Věnováno haruko282.

Lucius seděl schoulený na dřevěné pryčně a objímaje si kolena se kolébal jako lístek ve větru, jenž silně burácel za silnými zdmi. Dlouhé plavé vlasy ztratily svůj lesk, pod mastnotou zmatněly a zplihle mu visely přes zmožený obličej. Plesnivé šedé zdi, neustále vlhké od mořského vzduchu, se v jeho mysli stále zmenšovaly a hrozily, že jej zadusí. Třas z ledového chladu jej neopouštěl ani ve spánku, pokud se jeho trhané klimbání, z něhož se budil výkřiky, vůbec dalo nazvat spánkem.

První měsíce strávil zoufalým pláčem, jak se mozkomorové neustále sápali po jeho duši, snažíce se z něj dostat i tu poslední jiskru štěstí, jíž kdy dostal možnost pocítit. Nemohl odolat, neměl svou hůlku, ačkoliv i kdyby ji měl, k ničemu by mu nebyla. Nikdy nedokázal vyčarovat patrona, jeho pokusy selhaly u neurčité bledé mlhy.

Po nějaké době plakat přestal, ačkoliv bezedná jáma zoufalství se prohlubovala s každou další vteřinou strávenou v Azkabanu. Nejhorší vzpomínky stále vyplouvaly na povrch, spalovaly jej mrazivým žárem, nutíce ho je prožívat stále znovu a znovu. Pronásledovaly ho ve snech i v bdění, ničily jeho zdravý úsudek a pomalu ho stahovaly do spárů šílenství.

Sledování, jak mučí chlapce, jehož miloval, ho pomalu zabíjelo. Kdyby měl možnost, spáchal by sebevraždu, ale v jeho cele nebylo nic, kromě dřevěné lavice a potrhané deky. Jídlo dostával bez příboru, střepy z poháru na vodu nemohl použít na otevření žil, ani kdyby se mu podařilo nerozbitný materiál narušit. A cela postrádala mříže, na kterých by se mohl pomocí deky oběsit. Bezvýchodná situace jej po kouskách srážela na kolena.

Neměl žádnou informaci o kouzelnickém světě. Nikdo s ním nemluvil, neodpovídal na jeho prosby a volání. Za celou dobu neměl povolenou žádnou návštěvu. Jediná věc, která jej utěšovala, byla ta, že jsou Harry a Draco naživu a volní.

Nedokázal přinutit obličejové svaly, aby se zvlnily do úsměvu, když si na Harryho vzpomněl. Nevybavoval si šťastné myšlenky spojené s ním, zvlášť, když jich bylo tak poskrovnu. Vzpomínal jen na bolest, jež se v jeho očích zračila. A doufal, že smrt se svou lákavou náručí přijde brzy.

***

Srdce Harrymu tvrdě naráželo do žeber, když konečně stanul před vysokou branou, jež značila vstup do kouzelnického vězení. Hleděl na tu stavbu s trojúhelníkovým půdorysem se znechucením, snášeje prudký vítr, jež mu vháněl černé vlasy do očí. Mořská voda z příboje okolo ostrůvku hladila jeho tvář slanými sprškami. Pohlédl na stříbrného jelena vedle sebe a sevřel v ruce hůlku pevněji, čekaje, až se mohutná vrata otevřou. Trvalo to jen pár chvil, než mu pevnost dovolila vstoupit, a on tak se sevřeným hrdlem učinil. Vystoupal do nejvyššího patra, k cele s nejsilnějším zabezpečením. Dveře se s cvaknutím otevřely a Harry s nervózním úsměvem překročil práh.

Zakolísal, když ho uviděl; nikdy by nevěřil, že spatří Luciuse v takovém stavu. Muž ho nezaregistroval. Seděl se zavřenýma očima v rohu na zemi, opíral se tváří o vlhkou stěnu a trhaně dýchal. Harry se posadil na zem proti němu a velký jelen přišel ke zlomenému muži ve snaze mu ulevit od hrůz, jež se mu stále zjevovaly před očima. Šťouchal do něj čumákem, až dokud se nenarovnal a nezaměřil svůj matný pohled na příchozího. Zalapal po dechu.

