Málem se rozplynul štěstím, když ho Lucius místo kletbou probudil svou zdobenou hadí holí, jíž ho převalil na záda. I přes vyschlé hrdlo mu se slzami vděčnosti v očích děkoval za to, jak je k němu hodný. A když se před jeho klečící postavou zjevila miska polévky, rozplakal se doopravdy. Uchopil ji do třesoucích se rukou za ustavičného mumlání díků, aby ji mohl vypít, když ho Lucius zarazil. Harry vzhlédl a na jeho obličeji se usídlilo zmatení.

„Už jsi někdy viděl, aby si kočka vzala misku do tlapek?" zeptal se posměšně s vytaženým obočím.

„Ne, pane," odpověděl se sklopeným pohledem a cítil, jak rudne. Zdálo se, že si Lucius nenechá ujít jedinou příležitost, aby si užil jeho trápení a nezáleželo na tom, zda se jednalo o fyzické nebo psychické ubližování.

„Tak na zem, kocourku," zapředl spokojeně a sám se s jablkem pohodlně usadil na židli, která se se stolem už stala inventářem malé místnosti.

Harry ani na chvilku neuvažoval, že by neposlechl. Jeho hlad byl již příliš veliký, žaludek se svíral a způsoboval bolestivé křeče. Opatrně, aby nevylil ani kapku, položil misku a zaměřil svůj pohled na její obsah. Absolutně vytěsnil svou pokořující pozici a přítomnost druhého muže, když se opřel o lokty a jako zvíře začal konzumovat jídlo. Netušil, zda byla polévka skutečně tak dobrá nebo byl příliš vyhladovělý, ale chutnala mu jako ten nejluxusnější pokrm, který kdy ochutnal. Byl spokojen, že miska nebyla hluboká, ale spíše širší a mělčí, proto neměl žádný problém ji sníst do poslední kapičky. Horká tekutina zahřála jeho tělo, jež bylo navzdory dekám stále zkřehlé a na prchavý okamžik se mu jeho zajetí zdálo celkem snesitelné. Pocit spokojenosti však vyprchal hned ve chvíli, kdy dojedl a prázdné nádobí zmizelo. Mimovolně se přikrčil, když se k němu Lucius přiblížil.

„Chutnalo ti?" zeptal se se zvědavým úsměvem.

„Bylo to výborné, pane," šeptl a neochotně se zvedal, poslouchaje gesto druhého muže.

„Dobře. V tom případě," pohladil ho po tváři, „nebudeme ztrácet čas, co říkáš?" Švihl hůlkou, kterou vytáhl ze své hole, a okolo chlapcových zápěstí se zacvakla už dobře známá pouta.

„Prosím pane, nedělejte to," vzlykal při očekávání další bolesti, ačkoliv věděl že jeho slova mají asi takovou váhu, jako kdyby je mluvil do dubu.

„Věděl jsem, že se budeš těšit." V jeho očích pobaveně blýsklo, když ho zavěsil na oko řetězu a poprvé se jej dotkl hůlkou.

Nedokázal odhadnout, jak dlouho si s ním hrál tentokrát, ale pokud to ve chvílích mučivé bolesti dokázal odhadnout, všímal si, že mu nechával delší časy na odpočinek a také napít dostával častěji. Přesto znovu plakal a křičel do ochraptění a snažil se prosit, aby ho pustil.

„Jsi úžasný, kocourku, děláš mi radost," vrněl Lucius a hladil jeho zpocené vlasy, zatímco Harry hltal příděl vody.

„Nechápu čím, pane," odpověděl zastřeně s notnou dávkou sarkasmu. „Tím, že jen dokola prosím, abyste mě nemučil?" Samotného ho ta myšlenka překvapila, když si uvědomil, že se stydí za svou slabost a za to, že ji před Smrtijedem dává najevo de facto ještě dřív, než se jej dotkne.

