Věnováno RaSoKim.

Následoval jeho ostrou chůzi skrze nekonečné chodby Malfoy Manor a podivoval se, jaké je zde nepřirozené ticho. Prázdným sídlem se nesly jen ozvěny jejich kroků a šumění pochodní, které se rozsvěcovaly a opět zhasínaly, jak okolo nich procházeli. Cítil se děsivě prázdný a rozporuplný. Měl by cítit strach nebo nervozitu, neboť netušil, proč míří zrovna do školy čar a kouzel, nadto když stále na svém čele vnímal ozvěnu Voldemorotova vzteku, ale více jej trápila změna Luciusova chování.

Ty stříbřité oči plné jiskřiček a přetékající Merlinvíjakými emocemi jej málem srazily na kolena, ale zůstaly tak žalostně krátkou dobu, než aby mohl rozklíčovat alespoň některou z nich. Tak moc toužil po tom, aby mu je ukázal znovu, že měl dojem, že ho to roztrhá. Ten chlad, který z nich později čišel, byl obrátkou o sto osmdesát stupňů a zalil ho ledovým vodopádem. Znovu ho fascinovalo, jak rychle dokáže měnit Smrtijed své nálady; byl schopen vystřídat vztek za hravost během jediného úderu srdce a stejně tak náklonnost za mrazivý nezájem. Bylo to děsivé, zároveň to však chlapce neuvěřitelně přitahovalo.

Zatoužil, aby jej chytil za ruku, stejně jako když ho vedl za Voldemortem. Ten okamžik, kdy ho pak objal a něžně se svými vláčnými rty otřel o jeho ústa, se zdál vzdálený několik let; stěží dokázal uvěřit, že od něj uplynulo sotva pár hodin. Přál si ten čas vrátit, znovu jít za Voldemortem, chovat se zdvořile a Luciuse potěšit. Zabránit jeho mučení a užít si dobrou náladu, kterou mu přes den prokazoval. Bez obraceče času však běh dějin nešlo změnit, proto jen kráčel dál, sem tam popobíhaje, aby dlouhým krokům svého pána stačil.

Proč bylo panství naprosto tiché, zjistil vzápětí, co se s ním Lucius přemístil ze zahrady. Na vyvýšené mýtině stály desítky Smrtijedů a lapků s Voldemortem v čele a téměř všichni sborově zalapali po dechu, když ho zahlédli. Lucius je zpražil pohledem, bolestivě zaťal nehty do Harryho ramene, nutě ho tak sklonit hlavu, a poté se s ním zařadil na okraj řady. Chlapec se bez odporu nechal odvést a samotného ho překvapil mírný úsměv, neboť ho Smrtijed přitáhl zády k sobě a volně položil ruce na jeho ramena.

Cítil na svých zádech tlukot Luciusova srdce a jeho se tím uklidňovalo. Známá vanilková vůně mu zastřela mysl a oblažila smysly. Vděčně se o něj opřel a s uspokojením zaznamenal, že muž nic nenamítá. Vnímal nekonečné množství očí, jež ho propalovaly pohledem, ale nevšímal si toho. Středobodem jeho žití se stal Lucius a nebýt jeho, zřejmě by nedokázal stát mezi tolika nepřáteli klidně.

Netušil, na co Voldemort čeká, když pozoroval černé tečky nad tmavým hradem. Snášela se noc, ale mozkomorové byli zřetelně vidět, jako kdyby stahovali černotu do sebe a okolo nich tak plula světlejší záře. Nějakou chvíli mu trvalo, než si uvědomil, že jedna tečka nabývá na objemu a přibližuje se, nechávajíc za sebou kouřový ocas jako jakási temná kometa, než se zvětšila natolik, aby se z ní přímo před jeho zrakem objevil Severus Snape.

Na malý okamžik se setkal s onyxovýma očima postrádajícíma jakýkoliv výraz a nenávist, kterou pociťoval vůči současnému řediteli Bradavic jej udeřila jako tlaková vlna. Zaťal čelist a pohrdavě mu pohled oplácel, cítě, jak jedna Luciusova ruka tvrdě svírá jeho rameno. Zhluboka dýchal, aby dokázal stát nehnutě a sotva si všiml, že Snape kývl Luciusovi na pozdrav. Jedna ruka opustila jeho rameno, a když mistr lektvarů očima přelétl dav, vyhledávaje Temného pána, a vykročil vedle nich za ním, uslyšel cinknutí něčeho skleněného o prsten na Luciusově prstu. Vzápětí již byl opět držen oběma pažemi a uvažoval, zda se mu to pouze nezdálo. Mírně se pootočili a měli tak výhled na Snapea, jenž akorát přistoupil se svým vlajícím hábitem k Pánu zla a mírně se uklonil.

„Můj pane," řekl Snape mdlým hlasem, „do školy opravdu vnikli Weasley s Grangerovou a zdá se, že zburcovali celý hrad. V tuto chvíli je na místě již většina členů Fénixova řádu a přicházejí bystrozorové." Lehce sklonil hlavu, jako kdyby nemohl snést krvavě rudé zornice, jež se na něj pronikavě upíraly. „Alecta a Amycus byli zneškodněni Minervou McGonagallovou. Myslel jsem, že než abych se nechal zabít přesilou, budou vám užitečnější informace a má pomoc zde, můj pane."