„Luciusi," zašeptal Harry a ve smaragdovém pohledu se zračila úleva, láska, ale i obava, „přišel jsem pro tebe."

„Harry..." vydechl a natáhl roztřesenou paži před sebe, jako kdyby se chtěl ujistit, že se mu chlapec nezdá. „Jsi to opravdu ty?" zachraptěl a ruku opět stáhl.

„Mám pro tebe návrh," řekl Harry váhavě a obava v jeho očích vzrostla. Tak moc chtěl druhého muže obejmout, ale příliš se obával, že city, z nichž se vyznal v myslánce, zmizely. Místo toho ho nechal konejšit svým patronem. „Napřed se chci ale omluvit, že to trvalo tak dlouho. Nechtěli k tobě nikoho pustit, ani mě, ani Draca. Snažili jsme se, ale..." Smutně zavrtěl hlavou.

„Jsi tady teď," zašeptal a v očích se mu zatřpytily slzy. Ruce silně zatínal do sebe. „Na ničem jiném nezáleží."

Harry se pousmál. „Snažil jsem se o tvé propuštění na svobodu. Na ministerstvu o tom nechtěli ani slyšet. Bohužel jsem musel vypovídat pod veritasérem a říci jim... všechno."

„Chápu," hlesl a srdce, které zajásalo, když Harryho uviděl, opět kleslo.

„Když tě odmítli pustit," pokračoval Harry a v rukách si pohrával s hůlkou, „požádal jsem o místo bystrozora v Azkabanu. To se rozneslo v novinách a veřejnost byla silně proti tomu. Tak jsme dospěli ke kompromisu."

Lucius napjatě poslouchal.

„Domácí vězení na deset let, ale ne na žádném z tvých sídel. Dovolili dům, který jsem před nějakou dobou koupil. Nesmíš kouzlit. Z domu smíš jednou měsíčně s povolením ministerstva buď se mnou nebo s Dracem. Jinak musíš být stále se mnou, respektive v mé blízkosti, ale společný pokoj to být nemusí." Sklopil oči a zhluboka se nadechl. „Návštěvy u mě nejsou nijak omezeny. Druhá možnost je zůstat těch deset let tady. Potom tvůj trest vyprší."

„Proč to děláš, Harry?" zeptal se Lucius tiše. „Proč by ses měl dobrovolně odsoudit k tomu samému? Byl jsem k tobě neuvěřitelně krutý. Dopustil jsem, že jsi málem zemřel. Já sám tě málem zabil." Hlas měl plný bolesti a z očí se mu svezly slzy na špinavou tvář.

Harry zdvihl pohled a laskavý úsměv mu ozdobil tvář. „Vím, že jsi to dělat nechtěl. Severus mi ukázal vzpomínky na to, kdy jste probírali tvou loajalitu. V té vzpomínce jsi mu tvrdil, že... Luciusi, přese všechno, cos mi udělal..." Nervózně se uchechtl. „Dům je dost velký, abychom si mohli jít z cesty, pokud to cítíš jinak, než jsi mu řekl."

„Tvůj strach není na místě, kocourku," řekl a pokusil se o úsměv. To, jak oslovení pronesl, Harrymu do nitra poslalo hejno motylků. Hlas přetékal láskou a slovo tak získalo úplně jiný význam, než s jakým ho říkával dříve.

Harry se rozzářil, postavil se na nohy a podal mu ruku. „V tom případě doufám, že mou nabídku přijímáš."

„Velice rád."

***

Lucius prospal zbytek dne a noc. Byl tak vyčerpaný, že málem usnul i při koupeli, se kterou mu musel Harry pomoci, ale ten pocit čistoty a svěžesti, po takové době strávené v Azkabanu, za to stál. Smaragdová zeleň ho zajala ihned poté, co se vzbudil a otevřel oči. Natáhl ruku a konečky prstů přejel po tváři před sebou. Harry ležel na boku a v pohledu měl opatrnost. Lucius se tomu nedivil, tolik chlapci – mladému muži, opravil se v duchu – ublížil, že nedokázal pochopit lásku, jíž mu prokazoval. Byl rozhodnut odčinit všechno zlo, jež na něm napáchal.

