Byl zbrocený potem a téměř se dusil, jak potřeba nadechnout se převažovala jeho možnost ji naplnit. Lucius se nespokojil s kletbou Cruciatus, nepoužil ji ani jednou, jako kdyby ji považoval za cosi podřadného k tomu, aby jí věnoval pozornost. Svou hůlkou se dotýkal obnažené kůže a s každým dotekem jako kdyby do Harryho těla zabodl rozžhavený drát, jenž se kroutil v místě a rozváděl spalující bolest do celého těla. Nikdy nevěděl, jakou část těla si vybere, jeho postup byl zcela náhodný a to zvyšovalo Harryho stres, spolu s různou intenzitou bolesti.

„Prosím, pane, už dost," vzlykal. Bezmocně visel v poutech, nemaje možnost si ani ulevit došlápnutím na celou plosku bosých chodidel. Tím, že stál sotva na špičkách, byl vůči Luciusovi zcela bezbranný a neměl šanci ani zatnout svaly, aby mu mohl čelit stabilněji. Brýle mu spadly téměř okamžitě, co poprvé prudce škubl hlavou dozadu. Už se s nimi v duchu loučil, ale muž je zachytil a s překvapivou péčí je odložil stranou.

„Teprve jsme začali, kocourku," odpověděl pobaveně. „Ještě jsem ti ani neukázal, co všechno umím." Jemně ho pohladil po čelisti. „Podívej. Když zatlačím takto," lehce špičkou hůlky klouzal po nahé hrudi, „vypadá to jako tenký řez nožem." Nevnímal chlapcovo bolestné sténání, fascinovaně hleděl na krůpěje krve, jež se začaly ukazovat na pokožce ihned poté, co hůlku odklonil. Prstem zkopíroval pohyb a Harry zasyčel, jak mu rozdíral kůži. „Když takto," dychtivě pokračoval, „mohu zlomit kost."

Ozvalo se zapraskání a Harry zakřičel. Bolest ze zlomeného žebra byla nečekaná a ostrá, zamlžovala jeho mysl a schopnost vnímat další ukázky šíleného muže. Nevěděl, jak dlouho si s ním Lucius hrál. Zdálo se mu to jako věčnost, kdy se jeho tělo svíjelo v mučivé bolesti. Křičel až do ochraptění a dokola prosil o cokoliv. O milost. O to, aby ho pustil. O smrt. O bezvědomí. Měl dojem, že nemůže trvat dlouho a omdlí vyčerpáním. Agónie byla příliš veliká, než aby poznal chvíle, které mu dával na oddych. Omámeně visel a z jeho úst vycházely chrčivé zvuky. Hlava mu bezmocně plandala.

Lucius se postavil za něj, přitiskl se k jeho zádům a chytil ho za vlasy, zvedaje mu hlavu nahoru. „Vypij to," přikázal podmanivým hlasem a přiložil mu ke rtům malou lahvičku. Harry ani nepřemýšlel nad tím, že by to neudělal. Doufal, že mu dal vypít jed, avšak věděl, že je to jen planá naděje. Po vypití nepocítil žádnou změnu. Aniž by to dokázal ovlivnit, hlava mu klesla dozadu na rameno druhého muže. Lahvička zmizela a on ucítil jak jej druhý muž hladí po zkrvavené hrudi. Otřásl se. „Byl jsi úžasný, kocourku," zašeptal mu do ucha, jež následně políbil. „Říkal jsem ti, že vydržíš více, než si myslíš. Musím teď odejít. Nebudeš se tu sám bát?"

„Nevím, pane," zachraptěl. Nebál se samoty, jelikož ta zajišťovala, že mu Lucius nebude ubližovat. Zároveň však netušil, zda nemůže přijít někdo jiný a z toho měl hrůzu. Ačkoliv nepředpokládal, že by se mu mohlo stát ještě něco horšího, představa, že by se ocitl o samotě s Bellatrix, ho ochromovala. Pochyboval, že by mu ona věnovala smrt, kterou by přivítal s úsměvem.

