Věnováno CaptainFione.

„Můžu se ptát, pane?" otázal se Harry později, když následoval Luciuse ven ze sídla na rozlehlé zahrady. Jemný květnový větřík čechral jeho černé vlasy a nemohl si pomoci, aby nenastavoval obličej slunci. Paprsky jej příjemně konejšily a vnášely mu do mysli zvláštní klid. Růžové keře rozmístěné okolo chodníčků z leštěného kamene v šťavnaté trávě začínaly kvést a šířit svou typickou vůni. Mezi vzrostlými stromy se ladně pohybovali bělostní pávi a chlapec si všiml, jak jeden z nich zaběhl za živý plot, za nímž se skrýval druhý, kamenný, jenž označoval ohraničení širokého pozemku. Dokud Harry nepromluvil, ticho narušovaly jen jejich pomalé kroky a pravidelné ťukání vycházkové hole Smrtijeda.

„Záleží na otázkách," odpověděl, aniž by na něj pohlédl

„Nevím, kde začít, pane," přiznal tiše a zašklebil se, cítě na jazyku ještě odpornou pachuť zářivě oranžového lektvaru, který musel vypít před tím, než opustili Malfoy Manor. „Možná... co to bylo za lektvar?"

„Něco, co ti projasní mysl, abys byl schopen odpovídat na otázky," odtušil neutrálním hlasem a sjel na něj chladným pohledem. „Budeš to potřebovat. Dnes večer se setkáš s Pánem zla."

Harrymu se na chvíli zastavilo srdce a zůstal stát vyděšeně na místě. „Pán zla mě chce vidět?" Nasucho polkl. „Chce mě zabít, pane?"

Lucius se k němu otočil s posměšným úsměvem. „Nebylo to snad tvé přání? Neprosil jsi mě o to snad několikrát denně?"

„Já... nevím, asi ano, ale..." Propletl si prsty před sebou. Neodvážil se odvrátit zrak od ocelového pohledu, který ho propichoval s nebývalou intenzitou. Polkl. „Bojím se, pane."

„Smrti?"

„Ano. Ne. Nevím, pane." Nerozhodně pokrčil rameny. Nedokázal mu uspokojivě odpovědět. Momentálně se na vrcholu jeho strachu pohybovala Bellatrix, ale neodvažoval se to přiznat nahlas.

„Tak nad tím nepřemýšlej. Nemá smysl se tím zabývat, dokud nebudeš znát plány Pána zla a jen on sám ví, zda ti je vyjeví." Gestem ho pobídl, aby pokračoval. „Co dalšího tě zajímá?"

„No... Třeba... tohle, pane." Opsal okolo sebe kruh. „Ta zahrada, postel, to... v ní..." zamumlal, cítě, jak rudne a byl v tu chvíli rád, že může sledovat tkaničky svých bot.

Nedokázal uvěřit, že před pár chvílemi zažil svou první sexuální zkušenost. S jistými protichůdnými pocity však musel uznat, že ačkoliv byla zrovna se Smrtijedem, byla... skvostná. Lepší už by mohla snad být jen v případě, že by ho k orgasmu dovedl on, ale zakázal si na to myslet. Byl jen vězeň, a ačkoliv se k němu Lucius momentálně choval mile, bylo mu jasné, že ta procházka, i mazlení v posteli, byly jen chvilkovým tichem před bouří, která se co nevidět znovu ozve s plnou silou. Přesto se rozhodl užívat každý moment křehkého bezpečí. Líbilo se mu, že po kdovíjak dlouhé době mohl ven, směl se nadýchat čerstvého vzduchu a povídat si s mužem vedle sebe. Vstřebával tu možnost do sebe plnými doušky, doufaje, že se mu díky tomu později podaří udržet alespoň malou část příčetnosti.

„Co všechno si pamatuješ před tím, než ses probudil?" odpověděl Lucius otázkou.

„No," zamyslel se a poškrábal na zátylku, „moc toho není, pane. Přišla... madame Lestrangeová, ptala se mě na otázky, které jsem nedokázal zodpovědět." Zhluboka se nadechl. „Bolest. Tmu." Na okamžik se setkal s ocelovým pohledem. „Vás."

„Byl jsi několik dní v bezvědomí," vysvětloval Lucius po chvilce ticha, ve kterém zřejmě zvažoval, co všechno smí anebo chce Harrymu sdělit. „Další tři dny jsem tě udržoval v umělém spánku. Bylo to důležité, aby kouzla a lektvary mohly zvrátit škody, které má švagrová napáchala vlastní krvežíznivostí." V jeho hlase byla znát zřetelná stopa nevole, která Harryho přiměla zvednout hlavu, ale profil muže byl absolutně prost všech emocí. „Musel jsem počkat, než Severus dokončí lektvar, který jsi před chvílí vypil."

„Pořád tomu nerozumím, pane," zamumlal a zkřivil čelo soustředěním.

Lucius si povzdechl, ale neznělo to, jako kdyby byl s Harrym nespokojen. Oči upíral před sebe a čelist se mu napjala. „Bylo... neprozřetelné, že jsem tě nechal samotného v den, kdy Bellatrix byla nepříčetná vzteky, ale nevěděl jsem to, byl jsem informován až později, když už jsi byl téměř mrtev." Střelil po něm pohledem. „Pán zla si tě přeje živého, alespoň prozatím. Jistě chápeš, že se tě nebudu snažit udržet naživu ve sklepě."

