Věnováno hannibal234.

Harry ležel obličejem k zemi. Pod tváří cítil chladnou tvrdou půdu. Celé tělo měl rozbolavělé a v místě, kam ho udeřila vražedná kletba, měl zřejmě modřinu, jako by dostal ránu pěstí v železné rukavici. Nepohnul se, zůstal ležet přesně ve stejné poloze, jakou zaujal při pádu, s levou rukou vystrčenou v nepřirozeném úhlu a s ústy dokořán. Viteál v něm byl zničen.

Čekal, že uslyší vítězoslavný jásot vítající jeho smrt, namísto toho se ale kolem něj ozývaly spěšné kroky, šepot a ustarané mumlání.

„Můj pane... můj pane..." hučela Bellatrix a znělo to, jako by promlouvala k milenci. Harry se neodvažoval otevřít oči, nechal ale ostatní smysly, aby prozkoumaly a zhodnotily situaci. Věděl, že hůlky má stále zastrčené pod bundou, protože cítil, jak je hrudí tlačí k zemi. Sotva patrné měkké vypodložení pod břichem mu prozradilo, že je tam i neviditelný plášť, skrytý očím všech ostatních. „Můj pane..."

„Tak už dost!" zazněl Voldemortův hlas.

Ozvaly se další kroky - několik lidí zjevně couvalo ze stejného místa. Harry na pouhý milimetr pootevřel oči. Zoufale potřeboval vidět, co se děje a proč. Voldemort se očividně sbíral ze země. Několik Smrtijedů před ním spěšně ustupovalo a znovu se zařazovalo mezi přihlížející kolem okraje mýtiny. Zůstala u něj pouze Bellatrix, která mu klečela po boku. „Můj pane, dovolte, abych..."

„Nepotřebuji ničí pomoc," zarazil ji chladně Voldemort, a Harry rychle zavřel oči. „Ten kluk... je mrtvý?" Na mýtině se rozhostilo naprosté ticho. Nikdo se k Harrymu nepřiblížil, on však přesto cítil jejich soustředěné pohledy. „Ty tam!" houkl, ozvala se rána a drobný výkřik bolesti. „Prohlédni ho. Pověz mi, jestli je mrtvý."

Harry nevěděl, kdo byl vyslán, aby ověřil jeho smrt. Nezbývalo mu než se zrádně tlukoucím srdcem nehybně ležet a čekat, až ho určený Smrtijed ohledá, zároveň si ale všiml, byť mu to bylo jen pramalou útěchou, že se Voldemort zdráhá přistoupit k němu osobně.

Harryho obličeje se dotkly něčí ruce, jemnější než očekával, povytáhly mu jedno víčko, pak mu zajely pod košili, sjely mu dolů na hruď a zastavily se nad srdcem. Slyšel přerývaný mužský dech a na tváři ho zašimraly dlouhé vlasy. Zároveň ucítil nezaměnitelnou bylinkovou vůni. Věděl, že Snape nahmatal pravidelný rytmus života, který mu bušil na žebra.

„Jsi v pořádku?" Šepot byl sotva slyšitelný, měl rty kousíček od jeho ucha a hlavu skloněnou tak nízko, že mu jeho dlouhé vlasy zakrývaly obličej před očima přihlížejících.

„Ano," vydechl.

Cítil, jak se ruka na jeho hrudi sevřela a nehty se mu zaryly do kůže. Pak prsty zmizely a muž se posadil zpříma. „Je mrtvý!" zvolal Severus Snape k shromážděným.

Teď teprve se ozvali, teď teprve spustili vítězoslavný pokřik a hlasitě dupali, zatímco dál ležel na zemi a předstíral smrt. Hřálo ho vědomí, že je Snape stále na jeho straně a pocítil k němu novou dávku obdivu. Smrtijedi halekali, Voldemort se vychloubal, jemu na tom však nezáleželo, vše vytěsnil, snažil se soustředit a vymyslet, jak pokračovat dál... Zarazil ho zlomyslný smích.

„Ty ho poneseš," přikázal Voldemort. „V tvé náruči ho bude pěkně dobře vidět, že ano? Seber svého kamarádíčka, Hagride!"

