Když se probudil, zjistil, že Lucius tam s ním není. Omámeně se posadil, doufaje, že nedělá nic, čím by si mohl vysloužit trest. Zrak mu padl na lahvičku s lektvarem, sklenici plnou vody a misku s rýží. Měl dojem, že se snad rozpláče štěstím. Rozhlédl se kolem sebe, zda tu přeci jen Lucius někde není, třeba usazen na židli, ale místo na Smrtijeda mu zrak padl na brýle položené na stole. Srdce mu poskočilo, když si uvědomil, že je téměř nepotřebuje. Ještě před pár dny by na ně nedohlédl. Nebo to byly už roky? Či snad teprve hodiny? Absolutně neměl tušení, jak dlouho už ho Lucius držel v zajetí. Ocitl se v začarované bublině, ve které čas neexistoval. Pouze čtyři stěny a všudypřítomná neutuchající bolest.

Rychle do sebe hodil lektvar a pak vzal do ruky misku. Byla v ní lžíce a on se zarazil. Měla to být zkouška? Předtím ho Lucius donutil jídlo sníst jako zvíře. Co když si to přeje znovu, očekávaje od něj, že automaticky splní nevyřčený příkaz? Nebo mu lžíci poskytl jako jakousi formu odměny za něco, a pokud ji nevyužije, bude se zlobit? Rozplakal se. Zíral na misku ve svých rukách, žaludek se mu svíral hlady, a on nebyl schopen přimět ruce k pohybu. Třásl se, neboť se obával přešlapu a Smrtijedovy zloby. Bez něj netušil, co má dělat. Bez něj se cítil ztracený.

Mysl měl zamlženou bolestí, ale uvědomoval si, že Luciusovu nepřítomnost vnímá jako ztrátu něčeho cenného. Dostal strach, který mu rozklepal ruce. Hruď se mu trhaně zvedala a on se zalykal nedostatkem vzduchu. Bál se, že nepřijde, že místo něj dorazí Bellatrix a splní svou výhružku. Že ho tam nechal a už se nevrátí. Žalostně si přiznal, že ho potřebuje. Srdce mu bušilo a přál si vrátit tu chvíli, kdy mohl usínat s hlavou v jeho klíně a cítil se v bezpečí. Někde na okraji vědomí se mu třepotal hlásek, který mu chtěl vysvětlit, že se zbláznil, neboť tyto jeho myšlenky rozhodně nemohly být výplodem zdravé mysli, ale rychle jej zaplašil. Bylo mu jedno, jak k nim přišel.

Z Luciuse měl ohromný strach, který ho nutil zadržovat dech a srdce mu z něj bilo na poplach, přesto v něm zároveň viděl někoho, kdo se o něj zajímá a svým způsobem se stará. Pro jeho pochvalu by udělal cokoliv, jen aby na sobě nemusel cítit jeho zlostný výraz. Proto nejedl, ani nepil. Na vodu ve sklenici přes misku v jeho rozklepaných prstech zapomněl. Jen seděl, plakal, a čekal. 

„Proč jsi nejedl?" Ostrý hlas ho vylekal, až sebou škubl. „Chceš snad, abych tě krmil?"

„Ne, pane," vyhrkl a rychle k němu zvedl oči, aby viděl jeho výraz. Byl chladný a odtažitý.

„Tak co máš za problém?" Klekl si na jedno koleno, chytil jeho vlasy do pěsti a zvrátil mu hlavu, přibližuje svůj obličej k němu.

Harry se zatřásl ještě více, když ho ovanul horký dech a obklopila ho vanilková vůně. „Nevěděl jsem -"

„Co? Jak se drží lžíce?" zavrčel a škubl s ním. „Jsi takový idiot, že nevíš, jak se to dělá?"

„Ne, pane, já -"

„U Salazara, proč mě trestáš?" vydechl unaveným hlasem a pustil ho, vstávaje na nohy. Zůstal na něj svrchu shlížet. „Tak mluv."

„Nevěděl... použít... smím... pane," zamumlal při potlačovaných vzlycích.

„Nerozumím ti. Mluv srozumitelně."

„Nevěděl jsem, jestli můžu použít lžíci, pane. Bál jsem se, že je to zkouška a že mě potrestáte, když ji použiju. Zároveň jsem měl strach ji nepoužít ze stejného důvodu," přiznal tiše.

Lucius na něj hleděl s neprostupným výrazem, než mu obličej změkl do úsměvu s povytaženým jedním koutkem úst. „Učíš se, kocourku. To se mi líbí. Sněz to. Včera jsi mě potěšil, když jsi vydržel s Bellatrix. Můžeš použít lžíci."

„Děkuji pane," odpověděl a na tváři mu prokmitlo slabé zvlnění rtů. Hladově se pustil do rýže, pod kterou byla schovaná i dušená zelenina a díky ohřívacímu kouzlu zůstala teplá, dokud ji nesnědl do posledního zrníčka.

„Říkal jsem ti, že velmi brzy budeš prahnout po mém potěšení, viď, že ano, kocourku?" zapředl Lucius, když Harry dojedl a po jeho příkazu se uvelebil na kolenou před ním na zemi. Užíval si chvíli, kdy byl najedený a nikdo ho nezraňoval. Věděl, že to nevydrží dlouho, Lucius se po jeho vysvětlení dostal do své obvyklé hravé nálady a dalo se očekávat, že opět začne s jeho mučením. Proto byl rád za každou vteřinu, kdy mohl klečet u mužových nohou a poslouchat jeho sametový hlas.

„Ano, pane," souhlasil s kývnutím hlavy.

„Nevěřil jsi mi," řekl pobaveně a předklonil se k němu a ztišil hlas. „Teď už, doufám, věříš, že cokoliv řeknu, myslím vážně?"

„Ale o tom jsem nepochyboval, pane," řekl zmateně. „Jen jsem doufal, že se to nestane. Věděl jsem, že myslíte vážně každé slovo. Vím to stále."

„A pořád doufáš, kocourku?" Zabořil prsty do jeho vlasů a tahal ho k řetězu.

„Co na tom záleží? Stejně mě budete mučit, dokud vám Vy-víte-kdo nepřikáže mě zabít," zašeptal, když znovu bezmocně visel, zatímco si Lucius zaplétal cop.

„Ty si myslíš, že nevím, co ti dělám?" Jeho tvář se stáhla do kamenné masky, když k němu přišel, košili nechávaje opět odloženou na židli. „To, co já dělám tobě, a mnohem více a horší věci, dělali mně několik let. Každá nespokojenost se trestá. Každý špatný pohled." Oči se mu zúžily a hlas mu ztvrdl. „Věř tomu, že tvá bolest je jen zlomek oproti tomu, co jsem musel a musím snášet já a ostatní Smrtijedi." Chytil jeho bradu do dlaně a bolestivě ji zmáčkl. „Nedokážeš si představit, co znamená sloužit Pánu zla."

„Tak ho opusťte, pane," hlesl. „Pomozte mi. Fénixův řád vás dokáže ochránit." Vložil veškerou svou naději do prosebného pohledu, doufaje, že se mu podaří nahlédnout za opar mužova šílenství.

„Ach, kocourku..." Usmál se a něžně vzal jeho tváře do dlaní. „Sloužit Pánu zla je čest. Až přijde správný čas, zjistíš to sám."

„Je mi to líto, pane," zašeptal a v jeho očích se třpytila upřímnost. „Je mi líto, co vám udělali."

„Bude ti to líto." Přitáhl si ho k hrubému polibku. „Slibuji."