21. kapitola
Věnováno Terylis.
Světelné body kouzel vyslaných Smrtijedy zasahovaly ochrannou kopuli, aniž by měly nějaký efekt. Neškodně se do ní vpily a zmizely. Ve vzduchu byla cítit frustrace a vztek. Smrtijedi se rozprostřeli po celé mýtině a znovu a znovu útočili na chráněný hrad. Voldemort netrpělivě přecházel sem tam s pohledem upřeným na Bradavice a jeho pohled připomínal divoce rozzuřeného býka.
Lucius jednou rukou vysílal zaklínadla spolu s ostatními, druhou držel Harryho za předloktí a pomalu se s ním sunul na stranu. Nikdo jim nevěnoval pozornost, kromě Snapea, jenž se posouval společně s nimi, načež se setkal s aristokratovým pohledem, mávl hůlkou a okolo chlapce a Smrtijeda se vztyčila diskrétní bariéra.
„Harry, dobře mě poslouchej," řekl Lucius naléhavým hlasem a přitáhl ho k sobě, chytaje jeho obličej do dlaní. „Nemáme dost času."
„Pane?" zmateně vydechl a zapotácel se pod jeho pohledem. To, čím přetékaly stříbrné oči ještě před několika hodinami, bylo nahrazeno divokým plamenem tak silné náklonnosti, že měl dojem, že musel zešílet.
Lucius mu do kapsy strčil lahvičku. „Odnes to k myslánce. Heslo je Brumbál."
„Co prosím?" zašeptal a ohromeně sledoval, jak Lucius přikládá hůlku k jeho poutům a ty s prásknutím padají do mokré trávy. V hlavě mu začalo blikat varovné světlo, když mu docházelo, co druhý muž plánuje.
„Musíš," naléhal Lucius a ještě jednou sáhl do vlastní kapsy. „Toto je tvé," vytáhl složený neviditelný plášť, „vzal jsem ho z kabelky té holky. Obleč si ho a běž."
„Ne," vyhrkl a roztřásl se, mačkaje lehkou látku křečovitě mezi prsty. „Neopustím vás!"
Lucius si opřel čelo o jeho hlavu a zabořil prsty do nepoddajných vlasů. „Kocourku," zachraptěl, „říkal jsi, že pro mě uděláš cokoliv. Byla to lež?"
„Ne, to byla pravda, ale tohle po mně nemůžete –"
Zatahal ho za vlasy. „Harry, na toto není čas. Severus iluzi dlouho neudrží. Musíš zanést vzpomínky k myslánce."
„Nemůžu vás opustit," vzlykl Harry, rukama ovinul jeho pas a rozplakal se.
Lucius se naklonil k jeho uchu a snažil se jej přesvědčit. „Harry, jsi naše jediná naděje. Běž. Neotáčej se, nepleť se do boje. Běž rovnou do ředitelny. Bariéra za chvíli padne."
„Zabije vás. Nemůžu –" vypískl zoufale a zkřivil čelo nesouhlasem.
Jen to pomyšlení, že by měl utéci, ho téměř ochromilo. Věděl, že pokud uteče, Lucius zůstane Voldemortovi napospas. Raději by zemřel sám. Ani se nepozastavil nad tím, že Smrtijed svého pána zrazuje, celá situace byla natolik přitažená za vlasy, že byl schopen vnímat jen hrůzu z představy Luciusova trestu.
Muž mu zastrčil svou hůlku do kapsy a silně jej objal. „Ti lidé tě potřebují." Odtáhl se a pohlédl mu pevně do očí. „Harry, Pán zla je zabije. Všechny do jednoho. Musíš mě omráčit a jít."
„Ale – vy – já..." koktal mezi jednotlivými vzlyky, neschopen souvislé věty.
„Jsem si vědom rizika. Budu v pořádku. No tak, jdi už," pobízel ho netrpělivě. „Udělej to pro mě, kocourku. Potěš mě." Zamračil se. „Nechtěj, abych tě k tomu donutil."
