Konečně byla zase sobota a já brzy ráno vystřelila z domu a běžela jsem za Elikou, abychom zkusily to o čem mi vyprávěl můj bratr Adrien, blázen do indiánů.

Elika byla moje jediná a nejlepší kamarádka, rodiče nás seznámili, když nám byli tři roky, a od té doby nás nemohli od sebe oddělit. Stanovaly jsme na louce za doma Garciových, vymýšlely jsme spolu ty nejneuvěřitelnější příběhy, hrály si na princezny i prince. Byly jsme jako sestry, a před nedávnem jsem se od Adriena dozvěděla jak bychom se mohly stát sestry doopravdy.

Hrozně jsem se těšila až to zkusíme, ale mělo to malý háček, musely bychom se říznout do krve a to jsme nechtěly.

Včera jsme ale s Elikou vymyslely, že bychom se nemusely řezat ale mohly bychom si pokreslil ruku červenou fixou.

Chtěly jsme totiž uzavřít pokrevní bratrství, teda v našem případě sesterství. Nic moc jsme o tom nevěděly, ale to nám nebránilo to vyzkoušet. Akorát jsem se trochu bála aby nás Adrien neprokoukl, jelikož jsem se ho poslední dobou hodně vyptávala jestli to opravdu bude fungovat a jestli se pak oba stanou bratry.

Konečně jsem doběhla k Eličině domu. Musela jsem se nejprve vydýchat, pak jsem zazvonila. Přišla mi otevřít její starší sestra Harper. Nikdy mě neměla nijak ráda a já zase neměla ráda ji. Rychle jsem proklouzla dovnitř a běžela nahoru do Eličina pokoje. Když jsem vpadla do jejího pokoje, na Elice bylo vidět že právě vstala.

,,Ahoj Eli!"

,,Ahoj Aylin!"

Přivítaly jsme se a Elika hned pokračovala:

,, Ani nevíš jak moc se těším! Ale teď rychle do kuchyně, ještě jsem nejedla a mám hrozný hlad."

,,Počkej!" Zarazila jsem ji. ,,Ještě ti musím něco říct."

,,Tak rychle povídej. Už vážně umírám hlady!"

,,No..." Začala jsem. ,,Víš jak jsme se chtěly místo říznutí pomalovat fixkou? Tak to asi nepůjde. Aby to doopravdy platilo, musí tam být opravdová krev."

Elika se zarazila v půli kroku. Chvíli přemýšlela a pak vyhrkla:

,,Tak nenápadně vezmeme z kuchyně nějaký nůž."

A když viděla můj zděšený výraz, rychle dodala.

,,Neboj, jen trochu, neříkala jsi snad, že se to dělalo i tak, že se říznou jen do prstu?"

To byla pravda, říkal mi to Adrian.

,,Tak dobře." Souhlasila jsem.

Elika se už natahovala ke klice, když se dveře otevřely a v nich stála Harper. Mračila se na nás jako bouřkový mrak.

,,Tak tohle si vypijete! Co vás to napadlo?! Řezat se do ruky! Jen počkejte až se to dozví naši!"

Popadla nás za ruce a dotáhla do kuchyně, kde snídali Eličini rodiče. Než jsme se stihly vzpamatovat, všechno na nás řekla rodičům.

Rodiče na nás jen nevěřícně hleděli a pak se zeptali: ,,Harper, neděláš si z nás legraci?" A když Harper zavrtěla hlavou, maminka Eliky pokračovala: ,,Holky... my víme že jste nejlepší kamarádky ale řezat se opravdu nemůžete, proto si myslím že byste se teď neměly nějakou dobu potkávat než vás tyhle divoký myšlenky přejdou. teď zavoláme Aylininy rodiče a vše jim řekneme, ano? Eliko, běž teď do svého pokoje, pak si s tebou promluvíme pořádně."

Potom se otočila na její patnáctiletou sestru:

,,Harper, tebe taky čeká nějaké to vysvětlování, protože špehovat svou mladší sestru není hezké."

Její manžel už mezitím vytáčel číslo mého bratra protože rodiče tento víkend nebyli doma. Já tam mezitím stála uprostřed kuchyně, koukala do země a přemýšlela co tomu řekne Adrien.

Do pěti minut se objevil, zamračený a trochu zadýchaný. Kývl na pozdrav a jen mě popadl za ruku a vlek mě pryč. Ještě jsem stihla zahlédnout Eliku stojící na schodech jak němě otevírá ústa. Po chvíli uvažování mi to došlo. Elika mi chtěla něco sdělit, jen jsem nevěděla co přesně, ještě okamžik jsem dumala jsem to rozluštila. Vzkaz zněl: ,,Zítra ve dvě na louce!"

Hned se mi zvedla nálada, sice mě doma čekalo kázání nejprve od Adriena a pak i od rodičů ale Elika má něco za lubem a já jsem zvědavá co se z toho vyklube.

