„Aquamenti,“ zapředl sametový hlas, jenž v malé místnosti bez oken rezonoval téměř s ozvěnou. Voda vychrstla z hůlky na tělo, jež leželo zkroucené v rohu. Dalším zaklínadlem si vyčaroval pohodlné křeslo se zdobenými područkami, na nějž se posadil, dávaje nohu přes nohu a napil se z broušené sklenice červeného vína, které držel celou dobu v levé ruce.

Z těla ležícího na kamenné podlaze se ozvalo tlumené zasténání a zalapání po dechu. Ledová voda ho probrala z prodlévání v temnotě, kde jeho mysl bloudila, aniž by reagovala na okolní svět, jenž se aktuálně stával ze čtyř holých stěn. V jedné z nich se nacházely dveře, splývající se zdí tak, že téměř nebylo poznat úzkou linku, ukazující jejich umístění. Pod vysokým stropem podepřeném několika hrubými dřevěnými trámy visela jedna jediná pochodeň osvětlující prostor dole pouze natolik, aby nezakopl o vlastní nohu, pakliže by byl schopen chůze. Pokud však přišel někdo za ním, světlo zvýšilo svou intenzitu a nepříjemně bodalo do očí, stejně jako nyní.

Zamrkal, snaže se zaostřit skrze rozmazanou mlhu, avšak nedařilo se mu to. Pomalým pohybem zkontroloval svůj obličej, aby zjistil, že nemá své brýle. Okamžitě přestal s mrkáním. Mlha nebyla způsobena šerem a pohyb očních víček mu jen nahrnul zbytečné slzy do očí.

„Hledáš tohle?“ Vzduchem k němu připlachtily brýle a zastavily se přímo před jeho rukou. Lekl se a ucukl, vůbec si nevšiml, že není sám. Rychle chmátl po zvětšovacích sklech a couval po zadku směrem od hlasu. Stěna se za jeho zády zhmotnila příliš brzy, odsunul se sotva o půl metru, nasazuje si během pohybu své brýle a marně hledaje v kapse hůlku. Až, když zaostřil na osobu před sebou, se mu pomalu začaly vracet vzpomínky z předchozího dne.

„Jak…“ zachraptěl vyschlým hrdlem. Pomyslel si, že jeho aktuální situace nemůže být snad už více ironická - byl mokrý od hlavy až k patě, ale v ústech měl takové sucho, že zvažoval možnost ždímání svého oblečení, ve snaze dostat z něj alespoň kapku životodárné kapaliny.

„Zajímá tě, jak vás chytli?“ zeptal se téměř konverzačním tónem, jako kdyby mu snad za chvilku měl podat šálek čaje a sušenky. Nelíbilo se mu to. Avšak rozhodl se vyčkávat. Dokud s ním bude ochoten mluvit, má šanci se nejen něco dozvědět, ale také třeba na něj zaútočit a sebrat mu hůlku.

„Ano,“ vydechl a opatrnými pohyby zkoušel, zda má tělo v pořádku. Cítil tupou bolest a byl omámený, přesto se zdálo, že vážně zraněný není. To bylo dobré znamení.

V očích mu zablýskalo. „Tvoje namyšlenost a arogance, Pottere. Myslíš si, že můžeš beztrestně jmenovat Pána zla?“ Jeho hlas nebyl nepodobný hadímu syčení. Naklonil se před sebe. Harrymu se zdálo, že se ocitl najednou až příliš blízko a snažil se splynout se zdí. „Na jméno Temného pána bylo uvaleno tabu. Kdokoliv je vysloví… To sis už nejspíš domyslel,“ dodal s úšklebkem a sledoval, jak chlapec pootevřel ústa v děsu.

Měl chuť si vyrvat všechny své střapaté vlasy. Byla to jeho vina. Kdyby nevyslovil to jméno, ochranná kouzla by nepadla a nikdo by je nechytil, nebo alespoň zatím ne. Rozhlédl se kolem sebe, nespouštěje oči z muže, jenž nenuceně seděl před ním a popíjel víno. Hermiona a Ron zde nebyli a jeho srdce se rozbušilo. Třas z ledového oblečení se zintenzivněl ze strachu o své přátele.

„Ron a Hermiona…?“ V duchu se modlil, aby utekli a byli v pořádku.

Pokrčil s nezájmem ramena. „Nevím. Naposledy si s nimi hrála má šílená švagrová.“ Dopil skleničku a neverbálním kouzlem ji nechal zmizet. „No, ale zábavné konverzace už bylo dost. Je čas na pravidla. Pojď sem.“ Ukázal na místo těsně u svých nohou.

