„Svlékni se." Tichý příkaz zněl jako šlehnutí bičem.

„P-pane?" vyděsil se a objal si ramena. Nechápal, proč se má svléknout úplně. Jediné, co měl na sobě, bylo spodní prádlo, které mu ještě dodávalo alespoň prchavý dojem nějaké zanedbatelné  důstojnosti. Nechtěl, aby ho o ni připravil.

„Hned," upřesnil Lucius nesmlouvavým tónem a zamračil se.

Chlapec si všiml, že se Lucius ze setkání s Voldemortem vrátil nesvůj. Ačkoliv to mistrně skrýval, přesto z něj vyzařovalo tiché běsnění, které se však nezdálo zaměřené přímo na něj. Přesto ho to neuklidnilo. Naopak; muž před ním v tu chvíli vypadal ještě nebezpečněji. Jako kdyby čekal na záminku k vybuchnutí.

„S-smím vědět, proč, pane?" vykoktal, ale roztřesenými prsty udělal, co chtěl. Automaticky si rukama zakryl klín a vzápětí ho do hrudi uhodila kletba, která mu vyrazila dech. Jako kdyby ho do hrudi uhodil lopatou.

„Nezakrývej se," zavrčel Lucius a chlapec se slzami v očích spustil ruce podél boků. Ten tam byl pocit ponížení z nedůstojného pojídání polévky. Raději by tak jedl až do konce svého života, než aby tu stál zcela obnažený před mužem, jenž ho sjel od hlavy až k patě hodnotícím pohledem a v jehož očích tančilo šílenství. Třásl se po celém těle, slzy mu na špinavých tvářích vytvářely mokré cestičky a hrudník se mu namáhavě zvedal. Lucius si ještě chvíli vychutnával pohled na znachovělého chlapce, než se poměrně ztěžka posadil na židli a před Harrym se objevil kyblík s teplou vodou, houba, mýdlo a ručník. „Umyj se."

„Ano, pane," hlesl dostatečně nahlas, aby ho slyšel.

„Dnes večer budeme mít návštěvu," řekl pak s jasně zřetelnou nevolí v hlase, aniž by věnoval pozornost chlapci, jenž se topornými pohyby snažil namočit pomocí houby. Pociťoval mírnou úlevu, že měl muž oči zabořené do stěny před sebou, o kterou přišel o několik okamžiků později, když se k němu přiblížil na půl metru. Harry si připadal jako myš, na kterou číhal hladový kocour.

„Návštěvu?" V duchu zaklel, když mu přistála facka. Znovu zapomněl na oslovení. Překvapilo ho ale, že rána postrádala tu razanci, s níž mu dával obvykle najevo svou nespokojenost. Lucius obrátil oči v sloup a vyloudil z úst povzdech. Vzal z jeho rukou mýdlo, které nerozhodně držel v dlaních, jak se odhodlával k jeho použití.

„Kocourku, proč mě pořád zlobíš?" vydechl se zavrtěním hlavy a začal ho mydlit. „Dělá ti to dobře? Nebo si snad myslíš, že mě rozhněváš natolik, že se neudržím a zabiji tě?" Harry syčel štiplavou bolestí, kterou mu způsobovalo mýdlo v ranách, ale poslušně stál se stisknutými zuby. Zdálo se mu, že Lucius pracuje s jakousi starostlivostí, kterou by věnoval kartáčování psa. Byl rudý až za ušima a cítil se velmi nepatřičně, když se ho Lucius dotýkal po celém těle, včetně intimních partií, ale neodvažoval se dát najevo jakýkoliv odpor. „To se nestane, takže pokud snad pokoušíš mou trpělivost z tohoto důvodu, můžeš to rovnou pustit z hlavy." Zapíchl mu tvrdý pohled do očí. „Nikdy nechybuji. Nikdy neztrácím kontrolu."

„Mrzí mě to, pane," zašeptal sklíčeně. „Nechtěl jsem vás naštvat."

„Já vím, že ne. Ale stejně to pořád děláš. Otoč se." Udělal, co po něm požadoval a dál sténal bolestí. „Chtěl bych, abys začal používat hlavu a neprovokoval mě. Za ten zlomený nos si můžeš sám, víš to, že ano?"

„Ano, pane," tiše souhlasil a sklopil hlavu. „Vím, že mě ještě potrestáte, že jste to zatím neudělal proto, že jste musel odejít."

„Správně. Ale dnes svůj trest nedostaneš ode mě." Ušklíbl se. „Aspoň si konečně uvědomíš, jaké máš štěstí, že Pán zla vybral mě. Konečně poznáš, že já jsem k tobě skutečně laskavý."

