Když Lucius přišel, Harry se držel z posledních sil. Celé tělo se mu třáslo bolestí a únavou. Ramena a ruce ho pálily z natažených svalů a sotva zvládl zvednout hlavu, když ho překvapily tiché kroky. Přesto se mu prudce rozbušilo srdce a adrenalin vystoupal na maximum.

„Šikovný chlapec," zapředl Lucius, když se postavil do dveří a pozoroval ho, kterak sípavě dýchá skrze zaťaté zuby. „Měl ses tu dobře?" zeptal se přátelským tónem. Harry mlčel. Nedokázal promluvit, jak ho hrdlo pálilo žízní. „Ale, ale, já si myslel, že ses včera dostatečně poučil. Evidentně ne." Potřásl hlavou a v obličeji měl téměř smutný výraz.

Chlapec s vyděšeným pohledem vrtěl hlavou a otevřel ústa, z nichž vyšlo jen zachrčení. Lucius zamumlal zaklínadlo a sklenice s vodou, jež ležela netknutá na zemi, se vznesla před Harryho obličej. Harry zakňoural a z očí mu vyklouzly první slané kapičky, o nichž si myslel, že musely všechny už dojít. Štíhlé prsty ho chytly pod bradou a donutily ho podívat se do chladných zornic, přestože se marně snažil ucuknout.

„Bojíš se mě?" zeptal se pobaveně a Harry nepatrně přikývl, jak mu to zvednutá tvář dovolovala. „A to jsem ještě ani nezačal." Z jeho tváře čišelo cosi hravého, jež Harryho donutilo se ještě více rozklepat. Navíc si uvědomoval, že muž před ním mluvil naprostou pravdu. „Pij pomalu," přikázal a volnou rukou mu přidržel sklenici u úst.

Harryho zaplavil úlevný pocit, když na jazyku ucítil osvěžující kapalinu a měl tendenci ji hltat, neboť netušil, kdy mu opět dá napít, ale v očekávání bolesti se silou vůle snažil poslechnout. Pil jako malé dítě, jemuž tekutina teče po bradě, avšak nezáleželo mu na tom.

„Děkuji vám, pane," šeptl poté, co se mu jazyk odlepil od patra a Lucius sklenici oddálil. Příliš brzy, ale byl rád alespoň za to málo, co mu poskytl.

„Tak se mi to líbí," zavrněl a pustil jeho čelist, aby nechal sklenici zmizet. „Měl by sis uvědomit, že veškeré výhody si musíš zasloužit a mohou přijít pouze ode mě. Nikdo jiný ti nepomůže. Jen já jsem ten, co ti může poskytnout a dovolit i tak obyčejnou věc, jako je spánek." Otočil se k němu zády a vyčaroval jednoduchý stůl s pohodlnou židlí. Na stole se objevila miska s nakrájeným ovocem. Posadil se, nenuceně překřížil nohy v kotnících a vložil si do úst kousek jablka. „Řekni, chtěl by ses vyspat?"

„Ano, pane. Prosím. Už... nevydržím." Třásl se vyčerpáním tak, že myslel, že ze sebe vyklepe duši.

„Zvládneš mnohem více, než si myslíš," odpověděl přesvědčeně. „Ukážu ti, že hranici fyzického vyčerpání lze jednoduše posunout." O malou chvíli později pouta zmizela a Harry s bolestným zakňučením dopadl na obličej. Bolelo ho celé tělo, odřel si tvář o podlahu, přesto pociťoval jakousi podivnou vděčnost, že ho Lucius odpoutal.

„Děkuji." Svou chybu si uvědomil příliš pozdě. „Pane, prosím o prominutí," šeptal rychle, stále vleže na zemi. Vzápětí se malou místností ozval jeho křik. Lucius švihl hůlkou a Harrym projela ostrá bolest, jež se mu proplétala po páteři a posílala mu do těla vlny prudkých bodavých jehliček. Lapal po dechu, když to skončilo a slzy mu stékaly po ulepené tváři, zatímco Lucius dál pojídal ovoce, aniž by o něj zavadil pohledem.