„Slibte mi, že přežijete," prosil s rukama křečovitě zaťatýma do drahého hábitu.
Lucius se rychle ohlédl po Snapeovi, který něco zagestikuloval. „Slibuji. Jdi už, než bude pozdě." Vytrhl mu plášť z rukou a rozprostřel mu jej na ramena. Něžně ho pohladil po tváři. „Jdi."
„Miluji vás," zašeptal a vzal do ruky hůlku, hledě oddaně do šedých očí, které po tom prohlášení změkly.
„Proč mi to ztěžuješ?" zamumlal tiše a vtiskl chlapci jemný polibek na rty. „Prosím. Máš poslední možnost."
Chlapec se nechal bez odporu odstrčit a srdce mu krvácelo při pohledu na chladnou tvář zjemnělou úsměvem. Neochotně si navlékl plášť přes hlavu a naposledy pohlédl do očí, ve kterých konečně poznal alespoň nějakou emoci. Tu nejdůležitější. Hlasitě vzlykl. Lucius mírně přikývl.
„Mdloby na tebe," zašeptal a sledoval, jak bezvládné tělo Smrtijeda padá k zemi a dlouhé platinové vlasy se kolem něj rozvinuly jako vějíř. „Miluji tě, Luciusi." Otočil se ve stejné chvíli, co Voldemort dokončil své kouzlo, bariéra padla a Snape vykročil směrem k muži na zemi.
***
Příliš si nevzpomínal, jak se k ředitelně dostal. V hlavě mu hučelo a cítil, jak Voldemort běsní. V první chvíli se chtěl otočit a běžet zpět, ale na poslední chvíli se rozmyslel a pokračoval v původním směru. Uvědomoval si, že to, co pro něj Lucius udělal, bylo neskutečně statečné, a kdyby se vrátil, bylo by to především naprosto zbytečné. Celou duší se upínal k víře, že to přežije. Musel, jinak by se zbláznil. Co ho však zaráželo, byla Snapeova intervence s jeho útěkem. Zdálo se, že jim pomáhá, ale za Merlina ho nenapadal jediný důvod, proč by to měl dělat. Nenáviděli se od prvního dne, co se potkali. Snape byl navíc zrádce a vrah Brumbála. Srdce se mu sevřelo, když mu před očima vytanula vzpomínka, kterak starý čaroděj padá z Astronomické věže. Potřásl hlavou. V tento den nic nedávalo smysl.
K hradu postupoval rychle, vyhýbal se ostatním kouzelníkům, kteří se nahrnuli na nechráněné pozemky, občas někoho smetl kletbou a opatrně přeskakoval sutiny z původně krásného kamenného nádvoří. Všude okolo létaly barevné paprsky, inkantace zaklínadel a nadávky protínaly vzduch stejně jako výkřiky, když se kletba trefila do svého cíle. Prostorem se vznášel kovový pach krve a přes mračna prachu byla ztížená viditelnost.
Ve škole se bojovalo taktéž, horečně se rozhlížel, zda někde neuvidí Rona s Hermionou – pokud Snape mluvil pravdu, museli někde být –, ale nezahlédl je a ostatním spolužákům se odhalit zatím neodvážil. Musel splnit Luciusovu žádost a najít myslánku – upínal se na ten úkol jako na záchranný bod, proto co nejrychleji postupoval a dával pozor, aby do někoho nevrazil.
Málem uklouzl po stříbrné průsvitné kouli a musel se uchechtnout. Profesorka Trelawneyová házela jednu věšteckou kouli za druhou směrem po Šedohřbetovi a Harry si pomyslel, že se konečně pro ně našlo nějaké pořádné využití. Zamumlal kouzlo a koule začaly vybuchovat ve chvíli, kdy se dotkly vlkodlaka, a s uspokojením pokračoval poté, co se muž svalil na zem v bezvědomí.
Zbytek cesty proběhl, aniž by někoho potkal a s plícemi pálícími z nedostatku vzduchu se zastavil až u kamenného chrliče. „Brumbál," zašeptal a jakmile socha odskočila, vstoupil na točité schody, jež s ním začaly stoupat nahoru do ředitelny.