„Stále tomu nemohu uvěřit," přiznal, zatímco něžně laskal Harryho obličej. Zdál se mu krásnější než dříve. Čas strávený v Azkabanu mu utlumil vzpomínky na tu nevinnost, jež v opálené tváři málem zářila. Dalo by se říci, že ho svým způsobem poznával znovu a přitom poprvé.

Pohladil jizvu nad pravým obočím, pokračoval přes oči a nos ke rtům, které jemně obkroužil. Prsty mapoval líce i ostrou čelist, sklouzl na krk, odhalený nedopnutým knoflíčkem od kabátku pyžama. Zastavil se až na první jizvě u klíční kosti, kterou mu způsobil. Každý jednotlivý něžný dotek byl začátkem jeho omluvy za každou vteřinu bolesti, kterou mu způsobil. Harry se pod jeho rukou chvěl, ale sám zůstal nehybně ležet, s jednou rukou pod hlavou a druhou položenou na boku.

„Dokážeš mi někdy odpustit?" zachraptěl Lucius s bušícím srdcem.

„Možná," odpověděl Harry pomalu a koutek mu vystřelil v nesmělém úsměvu. Lucius znejistěl. Mladík natáhl ruku a vzal mužovu bradu mezi palec a ukazováček. „Záleží na tom, jestli mě konečně políbíš."

Lucius se usmál, zvedl se na lokti a naklonil se nad Harryho. „To splnit dokáži," šeptl a zničil zbývající vzdálenost, aby mohl ochutnat ty sladké rty, jejichž chuť už téměř zapomněl.

Vláčně se otřel svými ústy o ty jeho, jemně klouzal po sametových rtech, ale nevydržel to dlouho. Jeho platinové vlasy se okolo nich rozprostíraly jako zlatý závoj, když zapletl prsty do černých kadeří a přitvrdil. Přisál se na jeho rty s hladovou touhou mít je už navždy jen pro sebe a ve chvíli, kdy Harry pootevřel ústa v němém pozvání, nezaváhal, a vnikl do nich.

Netušil, čí byl zmučený výdech, když se špičky jazyků konečně setkaly, a bylo mu to jedno. Plenil jeho ústa, jazyky sváděly tichou bitvu v horkém vlhku, rty po sobě klouzaly s dokonalou synchronizací. Hleděl do Harryho přivřených očí a cítil mravenčení z tužby, jež začínala zastírat jeho pohled.

Potřeba dýchat je donutila se odtrhnout a v té chvíli mu Harry připadal nádherný jako anděl. S lícemi růžovými, ústy temně rudými a očima matnýma touhou, se mu zdál dokonalý. Ještě jednou ho lehce políbil a mírně se usmál.

„Bylo to přijatelné?" zeptal se tiše.

Harry se rozesmál. „Bylo to lepší, než jsem čekal," přiznal a skousl si spodní ret. Srdce se mu zachvělo, když se Luciusovi slabě zabarvily tváře. „Ale teď, pokud už nebudeš spát, nás čeká snídaně a po ní překvapení."

***

„Draco!" zvolal Lucius, když se plameny krbu v obývacím pokoji zazelenaly a z nich vystoupil blonďatý mladík. Roztřeseně ho objal, vychutnával si objetí svého syna a překvapeně pohlédl ke krbu, jenž se zazelenal podruhé. „Severusi..."

Pohlédl na Harryho, jenž nenápadně seděl na pohovce, a v hrudi se mu rozlil neuvěřitelný vděk. Ani nepředpokládal, že by se ještě někdy se svým synem a nejlepším přítelem viděl. Ještě včera se utápěl v zoufalství, neboť o nich nevěděl ani slovo. A nyní měl před sebou všechny své nejbližší. Měl dojem, že se mu srdce rozpadne, jako kdyby nevydrželo nápor citů, jenž jej najednou opanoval. Tak dlouho musel všechny své emoce skrývat za maskou obávaného Smrtijeda, že nyní, když mohl být sám sebou, by nejraději skákal do vzduchu. Protože však byl stále Malfoy – co na tom, že v nemilosti a bez možnosti kouzlit –, jeho rty zvlnil mírný úsměv, zato oči promítly veškerou vděčnost, co cítil.