To už jsme byli před našim domem, Adrien strčil klíč do zámku ale pak se na mě otočil a řekl: ,,Jestli si očekávala že ti dám nějaké kázání nebo trest, tak ne nechci a ani ti nebudu úplně zakazovat se zítra vidět s Elikou, svým způsobem za to můžu i já, neměl jsem ti nic takového vyprávět. No ale co se dá dělat, počkáme na mamku a taťku a pak jim to všechno vysvětlíš. Teď si můžeš jít hrát."

Byla jsem trochu zaražená že nás odhalili ještě než jsme vůbec něco zkusili ale svým způsobem jsem byla i šťastná protože mi můj bratr právě dovolil jít zítra ve dvě za Elikou na louku.

Zbytek dne uběhl jako voda, hrála jsem si, vymýšlela různé tresty které mi mohou rodiče uložit, nudila jsem se a zkoušela se i učit ale na to jsem se nedokázala soustředit i když jsem byla teprve ve druhé třídě a učivo nebylo tak náročné jako třeba Adrienovo.

Druhý den jsem vstala dost pozdě a potom co jsem se najedla jsem dopoledne strávila skoro stejně jako včerejší den, jen s jediným rozdílem, učení jsem úplně vzdala a místo toho jsem zkoušela napsat kratičký příběh o dívence které oživla její nejmilejší hračka. Do psaní příběhu jsem se tak zabrala, že jsem skoro nestihla dojít ve dvě na louku za Elikou. Adrienovi jsem projistotu řekla, že se jdu jen projít ven.

Jen co jsem doběhla na louku, Elika mě přivítala slovy:

,,To je dost že jdeš, už jsem se bála že jsi to nepochopila."

Na to jsem jí odpověděla:

,,Ahoj Eliko, také mě těší že tě mohu vidět."

Elika udělala protáhlý obličej a já jsem se na ni zazubila. Ale hned jsem se zeptala:

,,Tak o co jde? Určitě jsi mě sem nezvala jen proto abys mě viděla, ne?"

,,Jasně, že ne. Chtěla jsem se zeptat, taky tě už nebaví jak nám rodiče pořád něco nařizují a zakazují? Nebylo by lepší žít někde jako třeba ti indiáni? V lese. Se zvířátky. Chodit spát klidně o půlnoci. Nechodit do školy. To by bylo bezva ne?"

,,No já ti nevím Eliko, vždyť nemáme žádné zkušenosti, navíc by se o nás rodiče báli a ani mi to nepřipadá fér. Starají se o nás a mají nás rádi a mi jim pak utečeme?"

,,No to je možná pravda ale kdyby nás měli opravdu rádi tak by nám přece nezakazovali být sestry. Každý rodič by měl chtít pro své dítě to nejlepší a ti naši to podle mě nechcou."

Elika mluvila přesvědčivě, začala jsem pochybovat o tom že mě mají mí rodiče opravdu rádi. Nakonec ve mě zvítězila touha po svobodě a pocit křivdy.

,,Tak dobře, utečeme?"

,,Dobře," Odpověděla Elika. ,,problém je v tom, že nevím kam bychom mohly utéct."

,,Já to vím." Řekla jsem. ,,Utečeme do lesa a postavíme si tam domeček z větví a tam budeme bydlet jako indiáni z Adrienova vyprávění!"

,,Tak jo. Jdeme!" Souhlasila nadšeně Elika.

Chytly jsme se tedy za ruce a volným krokem jsme se vydaly k lesu. V lese jsme si vyhlédly velký strom u kterého jsme si chtěly postavit domeček, trvalo nám to ale déle než jsme čekaly, než jsme ho dostavěly byla skoro tma. V tu chvíli se Elika plácla do čela.

,,Aylin, my jsme ale trdla! Nevzali jsme si žádné deky a polštáře! Ale budeme se muset obejít bez nich, domů nemůžeme už nás beztak hledají."

Šly jsme spát hodně brzo protože jsme byly dost unavené ale vůbec se nám na jehličí neleželo pohodlně a byla nám navíc zima. Asi po půl hodině vrtění jsme se začaly bát, a to ještě nebyla ani úplná tma. A v té tmě nám pomalu začalo docházet, že nemusíme být pokrevní sestry abychom si tak mohly říkat nebo se tak cítit, došlo nám i to že rodiče to s námi myslí dobře a že nás jen chrání. Zvedly jsme se tedy z jehličí a začaly klopýtat lesem zpátky do vesnice. Nevím jak se nám to povedlo ale za chvíli jsme celé rozklepané zvonili na zvonek Garciových. Skoro okamžitě nám otevřela uplakaná paní Garciová a my se jí vrhly do náruče. Všichni byli šťastní že jsme zpátky a že se nám nic nestalo. Za dvacet minut přijeli i moji rodiče, protože jim Adrien volal, že jsem ještě v šest večer nebyla doma. Dokonce se v tom všem radostném objímání ztratilo i to, že jsme se chtěly s Elikou pořezat.

-------------------------------------------------------------------------

Publikováno 29. 1. 2023