Věnováno Terylis.

Temnota byla úžasná. Konejšivě ho objímala a houpala ve své náruči tak, jako matka kolébá své dítě, šeptajíc, že vše špatné jednou skončí a už bude jen lépe. Bylo mu skvěle, plul v jejím příslibu a poslouchal její klidný a tichý hlas, jemuž většinu času nerozuměl, ale chápal jeho význam. V některých chvílích se dokázal přiblížit k vědomí tak, že cítil, jak s ním někdo manipuluje a šeptající hlas se prohloubil, přesto však se jeho mysl neprobrala natolik, aby plně rozuměl tomu, co se s ním děje. Neměl potřebu se z temnoty nikam vracet; zde, v jejím království, si připadal volný jako pták fénix a nadšeně zkoušel létat. Nedařilo se mu to, ale neodrazovalo ho to od dalších pokusů. Věřil, že když bude dostatečně vytrvalý, jednou se mu to podaří. Navíc neměl kam spěchat. V temnotě neplynul čas, neexistoval zde hlad a ani jiné tělesné potřeby. Nebyla zde zima ani teplo. Okolí jako kdyby se mu přizpůsobilo, aby se zde cítil jako doma a on, po počátečním šoku, se v něm zabydlel.

Někdy nebyla okolo jen tma, ale připlouvaly mu před oči krátké výjevy vzpomínek, jež si nevybavoval a poté, co si je prohlédl, znovu na ně zapomněl. Neobsahovaly zvuk, jen němé obrazy ukazovaly situace, na něž hleděl s údivem a zvědavostí, snaže se je někam zařadit, avšak bezúspěšně.

Kdo byl ten brýlatý chlapec sedící v kupé vlaku, hovořící s druhým, jenž měl nápadně zrzavé vlasy a kalhoty o pár centimetrů kratší?

Dívka krčící se pod rozbitým umývadlem a nad ní rozkročený troll.

Vousatý obr sedící za obrovským stolem, ukazující třem dětem nezvykle veliké vejce.

Chlapec, jenž stříbrným mečem posazeným rubíny probodl baziliška.

Muž odlétající do dáli na hřbetě hipogryfa.

Hřbitov s černě oděnými postavami s kápěmi a strašidelnými maskami.

Chlapec líbající černovlasou dívku pod jmelím.

Starý kouzelník padající přes zábradlí do nesmírné hloubky.

Svatba zrzavého muže a blonďaté ženy.

Tři mladí lidé sedící před stanem v lese.

Muž s platinovými vlasy zapletenými do silného copu, hrubě líbající černovlasého mladíka připoutaného k řetězu visícímu ze stropu.

To byl jen zlomek obrazů, které jej nutily přemýšlet o nich přesně tak dlouho, dokud znovu neodpluly a nenechaly ho samého v uklidňujícím šepotu.

***

„Za jak dlouho bude schopen odpovídat na otázky?" ozval se syčivý hlas a narušil tak temnotu, která obestírala jeho mysl. Unavená víčka se zachvěla, ale zůstávala příliš těžká, než aby je dokázal jen tak otevřít, zároveň si přál, aby ten hlas nezjistil, že je vzhůru. Cítil se dezorientovaný a kdovíproč byl překvapen, že leží na něčem měkkém a je obklopen zvláštní vůní, která jej uklidňovala. Domyslel si, že by ji měl znát, ale v té chvíli byl příliš otupělý, než aby ji dokázal identifikovat. Toho syčivého hlasu se však bál, ačkoliv netušil proč.

„Za dva nebo tři dny, můj pane," odpověděl tichý hlas tak podmanivě, až se Harry otřásl a vynaložil více sil na to, aby dokázal přimět víčka k poslušnosti. Potřeboval vidět, kdo mluví, nechtěl spočívat v nevědomosti, musel to zjistit. Bezúspěšně. „Záleží, za jak dlouho Severus dokončí lektvar, o nějž jsem ho požádal."

„Řekl jsi o něm Severusovi?" V prvním hlase byla skryta nelibost a výhrůžka, jež vyvolala v jeho hlavě bolest nad pravým okem. Nemohl pohnout rukou, aby si promnul čelo. Zdálo se mu, jako by mu tělo nepatřilo a vytrvale odmítalo cokoliv, co po něm chtěl.