„Nechám vás tu," zamumlal s úsměvem Harry a vydal se do kuchyně za Kráturou, který se po bitvě o Bradavice spokojeně vrátil ke svému pánu. „Zařídím nějaký čaj," ozval se ještě mezi dveřmi, zatímco se tři muži posadili na pohovku a křesla okolo nízkého konferenčního stolku.

Harryho dům zdaleka nedosahoval luxusu ani velikosti Malfoy Manor, ale to mu dodávalo na útulnosti. Kuchyň, velká ložnice, obývací pokoj a několik pokojů pro hosty skýtalo mnoho možností na dovybavení, neboť ještě nebyl plně zařízen. V obývacím pokoji zatím bylo jen místo k posezení a šachový stolek, ale výhled do zahrady, huňatý světlý koberec a medové záclony dávaly mužům pocit, že jsou zde vítáni.

***

„Několik věcí nemohu pochopit," ozval se Lucius s pohledem na Severuse po nějaké době, co popíjeli čaj a jedli Kráturovy máslové sušenky. Cítil se mnohem lépe, spánek mu vlil do žil novou energii a stíny pod očima se pomalu vytrácely. Přesto byly jeho myšlenky stále pochmurné a ruce se mu třásly. Draco seděl vedle něj a naproti nim se uvelebil Severus s Harrym.

„Jaké?" otázal se lektvarista klidně.

Lucius se zamyslel. „Jak je možné, že Pán zla zemřel tak, jak zemřel?"

„Bezová hůlka Pánu zla nikdy nepatřila. Draco odzbrojil Brumbála na konci šestého ročníku a Harry odzbrojil Draca u tebe doma, než jste ho zajali." Severus na něj upřel ostrý pohled a přehodil si nohu přes nohu. „Tím se loajalita obou hůlek přenesla na Harryho. Bezová hůlka odmítla zabít svého pána."

„To dává smysl," zamumlal a odhrnul si vlasy na záda, zatímco zamyšleně míchal lžičkou v šálku. „Proč nakonec změnil své plány? Původně byl jeho příkaz... vycvičit Harryho a dostat ho na jeho stranu," osvětlil a v hrudi ho opět bodly výčitky. „Nechtěl ho zabít, ale když se vrátil, seslal na něj smrtící kouzlo."

„Bylo to na mé doporučení," sdělil suše, aniž by hnul brvou. „Věděl jsem, že Harry musí zemřít jeho rukou a Harry to věděl také, když na mýtinu dorazil. Bylo to nutné, neboť jinak by se viteál, který Pán zla nikdy nechtěl vytvořit, nezničil." Zatvářil se kysele. „Stálo mě mnoho vysvětlování, abych Pána zla přesvědčil, že mrtvý Potter je mu více k užitku, neboť živý bude znamenat, že budou stále lidé, kteří kvůli němu budou bojovat." Na chvilku se odmlčel. „S Brumbálem jsme doufali, že se Harry poté probudí, a to se i stalo. Musím ovšem uznat, že jsem se poněkud obával, že jeho tělo půjde zkontrolovat někdo jiný než já."

„Proč jsi mi to neřekl?" zeptal se Lucius zaraženě.

„A dokázal bys v sobě najít sílu, abys ho poslal pryč, Luciusi? Dokázal bys ho poslat přečíst si myšlenky, které ho povedou ke smrti, zvlášť, když výsledek byl nejistý?" Hořkost z jeho slov přímo odkapávala a Lucius zavrtěl hlavou. „Tak vidíš."

„Jsi větší manipulátor než Pán zla a Brumbál dohromady," pronesl Lucius temně. Severus pokrčil ramena.

„Tak moment," vstoupil do hovoru Draco. Překvapeně střídavě hleděl na všechny muže v místnosti. „Něco mi uniká."