Cítil podivný neklid, naposledy sem vstoupil těsně po Brumbálově smrti a byl překvapen, jaká změna se udála v kruhové místnosti. Portréty, které visely na stěnách, byly prázdné. Nikdo z bývalých ředitelů a ředitelek v pracovně nezůstal, zřejmě všichni opustili své rámy, aby se mohli pohybovat po hradě a vidět bitvu z lepšího místa. Harry bezradně pohlédl na prázdný rám Brumbálova obrazu, a pak se k němu otočil zády. Myslánku našel uloženou ve stejné skříni jako vždy a opatrně ji přenesl na stůl, kam do ní přelil obsah lahvičky.
Uniknout do cizí hlavy bude jistě úleva, pomyslel si a na moment se zarazil, protože vůbec netušil, o koho vzpomínky se vůbec jedná. Pokrčil ramena. Pozoroval, jak se stříbřité myšlenky zavířily a bez váhání do nich skočil, s pocitem nezodpovědné odevzdanosti, jako by doufal, že tím utiší mučivý žal.
Jako ve snách pozoroval mladého Snapea, kterak tráví čas s Lily, jeho matkou. Viděl několik obrazů z různých období, z nichž nebylo pochyb, že ji Snape miloval. Cítil jeho bolest, když jej odvrhla za nadávku mudlovské šmejdky. Vnímal zoufalství, které z něj čišelo, když klečel před Brumbálem a sliboval cokoliv za ochranu Lilyiny rodiny.
Obrazy se střídaly, ukazujíce mu náhled do duše profesora lektvarů a Harry nebyl překvapen, že on sám je jedním z Voldemortových viteálů, myslel si to už nějakou dobu. Úlevně vydechl poté, co se dozvěděl, že Snape zabil Brumbála na jeho žádost. Následující obraz mu však vyrazil dech.
Ocitl se v honosném sálu Malfoy Manor, uprostřed místnosti stál pod křišťálovým lustrem dlouhý stůl a zřejmě končilo nějaké smrtijedské setkání. Domácí skřítkové uklízeli sklenice od vína a Smrtijedi opouštěli postupně sídlo. Lucius postával u okna a pozoroval ostatní, když k němu Snape přistoupil. Harry si všiml, že má blonďatý muž krví podlité oči, vlasy postrádaly obvyklou úpravu, od koutku úst se mu táhla dlouhá rána a ruce se mu třásly.
Snape počkal, až se místnost vylidní a seslal diskrétní kouzlo. „Pán zla je pryč. Můžeme si promluvit."
„Poslouchám," odpověděl Lucius chladně.
„Je čas vybrat si stranu, Luciusi. Draco se již rozhodl. Ty bys měl udělat to samé."
Lucius přikývl. „Pojď za mnou." Ráznými kroky došli k černým dveřím se stříbrným zdobením na druhém konci sídla. „Jakou stranu si Draco vybral?" zeptal se tiše.
„Světlou. Nemyslím si, že tě to překvapí," odpověděl suše s vytaženým obočím.
„Čekal jsem to," souhlasil Lucius.
„A ty? Co si vybereš? Už nemůžeš mít víc času. Potter je kdovíkde, nemůžeme se na něj spoléhat." Ušklíbl se. „Sice je to arogantní zmetek s průměrnými schopnostmi, ale lidé mu věřili. Pokud se neobjeví, bude potřeba každá hůlka."
„Něco ti ukáži," prohlásil Lucius a propíchl ho očima, než otevřel dveře. Vstoupili do místnosti a Snape zalapal po dechu.
Harry si všiml, že on sám leží na posteli, je ošklivě potlučený, nahé tělo mu hraje všemi barvami a z některých ran pomalu vytéká krev. Byl zděšený, že něco takového dokázal přežít. Vedle postele na stolku bylo položeno nepřeberné množství různých lektvarů a balzámů, miska s vodou a hadříkem. Ten Lucius vzal a něžně mu otřel pot z čela.
