Věnováno karaihp.

Její kletba ho zasáhla zcela nepřipraveného. Zhroutil se na zem a během pádu se udeřil do hlavy o stůl. Měl dojem, že se mu rozskočí hlava, zatímco křečovitě zatínal nehty do dlaní. Cítit bolest naráz po celém těle mu přinášelo mučivé utrpení, od Luciuse na to nebyl zvyklý. Sice i od něj ho bolelo celé tělo, ale nikdy ne najednou. Kousl se do jazyka a v ústech ucítil kovovou pachuť krve. Silou vůle se snažil nekřičet, ale byl tak rozbolavělý z Luciusova trápení, že to nevydržel. Zatmívalo se mu před očima a sotva popadal dech. Nekontrolovaně kopal bosýma nohama do podlahy, když konečně ukončila kletbu a on se svalil na bok, aby mohl vykašlat krev z úst.

„Moc toho nevydrží," odfrkla pohrdavě Bellatrix, zatímco se Lucius sklonil, otevřel Harrymu ústa a vyléčil jeho jazyk.

„Vydrží dost," odpověděl Smrtijed bez zájmu, „ale ty se ovládej. Nechceme, aby se zadusil vlastní krví."

„Nepoučuj mě, Luciusi," odvětila mrazivým hlasem. „Klidně můžeš jít. Nepotřebuji tě tady. Zvládnu to sama." Botou štítivě do Harryho kopla. „Vstaň."
Harry se s bušícím srdcem toporně zvedal na nohy a se svíravým strachem pohlédl na Luciuse, čekaje na jeho odpověď. Třásl se hrůzou a odolával iracionální potřebě se k muži přitisknout a hledat u něj ochranu. Měl dojem, že ztrácí rozum.

„No, jak myslíš. Zabij ho," prohlásil posměšně. „Pán zla bude jistě spokojen, když zmaříš mou práci a jemu zkřížíš plány. Předpokládám, že bude syčet blahem." Jeho pohled ztvrdl a uchopil svou hůlku tak silně, že mu zbělaly klouby, ruku však nechal volně viset podél těla. „Nikam nepůjdu. Někdy jindy tě s ním nechám samotnou, aby sis mohla hrát podle svého. Dnes však ne. Je to můj mazlíček, můj úkol, moje pravidla, kterými se budeš řídit."

Chvíli ho propalovala povýšeným pohledem a očividně přemýšlela, snášejíc Luciusovy nesmlouvavé oči, než pohodila hlavou a neupřímně se usmála. „Fajn, pro dnešek... se s tím spokojím. Budu hodná." Vykročila směrem k vyděšenému chlapci, který automaticky ucouvl. Úlevný pocit z vědomí, že ho Smrtijed neopustí, se ztratil ve chvíli, kdy na něj vycenila zuby ve zlomyslném šklebu. „Bič ti vadit nebude, že ne?" zeptala se Harryho. Mlčel. Srdce mu splašeně naráželo do hrudníku, jenž se zrychleně zvedal v mělkých nádeších. „To tě Lucius nic nenaučil?" vyštěkla a silně ho udeřila do obličeje, až se zapotácel. „Cos tu s ním dělal?" křikla na muže, který to vše zaujatě sledoval.

„Neví, že ti má odpovědět, Bello," vysvětlil jí klidným hlasem. Obešel ji a přistoupil k chlapci, který si držel dlaň na tváři a mnul si rudý obtisk. „Kocourku, madame Lestrangeová se tě na něco ptala. Prokaž jí úctu," přikázal tichým hlasem a něžně ho pohladil po vlasech, které sevřel v pěsti a zatahal za ně. „Budu velmi nespokojen, pokud se nebudeš náležitě chovat." Opřel si čelo o jeho hlavu, přitiskl se k němu a nehty mu přejel po zpocených zádech, až se chlapec v jeho objetí zkroutil. „Věř mi, nechceš, abych byl s tebou nespokojen ještě více, než už dnes jsem. Buď můj hodný hoch a dostaneš najíst. Udělej madame Lestrangeové radost a možná přehodnotím svá předchozí slova, a nechám tě pár hodin vyspat." Pustil jeho vlasy, mírně se odtáhl a chytil jeho uslzenou tvář do dlaní. „Tak co, kocourku, budeš můj hodný chlapec?"

„Ano, pane," vzlykl Harry, zřetelně vnímaje ženino netrpělivé podupávání.

„Výborně." Jeho tvář se stáhla do neproniknutelné masky a gestem pobídl Bellatrix, sám pokračuje k židli, kde se pohodlně usadil s nohama překříženýma v kotnících.

„No?" vypálila po Harrym, až sebou cukl. Rychle se u Luciuse ujistil pohledem a pak sklonil hlavu.

„Omlouvám se, madame Lestrangeová," zamumlal někam do podlahy.