„Neuniká ti nic, Draco," odvětil bezvýrazně Harry a klidně se napil z bílého šálku. „Viděl jsi, co se stalo poté, co Voldemort zemřel." Všichni sebou škubli. „Byli jste se Severusem u mé výpovědi. Víš i to, co bych byl radši, abys nevěděl," připomněl mu a cítil, jak mu hoří tváře.

„Fajn. Nechci nic dalšího vědět, u Salazara," zahučel. „Spolupracovat s tebou už mi nevadí, ale představa, že ty a... otec..." Z jeho hrdla se ozvalo cosi jako zaúpění.

„Zvykneš si," usadil ho Lucius mrazivě.

„Co vlastně hodláte celé dny dělat?" zeptal se Severus ve snaze zachránit situaci, v čemž naprosto selhal pronesením další věty. „Předpokládám, že po pár týdnech už vás neustálé souložení o nějakou energii připraví."

Draco zcela nemalfoyovsky vyprskl čaj z úst na svůj klín. Harry zrudl jako rajské jablíčko a snažil se schovat za svým šálkem. Luciusovi se ve tváři nepohnul jediný sval a chladně sledoval lektvaristovy oči, jež jiskřily pobavením, než stočil pohled k Harrymu, jenž zarytě mlčel a kousal se nervózně do rtu. Vytáhl jedno obočí v otázce.

„Tys mu to neřekl?" vydechl překvapeně Draco, když se vzpamatoval ze Severusovy otázky a ticho začínalo být nepříjemné.

Harry zavrtěl hlavou. „Bál jsem se, že by si vybral Azkaban," přiznal neochotně šeptem.

„O co jde?" otázal se Lucius a nakrčil čelo. Ruce se mu mimovolně roztřásly více než doposud.

„Vlastně to byl můj nápad," otočil se k němu Draco, „tak je asi v pořádku, že ti to řeknu já, když Potter dostal strach." Bleskl po druhém chlapci otráveným pohledem a poté zapíchl své stříbřité oči do stejných, které na něj hleděly s opatrnou otázkou. „Pastorek měl problém s tím, že bys měl být na svobodě a přitom nebýt užitečný. Navrhl jsem mu, že během tvého domácího vězení bys mohl zkontrolovat a zefektivnit ministerské finance." Ušklíbl se. „Zdá se, že i přes tvé štědré dary tam jsou samí idioti, co s nimi nedokáží naložit tak, aby to k něčemu bylo, tak –"

Lucius zaťal čelist. „Mám udělat z toho brlohu idiotů prosperující místo, chápu to správně?" procedil skrze sevřené zuby.

„Víceméně. A zdarma," doplnil Draco klidně.

Lucius chvíli přemýšlel. V pokoji nastalo ticho přerušované jen praskáním ohně v krbu. Představa, že by měl pomoci ministerským patolízalům, jej znechucovala, přesto si uvědomoval, že mohl dopadnout hůř. Mohl být po smrti nebo se do konce života užírat v Azkabanu, a tam se už rozhodně nehodlal vrátit. Navíc, byla to práce, které rozuměl, a Harryho přítomnost u toho mu celou situaci zpříjemňovala.

„Obavám se, že na to mi deset let stačit nebude," řekl s úšklebkem, „ale cokoliv je lepší, než trčet v Azkabanu." Že měl svá slova zvolit jinak, si uvědomil ve stejné chvíli, co Harry posmutněl a s omluvou odešel z místnosti pryč. Už se nevrátil během toho, co Draco se Severusem ještě Luciusovi sdělovali podrobnosti jeho trestu a on byl víc a víc nervózní. Jako kdyby to vytušili, rozloučili se poměrně brzy.

Našel ho v zahradě, seděl na dřevěné lavičce v malém altánku, zachumlaný v bundě a teplé šále. Lucisovi až v té chvíli jako kdyby došlo, že byl ve vězení minimálně půl roku. Na vyhaslou trávu se snášely sněhové vločky a začínaly halit keříky i stromky do bílé náruče. Na ostrůvku uprostřed moře se počasí neměnilo.

