Josh

Mason (Luke): píše Hanka124

"Ale proč? Já to nechápu, " řeknu smutně. "Má být rád, že má dva tatínky, já už nemám ani jednoho. To mi bude muset vysvětlit. Nemůže říkat takové věci jen tak, pak se něco stane a už to nebude moct vzít zpět, " mumlám si pro sebe a při tom svírám ruce v pěst. Než jsem přešel kvůli Patriše k NCIS, tak jsem byl v elitní jednotce u protidrogovýho. Měl jsem parťáka Finna. Jeden večer jsem se s ním strašně pohádal, asi kvůli rozdílu ve věku, byl o jedenáct let starší. Mně bylo čtrnáct a mu dvacet pět, cítil za mě zodpovědnost a bál se o mě. Měl jsem za úkol proniknout do nějakého střeženého objektu a on mě nechtěl pustit samotného. Řekl jsem mu hodně ošklivé věci, on se naštval, zamlčel mě v autě a šel tam místo mě. Mise se nepovedla, už ani nevím, co se pokazilo, ale Finn byl nenávratně pryč. Prý ho někdo překvapil zezadu a zbraní malé ráže mu vpálil kulku do hlavy. Kvůli mně. Jedna z věcí, které si nikdy neodpustím. Měl jsem na jeho místě být já a né on, ženatý chlap s dvěma malýma dětma a krásnou manželkou.

Luke se zdál, že se jej to hodně dotklo. Konejšivě jsem jej proto objal. „A neudělal jsi něco... " Brandon se zamyslel a pak jen zavrtěl hlavou. „Odkdy se tak chová, nebo kdy ti to řekl?"
„Asi... Já nevím. Asi když byl u mě v kanceláři. Nevím. „Bude to dobrý," poplácám ho po zádech a on se zvedne. „Zítra by jej Ross teda přivezl, jo?" zase se tváří, že se nic neděje. „Ty nepojedeš? " „Odmítá se mnou být v jedné místnosti, natož v jednom autě," zasmál se a s rychlým rozloučením zmizel. „Nevadí, že tu bude, "otočím se na Luka a pohladím jej po tváři.

Byl jsem tak zamýšlený, že jsem si ani nevšiml, že odešel.
"Nevadí, " špitnu a přitisknu se k němu. Stýská se mi po Finnovi. "Ale budeš mě mít rád, i když tu bude?" zeptám se smutně. Musím zařídit, aby byli pro všechny případy oba dva pořád u mě. "Co budeme dělat teď?"

„Budu, rozhodně budu, "zakývám rychle hlavou a políbím jej. „Chtěl bych tě líbat, ale stále... Je ti jen šestnáct a já. To co ti dělám je špatné, využívám tě a a prostě." Přitiskl se na má ústa a já jej objal kolem boků.

Nechci poslouchat ty jeho kecy, zvlášť když je to naopak. To já využívám ho. Líbám ho, objímám ho, nechci se jej pustit. "Jestli je něco špatné nebo dobré, určíme my sami. Mám tě rád a chci, abys mě líbal, " pronesu, když se od sebe odtrhneme v důsledku nedostatku kyslíku. Zase se červenám. Jsem opravdu jako malý, naivní a stydlivý puberťák.

Zasměju se a opět se nalepím na jeho rty a vychutnávám si jejich chuť. Nechci jej nijak vylekat, ale přijde mi, že on se stále snaží být hodně... Hodně... Nevím jak to popsat. Nakonec nad ním ležím, jeho ruce mám ve svých a naše hrudě se o sebe opírají. Je to hodně intimní. Náhle se rozezvoní telefon, ale není můj. Luke se odtáhne a vytáhne svůj telefon. Ani jsem nevěděl, že nějaký má. Přijal jej a do tváří se mu hrnula červeň. Cosi začal vztekle mumlat do telefonu a pořád koukal někam do stropu.

