Věnováno Nyssa_ff.

Harry se vynořil z myslánky, silně lapaje po dechu. V nitru cítil hřejivé teplo rozlévající se mu po těle až do konečků prstů. Zdálo se mu nemožné, že by ho Lucius miloval, ale když se nad tím zamyslel, ty drobnosti, gesta, úsměvy, doteky... to všechno do sebe začalo zapadat. Do této chvíle byl přesvědčen, že jím Lucius manipuloval každou vteřinou, ale postupně mu docházelo, že v těch světlých momentech to byl skutečný Lucius. Ne Smrtijed, nýbrž muž, jenž se mu alespoň pohlazením snažil mučení zpříjemnit. Zároveň k němu i ke Snapeovi pocítil obdiv. Oba dva museli disponovat skutečně obrovskou silou mysli, když dokázali skrývat nebezpečné myšlenky před Temným pánem.

V té samé chvíli, jako kdyby ho přivolal, sebou trhnul. Uslyšel Voldemortův hlas, jenž se vznášel všude okolo něj a hučel mu v hlavě. Odrážel se od stěn i od podlahy a Harry si uvědomil, že ho musí slyšet všichni v hradu i v Prasinkách, jako kdyby jim dýchal do týlu. Jako kdyby jim kdykoliv mohl zasadit smrtelnou ránu.

„Bojujete statečně," promlouval chladný hlas. „Lord Voldemort umí statečnost ocenit. Přesto jste již utrpěli velké ztráty. Budete-li nadále vzdorovat, všichni zemřete, jeden po druhém. To si ovšem nepřeji. Každá kapka kouzelnické krve je marnotratnou ztrátou. Lord Voldemort je milosrdný. Okamžitě stahuji svou armádu. Postarejte se o své raněné, naložte důstojně se svými mrtvými. Máte na to hodinu.

Harry Pottere, teď mluvím přímo k tobě. Utekl jsi. Připustil jsi, aby za tebe trpěli a umírali přátelé, místo abys mi čelil v tu správnou dobu. Máš hodinu na to, aby ses vrátil. Pokud se nevrátíš, bitva bude pokračovat, ale tentokrát se do ní zapojím. Budeme pokračovat až do té doby, dokud nebudou všichni mí nepřátelé mrtví." V hlase se objevila jistá pobavenost, která se Harrymu zařízla až do morku kostí. „Vyzkoušíme tvou hru na lásku, pokud sem nepřijdeš."

Harry se roztřeseně zvedl z podlahy – vůbec si neuvědomoval, jak se na ni dostal – a bezmyšlenkovitě vyrazil. Pochopil poslední narážku a nehodlal dopustit, aby Luciuse a ostatní zabil. Jen, co vyšel z ředitelny na chodbu, si uvědomil, že na sobě nemá svůj plášť, ale už bylo pozdě. Ocitl se v pevném objetí a obličej měl zabořený do záplavy kudrnatých vlasů.

„Harry!" vykřikla Hermiona a snažila se ho rozdrtit v objetí. Mladík nikdy nebyl radši, že ji vidí, ale když zpoza záplavy kadeří vykoukla Ronova hlava, jeho nadšení se znásobilo.

„Hermiono, Rone," vydechl šťastně a v očích cítil slzy dojetí. „Jak jste mě tu našli?"

„Pobertův plánek," vysvětlil Ron a zamával s ním před sebou.

„No jasně." Odtáhl se od Hermiony a srdce mu přetékalo štěstím. Byl tak rád, že jsou v pořádku! Sice špinaví a potlučení, ale živí.

„Harry, moc nás to mrzí," vzlykla Hermiona a sepjala ruce před sebou v prosebném gestu.

„Co –" vykoktal zmateně.

„Lucius Malfoy nám řekl, že jsi mrtvý, Harry, nikdy bychom bez tebe jinak neodešli –"

„To je v pořádku, Hermiono," uklidnil ji a i s Ronem, který se tvářil jako hromádka neštěstí, si sedl k ní. „On musel... Jsem na vás pyšný! Podařilo se vám utéct a... vloupali jste se ke Gringottům! Jak vás to napadlo?"

