem, aspoň něco. Převezmu krabičku a ona mi s ní podá i malý papírek, který si nepozorovaně strčím do kapsy.

„Děkuji, asi bych si ty léky měl asi vzít ale já. Jak často to má brát? " zadívám se na krabičku a Vivian mě začne zahlcovat odbornými názvy. „Takže jednou denně?" kývne a já si oddechnu, že jsem to pochopil. Zapípá mi telefon a lehce se zamračím. „Pojedeme tedy k mé matce... Vypadá to, že i tak bychom neměli na výběr." Nasedneme do auta a já nastartuju.

Sedím v autě a koukám z okna, potřebuju si přečíst, co je na tom lístku, ale nemám k tomu příležitost. Po nějaké době zastavíme před velkým a luxusně zařízeným domem, nebo spíš vilou. Tak tady asi žijí pan a paní Leekerovi. Necítím se tu dobře. Josh mě chytne za ruku a táhne do domu, kde se na tváře políbí svou matku. "Dobrý den, " kuňknu stydlivě a sednu si co nejblíž Joshovi. Ta žena mi není sympatická. "Joshi? Kdo je tady ten tvůj malý kamarád?" ta žena se usmívá tak falešně, že proti tomu je i Luke Beel skutečný.

„Vzdálený příbuzný a... "
„Ach tak," přeruší mě bez sebemenšího zájmu. „Co jsi chtěla? " Nadechla se a pak jen pokroutila hlavou. „Jde o Charlot." Zvednu zmateně pohled a ona se usměje. „Vem ji konečně na schůzku a konečně celkově posuň váš vztah."
„Matko, já..." zmlknu, když mě zpraží pohledem. „Charlot, zlato, pojď sem." Do místnosti vešla má snoubenka a mně se sevřelo hrdlo. Byla oblečena jako laciná dívka. Nelíbilo se mi to. Vůbec se to neshodovalo s tím, jak se oblékala. „Před nedávnem jí zemřel otec, strašlivá zpráva," oznámila mi matka a já Charlot políbil ruku, ona se však usmála a neomaleně mi vtiskla polibek na ústa. Absolutně se mi to nelíbilo. Nechápal jsem, co se děje. Kam se poděla ta nesmělá, roztomilá dívka? Tohle se jí zhola nepodobalo.

Jeho matka je mrcha a ta snoubenka? K Joshovi jsem typoval nějakou knihovnici v kostýmku. Josh vypadá hodně překvapeně a zase se mračí, ještě víc než teď. Navíc, jestli mají jít na schůzku, ta mrcha mě nenechá jít s nimi. A po tom, co se stalo dneska. To nemůžu dovolit. "Ahoj, " usměju se nesměle na tu dívku, nejspíš mě předtím nezaznamenala. Dívka, Charlot, se na mě zmateně podívá a pak se s otázkou v očích otočí na Joshovu matku. "Toho kluka si nevšímej, " mrkne na Charlot a pak se podívá na Joshe. Má ještě ledovější pohled než Josh. "Joshi, pošli toho kluka někam pryč."