Zvedl hlavu a nasucho polkl, když Lucius vešel dovnitř jen v kalhotách a rozepnuté košili do poloviny hrudi. Pod paží nesl nějaké knihy a rozpuštěné vlasy mu spadaly okolo obličeje na ramena. Zdál se mu nesmírně přitažlivý a divil se, že si toho pořádně všiml až nyní. Ačkoliv, nebylo to vlastně až tak zvláštní, neboť dnešek byl prvním dnem, kdy jej Lucius nemučil a kromě jedné facky na něj nebyl hrubý. A i ten úder byl v porovnání s těmi ostatními slabý. Byl jen upozorňovací, aby si zajistil Harryho plnou spolupráci.

Lucius se stále tvářil nepřístupně a rozezleně. Odložil knihy na stůl, posadil se do jednoho křesla a lusknutím prstů dal Harrymu příkaz, aby se usadil u jeho nohou. Sledoval chlapce, kterak pokládá talíř zpět na stůl vedle knih a mlčky plní jeho příkazy, aniž by sám svůj pohled zjemnil. Harry k němu vzhlédl ze země ihned, co usedl na paty a snažil se o co nejpokornější výraz. Skutečně nestál o to, aby si na něm vybil vztek. Zároveň horečně uvažoval, jak by ho mohl dostat zpět do té hovorné nálady.

„Vypij to.“ Podal mu lahvičku, kterou vytáhl z kapsy kalhot a Harry v ní zahlédl tu samou oranžovou tekutinu, kterou pil už předtím. Splnil jeho rozkaz a prázdnou nádobku otáčel nervózně v dlaních. „Přinesl jsem ti nějaké Dracovy knihy. Možná tě něco bude zajímat. Pokud ne, alespoň to předstírej. Nemluv, pokud to nebude nezbytné. Pokud máš nějakou otázku, která by tě nutila se vrtět a činila ti potíže sedět v klidu, zeptej se teď.“

„Děkuji, pane,“ zašeptal a cítil, jak se mu do očí derou slzy. Hřálo ho, že i přes Smrtijedovu mizernou náladu od něj opět získal milé gesto. „Nebudu rušit. Slibuji. Jen…“ Skousl si ret a váhal s koncem své myšlenky.

Zamračil se, chytil Harryho za zátylek a přiblížil k němu obličej. „No?“

Harry vnímal rty před sebou a zatoužil po nich, chtěl je znovu ochutnat, cítit, jak se otírají o jeho ústa a bojovat s jazyky o nadvládu. Neodvážil se však zkrátit jejich vzdálenost, jen se zuřivě kousal do vnitřku tváří, aby z té opojné blízkosti nezasténal. Bylo to bolestivé. „Nemůžu udělat něco, čím bych vám zlepšil náladu, pane?“ zeptal se šeptem.

Lucius chvilku uvažoval. Tvář se mu vyhladila a ztratila něco ze své nepřístupnosti. „Chtěl bys mi zvednout náladu, kocourku?“ Probíral Harryho vlasy na zátylku a tahal za ně.

Chlapec se neudržel a vyloudil z hrdla vzdech. „Ano, pane.“

„Co bys byl ochotný udělat, kocourku?“ zašeptal podmanivým hlasem, který do Harryho uší proudil jako rajská hudba a rozechvíval jej.

„Cokoliv, pane,“ přiznal pravdivě chraptivým hlasem.

Druhou ruku přiložil Lucius na mladíkovu tvář a vytáhl ho do kleku. Svými rty se dotýkal jeho úst, ale nepolíbil ho. Harry se třásl s rukama podél boků, neboť se neodvažoval druhého muže dotknout, ačkoliv po tom toužil. Slabé doteky jejich rtů v něm vyvolávaly mučivý žár, který hrozil, že jej sežehne na místě. Dech měl mělký a vzrušený, zřetelně cítil, že se jeho slabiny probouzí k životu. Cítil se hůř, než když na něj Bellatrix použila Cruciatus.

„Cokoliv… to je silné slovo, kocourku, uvědomuješ si to vůbec? Víš, co to slovo znamená? Zemřel bys pro mě? Odevzdal by ses mi?“ ptal se zastřeným hlasem, který v chlapci vyvolával chvění, a konečky prstů obkresloval jeho krk.

„Cokoliv, pane,“ zopakoval přesvědčeně a váhavě natáhl ruku, aby se lehce dotkl ostře řezané čelisti. Lucius neprotestoval, proto pokračoval k jizvičce v koutku úst. „Bellatrix říkala… Mučil vás?“

Lucius se mírně odtáhl, aby se mu mohl zadívat do očí. Dlouhé vteřiny na něj ostře hleděl, než nezúčastněným hlasem odpověděl: „Udělal jsem chybu. Za chyby se platí.“ Pokrčil ramena. „Už ji znovu neudělám.“

„Vy jste chybu neudělal, pane,“ namítl.

„Bella tě málem zabila,“ připomněl mu suše.

„Tak měl potrestat ji, ale ne vás.“ Zasykl, když ho Lucius silně zatahal za vlasy, kterými se stále probíral. „Omlouvám se, pane.“ Byl překvapen, že si za vynechání oslovení vysloužil jen toto, ale nestěžoval si. Spokojeně hladil jeho čelist, těšilo ho, že mu Smrtijed dovolil tak důvěrné gesto.