Obrovské lopaty, které ho zvedly do vzduchu, s ním zacházely neobyčejně šetrně. Harry cítil, jak se Hagridovi třesou ruce přidušenými vzlyky, a zkrápěly ho obří slzy, když ho Hagrid láskyplně objal v náruči. Slovem ani pohybem se ale neodvážil dát mu najevo, že ještě není všechno ztraceno.

„Jdeme!" zavelel Voldemort a Hagrid klopýtavě vyrazil kupředu, razil si cestu hustě rostoucími stromy a kráčel lesem k hradu.

Větve se Harrymu zachytávaly o vlasy i hábit, setrval ale nehybný, s ústy bezvládně otevřenými a se zavřenýma očima. Smrtijedi kolem nich rozjařeně pokřikovali, Hagrid neovladatelně vzlykal a nikdo se v panující temnotě neobtěžoval zkontrolovat, jestli v tepně na odkrytém hrdle Harryho Pottera nepulzuje krev.

Hagrid se trochu zapotácel a Harry usoudil, že byl pravděpodobně přinucen zastavit. Jak stáli, v kostech se jim pomalu rozlézal chlad a Harry slyšel chrčivý dech mozkomorů, kteří drželi stráž u vnější hranice lesa. Jejich přítomnost už na něj nijak nepůsobila. Skutečnost, že přežil, v něm hořela jako talisman, který ho před nimi chránil – bylo to, jako by mu v srdci stál na stráži otcův jelen. Těsně kolem něho kdosi prošel a Harry o chviličku později poznal Voldemorta, protože černokněžník promluvil. Hlas měl zesílený kouzlem, takže se nesl po všech školních pozemcích a bušil Harrymu do ušních bubínků.

„Harry Potter je mrtvý. Byl zabit na útěku, když si chtěl zachránit svoji kůži. Přinášíme jeho tělo na důkaz, že váš hrdina zemřel. Bitvu jsme vyhráli. Ztratili jste polovinu bojovníků. Moji Smrtijedi jsou v přesile a chlapec, který zůstal naživu, není více mezi námi. Musíme s válkou skoncovat. Každý, kdo bude pokračovat v odporu, ať muž, žena či dítě, bude utracen, a popravena bude i celá jeho rodina. Vyjděte okamžitě z hradu, poklekněte přede mnou a budete ušetřeni. Vaši rodiče a děti, vaši bratři a sestry budou žít, bude jim odpuštěno a všichni se ke mně připojíte v novém světě, který společně vybudujeme."

Ze školních pozemků a ze samotného hradu mu odpovědělo jen ticho. Voldemort stál tak blízko, že se Harry neodvážil málem ani dýchat. Následující okamžiky prožil jako ve snách. Slyšel výkřiky bolesti nad jeho ztrátou. Slyšel Voldemortův smích, jeho sliby a výhrůžky. Nic z toho však nevnímal tolik, jako závan vanilky, jež se dostala k jeho nosu.

Odvážil se pootevřít oči, spatřil Luciusova záda, která se k němu přibližovala, jak Smrtijed šikmo couval směrem k němu. Za okamžik krátce ucítil na své ruce pevný stisk a domyslel si, že mu Snape musel dát nějak najevo, že je naživu. Hagrid plakal tak, že si Smrtijeda před sebou ani nevšiml. Harry okrajově poslouchal, jak se Voldemort uprostřed nádvoří o něčem dohaduje s Nevillem, jenž měl v ruce Moudrý klobouk, Nagini pluje vzduchem okolo něj, zdál se pevně zaměstnán... A vtom se stalo několik věcí najednou.

Ze vzdálené hranice školních pozemků zaslechli jakýsi zuřivý ryk - znělo to, jako by stovky lidí přelézaly neviděné zdi, hnaly se k hradu a zplna hrdla přitom vyrážely válečný pokřik. V tomtéž okamžiku se zpoza boční zdi hradu vynořil Dráp, kolébavě běžel a řval: „Hagrrr!" Na jeho řev odpověděli mocným ryčením Voldemortovi obři – vyrazili proti Drápovi jako vzteklí sloní samci a země kolem se roztřásla. Pak se ozvalo bušení kopyt a drnčení tětiv a do řad Smrtijedů začaly dopadat šípy. Překvapení Smrtijedi zaječeli a rozprchli se. Harry vytáhl zpod hábitu neviditelný plášť, přehodil si ho přes sebe a vyskočil na nohy.