Proč mi musel zazvonit mobil... Patriša... "Masone Halle! Co si myslíte, že děláte?"
"Svou práci?"
"Pane Halle! Já vás vidím! Takové intimnosti! Tato mise se vám začíná vymykat kontrole. Měli bychom si promluvit."
"Patrišo, já, já vám říkal, že to není dobrý nápad..."
"Napíšu jako vaše psycholožka panu Joshovi, aby vás ke mně dovezl, nebojte, bude tam i Marty se Sarah, ochrání ho, zatímco vy budete se mnou."
"Dobře, ale zítra má přijet syn jeho šéfa..."
"Ať ho vezme s sebou... A pane Halle, vidím vás, tak se podle toho zařiďte." Típnula hovor a já celý rudý kouknu na Joshe, kterému právě volá má "psycholožka".

V okamžiku, kdy položí hovor, tak začne zvonit telefon mě. V rychlosti mi je oznámeno, že se Luke musí dostavit na sezení. Po celkem nepříjemném rozhovoru se kouknu na Luka. Je jakýsi zaražený. „Neboj se. Bude to v pořádku. "

Co mi řekne? Co když jsem to pokazil? Ohrozil ho? Nebo to bude jen klasický rozhovor o citech? Ale v jakém kontextu a důsledku? Nechci od Joshe. Bojím se toho, toho, že mě odvolá, Josh všechno zjistí a bude mě nenávidět. Náhle mě někdo obejme a já sebou cuknu. Zase jsem byl myšlenkami jinde, že jsem si ani nevšiml, že mě Josh zase objímá a utírá mi zbloudilé slzy.

Je jako křehká panenka, která potřebuje neustálou péči. Políbil jsem jej na koutek úst. „Bude to dobré. Jsem u tebe. " Musel jsem se usmívat. Cítil jsem se šťastně a spokojeně a to jen díky němu.

Jen smutně přikyvuju. "Půjdeme si už lehnout? Jsem unavený, " zamumlu a na ukázku zívnu. Chci jít prostě pryč od kamer, do ložnice, aby nic neviděli, Patriša ani od ucha k uchu usmívající se Sam. "Budeš spát na posteli se mnou jako první noc?" zvednu k němu prosebně oči a on se na mě krásně usměje. Jsem rád, když se usmívá, je tak ještě hezčí.

„Ano, měli bychom se ale umýt a... " začne kňourat a já polevím. „Tak teda ráno, " rezignuju a vypravíme se do ložnice. Tam se začnu svlékat a v čistých boxerskách zalezu do postele. Dnes je doopravdy vedro a mé pyžamo je v koši na špínu. Luke se rychle zavrtá do peřiny vedle mě a já si jej po chvilce přivinu k sobě. Je to příjemné.

Usínám v jeho náručí, je to příjemné. Teď je to on, kdo si mě drží u sebe a mě to tak moc těší. Ale bojím se toho, co mi zítra řekne Patriša. Taky je mi jasné, že Sarah s Martym budou hrát pár a budou se Joshe nenápadně vyptávat. Tak rád bych slyšel krycí historku těch dvou. Když jsou spolu, vznikne z toho něco tak nepředstavitelného, jelikož se navzájem přitahují a nechtějí to přiznat. To oni by potřebovali sezení o citech, ne já. Já vím, co cítím, jen se bojím, co bude až tato mise skončí. Strachuju se kvůli těm slovům nenávisti, která zaručeně přijdou. Mám zavřené oči, ale nespím, mysl mi to nedovolí. Vedle sebe slyším tiché oddechování. Joshi, chtěl bych usínat tak klidně a jednoduše jako ty.

Ráno mě probudí budík a tak jej poslepu vypnu a otočím se na Luka. „Dobré ráno, " usměju se a políbím jej na čelo. Vypadá unaveně. Spal vůbec? Starostlivě jej hladím ve vlasech. Následně ho s jeho protesty vezmu do náruče a donesu jej do sprchy. Mezitím, co se on umývá, tak já si čístím zuby. I tak mě stojí velké sebeovládání, abych se na něj nepodíval. Rychle se vystřídáme a já jej nepřestávám sledovat. Mám o něj stále lehké obavy. Z mých myšlenek mě vyruší až zvonek. „To bude Rick a pan Ross. "

Spal jsem nanejvýš dvě hodiny, kvůli myšlenkám a paranoie, díky zvukům z venku a minulé ranní návštěvě. Ale díky tomu jsem moc nevnímal, jsem tak mizernej agent. "Jasně, jdu jim otevřít, " zamrmlám a jako zombie se rozejdu k vstupním dveřím. "Dobré ráno, jste tu malinko dřív než jsme vás čekali," zívnu a unaveně se usměju na cizího chlápka s krabicí pizzy. "Počkat, ale my jsme si nic neobjednali, " řeknu zmateně, ale ten chlápek je už pryč. Otevřu krabici, abych se podíval, jaká je v ní dobrota. Víko zase hned zavřu. Super, ta pizza je přímo časovaná bomba. Co teď? Co mám teď sakra dělat?