„Bellatrix příšerně zuřila, když objevila Nebelvírův meč a panikařila, že jsme tam vzali něco dalšího, tak Hermiona nadnesla, že by v trezoru mohl být další viteál," vysvětloval Ron. „Od Malfoyů jsme utekli díky Dobbymu a vzali s sebou i Ollivandera a Griphooka s Lenkou. Skřet nás vzal do banky, Hermiona předstírala, že je Bellatrix. Podařilo se nám jí sebrat hůlku a vlas. A abych nezapomněl, tumáš." Podal mu hůlku. „Ollivander potvrdil, že když jsi Draca odzbrojil, tak se její loajalita změnila. Patří tobě. Nedalo práci mu ji při útěku sebrat."

„Díky," zamumlal a okamžitě, když okolo ní sevřel prsty, ucítil, jak se mu v ruce nedočkavostí zahřála. Pomyslel si, jak je absurdní, že má v rukách hůlky obou Malfoyů. „Ale čím zničíme viteály, když nemáme meč?"

„To je na tom nejlepší," vyhrkla Hermiona a v hlase jí zazněla pýcha. „Ron přišel na to, že v Tajemné komnatě jsou stále zuby baziliška. Pohárek Helgy z Mrzimoru jsme zničili přímo tam." Harry byl ohromen. „Týden jsme vymýšleli, kde by mohl být diadém, nakonec jsme ho díky Šedé dámě našli v Komnatě nejvyšší potřeby," pokračovala Hermiona a mimovolně propletla prsty s Ronovou dlaní. Harry si pomyslel, že už bylo na čase a bodlo ho u srdce. On toto nikdy nezažije. „Potkali jsme tam Draca s Crabbem a Goylem. Crabbe vyčaroval zložár, ten ho zabil, ale zároveň zničil diadém." Oči se jí rozzářily. „Už zbývá jen had, Harry."

„Nejen had, Hermiono," odporoval tiše a zvedl se na nohy. Už ztratil příliš mnoho času. Musel jít.

„Jak to myslíš?" zahučel Ron a kopíroval Harryho pohyb, zvedaje na nohy i Hermionu.

„Jste úžasní," zašeptal Harry a oba pevně sevřel v náruči. „Musím jít."

„Ne," vzlykla Hermiona."

„Nechoď, zvládneme to," ujišťoval ho Ron.

„Až zemře had, bude už snadné Vy-víte-koho zabít," řekl Harry tiše. „Věřím vám."

„Prosím..." plakala Hermiona a Harry ji políbil na tvář.

„Myslím, že už ti došlo, proč umím mluvit s hady a z jakého důvodu jsou naše mysli jsou propojené. Musím jít, jinak to nestihnu."

***

Cítil se podivně prázdný, když kráčel Zapovězeným lesem vstříc svému osudu. S konečnou platností si uvědomil, že mu nikdy nebylo dáno, aby mohl prožít plnohodnotný život tak jako ostatním. Měl zemřít již jako malý chlapec. Hříčkou náhody dostal více, než by kdokoliv mohl doufat. Avšak toto všechno nyní skončí. Kruh se uzavře a on zemře, tak, jak se to mělo stát již před lety.

Opustit Rona a Hermionu bylo těžké, ale nedokázal si představit, že by za Voldemortem nešel. Musel se za ním vrátit, musel mu dát příležitost ho zabít, aby svojí rukou zničil viteál, kterým byl Harry sám. Viteál, jenž Temný pán nikdy nechtěl vytvořit. Poté, co zemře on i Nagini, už bude Voldemort na stejné úrovni jako ostatní, a chlapec věřil, že své spravedlnosti neujde.

Ticho kolem narušovaly jen praskající větvičky pod jeho nohama, zato v hlavě mu kroužily myšlenky s bzučivou otravností. Potřásl hlavou, snažil se vytěsnit všechny, kromě jedné. Těšil se, že ještě naposledy pohlédne do ocelových očí, které jej provázely v posledních týdnech. Netušil, jak dlouho ho měl Lucius ve své moci, nezáleželo mu na tom. Na jednu stranu - tu, kde jej mučil - to bylo až příliš dlouho. Na druhou - tu, kde mu Smrtijed opatrně naznačoval své city - až mučivě krátce.