„Neřekl jsem mu, pro koho ten lektvar potřebuji, můj pane," vysvětlil druhý hlas a chlapce překvapila mírná stopa dotčenosti. Zauvažoval, že by to jméno měl znát, ale přemýšlení mu zvyšovalo bolest hlavy, proto s tím rychle přestal. „Nevěřím mu." Povzdechl si. „Přesto je však nejlepší lektvarista v našich řadách. Potter bude potřebovat něco, co jej vyvede z mlhy a já bych se neodvážil mu podat něco, co by nebylo precizně připraveno." Na chvilku se odmlčel a Harry znovu zkusil pootevřít oči. Podařila se mu skulinka tenká jako vlas. Další jméno, které nedokázal přiřadit. „Nechci vás znovu zklamat."

Ta pokora v hlase Harryho donutila zvýšit úsilí, až konečně dokázal zamrkat a pootevřít oči tak, že viděl dva muže před zataženým závěsem okna. Stáli proti sobě, jeden byl holohlavý, oblečen do splývavého hábitu a zdálo se, jako kdyby postrádal lidské rysy - něco mu rozhodně chybělo. Druhý byl vysoký a štíhlý, oblečen v draze vypadajícím hábitu, dlouhé platinové vlasy měl rozprostřeny po zádech a stál s uctivě skloněnou hlavou, opíraje se o zdobenou tmavou hůl. Chlapci se rozbušilo srdce. Znal ho, způsoboval mu noční můry, ale přesto... Nedokázal od něj odtrhnout zrak.

„Víš, že máš obrovské štěstí, že, Luciusi," zašeptal holohlavý muž a položil svou bledou ruku na tvář druhého, nutě ho tak zvednout pohled.

V chlapci se zjevil nový pocit, který vůbec nechápal. Z nějakého důvodu mu vadilo, že na Luciuse - ve chvíli, kdy druhý muž vyslovil jeho jméno, mu cosi sepnulo v mozku a on věděl, že to jméno k němu patří - sahá v tak důvěrném gestu. Potřásl by hlavou, kdyby se dokázal pohnout. I mrkání jej stálo velké úsilí a zjistil, že se ho opět snaží temnota stáhnout zpět do své náruče. Bojoval s tím, nechtěl znovu upadnout do nevědomí, potřeboval slyšet více.

„Ano, můj pane," vydechl těžce, a pokud mohl Harry na tu dálku soudit, přivřel oči.

„Špatně si hlídáš svého mazlíčka, Luciusi. Vzpomínáš si snad, co jsem ti slíbil, pokud selžeš ve svém úkolu?" Hladil jeho tvář a v Harrym se vznesla vlna odporu. Chtěl na toho holohlavého zakřičet, ať ho nechá být. Nevydal ani hlásku, jen pomalu mrkl.

„Ano, můj pane," šeptl a ruce se mu roztřásly.

„Připomeň mi to, Luciusi!" Tiše pronesený rozkaz se zatemněnou místností roznesl jako šlehnutí bičem. Druhou ruku, v níž držel úzký proutek, přiložil na volnou tvář a naklonil se k němu blíže. „Poslouchám."

Ohryzek mu poskočil, jak polkl. „Pokud selžu, zabijete nás oba," řekl mírně roztřeseně.

„Správně, Luciusi," pochválil ho a pohladil jej po vlasech, jako kdyby odměňoval psa za provedení zvlášť těžkého povelu. „Pamatuj na to, až ho znovu necháš bez dozoru."

„Už se to nestane, můj pane. Slibuji." Opět sklonil hlavu, když ho druhý muž pustil a odstoupil od něj. Harry si všiml, že jeho držení ramen mírně povolilo a domyslel si, že mu to nemohlo být příjemné.

„To bych ti doporučoval," pronesl s další skrytou výhrůžkou a otočil se, aby odešel. Mezi dveřmi se ještě zastavil. „Bellatrix jsem potrestal. Nesázel bych však na to, že se ti bude držet z cesty. Spíš bych očekával, že bude poněkud naštvaná a bude se ti chtít pomstít. Dej si pozor." Lucius strnule přikývl a narovnal se. „Oh, málem bych zapomněl. Přijmi upřímnou soustrast. Je mi ztráty tvé ženy nesmírně líto," dodal na odchodu hlasem, ve kterém nebyla po lítosti ani stopa.

„Jste velmi laskav, můj pane," zamumlal bezvýrazně s úklonou, a pak se otočil. Harrymu se zatočila hlava, když se setkal s pohledem barvy chladné oceli. Muž vyrovnal rysy tváře do nepropustné masky, než zdvihl jeden koutek v pokřiveném úsměvu. „Spi, kocourku," zašeptal, usedaje vedle něj na postel a pohladil ho po vlasech. „Spi, dokud můžeš." Harryho obklopila ta uklidňující vůně a na malý okamžik pocítil vlnu uspokojení, než okolo něj opět všechno zčernalo.