Josh

Mason (Luke): píše Hanka124

"Ne, ne, Joshi, on už tu není, je mrtvý, už ti neublíží." Pořád mu opakuju. Na malou chvíli se mě pustí a spadne z postele. Do pokoje vletí Marty, a když vidí Joshe na zemi, chce mu pomoct, ale on se začne odtahovat, ještě více se třást a křičet. Je tak moc vyděšený a já nevím proč... "Marty? Pomoz mi prosím..."
"Neměl bys Maso..."
"Vždyť ho vidíš, já musím..."
"Dobře..., ale pokud tě bude cokoliv sebeméně bolet, voláš si sestru!"Nekompromisní, přísný, ale starostlivý... Opatrně mě vezme do náruče a ještě opatrněji mě posadí na zem kousek od Joshe. "Joshi... To jsem já Mason, tvůj Luke i tvůj Mason. Pojď ke mně, jsem tu s tebou, nic se ti nemůže stát..." natahují k němu ruce, aby věděl, že chci k němu.

Zoufale mu hledím do tváře. Stále se celý klepu, ale už nekřičím. Pomalu se k němu přisunu. Stále na sebe nenechám sáhnout, ale pomalu se uklidňuji. Jsem celý zpocený, raelitu však již vnímám. Není tu. Je mrtvý. Je to v pořádku. Je, je to v pohodě.

Přiblíží se ke mně, ale tak, aby se mě nedotýkal. Mrzí mě to, ano, ale je jasné, že mi po tom všem nebude zcela věřit. "Ano, správně, klid." pořád se na něj snažím mluvit, i když ze mě vychází jen nesmysly. "Všechno je už v pořádku." Už nic nekřičí, klepe se, ale o dost méně než předtím, ale slzy tečou stále. "Joshi, pojď ke mně, ať tě můžu obejmout, slibuju, že ať tě ve snu vyděsilo cokoli, já už nedovolím, aby se to stalo, ano?"

„Ne-nedovolíš? " vybleptnu a přitisknu se k němu. Snažím se mu nezpůsobovat bolest a snad se mi to i daří. „Já, já už nemůžu. Hnusím se sám sobě. Je to odporné." Roztřeseně si najednou začnu stahovat tričko. Třeba mohl, mohl lhát. Mohl. Nemusí to být pravda! Začnu si prohlížet obnažený krk. Jednou se mi zdálo, že mě hodně kousl, ale ráno tam nic nebylo. Ani jsem nic necítil. Pokud jsem byl stále ale ještě otupělý. Ne, není to pravda. Ztuhl jsem a přejel jsem po jizvě a zoufale jsem zavrtěl hlavou.

V jednu chvíli se ke mně tiskne a v druhou si svléká tričko, vůbec ho nechápu. Zoufale si prohlíží snad každý kousek své kůži na hrudi. Přejíždí bříšky prstů po sotva viditených jizvách nebo jizvičkách. Začíná se ještě více třást. Ne, ne, ne. Udělám prudký pohyb, kterým si ho přitáhnu znovu do náruče. Položím si jeho hlavu na zdravé rameno, aby vnímal jen mě a né další a další jizvy na jeho krásné pokožce. "Ššš, Joshi, co se děje? Vždyť jsi nádherný. Prosím, prosím, pověz mi, co tě trápí. Potřebuju to vědět, prosím, chci ti pomoct, prosím, už tě nechci vidět takto utrápeného a vyděšeného."

„Nemám nic, vůbec nic. Ty, ty jsi mě měl rád jen kvůli své práci, Brandon a jeho rodina, protože jsem u nich pracoval. Má matka mě neměla ráda nikdy a otec taky. Můj bratr mě jen využil a má představa toho, že celou dobu jsem neměl sex je nepravdivá. " Dusivě se nadechuju a hlas mi přeskakuje. „Celou tu dobu. Dělal to a já o tom nevěděl," dál jsem plakal a tahal jsem se za vlasy.

"Ne, ne, to přece není pravda, já tě miluju, máš mě, možná to byla zprvu práce, ale teď už není. A to stejné u Brandona, Rosse a Rikiho, mají tě moc rádi, jsou to tví přátelé, jinak by se o tebe tak nebáli. Ty nejsi vůbec sám. Tvého bratra neznám, ale nemyslím si, že by tě schválně využil." Dál si ho k sobě tisknu a násilím mu odtáhnu jeho ruce z vlasů a nahradím je svou. Jemně mu prohrabuju vlasy. "A to poslední nevím, jak myslíš, snažíš se mi říct, snažíš se mi říct, že ty a Tod..." ne, to nemůže být pravda, ale odůvodňovalo by to jeho nynější chování... "Chudáčku můj... Já už to nikomu nedovolím."

Poslouchám ho, chci tomu věřit, ale nejde to. Stoprocentně ne. Zažil jsem už tolik zklamání. Tolik bolesti. Chci mu tak moc věřit. Zabořím mu hlavu do hrudi. „Jsem obyčejná děvka. Udělal ze mě děvku. "

"Nejsi, ty nejsi žádná děvka, Joshi, děvky to dělají dobrovolně a ví o tom, ty ne. Děvky se všem vybízejí, ty ne. TY jsi nádherný, děvky ne." snažím se ho uklidnit, docílit toho, aby mi alespoň malinko věřil. Jemně ho za vlasy od sebe odtáhnu a dám mu dlaně na tváře, aby se na mě díval a aby viděl, co chci udělat, a aby mě mohl kdyžtak zastavit. Dívám se mu na rty a začnu se k nim pomalu přibližovat.

Neodtáhnu se. Jen sebou překvapeně škubnu. Nereaguju a on se už chystá odtáhnout, když na jeho polibek konečně též zareguju. Opatrně mu každý polibek oplácím a nejistě hladím jeho boky. Už ani nebrečím. Dokonale mě to utišilo.

Opatrně se otírám svými rty o ty jeho, abych ho nevyděsil, ale když nespolupracuje, tak se chci odtáhnout, ale zastaví mě jeho ruce na mých bocích. Taky začne slabě pohybovat rty, je z něj cítit nejistota. Jednou rukou ho vískám ve vlasech a druhou mu dělám kroužky na zádech.Už se neklepe, už nepláče, je klidný. Jsem tak rád. Sedíme v objetí na zemi v nemocnici a jemně se líbáme. "Lepší?" špitnu, když se ode mě trošičku odtáhne, aby se mohl nadechnout.

„Ano," pousměju se. „Děkuju," špitnu a pomalu se postavím. Jemu pomohu udělat to samé a položím ho do postele. Následně si lehnu k němu. „Už, už se nechci cítit, tak hrozně. "

"Díky, a už se tak cítit nebudeš, už je pryč a už ti to nemůže nikdy udělat a já zajistím, aby to neudělal ani nikdo jiný, " slibuju Joshovi a sobě. Na posteli se mu přitulím do náruče. Teď objímá on mě, slyším jen tiché uchechtnutí z Joshovi strany a pak si mě k sobě ještě blíž přitiskne."Dobrou noc, " kňuknu do jeho nahé hrudi.

„Dobrou, " šeptnu s úsměvem. Ráno mě probudí zvuky. Otevřu oči a spatřím Masona jak se vybavuje s těmi lidmi. „Jeho bratr na tom trvá," ozve se někdo a já se narovnám. „Co se děje? " zamumlám. „Váš bratr si přeje s Vámi mluvit." Oznámí mi jednoduše a já překvapeně vykulím oči. „C-co?"