Zatoužil, aby dnešní den mohl prožít znovu. Aby si mohl zcela vychutnat Luciusovy něžnosti, aby jej přesvědčil, že nemají chodit ven. Tím by nepotkali Bellatrix, ta by muže nenahněvala a zbytek dne by mohli strávit mnohem příjemněji. Tentokrát by si radši překousl jazyk, než aby byl na Voldemorta drzý. Ale už se stalo, proto nyní kráčel za Smrtí, jež mu otevře svou laskavou náruč.

Prsty pravé ruky mimovolně zabořil do kapsy a nahmatal předmět, jenž mu na poslední chvíli podal Ron. Zlatá křidélka se zatřepotala v jeho dlani a on si zlatonku přiložil ke rtům, odhaluje tak nápis, jehož si všiml ještě v době, kdy se svými přáteli pátral po viteálech.

Otevírám se na konci.

Pochopil. „Jsem připraven zemřít," zašeptal a kulička v jeho ruce jako kdyby ožila, jednotlivé zlaté plátky se posouvaly na stranu a z jejího nitra vyplul kámen s vyrytým znakem relikvií smrti. Třikrát jej obrátil v ruce a zavřel oči. Poznal, že se to stalo, protože kolem sebe slyšel tiché šustění, jež svědčilo o tom, že v hlinité, větvičkami poseté půdě lemující vnější okraj lesa přešlapuje několik křehkých lidských těl. Otevřel oči a rozhlédl se.

Okamžitě mu bylo jasné, že to nejsou duchové, ale ani skuteční lidé z masa a kostí. Ze všeho nejvíc se podobali Raddleovi, který před tak dávnou dobou unikl ze svého deníku, a ten byl téměř zhmotněnou vzpomínkou. Vykročili k němu, méně skuteční než opravdoví živí lidé, ale mnohem skutečnější než duchové, a všichni na něj hleděli se stejným milujícím úsměvem.

James byl stejně vysoký jako Harry. Měl na sobě oblečení, v němž zemřel, vlasy rozcuchané a rozevláté a brýle trochu nakřivo. Sirius byl vysoký a pohledný, navíc mnohem mladší, než si ho Harry za jeho života pamatoval. Pohyboval se s nedbalou elegancí, ruce měl zastrčené v kapsách a v obličeji nepatrný úšklebek. Lupin byl také mladší, mnohem méně ošuntělý a vlasy měl hustší a tmavší.

Lily měla ústa vykroužená do nejširšího úsměvu. Odhrnula si dlouhé vlasy z obličeje, když k němu přistupovala, a zelenýma očima, které se tak podobaly jeho vlastním, mu dychtivě hleděla do tváře, jako by se toho pohledu nemohla nasytit.

„Jsi hrozně statečný."

Nebyl schopen slova. Vpíjel se do ní očima a myslel na to, že by takhle dokázal stát a dívat se na ni celou věčnost a úplně by mu to stačilo.

„Už jsi skoro u konce," ozval se James. „Velice blízko. Jsme... jsme na tebe moc pyšní."

„Bude to bolet?" Dětinská otázka sklouzla Harrymu ze rtů dřív, než ji stačil zadržet.

„Umírání? Vůbec ne," ujistil ho Sirius. „Je to rychlejší a snazší než usínání."

„A Voldemort to bude chtít udělat rychle. Chce to už mít za sebou," dodal Lupin.

„Nechtěl jsem, abyste zemřeli," vyhrkl Harry. Ta slova z něj vytryskla, aniž by chtěl. „Nikdo z vás. Je mi to líto –" Víc než k ostatním mluvil k Lupinovi, jako by ho zoufale prosil o odpuštění. „– tak brzy po tom, co se vám narodil syn... omlouvám se, Remusi –"

Mně je to taky líto," přitakal Lupin. „Je mi líto, že ho nikdy nepoznám... Bude ale vědět, proč jsem zemřel, a doufám, že to pochopí. Snažil jsem se vytvořit svět, v němž by mohl žít šťastnějším životem."

Chladný vánek, který jako by vycházel ze samotného srdce Zapovězeného lesa, rozvlnil Harrymu vlasy na čele. Věděl, že ho nepobídnou, aby šel, věděl, že to bude muset být jeho vlastní rozhodnutí. „Zůstanete se mnou?"