Jeho slova Harryho znovu roztřásla. „Řeknete mi, pane, kdo přijde?"

„Nikdo, kdo by ti pomohl," ubezpečil ho pobaveně. Pomalu to začalo vypadat, že se mu vrací jeho typicky hravá nálada, ačkoliv stále bylo poznat, že v sobě dusí vztek. „Sedni si." S podivnou péčí mu mýdlem vydrbal vlasy a pak jej odložil. „Má drahá švagrová má po letech strávených v Azkabanu vyhraněný názor na čistotu," poznamenal, zatímco mu vodou smýval z těla mydlinky spolu s prachem, potem a krví. „Já mám vůni tvého strachu rád, ale ona by se zde cítila poněkud nepohodlně, a to přece nechceme dopustit, že?" zavrněl mu do ucha, které následně vlhce políbil, otáčeje ho k sobě čelem.

„Bellatrix, pane?" vydechl a včas zastavil své ruce, které automaticky zamířily do rozkroku, aby se zakryl ve chvíli, kdy mu hleděl do očí.

„Být tebou, oslovoval bych ji madame Lestrangeová," poradil mu s povytaženým koutkem úst. „Tato jizva ti bude moc slušet," pronesl zastřeně a pohladil ho nehtem po klikaté raně, jež se táhla od levé bradavky až ke kyčli. „Není nádherná?"

„Nevím, pane," přiznal popravdě, „moc ji nevidím."

„To se brzy zlepší, neboj se. Tumáš." Podal mu lektvar a odstoupil, tahaje z kapsy hůlku. Několika mávnutími uklidil mokrou podlahu a nechal zmizet mycí potřeby. „Obleč si kalhoty."

Trhanými pohyby se oblékl a zůstal stát s rukama spojenýma před sebou. Do útrob se mu zakusoval ledový strach, jenž mu znemožňoval se pořádně nadechnout. Pomalu mu docházela ta skutečnost, že sem přijde Bellatrix Lestrangeová. Proti jejímu fanatismu, s nímž hleděla na Voldemorta, bylo Luciusovo šílenství tak zanedbatelné, jako kdyby byl duševně zcela zdráv.

„Pane?" ozval se a mnul si zápěstí, která ho pálila od pout, které měl nasazené příliš často, než aby se mu jeho kůže mohla začít hojit.

„Pojď sem." Ukázal na podlahu před židlí, na kterou se posadil. „Episkey," zamumlal, jakmile si před něj sedl a Harry zahučel, když se mu s prasknutím nos vrátil na své místo.

„Děkuji vám, pane." Vzhlédl k němu se skutečnou vděčností. Konečně mohl opět volněji dýchat. Měl tendenci mu na znamení svého vděku obejmout nohu, ale příliš se obával, že by to mohl považovat za drzost, tak zůstal sedět.

„Co jsi chtěl?" zeptal se a jemně ho pohladil po vlhkých vlasech, aniž by se na něj podíval. Hypnotizoval otevřené dveře.

„Budete tu také, pane?" špitl někam k jeho nohám.

Lucius na něj vrhl zvědavý pohled. Palcem a ukazováčkem mu zvedl bradu a donutil se mu podívat do očí. „Měl bych?"

„Prosím... Bojím se, pane," přiznal zkroušeně a oči mu zvlhly. Nechápal sám sebe. Luciuse se děsil jako čert kříže, avšak představa, že by ho tu nechal s Bellatrix o samotě, mu způsobovala ledovou hrůzu, která mu znemožňovala využít kapacitu plic na maximum. Jeho dech byl zrychlený a mělký, žaludek se mu svíral a cítil bolestivé mravenčení až v konečcích prstů.

„To děláš dobře." Usmál se. „Víš, že si to nezasloužíš? Měl bych tě tu s ní nechat a dovolit jí všechny ty zvrhlosti, které tak ráda provádí."

Harry neudržel vzlyk deroucí se z jeho hrdla. „Vím, pane," vypískl a málem omdlel, když zaslechl klapot podpatků z chodby. „Prosím, udělám cokoliv, jen mě s ní nenechávejte samotného." Upřel na něj své vlhké smaragdové oči, doufaje, že neodejde.

„Uvidíme," řekl neurčitě a pustil ho. „Ani se nehni," sykl a sám se postavil.

„Ale, ale," ozvala se Bellatrix s afektovaným úsměvem ve dveřích. „Naše hračka, Potter." Pohled jí ztvrdl. „Crucio!"