Vylezu rychle ze sprchy. „Kde jsou? " usměju se na Luka, ale on se tváří divně. Cosi drží za zády. „Co tam máš?" zamumlám zmateně a rozejdu se k němu. „Kde jsi vzal pizzu? " zamračím se. „No to je jedno... Už jsou tu?"

Opatrně jdu s bombou do bytu, ten pitomec tam nastavil patnáct minut, takže musím stihnout zavolat na operační a dostat teď hned odtud Joshe a pak i Ricka s Rossem. "Ještě tu nejsou, uděláš snídani a já na ně půjdu počkat ven, " zmateně kývne a já s mobilem a pizzou vyběhnu před dům a zabouchnu za sebou dveře. Nebo tu bombu někomu předám, nejlépe pirotechnikům. "Masone? Co se děje? Co tam šaškuješ s tou pizzou a nejsi u Joshe?"
"Patrišo, v té krabici od pizzy je bomba! Zbývá jedenáct minut!"
"Cože? Kdo ti ji dal?"
"To se podíváš pak na kamerách, hned sem někoho pošli, než mě odhalí nebo tu vybouchnu!"
"Dobře, dobře, budou tam do pěti minut, hlavně se s tím moc nehýbej, to zvládneme, hlavně buď v klidu, pak se uvidíme, drž se!"Položí mi to a já vidím, jak už ke mně míří auto s Rossem a Rickem. Prosím, ať jsou tu co nejrychleji. Falešně se usměju a celý napjatý jim zamávám.

Nechápu, co se s ním děje. I tak poslušně dělám snídani a mezitím se snažím vykukovat z okna. Chci jej mít na očích, ale stejně nic moc nevidím. Nakonec to nevydržím a vyjdu ven. „Pane, Rossi, " pozdravím a vykulím oči, když se z uličky vyřítí chlap a Lukemu vyrve pizzu z rukou.

Bože miluju tě Eriku! Zbývaly čtyři minuty, všechni tři stáli u mě a Erik přiběhl jako má poslední záchrana. Čapnul pizzu a sprintoval s ní za roh, kde je určitě dodávka s ostatními z jeho týmu Valerie, Kevin a Bill. Mám co dělat, abych se úlevou nezhroutil k zemi. Teď ale vlastně nemám vědět, co se právě stalo, takže se začnu rozhlížet okolo a klepou se mi ruce. No, ty ruce nehraju, přeci jen jsem před chvílí držel bombu, bože! Vždyť já mohl být už mrtvej, a ostatní taky! "Půjdeme dovnitř?" špitnu vystrašeně.

„Ale ta pizza, "zamumlám překvapeně a dezorientovaně. Luke mě však zatáhne za ruku a pak Ross i malý Rick nás následují. „Dáte si něco?" zeptám se slušně. Pan Ross vypadá... Vypadá utrápeně a Rick je úplně ztracený ve svých myšlenkách. „Kde je vlastně Brandon? "

"No, ano, kde je Brandon? Neměl by být s vámi? A s prominutím, ale pane Rossi vypadáte ještě hůř než on včera, co se vám stalo?" zvídám rychle, abych nemyslel na to, co se před chvílí málem stalo. "Nic se nestalo, čeká na letišti, " ošije se Ross nervózně a smutně se podívá na Ricka. "Tati, neměl bys s ním nikam jezdit, zůstaň tu se mnou, " obejme Rosse jeho syn. "Už jsem ti to říkal Riki, já Brandona miluju a chci ho vidět usmívat, i když ty mu to teď nedovoluješ. Má tě rád, moc ho to, cos řekl ranilo, " hladí ho Ross ve vlasech, ale on se od něj vyčítavě odtáhne. "Zaslouží si to! Nesnáším ho a ty bys měl taky!" zvedne se, vběhne na záchod a tam se zamče. Super.

Na obrázku: Rick