„Neměl jsem tě nechat samotného. Bylo to mé pochybení a Pán zla udělal dobře, když mi připomněl mé místo.“ Harry při tom prohlášení zalapal po dechu. „Mohlo to dopadnout hůř. Dostal jsem druhou šanci. Směl jsem tě vyléčit a dokončit svůj úkol.“

„Potrestal vás neprávem, pane,“ řekl Harry tiše a v očích se mu zatřpytily slzy lítosti. „Neměl to dělat. Neměl –“

„Dost,“ ozval se ostře. „Je čest, že si Pán zla našel čas, aby mě potrestal osobně. Už ani slovo.“ Narovnal se a v očích mu problesklo cosi, co Harry nepoznal.

Ztratil kontakt s jeho tváří a Smrtijed se ho přestal dotýkat. Sklesle se svezl zpět na paty. Chtěl mu zvednout náladu a znovu ho akorát naštval. Otevřel ústa k omluvě, ale výraz jeho tváře ho donutil je opět zavřít a sklopil pohled do klína. Cítil se pod psa. Přál si něco udělat, aby ho potěšil, ale neodvažoval se téměř dýchat, aby v něm nevzedmul další vlnu nelibosti. Ruce zatínal do stehen a snažil se nerozplakat. Zároveň pociťoval k muži nad sebou lítost.

Nedokázal si představit, co všechno musel zažít, aby mohl souhlasit se svým trestem za něco, co podle Harryho nebyla jeho chyba. To, co Lucius prováděl jemu, musel být sotva nepatrný zlomek toho, co Smrtijed léta snášel. Obával se zvednout pohled a zjistit, jak se tváří, ale velice po tom toužil. Místo toho jen seděl, klopil oči k jeho drahým botám a snažil se předstírat, že neexistuje, aby ho znovu nenahněval.

Trhl sebou, když ucítil po nějaké době na svých vlasech prsty a s nadějí zdvihl oči. Lucius se vpíjel do jeho zorniček a tvářil se zamyšleně. „Nemůžeš to pochopit, kocourku,“ prohlásil a Harry si pomyslel, že musí mít něco s ušima, neboť v jeho hlasu byl slyšet osten prosby. Jako kdyby ho žádal, aby ho nesoudil příliš příkře. Ale chlapec jej nehodlal soudit.

„Nechci, abyste se na mě zlobil, pane,“ vyhrkl a přitiskl tvář k jeho koleni. „Omlouvám se, nechtěl jsem být drzý nebo vás urazit –“ Snažil se rychle vychrlit omluvu, ale prst na ústech ho zarazil.

„Už na to nemysli. Musíš být klidný, jinak ten lektvar nebude správně účinkovat.“ Mírně se pousmál a pohladil ho po tváři. „Zdá se, že setkání s mou švagrovou nám to celé zkomplikovalo. Čti si. Vyspi se. Dej si dlouhou sprchu. Pokud chceš, zapálím krb.“

„Zlobíte se, pane,“ zopakoval nešťastně.

„Nehněvám se na tebe.“

„To je jedno,“ zabručel. „Důvod není podstatný, pane.“

„Vysvětli to,“ ozval se zmateným hlasem. „Proč ti na tom záleží?“

„Protože to bolí,“ zašeptal a váhavě zvedl ruku, opatrně ji přikládaje na rozhalenou košili v místě, kde Luciusovi divoce tlouklo srdce. „Tady, pane.“ Chtěl dlaň opět stáhnout, ale Smrtijed ji překryl svými prsty. Z jeho pohledu se nedal vyčíst jediný pocit, ačkoliv oči mu jimi doslova přetékaly, avšak chlapec si frustrovaně uvědomil, že je nedokáže rozpoznat.

„Nerozumím ti, kocourku,“ přiznal po dlouhých minutách, kdy bylo ticho narušováno jen přerývanými výdechy obou dvou. „Merlin ví, že nerozumím. Ne, nic neříkej,“ zarazil ho, když otevíral ústa k vysvětlení, „chápu, co jsi tím myslel. Ale nechápu…“ Zavrtěl hlavou, postavil se a chlapce vytáhl k sobě nahoru.

„Co nechápete, pane?“

„Udělal jsem ti strašné a kruté věci. A tobě záleží na tom, abych měl dobrou náladu.“ Povzdechl si, položil mu ruce na ramena a opřel si hlavu o jeho čelo. „Neuvěřitelné.“

„Prosím… já vím, že…“ Aniž by nad tím přemýšlel, ruce mu vystřelily vzhůru a sevřely okraje košile mezi prsty. Na okamžik se dotkl horké kůže a sotva potlačil zasténání. Ten dotek mu do těla vyslal mrazivé jehličky a všechny jako kdyby se mu zastavily o bederní páteř. „Vím, že pokud přežiju setkání s Vol – Vy-víte-s-kým, tak se všechno vrátí do stejných kolejí jako předtím.“

„Ano.“

„Uvědomuju si to, ale těžko se na to myslí, když jste dnes tak… jiný, pane. Nemůžu říct, že se mi to nelíbí, naopak, je mi dobře. Chci vám za to poděkovat.“ Ucítil, jak muž ztuhl a na chvilku zauvažoval, jestli snad nepřekročil nějakou mez. Nedivil by se, tento den byl tak odlišný, že bylo snadné uklouznout za křehkou hranici. „Prosím… Dovolte mi to. Udělám cokoliv.“

„A co kdybych chtěl, abys mi oplatil dnešní ráno? Ale do konce a vlastními ústy? Udělal bys i to?“ zachraptěl a silně zaťal nehty do jeho ramen.

Harry neváhal ani na sekundu, když rozšířil zornice poté, co mu došel význam slov a poklekl, zahakuje své prsty za Luciusův opasek.