Josh

Mason (Luke): píše Hanka124

Podle hlasů okolo tuším, že už je to týden, co tu ležím podle nich v bezvědomí. Asi mě tu hlídá Marty a ostatní hlídají kluky. Ta mrtvola na posteli byl opravdu Tod a byl zabit Joshem v sebeobraně. Taky jsem slyšel, že Josh odmítá mluvit a z nich čtyř to celé zvládá nejhůř. Bohužel jsem taky zaslechl, že agent Samuel Green je nezvěstný a taky, že to je Joshův bratr. Takže se jeho bráška fakt stal agentem a já ho vlastně znal. Vlastně jsou si podobní, i když mají společného jen otce. Je vysoký, stejně stavěný jako Josh, akorát svalnatější, ostře řezané rysy, černé krátké vlasy a barvu očí? Tu neznám, nosí různě barevné čočky, ale typuju, že má oči podobné jako Josh. Světle šedé na světle krásné a lesklé jako stříbro...

„Měl byste něco sníst, "oznámí mi ta žena. Její jméno jsem se už ani nesnažil zapamatovat. Proč taky? Je falešné. „Masonovi se začalo dařit lépe," poprvé jsem zvedl hlavu a ona se usmála. Vykládá mi o něm dlouhé hodiny. Poslouchám a ona to ví. Taky mi došlo, že tehdy mluvil o sobě. Možná to ve mně zaselo malé semínko naděje, že mě doopravdy miloval, ale je to bláhová představa. Když začala mluvit o mé životosprávě, tak jsem opět přestal vnímat. Zahloubal jsem se opět do sebe. Zabil jsem člověka... Několik let mě ten člověk bez mého tušení znásilňoval a nikdo se to nikdy nedozví, protože to nikomu neřeknu. Stal jsem se pro tento svět děvkou a vrahem... Bez rodiny, bez opravdových přátel. Brandon a Ross se se mnou baví jen protože u nich pracuji a Luke... Mason... On to dostal za úkol. Nikdo by se o mě nezajímal jen tak. Příliš nudný, příliš úzkoprsý. Příliš nezajímavý. A Samul... Můj bratr. Tak se mu to povedlo, ale dlouho o něm neslyšeli... Nemyslím, že se mu něco stalo, umí se o sebe postarat. Taky po mně chtějí, abych jim řekl o kódu Enigma... Neřeknu. Pro mě to byla jen hra a přitom mě zase jen zneužili... Nikdy nemohu být pro nikoho dost dobrý, je nechutné i to, jak se zde topím v sebelítosti jako ta největší troska.

"Masone... Vím, že mě slyšíš, musíš se vzbudit... Vypadáš strašně a tvůj přítel taky, sice ho nezasáhla kulka poblíž srdce, ale všechno odmítá. Vypadá to s ním hodně špatně. Taky se na tebe ptá pořád Riki a jeho taťkové. Jediný on jim třem pořád opakuje, že jsi moc hodný a že příběh, cos vyprávěl byl celý pravdivý...A Sam se po tobě taky stýská a taky ani netušíš, jak nás seřvala Patriša, že prý, jak je možné, že se tam tak nepozorovaně dostali, chápeš, že?..." mluví na mě a já pozorně poslouchám. "Jo... Jo... Joss... Joss..." snažím se říct Joshovo jméno a otevřít oči, ale jen se mi klepou víčka a hlas nefunguje. "Ššš..." stiskne mi ruku. "Až ti bude líp, vezmu tě k němu..." snaží se mě uklidnit

„Nechci, "oznámil jsem jednoduše a odstrčil jsem od sebe papíry, kde jsem jim měl popsat plány. „Tak teď mě poslouchej, frajere!" oznámil mi nějaký muž. „Teď to hezky vyklopíš, Mason je kvůli tobě v nemocnici a není to s ním dobrý! A ty ze sebe budeš dělat ještě chudáka?" Jen jsem se na něj nehnutě díval, následně jsem se zvedl a odešel jsem pryč. Pořád křičel, jako by to mělo pomoct. Ani mě to nemohlo víc zdeptat. Křičel jen to, co jsem si sám myslel.

Marty mě po dvou dnech pod přísným dohledem a na vozíčku odvezl na to bezpečné místo. Dostrkal mě před dveře právě ve chvíli, kdy se ozval křik Jacka. Je mi jasné, na koho křičí, nejraději bych se tam rozběhl, ale jsem tak moc slabý. Chraptím, nohy mě neunesou a ztratil jsem tolik krve, že se mi neustále motá hlava. Marty zaklepe. "Joson." řekne a dveře se otevřou. "Joson? Co to má být?" zašeptám. "No přece váš ship Maso!" začne mě objímat Sam a Jack mě poplácá po rameni. "Zavoláte mi ho? Joshe prosím." udělám na ně psí oči a všichni se začnou od srdce smát. "Jdu pro něj," mrkne na mě Sam a skoro odsprintuje.

Byl jsem zamklý v koupelně a nerozhodně jsem přešlapoval s žiletkou v ruce. Ne... Odmítl jsem to nakonec a položil jsem ji zpět do poličky. Nepotřebuju se sebepoškozovat. Od bolesti mi to nepomůže. Naopak prášky, které jsem náhodou před dvěma dny našel mi pomáhaly dobře. Cítil jsem se po nich dobře. Rovnou jsem si tři nasypal do pusy a spokojeně jsem čekal, až zaberou. Po půl hodině se ozvalo zběsilé klepání a já se trochu zapotácel a s námahou jsem odemkl dveře.