„Nastydneš," upozornil ho Harry, poukazuje tak na to že muž ven vyšel jen v bílé košili.

„Opět jsem ti ublížil," odpověděl, ignoruje jeho poznámku. Sám zimu zatím necítil, srdce mu bušilo tak silně, že krev rozběhlá v jeho cévách fungovala lépe než ohřívací kouzlo.

„Ne, jen... to prožívám víc, než bych měl." Povzdechl si. „Musím se naučit brát věci tak, jak jsou."

Lucius si k němu přisedl a položil mu ruku na zátylek, aby ho k sobě otočil tváří. „Nemyslel jsem to tak, jak to vyznělo. Já... nejsem zvyklý přemýšlet, jak volit slova, aby neranila." Trpce se usmál. „Harry, já nejsem dobrý člověk –"

„Vím, jaký jsi," opáčil tiše. „Vím o tobě víc, než vůbec tušíš." Vymanil se z jeho dlaně, postavil se a natáhl ruku, kterou druhý muž stiskl. Vydali se do tepla. „Severuse se nám podařilo dostat z Azkabanu mnohem dříve než tebe. Slyšel jsem o... smrtijedských praktikách... Až moc, řekl bych."

„A přesto –"

„A přesto tě miluji." Došli zpět domů a vrátili se na sedačku. Lucius se posadil, rozevřel náruč a Harry se v ní vděčně skryl. „Musíš mi říct, cos používal za parfém, chybí mi ta vanilková vůně," zamumlal, když si zabořil hlavu do široké hrudi.

„Stále tomu nemůžu porozumět," přiznal Lucius a jemně hladil Harryho záda, sledoval výčnělky páteře pod tričkem a občas polaskal proužek kůže nad bedry, kde se látka vysunula nad kalhoty, cítě, jak každým dotykem chlapec vláční.

„Tomu, že tě miluji?" zeptal se Harry a Lucius přikývl. „Taky tomu nerozumím," opáčil klidně a uvelebil se s nohama pod sebou, aniž by se o muže přestal opírat. „Musím být napůl šílený," uchechtl se. „Ze začátku jsem z toho byl vážně v háji. Myslel jsem, že jsi na mě seslal nějaká kouzla, která by mě k tobě připoutala. Já... strávil jsem hodně dní na dně, nenáviděl jsem tě za to, cos mi provedl, za jizvy, které jsi mi způsobil. Sprchoval jsem se poslepu, protože každá z nich mi tě připomínala."

„Nechtěl jsem to –"

„Rona s Hermionou jsem od sebe odehnal, protože to nemohli pochopit a... to je jedno. Místo nich za mnou chodil Draco. A paradoxně nejvíce mi pomohl Severus." Ani se nepozastavil nad tím, jak snadno mu slova kloužou ze rtů. Lucius ho viděl v tak ponižujících situacích, že mluvit s ním o svých pocitech a myšlenkách nebylo nic těžkého.

„Severus?" vydechl překvapeně. „Jak?" Vtiskl mu polibek do střapatých vlasů, vdechoval jeho vůni a v hrudi cítil podivnou bolest.

„Spoustu věcí mi vysvětlil. Hodně mi o tobě řekl a pomohl mi upravit své mínění. Ale především mi pomohl tu situaci přijmout a smířit se s tím, že jsem se do tebe zamiloval. Prý se to stává, ale málokdy je to tak silné, aby to vydrželo i přes odloučení." Zdvihl hlavu a zapíchl se do ocelových očí, jež ho hltaly pohledem. „No, u mě to dost silné bylo. A i když nepředpokládám, že naše soužití bude procházka růžovou zahradou... Prostě... doufám, že mě máš aspoň trochu rád a dokážeš to se mnou přežít."

Cítil se podivně. V hrudi se mu rozlil nekonečný příval spokojenosti a štěstí, že by snad dokázal vykouzlit patrona, kdyby měl možnost použít hůlku. Oči mu změkly a zamlžily se. Místo odpovědi ho políbil.