„Tvé omluvy mě absolutně nezajímají, ty mudlovská špíno! Otoč se, ať se nemusím dívat na ten tvůj odporný ksicht," procedila mezi zuby. Chlapec se neochotně otočil, celou dobu doufaje, že to Lucius zakáže. Bellatrix mávla hůlkou a okolo Harryho zápěstí se omotaly hrubé provazy, které mu roztahovaly ruce od sebe a připevnily se k železným okům, jež vyčarovala uprostřed místnosti na bočních zdech. „Být tebou," ozvala se najednou příliš blízko za jeho zády, až ho na nich polechtaly její nepoddajné kudrliny, „snažila bych se nepadat. Mohlo by se stát, že si vykloubíš rameno."

Zasmála se šíleným smíchem a Harrymu na čele vyskákaly perličky ledového potu. Nevěděl, co má čekat. Neviděl za sebe. Netušil, jestli Lucius neodešel a nenechal ho v jejích spárech. Rozhodl se, že jí neudělá takovou radost, aby křičel a žadonil. Jeho předsevzetí se zhroutilo jako domeček z karet s prvním dopadnutím kouzelného biče na jeho záda.

„To už stačí, Bello," zarazil ji Lucius, když se Harrymu zdálo, že to trvá celou věčnost.

Každá rána jako kdyby mu vyrvala část masa ze zad a do zbytku těla mu vysílala spalující jehličky, které bolestivě mravenčily pod povrchem kůže jako elektrické šoky. Lucius si s ním během jeho zraňování povídal, chválil ho, obdarovával ho mírnými úsměvy. Zdálo se, jako kdyby se mu to snažil zpříjemnit a dávat mu najevo jakousi prapodivnou náklonnost. Bellatrix ho zasypávala nadávkami, které protkávala šíleným smíchem s vyceněnými zuby. Nedala mu ani vteřinu na vydechnutí, Lucius dělal pauzy, během kterých ho nechal popadnout dech a lehce se vzpamatovat.

Místností se ještě nesla ozvěna jeho chraptivého křiku, když se z ničeho nic ocitl na zemi a plačtivě vydýchával její řádění. Byl na sebe pyšný, že neupadl, dokud nepovolila pouta. Nevěřil, že by mu vyléčili vykloubené rameno. Tvrdá bota jej nakopla do žeber a donutila se ho převrátit na bolavá záda.

„Ještě se uvidíme, Pottere," slíbila mu a sklonila se níž. „Lucius s tebou nebude věčně. A až Pán zla získá, co od tebe chce, budeš můj," zlověstně zašeptala a pak se zasmála svým typickým šíleným smíchem. „Pak se spolu pobavíme, hračko."

„J-jak říkáte, madame Lestrangeová," odpověděl mezi trhanými nádechy, protože věděl, že odpověď očekávala.

„Jsi drzý smrad," vyprskla a pohodila hlavou. Otočila se k Luciusovi. „Pána zla budu informovat. Zdá se, že jsi na něj příliš měkký, Luciusi."

„Řekni mu, co uznáš za vhodné, Bello," opáčil znuděně a protáhl se ze strnulé pozice, jíž zaujímal na židli celou dobu. „Pán zla ví, jak pracuji. Mnohokrát mě při tom pozoroval." Narovnal se a zapíchl do ní pohled, v němž byly jasně patrné jiskry doutnající zlosti. „Nakonec zjistíš, že ty budeš ta, komu se budou všichni smát. A teď už jdi."

„Až příliš si věříš, Luciusi," zavrčela na něj a pak se pohrdavě usmála. „Však uvidíme. Užij si tu špínu, dokud můžeš." S tím se otočila na podpatku a s hlasitým klapotem odešla.

Lucius za ní vrhl ještě jeden znechucený pohled, než se s mírným úsměvem otočil na chlapce, jenž ještě ležel na zádech, obávaje se pohnout. „Zvedni se, kocourku," řekl tiše a vyčaroval sklenici s vodou.

Harry se skutečně snažil, postavil se na rosolovité nohy, ale zavrávoral, a kdyby ho Lucius nezachytil, znovu by spadl na zem. „Promiňte, pane," zachrčel a opřel si hlavu o jeho klíční kost. „Nedokážu stát. Potrestejte mě, vím, že si to zasloužím, protože neposlouchám příkazy."

„To nic, kocourku." Políbil ho na mokré vlasy. Držel ho jednou rukou, druhou vyčaroval deku. „Sedneme si, ty se napiješ a vyspíš. Byl jsi úchvatný. Udělal jsi na mě dojem, když jsi neupadl." Složil se s ním na zem a opřel ho o sebe, když mu pomohl nalít do rozpraskaných úst oční lektvar a vodu. „Teď se vyspi."

„Ano, pane," šeptl a ani se nepodivoval nad tím, že leží na boku, hlavu má na Luciusově klíně a on ho hladí po vlasech. Věděl, že je to jen iracionální a naprosto šílená iluze, ale v té chvíli se cítil naprosto bezpečně. „Pane?" vydechl už v polospánku.

„Hm?" Smrtijed se vytrhl z vlastních myšlenek.

„Děkuji, pane," vyslovil se značnými obtížemi, neboť už měl mozek zastřený spánkovou mlhou.

„Za co?" Všiml si, že se chlapec třese a vyčaroval ještě jednu deku, kterou ho přikryl.

„Že jste mě tu s ní nenechal."