"Jacku! Zavolej záchranku!" ozve se po chvilce Sam. Vytřeští oči. "Cože?! Co se děje?"
"Z ničeho nic omdlel a má zpomalený puls!" odpoví mi Sam a Jack to diktuje do telefonu. "Máme ho přivést, stejně je prý nejvyšší čas Masona vrátit, " povzdechne si Jack. "Sam, posaď ho ke mně, na vozík, Marty! Jedeme!"
"Ale, co když někdo zaútočí? "
"Zařídíme, aby ty dvě hrdličky byly spolu na pokoji a až budou mimo jakékoli ohrožení života, převezme je zpět, ty se postarej o ty tři. A chudák malej kluk, vem si ho k sobě, když zas uslyšíš TY zvuky... Jsou tak nezodpovědní..." mluví Jack na Sam a ta přikyvuje. Já si k sobě jemně tisknu Joshe, sice nemám žádný stisk, ale i tak ho udržím u sebe na vozíčku. Jsme v dodávce na cestě do nemocnice, hladím Joshe po tváři a sleduju, jak je bleďounký a mírně pohublý. Políbím ho na čelo, mírně pootevře oči, ale to už jsme v nemocnici a oni ho ode mě berou pryč.

Zmateně se dívám na bílý strop a ošklivý lustr. Posadím se a pomalu vydechnu. Jsem v nemocnici. To jsem si těch prášků vzal moc? Vzal jsem si to, co si obvykle beru. Nepřehnal jsem to, jen jsem se chtěl otupit. Promnu si bolavou hlavu a cuknu sebou, když uslyším slabé odkašlání. Natočím hlavu a jen se dívám. Je tam Luk... Teda Mason. Je to Mason, jmenuje se takhle. Vypadá sice slabě, ale žije, to jsem rád.

Vypumpovali mu žaludek a po hodině ho přivezli ke mně na pokoj. Ze své postele sleduju, jak klidně oddychuje. Je uklidňující a zároveň děsivé ho mít takto u sebe a jen čekat, až se za pár hodin probudí. Určitě se předávkoval kvůli mně, určitě mě nesnáší... Když se posadí, skoro nedýchám. Sleduju, jak se protahuje a vůbec nevnímá, že jsem tu s ním. Mírně si odkašlu, abych na sebe upozornil, ale asi to nebyl nejlepší nápad. Obličej si zbaběle schovám pod peřinu a tiše kňuknu pozdrav. "A-ahoj a a promiň, " špitnu ještě. Za co se vlastně omlouvám? Za lži? Zničený domov? To, že jsem ho nedokázal úplně ochránit?

„Já se omlouvám. Musel jsi... Musel jste si kvůli mně hodně vytrpět. " Vypravím ze sebe s obtíží. Byla to pro něj jen práce, ne? Jen krytí. „Omlouvám se za všechny problémy a taky... Málem jste kvůli mně zemřel. Moc mě to mrzí a omlouvám se." Hrál jsem si se svými prsty a oči jsem různě přivíral. Bylo mi strašně.

"Joshi, prosím, nevykej mi a taky se nemáš, za co omlouvat, to bych měl přece já, " donutím se to vyslovit tak hlasitě, aby to znělo normálně, ale i tak mě hlas zrazuje. "A za kulku si můžu sám, nevěnoval jsem střelcům dostatečnou pozornost." protože jsem zaslechl tvůj křik, volal jsi mě a já chtěl za tebou...

„I tak, zranil ses při mé ochraně, " vydechnu rychle. Necítím se dobře. Není mi dobře. „Jsem ale rád, že žiješ a že se ti daří." Uhnu rychle pohledem a opět si začnu hrát s prsty. „Děkuju za všechno. "

Je rád, že žiju... "Joshi, prosím, neděkuj, ještě není konec. Nejspíš mají tvého bratra a tebe k něčemu potřebují, ať už by to bylo vydírání nebo víš něco, co oni chtějí..." povzdechnu si. "Jsi stále v nebezpečí, a co dělám já? Ležím v nemocnici na lůžku, neschopen tě dál chránit, " a to mě spolu s tím, že na mě nekřičí, děsí čím dál tím víc. Cítím na tváři něco mokrého, cože? Brečím? Až moc jsem si u Joshe zvykl na projevování pocitů... Masone... Nebreč, ne před ním, ten už tě neobejme a neutěší...

Všimnu si jeho slz a neohrabaně vstanu. Málem sebou praštím na zem, i tak se ale snažím jít dál. „Nebreč, "zamumlám konejšivě a sednu si vedle něj. „Bolí tě něco? Mám zavolat sestru?" Zmlknu a sklopím pohled. Tohle se nehodí. „Omlouvám se, "hlesnu a odvrátím od něj zrak. „Já doopravdy... Můj bratr je v bezpečí, vím to. Nenechal by se chytit."

"Neomlouvej se, už se neomlouvej..." šeptnu mezi vzlyky a nenápadně se k němu přisunu blíž. "I kdybys měl pravdu, stejně po tobě pořád půjdou, jen pro to, aby ho vylákali ven a z tebe vymlátili informace..." snažím se přestat brečet, ale ono to nejde, tak, tak moc mě to všechno mrzí.