„Moje loajalita se definitivně změnila ve chvíli, kdy jsem dostal příkaz, abych ho mučil," vysvětloval Lucius tak tiše, že ho Harry sotva slyšel.
Sledoval, jak muž něžně ošetřuje jeho tělo, otírá krev a potírá místa hojivými balzámy. Zalapal po dechu, když mu Snape začal pomáhat.
„Mučení pro tebe přece není nic nového," ozval se Snape.
„On je ještě téměř dítě, Severusi," zavrčel a v očích mu prokvetlo zoufalství. „Je stejně starý jako Draco. Dokážeš si to vůbec představit?"
Lektvarista chvíli hleděl do zmožené tváře. „Toto jsi mu udělal ty?"
„Zbláznil ses?" štěkl po něm a pohladil Harryho líc. „Udělal jsem mu strašné věci, Severusi, ale musel jsem. Nikdy jsem nepřesáhl snesitelnou mez. Chránil jsem Draca a Narcissu, a pokud jsem měl možnost, snažil jsem se to chlapci ulehčit." Zhluboka se nadechl a oči se mu zatřpytily. Snape trpělivě poslouchal a vtíral hojivý lektvar do chlapcových lýtek. „Nechal jsem ho na chvíli samotného a... Bella toho zneužila. Málem jsem přišel pozdě."
Harrymu se zadrhl dech v hrdle, když viděl, jak Lucius zvedl oči, ve kterých se zrcadlily slzy.
„Mé selhání bylo po zásluze potrestáno," pokračoval dutým hlasem. „Mě a Bellu mučil osobně. A jako společný trest určil Narcisse úkol, který nemohla splnit. Zemřela dnes ráno."
„Je mi líto –" začal Snape, ale Lucius ho netrpělivě přerušil.
„Víš, že jsem Narcissu nemiloval, přesto to byla úžasná žena a především matka mého jediného syna. Smrt si nezasloužila." Snape přikývl. „Nemohu ztratit i jeho," šeptl a z oka mu proklouzla jedna slza.
„Chceš mi říct, že ho..." ohromeně vydechl.
„Miluji, ano," odpověděl a prosebně nakrčil čelo. „Severusi, musím mu dělat strašné věci. Nedokážeš si představit, jak těžké je být na něj hrubý, když..." Zavrtěl hlavou a povzdechl si. „Zdá se, že máme společného víc, než jsme tušili." Jeho obličej se zkřivil do smutného úsměvu. „Slabost pro zelené oči."
Harry si pomyslel, že se mu to musí zdát a několikrát se silně štípl do předloktí. V útrobách se mu rozlil pocit naprostého štěstí.
„A on pravděpodobně bude zabit stejnou osobou jako jeho matka," opáčil Severus a v obličeji mu na zlomek sekundy prokmitl žal. Druhý muž ostře nasál vzduch. „Budeš muset hrát svou roli dál. A budeš muset být přesvědčivý, aby si toho nikdo nevšiml," upozornil ho překvapivě jemně a pokračoval s lektvarem na Harryho stehna. Lucius mu natíral zjizvený hrudník. „Zvládneš to?"
Přikývl na souhlas a sklopil oči k chlapcově tváři. „Od chvíle, co je tady, nepoznal nic jiného než strach a bolest," říkal chraptivým hlasem. „Chtěl bych mu věnovat jeden příjemný den. Pomůžeš mi?"
Snape zúžil oči. „Jak?"
„Pán zla mu bude chtít pokládat otázky. Potřebuji, abys uvařil lektvar, který mu projasní mysl. Chci, abys Pánovi zla řekl, že pro jeho použití musí být Harry bez psychické a fyzické zátěže. Uděláš to pro něj?"
Mistr lektvarů se dlouze na chlapce zadíval. „Mám podmínku. Až přijde čas, pomůžeš mu utéci. Předáš mu mé vzpomínky a pošleš ho k myslánce."
Bạn đang đọc truyện trên: AzTruyen.Top