Ve stejnou chvíli se pohnul i Neville. Jediným rychlým plynulým pohybem z útrob klobouku vytáhl stříbrný meč s lesklou, rubíny posázenou rukojetí. Přes křik blížícího se davu, řev zápasících obrů ani přes dusot uhánějících kentaurů rozhodně nemohl být svist stříbrného ostří slyšet, a přesto se zdálo, že jeho třpyt připoutal oči všech přítomných. Neville jediným mocným úderem usekl velkému hadovi hlavu a ta vylétla vysoko do vzduchu. Voldemortova ústa zůstala dokořán otevřená v zuřivém výkřiku, který nikdo neslyšel, a hadí tělo mu s dutým úderem dopadlo k nohám.

Skryt pod neviditelným pláštěm vyslal Harry mezi Nevilla a Voldemorta štítové kouzlo dřív, než stačil černokněžník zvednout hůlku. Pak se nad výkřiky, nad okolní vřavu a nad hromový rachot zápasících obrů nejhlasitěji rozlehl Hagridův hlas.

„Harry!" zahřímal. „Harry – kde je Harry?"

Boj se vrátil v plné síle, zdeptaní obránci hradu jako kdyby dostali novou energii do žil, vrhli se na Smrtijedy jako hladové kobylky. Voldemort sám odrážel profesorku McGonagallovou, Křiklana a Kingsleyho, bránil se všem třem najednou. Také Bellatrix stále bojovala, byla asi padesát metrů od Voldemorta a stejně jako její pán měla proti sobě tři protivnice: Hermionu, Ginny a Lenku. Děvčata bojovala ze všech sil, Bellatrix se jim ale stačila vyrovnat, a když jedna z vražedných kleteb minula Ginny tak těsně, že unikla smrti o pouhé centimetry, někdo ho odstrčil.

„Moji dceru ne, ty mrcho!" Paní Weasleyová v běhu odhodila plášť a uvolnila si ruce.

Bellatrix se na místě otočila, a když spatřila novou vyzyvatelku, hlasitě se zachechtala. Harry fascinovaně sledoval, jak ženy bojují a přál si paní Weasleyové pomoci, ale příliš se obával, že by mohl zranit ji. Bellatrix se zběsile smála, vlasy jí létaly okolo hlavy a on koutkem oka zahlédl Snapea a Luciuse, kterak odrážejí další Smrtijedy a zběsile se rozhlížejí.

Mollyina kletba prolétla pod Bellatrixinou nataženou paží, přitáhla Harryho pozornost, a plnou silou ji trefila do prsou přímo nad srdcem. Smrtijedčin výsměšný úšklebek ztuhl a oči jako by se jí tlačily ven z důlků. Pak se skácela k zemi, přihlížející dav zaburácel a Voldemort vztekle zaryčel.

Harry měl pocit, jako by se otáčel ve zpomaleném filmu. Viděl, jak výbuch Voldemortova vzteku způsobený pádem jeho poslední a nejlepší pobočnice odmrštil McGonagallovou, Kingsleyho a Křiklana silou bomby dozadu, viděl, jak podobni hadrovým panenkám prolétají vzduchem, a viděl i Voldemorta, který zvedl hůlku a namířil ji na Molly Weasleyovou.

„Protego!" zahřměl Harry a síň uprostřed přehradilo štítové kouzlo. Voldemort začal pátrat po jeho zdroji v okamžiku, kdy Harry konečně odhodil neviditelný plášť.

Užaslý šum, jásot a výkřiky „Harry!" „On žije!" a další, které zazněly ze všech stran, to vše téměř vzápětí umlklo. Davu se zmocnil strach a zavládlo náhlé a dokonalé ticho, když si Voldemort s Harrym pohlédli do očí a v tomtéž okamžiku kolem sebe začali kroužit.