„Až do samého konce," ubezpečil ho James.

„A oni vás neuvidí?" ujišťoval se Harry.

„Jsme součástí tebe," odpověděl Sirius. „Pro všechny ostatní jsme neviditelní."

Harry pohlédl na matku. „Zůstaň mi nablízku," poprosil ji tiše.

***

Došel z lesa na mýtinu, v níž poznával místo, kde kdysi žil nestvůrný Aragog. Stále ještě tam v cárech visely pozůstatky jeho obrovské sítě, početné hejno jeho potomků ale Smrtijedi vyhnali a přinutili je, aby bojovali za jejich věc. Uprostřed mýtiny plápolal oheň a jeho mihotající světlo ozařovalo kruh hrobově tichých a pozorně přihlížejících Smrtijedů. Někteří měli dosud na tvářích masky a na hlavách kápě, jiní měli obličeje odkryté. Na okraji skupiny stáli Snape s Luciusem. Černovlasý Smrtijed měl tvář kamennou jako obvykle. Lucius se o to taktéž snažil, přesto se dalo snadno poznat, že je zdeptaný.

Všichni měli oči upřené na Voldemorta, který stál s hlavou skloněnou a v bílých rukou sepjatých před sebou svíral Bezovou hůlku. Vypadal, jako by se modlil nebo jako by v duchu počítal - a Harrymu, který se tiše krčil na okraji mýtiny, v tu chvíli absurdně připomněl malého kluka, odpočítávajícího vteřiny u pikoly při hře na schovávanou. Za Voldemortovou hlavou se jako nestvůrná svatozář stále otáčel a svíjel velký had Nagini v blyštivé začarované kleci.

Voldemort vzhlédl, když se dva Smrtijedi připojili ke kruhu přihlížejících. „Nikde po něm ani stopy, můj pane," oznámil jeden z nich. Voldemortův výraz se nezměnil. Rudé oči jako by v záři ohně zaplály. Pomalu protáhl bezovou hůlku mezi dlouhými prsty.

„Můj pane –" ozvala Bellatrix. Seděla nejblíž k Temnému pánu, vlasy měla zcuchané a v obličeji něco krve, byla ale nezraněná.

Voldemort ji zdviženou rukou umlčel. Neřekla už ani slovo, jen k němu vzhlížela s nábožným obdivem. „Myslel jsem, že přijde," promluvil vysokým jasným hlasem Voldemort s očima upřenýma do poskakujících plamenů. „Očekával jsem, že přijde."

Nikdo na to nic neřekl. Zdáli se být stejně vystrašení jako Harry, jemuž teď srdce bušilo do žeber, jako by se snažilo uprchnout z těla, které se chystal odhodit. Zpocenýma rukama ze sebe stáhl neviditelný plášť a i s oběma hůlkami si ho zastrčil pod bundu. Nechtěl se nechat svést pokušením k boji.

„Zdá se, že jsem se... mýlil," pokračoval Voldemort.

„Nemýlil." Harry to řekl nejhlasitěji, jak mohl, a vložil do svých slov veškerou zburcovanou sílu. Nechtěl, aby jeho hlas zněl vystrašeně. Kámen vzkříšení mu vyklouzl ze znecitlivělých prstů a koutkem oka viděl, že rodiče, Sirius i Lupin zmizeli, když vykročil dopředu, do světla ohně.

V té samé chvíli se setkal s pohledem Luciuse, jemuž se na tváři objevil výraz nejhlubšího zděšení. Aniž by nad tím přemýšlel, věnoval mu ten nejširší úsměv, kterého byl schopen. Dal do něj vše; svou lásku, oddanost, odpuštění, uklidnění. Nevnímal Hagrida, jenž se snažil osvobodit z řetězů, nevnímal šílený smích Bellatrix, nevnímal rudé zornice, jež ho propalovaly pohledem. Vnímal jen Luciuse, který vykročil, ale Snape ho rychle stáhl zpět. Díval se do stříbřitých očí až do té doby, než se mýtina rozzářila zeleným světlem a všechno zčernalo.