„Ještě si to neuvědomuješ, ale časem uvidíš, že budeš schopen přijímat o dost větší bolest než nyní," vysvětloval ochotně Lucius a přehodil si spletený cop na záda. Stál přímo před ním a Harry po jeho nahém hrudníku bezmocně klouzal, jak nebyl schopen došlápnout na chodidla. Houpal se v jeho objetí a prsty drsně běhající po zádech mu způsobovaly jitření ran, které jej nutilo sténat s každým dalším dotekem. Vanilková vůně mu zastírala racionální myšlení. Dokázal jen zůstat vydán na milost a nemilost, neschopen jediného pokusu o vzdor.

„Říkal jsem ti, že hranici fyzického vyčerpání lze jednoduše posunout. Tělo je přizpůsobivé a snadno si zvyká. Stejně tak je to i se snášením bolesti," šeptal, dotýkaje se svými ústy jeho popraskaných rtů. „Než spolu skončíme, bude tě to ještě hodně bolet," slíbil mu a z jeho hlasu Harry vycítil jakési zvrácené nadšení, jež nedokázal pochopit.

Znovu si uvědomil, že je muž naprosto šílený a on se zřejmě z místnosti nikdy nedostane. Ačkoliv se s tím pomalu začínal smiřovat, přesto se nehodlal vzdát. Byl rozhodnut čekat na svou šanci k útěku, i kdyby byla sebenepatrnější. Nebránil se, když Lucius natiskl svá ústa na jeho a začal ho líbat. S představou silně zaměřenou na údržbu Kulového blesku mu polibek zaníceně opětoval, doufaje, že bude lepší než ten minulý a třeba mu dá ještě najíst. Nebo ho nechá spát. Cokoliv, jen aby ho nemučil.

Náhle vykřikl bolestí, neboť druhý muž se zapotácel, s bolestným syknutím mu zaryl nehty do zad a slabě podklesl v kolenou, takže se na malou chvilku na Harryho pověsil. V další vteřině už měl na tváři opět vyrovnanou masku a nepohodlí se odráželo jen v mírně zrychleném dechu, sevřených rtech a v očích. Odstoupil od něj, neverbálním kouzlem ho odpoutal a lehce kývl, neboť se Harrymu podařilo udržet na nohách.

„Musím odejít," oznámil mu Lucius, zatímco na sebe sesílal čistící kouzla, aby se zbavil krve, a začal se oblékat do sněhobílé košile. „Zůstaneš stát. Pokud si sedneš nebo lehneš, a věř tomu, že já to poznám, ponesu to velmi nelibě. Rozumíš, kocourku?" zeptal se tiše, ale tentokrát ve svém hlase nechal zaznít tón, který Harryho zamrazil.

„Ano, pane," odpověděl třesoucím hlasem. „Volá vás, pane? Voldemort vás chce?"

Ještě nikdy neviděl Luciuse tak vzteklého, jako když se k němu jedním skokem vrátil a udeřil ho pěstí do obličeje tak, že se chlapec neudržel na nohách, spadl na zem a ze zlomeného nosu mu odkapávala krev. „Nikdy, rozumíš, nikdy," varovně natáhl ukazováček před sebe a hlas se mu třásl zlostí, „už přede mnou nebudeš jmenovat Pána zla. Ber to jako varování."

„O-omlouvám se," zašeptal vyděšeně. Vzteku v Luciusových očích a jeho zvýšeného hlasu se bál více, než že by ho znovu uhodil. Už si naučil všímat, že ačkoliv byl k němu Lucius krutý, skutečně mu nikdy neudělal více, než kolik snesl. Ač to znělo přinejmenším bláznivě, dokázal vycítit, skrze dotek hůlky, náladu jejího majitele. Vztek, jenž Smrtijeda obklopoval jako temná aura, mu však způsoboval čirou hrůzu. „Pane, prosím, odpusťte mi to, já -"

„Tvá omluva pro mě nic neznamená," štěkl pohrdavým tónem. „Teď vstaň a udělej, co jsem ti říkal. Poznám, když se mě pokusíš obelhat." Zapnul poslední knoflíček na své saténové vestě, rozpustil a uhladil vlasy, než se k němu na šíři dlaně vrátil zpět. „Jsem na tebe velmi nahněvaný. Přemýšlej nad tím, než se vrátím." V očích mu blýsklo a zvlnil jeden koutek v tajemném příslibu. „Dnes v noci se ani jeden z nás nevyspí."