„Nechci, aby se mi někdo pokoušel pomáhat!" zvolal Harry a jeho hlas se nesl němým tichem jako troubení polnice. „Musí to být takhle. Musím to udělat já!"

A Voldemort se chladně zasmál, načež udělal něco, s čím Harry nepočítal. Namířil hůlku na Luciuse, který se akorát přihnal, v očích chladnou hrůzu.

Harryho „Expelliarmus" se ozvalo ve stejnou chvíli, kdy Voldemort zahřměl: „Avada kedavra!"

Jako ve snách viděl Luciusův úžas, když se k němu blížil zelený paprsek. Harry nebyl schopen nádechu, šedá se vpila do smaragdů a Smrtijedův pohled zjihl, když hleděl do očí chlapce, jehož miloval. V tom samém okamžiku, kdy se měla zelená dotknout jeho srdce, byl však Lucius odmrštěn stranou. Harry zahlédl zavíření černého pláště a v duchu Snapeovi poděkoval. Voldemort se otočil směrem k Harrymu, Bezovou hůlku měl stále v ruce, neboť se mladík netrefil.

Pevněji sevřel hůlku a znovu vyřkl: „Expelliarmus." 

„Avada kedavra!"

Ozvala se rána hlasitá jako výstřel z děla a zlaté plameny, které mezi nimi vyšlehly, označily přímo uprostřed kruhu tvořeného jejich pohyby místo, kde se jejich kouzla střetla. Harry viděl, jak Voldemortův zelený paprsek narazil do jeho kouzla, jak bezová hůlka vyletěla vysoko do vzduchu a letěla ke svému pánovi, kterého odmítla zabít a který se o ni konečně přišel přihlásit. A Harry s neomylnou jistotou chytače hůlku volnou rukou polapil, Voldemort padl naznak s roztaženýma rukama a štěrbinkovité zorničky rudých očí se protočily vzhůru.

Tom Raddle dopadl na podlahu s jakousi přízemní neodvolatelností, tělo měl slabé a svraštělé, bílé ruce prázdné, hadí obličej tupý a nechápavý. Voldemort byl mrtvý, zabila ho jeho vlastní odražená kletba. Harry stál s oběma hůlkami v rukou a hleděl na prázdnou skořápku svého nepřítele.

Během mrazivé vteřiny ticha kolem postupně opadalo ohromení, pak ale kolem Harryho nastala mela a vzduch se zaplnil výkřiky, jásotem a řevem přihlížejících. Všichni se k Harrymu valili jako přílivová vlna. První k němu doběhli Ron s Hermionou a byly to jejich paže, které ho ovinuly, a jejich nesrozumitelné výkřiky, které ho ohlušily. Pak se u něj objevili další, a Harry nerozuměl jedinému slovu z toho všeho, co na něj chrlili. Nevěděl, čí ruce ho chytají, cloumají s ním a snaží se ho obejmout.

Nedbal jich, snažil se jim vytrhnout a utéci, snažil se v davu zahlédnout dlouhovlasou platinovou hlavu. Vyběhl mimo dav a konečně ho uviděl, objímal na okraji dění Draca. Snape stál jako obranná věž vedle nich, tvář chladná jako pokaždé.

Ve chvíli, kdy se jejich oči setkaly, Lucius uvolnil objetí a napřáhl k Harrymu náruč. Chlapec nedbal překvapených výkřiků, když se k němu rozběhl, aby ho v následujícím okamžiku pevně sevřel okolo krku a spojil jejich ústa v jedny. V té chvíli už neexistoval pán a vězeň, pouze Lucius a Harry. Mladík křečovitě svíral Luciusův hábit, plakal do polibku, ale cítil se nejšťastnější ve svém životě, dokud jeho i Luciuse nezachytily silné ruce a neodtrhly je od sebe.

„Co to –" zahučel Harry a s hrůzou sledoval, jak se Luciuse zmocňují dva bystrozorové a přemisťují se s ním pryč. Poté ho paže pustily a on se s pláčem zhroutil na zem, vida, jak Draco klesá vedle něj, a další hmátly po Snapeovi.