„Nikdy se nepoučí," zasyčel Voldemort s vrtěním holé hlavy a gestem Snapea propustil. Zařadil se mezi ostatní, aniž by na kohokoliv jen pohlédl. „Drazí Smrtijedi, a další mí věrní," otočil se k hordě lidí za sebou, mezi nimiž se sem tam objevovaly i ne zcela lidské rysy, „vím, že jste nedočkaví, ale pravidla slušného vychování nám velí, abychom jim nabídli možnost se vzdát." Nikdo se neodvážil nijak zareagovat, mýtinou se nesl jen vítr, který pohazoval listí a vířil prach v šumění stromů Zapovězeného lesa. Voldemort se ušklíbl. „My přece nechceme, aby nás někdo nařkl ze špatného vychování, že ne?" zasmál se a v očích se mu zablesklo. V řadách jeho přívrženců se ozval nucený smích, v němž vynikal divoký hlas Bellatrix, která jako kdyby jediná pochopila vtip svého pána.

Temný pán se v okamžení otočil k hradu, a aniž by použil jakékoliv viditelné kouzlo, jeho hlas se nesl přes školní pozemky a rezonoval v okolí. Harry měl dojem, že síla toho hlasu roztrhá jeho mozek na kousky, v jizvě cítil palčivou bolest a jen díky silným pažím Luciuse neupadl na zem. Smrtijed jej chytil kolem pasu, nutě ho tak zůstat stát a bez mrknutí oka snášel Harryho nehty, které se mu zaryly do hřbetů dlaní. Něco mu rychle šeptal do ucha, a ačkoliv Harry přes Voldemortův hlas otřásající se v jeho hlavě nerozuměl ani slovo, přimkl se k tomu šepotu, jako kdyby na něm závisel jeho život.

„Harry Potter byl zajat a je v mé moci," promlouval Voldemort, zatímco bosýma nohama rozhrnoval spadané jehličí a tlející listí na mýtině a za ním plul had ve vyčarované ochranné bublině. „Vím, že někteří z vás si přejí bojovat. Někteří z vás si jistě myslí, že bojovat je moudré. Neuznávám plýtvání kouzelnickou krví. Vydejte mi Bradavice a vaše životy budou zachovány. Vzdejte se, přidejte se ke mně a spolu nastolíme novou éru kouzelníků a kouzelnic." Na chvíli se odmlčel a nastalé ticho znělo ještě hrozivěji než jeho hlas. S nádechem pokračoval. „Vzdejte se a život Harryho Pottera zůstane zachován. Máte na to hodinu."

Harry povolil zaťaté nehty a pohladil místa, kde se v bezchybné pokožce skvěly rudé půlměsíce. „Omlouvám se, pane," šeptl a spíše cítil, než by viděl, jak Lucius kývl hlavou, povolil stisk a opět vrátil ruce na jeho ramena.

Uvažoval, že Voldemort musel zešílet. Snad si opravdu nemyslel, že se vzdají jen proto, aby ho nenechali zemřít? Všichni velmi dobře věděli, co by znamenal život pod jeho krutovládou, ostatně naznačeno to již bylo, když převzal ministerstvo kouzel do svých rukou. Propaganda honu na mudlovské šmejdy a popotahování kouzelníků s poloviční krví se staly hlavním bodem jeho programu. Pomyslel si, že nikdo s průměrnou inteligencí mu přece nemohl vyhovět. A v tu chvíli jeho srdce spadlo do kalhot. Zrovna za nimi byla horda velice inteligentních kouzelníků, jež se jeho slovy nechala zlákat na svou stranu.

„Co myslíš, Harry," zapředl Voldemort a pobaveně na něj pohlédl, „co myslíš, že tví přátelé udělají?"

„Budou bojovat," odvětil a hrdě zdvihl hlavu, nevšímaje si hrubého stisku Smrtijeda. V pohledu však bylo více hrdosti, než jakou skutečně cítil. Místo neochvějné víry v úsudek lidí uvnitř hradu musel začít doufat, že se nenechají strhnout.

„Jsi si tím tak jistý?" zeptal se Voldemort a upřel na něj krvavé zornice, dávaje gestem Luciusovi najevo, aby chlapce nechal volně mluvit.

„A-ano," odpověděl s menším zaváháním. „Rozhodně se nevzdají jen proto, abys mě nezabil, Tome."

„Ty drzý spratku!" vřískla Bellatrix a hnala se k nim. „Můj pane, dovolte, abych ho naučila úctě, když to Lucius nezvládl," zaprosila s divokým leskem v očích a div se k Voldemortovi nezačala lísat jako mrouskavá kočka.

„Zmlkni, Bello," usadil ji Pán zla ostře a zvedl ruku. „Vrať se na místo. Potter dostal povolení mluvit."

„Jak přikazujete, můj pane, omlouvám se," fňukla a zatvářila se, jako kdyby ji uhodil.

Voldemort stále zíral na Harryho a jeho ústa se zformovala v ďábelský úsměv přes půl obličeje. „Uvidíme." Obrátil se k ostatním a pobaveně mlaskl jazykem. „Harry Potter si myslí, že budeme bojovat. Připravte se, přátelé."

Hodina, během které mohli sledovat, jak se Bradavice balí do průsvitné namodralé kopule vytvořené z obranných kouzel, uběhla příliš rychle. Harry na ně byl hrdý. Věděl, že této noci zemře, ale i přes strach, jenž mu svazoval útroby, pocítil neuvěřitelnou pýchu nad všemi lidmi, co byli uvnitř hradu. Zalila ho beznaděj, protože bez hůlky, se spoutanýma rukama a pod neustálým dohledem Luciuse nemohl svým přátelům pomoci, ale zároveň věřil, že to zvládnou. Denní věštec jej mohl nazývat Vyvoleným, ale jeden člověk přece nemohl změnit běh světa. Přesvědčení bylo to, co pohánělo Světlou stranu bojovat proti Temnotě, jíž sliboval Voldemort.

Pán zla téměř smutně sklonil hlavu, než jí znechuceně zavrtěl a narovnal se. „Začněte."