„Ano, pane," přisvědčil tiše a uvědomil si, že mu to mělo samotnému dojít. Potřásl hlavou, mysl jako kdyby měl stále zahalenou hustou mlhou. „A... ten... dnešek?" hlesl téměř neslyšně, aniž by na něj zvedl pohled a pohrával si s rukama před sebou, nevěda, zda tu odpověď vůbec chce slyšet. Přesto se nemohl nezeptat, neboť cítil splašené motýlky v břiše pokaždé, když mu k tomu zážitku zalétly myšlenky.

„Stydíš se to pojmenovat, kocourku?" zeptal se pobaveně a naklonil hlavu na stranu. Harry dokázal jen kývnout na souhlas. Luciusovi zajiskřilo v očích, natáhl ruku a objal s ní chlapce kolem krku, přibližuje tak svá ústa k jeho uchu. „V tom případě svou odpověď nedostaneš," zašeptal tak, že se Harry otřásl a ucítil prapodivné mrazení v bederní páteři. „Ale já mám dnes náladu na hovor a velmi toužím ti to sdělit. Takže si svou otázku promysli, chci vědět, co přesně tě zajímá."

Možná za to mohl ještě přetrvávající pocit z předešlé aktivity, kdy se k němu Smrtijed tiskl a způsoboval mu rozkoš, ale Harry pocítil téměř hmatatelnou ztrátu, když se Lucius odtáhl a znovu vykročil. Srdce mu bušilo a hrozilo, že mu vystřelí z hrudi. „Byl jsem... nahý ve vaší posteli, pane," začal poměrně ze široka a upíral zrak na drobné kamínky povalující se na leštěném chodníku, „a vy jste byl... objímal jste mě, spal jste vedle mě... byl jste... něžný. Proč?"

Doufal, že položil otázku správně, nedokázal si představit, že by měl přesně pojmenovat akt, jenž mezi nimi proběhl. Nebylo to milování, ale mělo k tomu velmi blízko, alespoň podle jeho měřítek. A s uzarděním si uvědomil, že touží po tom, aby mu Lucius řekl, že to udělal z jakési náklonnosti.

„Měl jsi četná zranění," prohlásil suše, „oblečení by mi při tvém léčení překáželo." Zastavil se, otočil k němu a počkal, až Harry zvedne oči k němu. Tvář stáhl do neprostupné masky a v očích se mu zableskla emoce, kterou chlapec nedokázal identifikovat. „Co se týká tvého vzrušení a vyvrcholení, byla to nutnost." Hlas měl chladný a zakusoval se do Harryho útrob příliš bolestivě, než aby to dokázal nedat najevo.

Roztřásla se mu brada. „Nutnost, pane? Nechápu to," špitl tiše, neschopen dodat do tónu nezúčastněnost.

Nerozuměl sám sobě, jako v poslední době – pokud byl vzhůru – téměř neustále. Kdovíproč v sobě živil naději, že Luciusovi na něm nějakým zvráceným způsobem záleží. Ty něžnosti se mu zdály příliš krásné, než aby je považoval jen za promyšlený tah. I polibky byly jiné než dříve – zdály se sladší, naléhavější. Pociťoval z nich zájem. Vážně byl tak slepý? A proč mu vlastně záleželo na tom, co k němu Lucius cítí, nebo necítí? Byl jeho hračka, jeho vězeň, jeho loutka. Ubližoval mu psychicky i fyzicky, neštítil se použít téměř žádného prostředku k tomu, aby jej ponížil nebo donutil prosit o milost. Tak proč mu, pro Merlina, na tom tak záleželo?

Proč toužil po tom, aby jej objal, políbil, pohladil? Ty situace, kdy k němu byl Lucius jemný, mu zůstávaly na vrcholu vědomí a neustále se dožadovaly pozornosti. Pocity, které se mu rozlévaly při každém projevu náklonnosti po těle, byly hřejivé a srdce se mu z nich tetelilo. Udělal by cokoliv, aby jej potěšil, podstoupil by jakékoliv mučení, jen aby spatřil jeho úsměv se sevřenými rty a pochvalu, kterou nešetřil pokaždé, když měl z něčeho radost. Ten chladný tón mu ubližoval; zjišťoval, že to bolí snad více, než když mu způsoboval rány na těle. Ta bolest nebyla fyzická, zakusovala se mu do duše a ponechávala po sobě hluboké šrámy.

„Aby ten lektvar zapůsobil správně, je nutné, abys byl co nejvíce psychicky vyrovnaný a uvolněný," oznámil mu bez zájmu s kamenným obličejem. „Proto jsem ti pomohl dopřát si potěšení, zvlášť když se to samo nabízelo." Vytáhl jedno obočí při narážce na Harryho erekci pro probuzení a ten jen polkl. „Čerstvý vzduch ti udělá dobře. Až se vrátíme, najíš se a vezmeš si druhou dávku lektvaru."

„Rozumím, pane," zamumlal a cítil, jak ho zaštípaly oči. „Děkuji za vysvětlení."

Lucius se na něj zamyšleně podíval a vzal jeho tváře do dlaní. „Nepřemýšlej nad tím. Užij si procházku. Vydržel jsi Bellin vztek, zůstal jsi naživu. Zasloužil sis odměnu." Otevřel ústa, aby ještě něco řekl, ale místo toho se prudce otočil, když zaslechl kroky a rychlým pohybem vytáhl hůlku.

„Zapomněl sis vodítko pro své štěňátko, Luciusi," podotkla nenuceným tónem Bellatrix, která houpajíc boky vyšla zpoza jednoho stromu a ve tváři měla lačný výraz.