„Vstaň."

Namáhavě se vyškrábal na kolena, kde se musel prudce vydýchat, aby splnil jeho příkaz. Na malou chvilku zauvažoval, že zůstane ležet a rozzuří jej tak, aby ho zabil. Bylo mu však jasné, že Lucius mu předchozího dne nelhal. Věřil, že by ho opravdu dokázal držet na hranici života a smrti velmi dlouho, aniž by mu dopřál sladkého překročení na druhý břeh. Postavil se na rosolovité nohy a zavrávoral, jak se na nich nedokázal udržet. Padl mu přímo do náruče. Snažil se odtáhnout, avšak neměl na to dost sil. Nevěděl, jak dlouho musel vydržet připoutaný ke zdi, jisté bylo jen to, že bez pomoci stát nedokázal.

„Musíme tě nějak udržet na nohách," pronesl zamyšleně Lucius a otočil ho zády k sobě. „Nechci, abys mi pořád padal." Učinil pohyb zápěstím a z jeho hůlky začal vyrůstat řetěz, jenž se vlnil k jednomu z trámů, kde se zamotal. Konec houpající se před nimi byl zakončený masivní karabinou. „Svlékni si tričko. Hned," dodal, když se Harry neměl k pohybu.

„Smím vědět, proč, pane?" zeptal se vyděšeně, stále se opíraje o druhého muže s jeho rukou otočenou okolo svého pasu.

„Ne. Prostě to udělej, než ti k tomu budu muset pomoci," zašeptal do jeho ucha, lehce se o něj otíraje svými rty.

Harry sebou škubl a nepřirozeným pohybem si přetáhl tričko přes hlavu. Žmoulal ho v prstech a očima hypnotizoval řetěz. Měl dojem, že omdlí. Okolo zápěstí se mu zamkla pouta a rozedřela už tak poničené ruce.

„Paže zvedni nad hlavu."

„Prosím... nedělejte to," vydechl a mimovolně se k němu natiskl blíže ve snaze dostat se od řetězu co nejdále. Bál se, co ho čeká a horečně tomu toužil uniknout. Oči ho pálily z prolitých slz i z nevyspání a v celém těle ještě cítil zbytky doznívající kletby.

„Oh, buď si jistý, že to udělám," zašvitořil téměř vesele. „A ty jsi opět zapomněl na oslovení." Spokojeně mlaskl. „Užijeme si spolu spoustu zábavy." Náhle zvážněl a silně mu zaryl prsty do boku. „A teď se hni a dělej, co ti říkám."

„Ano, pane," vzlykl a poslušně zdvihl třesoucí se ruce nad sebe.

Musel si stoupnout na špičky, aby mohl Lucius pouta zacvaknout do karabiny. Napůl visel zavěšený ke stropu, dosahuje na podlahu sotva špičkami a svaly zmožené z předchozích pout se ozývaly na protest. Děsilo ho, jak si jej druhý muž prohlížel. V jeho očích byl hladový lesk, jenž ho činil ještě nebezpečnějším. Zalykal se panickým strachem, který ho bezezbytku opanoval a srdce mu začalo bušit až v krku, když si Lucius beze slova zul boty a odložil černou hedvábnou košili na židli, dávaje tak na odiv svalnaté břicho a široká ramena.

Bosky Harryho obešel a zůstal stát kousek za ním tak, aby se jej nedotýkal, ale mohl zřetelně cítit teplo jeho těla. „Připraven?" Něžně přejel konečky prstů podél lemu jeho kalhot a Harry sebou pod nečekaným dotekem trhl, až se na provaze zhoupl.

„Prosím, pane, nedělejte to."

Lehce se svými rty dotkl zpocené šíje, než odstoupil, drže v napřažené ruce hůlku. „Můžeš klidně křičet."