Harry se ani nehnul. I kdyby chtěl, nešlo to. Zkřehlé tělo odmítalo spolupracovat a posunout ho k nohám muže s dlouhými platinovými vlasy. Ještě stále měl na paměti, jak se ho pokusil zabít, když mu bylo dvanáct. Tehdy ho zachránil Dobby, jeho vlastní skřítek, jemuž Harry lstí zajistil svobodu. Nedělal si iluze, věděl, že tentokrát ho Dobby nezachrání. A ledabyle prohozená slova o jeho přátelích mu sevřela srdce ledovým strachem. Nedokázal si představit, že by jeho přátelé v rukou Bellatrix Lestrangeové mohli přežít.

„Víš, Pottere,“ povzdechl si a znovu se opřel do měkkého čalounění křesla, „nezdravě sis přivykl na to, že ti Brumbál a jemu podobní prokazovali až příliš sentimentální tolerance. Měl by sis zapamatovat, že já nejsem jako ten starý blázen.“ Jeho tón byl stále poměrně nenucený, avšak byly v něm poznat stopy ostří. „Jsem zvyklý, že pokud o něco požádám, tak se tak stane. Můžeš si hrát na hrdinu, ale garantuji ti, že stejně skončíš u mých nohou. Vyber si.“

Pohlédl na něj s největším opovržením, jakého byl schopen. „Polib si, Luciusi.“

„Výborně.“ Široce se usmíval, když mávl hůlkou a Harry se o zlomek vteřiny později s tlumeným žuchnutím ocitl na zemi před ním a obličejem ležel na špičce jeho drahé černé boty. Urychleně se začal drápat na kolena, chtě po něm skočit a sebrat mu hůlku, avšak bolest, jež se mu zakousla do bederní páteře, ho zlomila v pase a znemožnila další pohyb. S velkou námahou potlačil výkřik.

„Říkal jsem ti to,“ zavrněl spokojeně a popadl paralyzovaného chlapce za vlasy, tahaje mu tak hlavu nahoru, aby se mu mohl podívat do očí. „Velmi rychle se naučíš poslouchat. Co víc – budeš prahnout po tom, abys mohl udělat cokoliv, co by mě mohlo potěšit.“

„To se nestane,“ zavrčel skrze zaťaté zuby.

„Máš kuráž,“ řekl s jakýmsi prapodivným obdivem a něžně pohladil jeho tvář, načež se Harry pod tím dotekem otřásl. „O to větší to bude zábava.“

Harry klečel u jeho nohou, kolena ho tlačila a šlachy na krku ho bolely od nepříjemného zvrácení hlavy. Zíral do jeho chladných očí barvy surové oceli a snažil se dát do svého pohledu veškerý vztek, jenž ho, společně se strachem, opanoval. Cítil na své tváři jeho horký dech a vůně vypitého alkoholu, snoubící se s vanilkovým aroma, mu způsobovala mrazení na zátylku. Bolest v bedrech neustupovala a spolu se silným tahem ve vlasech mu vháněla slzy do očí.

„Takže, budeš teď hodný hoch a napneš uši?“ Jeho obličej byl tak blízko, že mohl Harry vidět každou jednotlivou vrásku okolo tvrdých očí, spočítat všechny řasy, jež je chránily. Polkl a přikývl. „Dobře, uvidíme, jestli to zvládneš.“ Pustil jeho vlasy a přerušil tok magie do jeho těla.

Harry úlevně vydechl, sedl si na paty a mnul si hlavu, ale pohled z Luciuse nepouštěl. Musel uznat, že vypadal impozantně. Dlouhé vlasy spletené do silného copu mu přepadávaly dopředu přes rameno. Černé kalhoty byly doplněné bílou košilí s rozhalenkou sahající do poloviny hrudi, na níž se, zavěšen na kožené šňůrce, houpal stříbrný medailonek připomínající propleteného hada. Elegantní vzhled umocňovala dlouhá černá kožená vesta dosahující ke kotníkům a chlapec si až bolestivě uvědomoval, jak hrozně vedle něj vypadá – špinavý, zakrvácený, s mokrým oblečením nepříjemně se mu lepícím na tělo.

Avšak na tom nezáleželo. Užíval si zmizení bolesti v zádech a se vzdorovitě vystrčenou bradou čekal na jeho slova, přísahaje si, že ať se stane cokoliv, nikdy nepřestane vymýšlet, jak se z jeho rukou dostat.