„Tak to zjistíme, ano? Můžeš si zatím odpočinout." Odtáhl se a předstoupil před něj. Harry vytřeštil oči, když s námahou zvedl hlavu a uvědomil si, že Luciusova hruď je pokrytá krví. Jeho krví. Mimovolně cukl poté, co se k němu přiblížila tvář druhého muže a obklopila jej vanilková vůně. Vzápětí mu na tváři přistála facka, až se mu o zub rozrazil ret.

„To už nikdy nedělej." Jeho mrazivý tón jej vyděsil. „Právě jsi ztratil možnost odpočinku. Můžeš nad tím přemýšlet, než se vrátím. Dobrou noc."

„O-omlouvám se, pane," koktal zděšeně, ale Lucius už nijak nereagoval. S chladným výrazem obličeje se odvrátil a bez jediného dalšího slova vzal svou košili i boty, a opustil místnost, nechávaje ho bezmocně viset.

Místnost potemněla a Harry se rozplakal. Celé tělo ho nesnesitelně bolelo a litoval, že udělal chybu. S konečnou platností mu došlo, že udělá cokoliv, co po něm Lucius bude chtít. Věděl, že se mu nedokáže postavit a utéci. Myslel na Rona a Hermionu a výčitky zaplavovaly jeho duši jako ledový vodopád. Vystavil je nebezpečí, nechal je i sebe zajmout. Pokud opravdu měl nějakou šanci porazit Voldemorta, tímto zajetím o ni definitivně přišel. Nevnímal čas a téměř blouznil, když se Lucius vrátil.

„Dobré ráno, kocourku," zapředl Lucius a Harry jen bezmocně fňukl, doufaje, že ho konečně odpoutá a nechá vyspat. Splnil by mu jakékoliv přání, jen aby ho pustil, avšak nedokázal ani promluvit. Celé tělo jako by mu hořelo v jednom plamenu a žaludek se mu kroutil nevolností z hladu. Od chvíle, kdy se ocitl v zajetí, nejedl nic, jen několikrát dostal napít čisté vody, ale i to bylo málo. Hrdlo měl celé oteklé od křiku a toužil po úlevě, jíž by mu přineslo neomezené množství chladivé kapaliny.  Jediné, co ho téměř neznatelně uklidňovalo, bylo, že byl jeho trapitel oblečen. Domníval se, že si nejspíše košili sundal předtím proto, aby si ji nezašpinil jeho krví. „Měl jsi příjemnou noc? Nebál ses tu?"

Chlapce překvapilo, že dokázal vydržet tak dlouho a že si s ním hrál Lucius celý den. Copak to nebylo jeho ženě divné, že je celou dobu pryč? Nebo ho v tom ještě podporovala? Ještě více jej však udivovalo, že v Luciusových slovech slyšel opravdový zájem. Pomyslel si, že musí mít halucinace anebo je muž ještě šílenější, než předpokládal. Nedokázal zvednout hlavu. Oči bez brýlí jej pálily, když se snažily zaostřit na špičky bot, které se dostaly do jeho zorného pole, a zasténal, když ho ruka popadla za vlasy a zvedla mu hlavu.

„Kocourku, na něco jsem se tě ptal. Proč mě pořád zlobíš?" Nehtem přejel po jeho řezné ráně na hrudi tak, jako předchozího dne. Chlapci vytryskly slzy, jitření rány, jež se sotva začínala hojit, mu v jeho vyčerpaném stavu působila nesnesitelnou bolest.

„Prosím, pa -" Více ze sebe nedostal. Lucius mu opět přiložil jakýsi lektvar ke rtům a on jej bez námitek vypil, stejně jako vodu, jíž mu nabídl ihned poté.

„Víš, že kdybys včera neucukl, mohl ses celou noc prospat? Takto se na tebe stále hněvám." Nechal Harryho hlavu spadnout na svou hruď a jemně ho hladil po potem zplihlých vlasech. „Ale abych ti ukázal, jak hodný jsem, nechám tě pár hodin odpočinout. Potrestám tě až potom." Odstoupil od něj na dva kroky, švihl hůlkou a s nečitelným výrazem pozoroval, jak chlapec padá na zem a spí téměř dříve, než se jeho tvář setkala s podlahou.