Josh

Mason (Luke): píše Hanka124

Dá mi nějaké oblečení a sám se převléká. Mám rudé tváře a snažím se dívat jinam. Jsem sice špičkový tajný agent, ale pohled na nahou mužskou hruď mě dostane pokaždé. No, můžu to zamaskovat tou stydlivostí. Nemůžu se před ním převlékat, viděl by zbraně, které bych měl na sobě připevněné. Sice teď mám jenom jednu, ale i tak nechci nic riskovat. Ještě že ji mám přidělenou ke kotníku. Rychle si zády k němu převléknu triko, ale s teplákama čekám, až odejde. Na jeho otázku jen zavrtím hlavou a čekám, až odejde. Pak si odepnu zbraň a hledám pro ni příhodnou skrýš, kdyby se něco stalo. Mám vybaleno a prázdný kufr zasunu pod postel. Hodím na sebe ještě mikinu a rukávy si stáhnu co nejníž. Potichu přejdu za ním do kuchyně, kde se s někým naštvaně baví po telefonu.

„Ne, já Vám to řekl, kdybyste mě poslouchal, věděl byste to. Prostě mě pusťte zase do práce, protože jinak to nezvládnete. " Na to se ozve, to se uvidí a hovor byl odpojen. Položím nový telefon s třeskotem na stůl a pustím se do přípravy lososa. Nejlepší ryba vůbec. „Jíš ryby?" Kývl hlavou a já mu nabídl škrabku. „Udělal bys brambory, abychom si k lososu mohli dát kaši? "

Kdo mu volal? Že by šéf z té jeho firmy? Jen pokývu hlavou a popadnu do ruky nůž a chci se dát do loupání, ale on zavrtí hlavou a nůž mi vezme. Místo něj mi do ruky vrazí škrabku. Jakobych byl mimino. No, ale proč se mu divím? Taky bych nikomu, kdo by byl schopnej se schválně pořezat, nůž do ruky nedal. Už mám všechny brambory oloupané, on má ještě práci, tak se rozhodnu je i nakrájet. Natáhnu se znovu pro nůž. Chvíli si pro efekt ostří toužebně prohlíží, a když si všimnu, že se jeho pozornost zaměřila na mě, začnu normálně krájet. Dělám, jakoby nic. Josh je celkem nezodpovědný, kdybych byl doopravdy psychicky labilní a chtěl se pořezat, už ležím na zemi v kaluži krve.

Nejistě přešlápnu. Nevím, co mu můžu dovolit, ale pro jistotu budu nože zamykat. Když se na chvilku zastavil, tak mu opět vezmu nůž z ruky a dokrájím to. „Nevím, co přesně smíš a co ne. Nic mi neřekli," oznámím mu. „Asi teda bude lepší, když budu nějaký čas spát s tebou v místnosti. Asi na zemi," sdělím mu svou myšlenku a dám vařit brambory. „Taky mě zajímá, bereš léky? Určitě ano. " Zkoumavě se na něj zadívám a dojdu k němu o kousek blíž. „Taky bych byl rád, kdybychom se nějak blíže seznámili. Řekneš mi, co máš rád, co nemáš rád a tak dále. "

Léky? Patrišo, kurva! No, alespoň se vyřešil problém s tím, že by spal v jiné místnosti. "Neberu prášky, nejsem nemocnej, jen smutnej, " zabrblu, nemůžu brát žádný prášky, musím být při smyslech. Překřížím si ruce na hrudi.

„Deprese je psychická nemoc. Zajdeme k nějakému doktorovi, pokud nic nebereš. Nechci tě najít podřezaného." Prostřel jsem a nabral jsem nám na talíře. Snědl to na posezení, překvapil mě. Myslel jsem, že moc jíst nebude. S čím jsem ale počítal, bylo to, že jí jako prase. V klidu jsem si položil poslední sousto do úst a ubrouskem jsem si utřel ústa. Nádobí mi pomohl naskládat do myčky, bez odmlouvání, a dokonce mi ho pomohl i utřít. Problém nastal se sprchou. „Budu tam muset s tebou," oznámil jsem mu a on zavrtěl hlavou. „Nemám potřebu tě okukovat, jen na tebe mám dávat pozor."

Já nemůžu brát prášky! Musím zavolat Patriše, snad něco vymyslí. Všechno sním, vaří opravdu dobře a pak mu pomůžu všechno uklidit. Celou dobu je ticho a já se jako správný stydlivý hoch dívám do země. On... nemůže se mnou do sprchy, nemůže mě vidět nahého, co kdyby si všiml těch jizev z různých misích? Neměl bych, jak to vysvětlit, zvlášť ty jizvy po kulkách. "Ne, nechci, díky, " mračíme se na sebe. "Zvládnu to sám, už nejsem malej! "

„Malý nejsi, ale výškově ano. Duševně taktéž. " Znechuceně na mě zíral. „Nebudu se na tebe dívat, jen na tebe budu mluvit." Chytím jej za ruku a strčím jej do koupelny. Otočím se čelem ke dveřím a on i tak dál kňourá. „Mám ti snad pomoct? "zeptám se klidně a on konečně zmlkne. Ozve se šplouchnutí a on vyjekne, když se otočím. „Vždyť nic nevidím. Je tam pěna."

Toto je to nejtrapnější utajení, co jsem kdy dělal. Sedím nahý ve vaně plné pěny. Krčím se, aby ze mě viděl co nejmíň. "Otoč se! Otoč se!" pištím jako malá holka.

„Ne, "odpovím nezaujatě. Samotnému mi to není ani trochu příjemné. Spíš je to pěkně otravné. „Pohni sebou, ať tato trapná situace skončí, také nechápu, o co ti jde. Jsme oba dva chlapi." Začnu vyskládávat věci z prádelního koše. Aspoň vyperu.

Zaskočil mě tón jeho hlasu, to nemyslí vážně, ne? Myslí si, že uklidní psychicky nemocného kluka takovým tónem. Tím dává najevo jen své nepřátelství ke mně. "Okamžitě vypadni!" zaječím s hranými slzami po něm začnu házet jeho sbírku pečlivě vystavených sprchových gelů a mycích prostředků. Překvapeně se snaží všemu vyhýbat. Je zaneprázdněn nadáváním na nepořádek, který jsem způsobil, takže kolem sebe obmotám ručník a vyběhnu celý mokrý z koupelny.

Naštvaně vše rovnám na své místo. Všechno zničil. Dalo mi takovou práci vše naskládat podle složení, vše zde bylo perfektní. Po douklízení ho jdu hledat. Najdu jej ve skříni. S povzdechem si jej vezmu do náruče a on se snaží bránit. „Omlouvám se, pokud jsem byl hrubý, neuvědomuji si to. " Pevněji jej chytnu a všimnu si jak zrychleně dýchá a jako by jeho síla opadla. Asi je vyčerpaný. Položím jej na postel a donesu mu zmrzlinu. „Tady, má omluva. Neumím být moc citlivý ani empatický."

Jako opravdový vyděšený kluk se schovám do skříně, kde se utřu a obmotam ručník kolem sebe. Z nenadání se Josh otevře skříň a s povzdechem mě chytne do náruče. Bráním se, ale pak mi začne padat ručník a já celý zrudnu. A je to tu zas. Položí mě na postel a zabalí do peřiny. "Díky, " špitnu, když mi dá na klín kyblík zmrzliny se zapíchnutou lžící. Omluví se a dodá, že se odtud nemám ani hnout a sám se šel umýt. Tomu se říká zodpovědnost. Rychle na sebe hodím pyžamo a napíšu zprávu dne Patriše, kde se i zmiňuju o lécích, které prý potřebuji.

Vrátím se oblečen v pyžamu a on se rozesměje. Sklopím hlavu a roztáhnu si madraci vedle postele. Následně si rožnu lampu a začnu dělat svou práci. Grafy, smlouvy, vše se musí zkontrolovat. Opět má rýpavou poznámku na můj noční úbor a já se opět slabě pousměju. „Neboj, zítra ti koupím taky takové. "

To jeho pyžamo, pane bože, vynadá to jako zateplená pruhovaná košile s límečkem a dlouhé kalhoty stejného stylu a to celé v černo bílé. "Vypadáš v tom jako nějaký zločinec z věznice, " směju se. "Ne, díky, mně stačí, co mám, " bráním se s menším úsměvem. Dál je ticho, on pracuje a já dlabu zmrzlinu. Budu muset počkat, až usne a pak jít nainstalovat kamery v okolí domu.

Bylo k druhé v noci, když jsem zaregistroval, že nespí. Naopak. Zdálo se mi, že na mě zle koukal. „Spi. " Zaklapnu laptop a on na mě dál nevěřícně civí. „Ano, taky už půjdu spát." Převalím se na bok a koukám se na něj. Taky si lehne. Díváme se na sebe. Je mi to nepříjemné. Silně nepříjemné.

Vážně? Vážně ještě nespí? Jak mám dělat svou práci, když on ani ve dvě v noci nespí! Pozoruje mě a já jeho, vypadá to, že nastražení kamer kolem domu budu muset přenechat Sam. Pod polštářem nahmatám vysílačku. "Jdu na záchod, " špitnu a zvednu se. "Jdu sám na záchod." zavrčím, když se začne zvedat taky. Rychle zmizím na záchodě, kde se zamknu. "Sam, Sam, slyšíš mě? Jsi vzhůru?" šeptám do vysílačky. "Víš, kolik je hodin Masone?! Patriša zuří, že už nemáš venku ty kamery, " vyčte mi. "Budeš je tam muset dát ty, mě ani do sprchy nepustí samotného a teď je taky vzhů... Musím končit, spoléhám na tebe, " špitnu a schovám mimi přístroj do kapsy. Josh začne klepat na dveře, já se posadím na zavřený záchod a začnu vzlykat.

Měl jsem zůstat ležet, nemusel bych to teď řešit. S nárazem vpadnu do dveří a on se na mě podívá uplakanýma očima. „Proč pláčeš? "zeptám se pohladím ho po hlavě. Ještě víc se rozkvílí a já lehce couvnu. Plačící lidé... Nejsou jednodušší na zvládání. „Shh." Natisknu ho na sebe a hladím jej po zádech. Takhle to vždy bylo v televizi. Obmotá kolem mě ruce a já jej opět vyzvednu do náruče. Odnesu jej do postele a protože mě nepouští, tak si lehnu za ním. Hladím jej po zádech a on mi dál kňourá do trička. Ozve se rána z venku a já sebou škubnu. Chci se jít podívat, co se děje, ale on se kolem mě přímo omotá. Ruce má kolem mých boků a nohy jsou propletené s mými. Je to nepříjemné. Snažím se vyprostit, ale on prostě nepouští. Nakonec to vzdám a nechám si tímto příšerným způsobem narušovat osobní prostor. Jeho obličej je zabořen v mé hrudi a cítím jeho dech. Doopravdy je to divné a nepříjemné. Taky jsem měl chvilkami pocit, že mě očichává, už z něj blázním.