Věnováno KitsuneWerwolf.

Jako ve snách kráčel za domácím skřítkem po rozlehlých chodbách a podivoval se, že nikoho nepotkal. Ani Bellatrix se nikde neukázala, což ho překvapilo. Očekával, že ve chvíli, kdy je sám, bez Luciuse, by pro ni byl snadný cíl. Jestli ji Voldemort pověřil nějakým úkolem nebo si své šílenství kompenzovala na někom jiném, však netušil a odmítl se nad tím déle pozastavovat.

S rukou na klice místnosti, do níž ani nepředpokládal, že by někdy vstoupil, se na chvíli zarazil a obava ho přelila jako ledová sprcha. Bál se Luciusovy reakce. Zklamal ho, dostal ho do nepříjemné situace, dopustil, aby jej Voldemort potrestal. Roztřásl se. To vědomí, že udělal přesně vše, co udělat neměl, ho chtělo zabít na místě. Cítil se jako největší bastard na světě. Zklamal nejen jeho, ale i sebe samého.

Řekl Voldemortovi vše, co chtěl vědět. Znění věštby, co věděl o viteálech, které už zničili, domněnky o ostatních. Uklidňoval se vědomím, že muž s jeho inteligencí by si stejně tyto věci brzy domyslel. Sídlo Fénixova řádu prozradit nemohl, neboť po Brumbálově smrti bylo Fideliovo zaklínadlo obnoveno a strážcem tajemství byl pověřen někdo jiný, o kom nebyl Harry informován. A pak byl povolán domácí skřítek, který jej odvedl zpět za Luciusem, kterému se už nejspíš nedokáže podívat do očí.

Zklamal ho. Zradil jeho důvěru, alespoň tak mu to připadalo. Vydal muže, jehož miloval, do spárů Voldemorta jen kvůli své prostořekosti. Jako kdyby nemohl mlčet nebo alespoň zachovat jakési zdání zdvořilosti. A v té samé chvíli mu uvědomění, že poprvé pojmenoval náklonnost, kterou k Luciusovi pocítil, nahlas, vyrazilo dech a spustilo slzy z očí. Konečně si to dokázal sám před sebou připustit a litoval, že k tomu muselo dojít až ve chvíli, kdy před ním Lucius ležel na zemi, sténal bolestí a čekal, že zemře.

Zbytečně si setřel slzy, když zaklepal a tiše vstoupil do luxusní ložnice, které dominovala obrovská černá postel s nebesy a zdobenými sloupky, po nichž se vinuli stříbrní hadi. Podlaha pokryta tmavě zeleným plyšovým kobercem dodávala místnosti na útulnosti a malé skříňky po obvodu byly stejně jako lůžko vyrobeny z černého lesklého dřeva. Různé drobnosti a fotografie na nich naznačovaly, že ještě nedávno zde udávala tón místnosti žena. Tmavé dveře vedle postele vedly zřejmě do soukromé koupelny a u pravé zdi mezi dvěma širokými okny zval na balkon otevřený prosklený vstup. Bělostné záclony povlávaly ve větříku zvenčí a nápadně kontrastovaly s tmavě zelenými závěsy opatřenými stříbrnými stuhami na sepnutí.

Srdce cítil až v krku, když se tam přibližoval a knedlík vytvořený v hrdle mu znemožňoval polykání. Slzy mu z očí stékaly po tvářích a už se je ani nesnažil stírat. Žaludek měl sevřený v chladné pěsti a na chvíli zatoužil, aby ho Voldemort po svém výslechu zabil. Lucius stál zády k němu pouze v kalhotách a v košili, svou zdobenou hůl neměl. Ruce opíral o kamenné zábradlí a vánek si pohrával s jeho rozpuštěnými vlasy. Nepohnul se, když Harry vešel za ním na malou podestu, na kterou se vměstnal akorát tak stolek a dvě židle. Chlapec se domníval, že zde nejspíše Malfoyovi mohli snídat za teplých rán, případně popíjet odpolední čaj a pojídat sušenky. Tyto představy však velmi rychle vzaly za své, když mu padl pohled na bílé klouby svírající kámen.

Zlomeně se svezl na zem, objímaje Luciusovo stehno. Opřel se o něj tváří a zavřel oči. Vanilková vůně byla zřetelnější - domyslel si, že se Smrtijed vykoupal - a přinášela mu uklidnění alespoň takové, že dokázal promluvit, přestože stažené hrdlo proti tomu hlasitě protestovalo. Chraptivý hlas jej zaskočil.

„Potrestejte mě, pane. Zklamal jsem vás." Zatínal prsty do látky jeho černých kalhot a smáčel ji slzami. Lucius nevykázal žádnou reakci, pouze stál a díval se před sebe, aniž by pohnul nějakým svalem. Jediný pohyb uskutečňovala oční víčka, když se sem tam spustila dolů při pomalém mrknutí.

„Je mi to strašně líto, pane. Nechtěl jsem, aby vám ublížil. Skutečně jsem chtěl být hodný. Nevím, co mě to popadlo. Věřte mi," zaprosil mezi jednotlivými vzlyky. Ten tichý chlad jej zabíjel. Jestli si dříve myslel, že vzteklý Smrtijed je to nejhorší, co jej může v životě potkat, v této chvíli zjistil, jak šeredně se mýlil. Nemusel ani vidět zklamání v těch stříbřitých očích, které měnily barvu od nejsvětlejší stříbrné až po nejtmavší ocel podle nálady, aby věděl, že ho tam má vepsané. Ničilo ho, že nereagoval, rvalo mu to duši na cáry.

„Nedokázal jsem se udržet, byl jsem drzý a vylétlo to ze mě, aniž bych si to přál. Vědomě bych vám nikdy neublížil, pane. Myslel jsem, že bude mučit mě," pokračoval ve svém vysvětlování a Lucius dále mlčky snášel, že se Harry zoufale tiskne k jeho noze. Chlapec se rozplakal naplno, sotva popadal dech, neboť to ledové napětí nedokázal snášet. Bolest, již cítil při jeho mučení, se nemohla rovnat té spalující agónii, která mu trhala srdce. Každé nepromluvené slovo, každý tichý nádech, každá srdeční ozva se do jeho těla zabodávala s krutou přesností a znemožňovala plicím naplnit svou kapacitu.

„Pane, prosím, mluvte," zašeptal zlomeně. „Křičte, mučte mě, zabijte mě, shoďte mě z balkonu, ale, prosím, něco udělejte. Vím, že jsem vás zklamal a příšerně naštval. Uvědomuju si, že mě musíte potrestat. Zasloužím si to. Ale dejte najevo aspoň něco. Prosím, pane." Otřel se o jeho stehno tváří, jako se skutečný kocour lísá ke svému pánu. „Prosím..."

Lucius na malý okamžik stáhl čelo a zavřel oči, než si povzdechl a natočil se, aby na Harryho shlížel. Mírně zakolísal, když viděl naprosté zoufalství a čirou oddanost ve smaragdových duhovkách, ale přesto udržel svá ústa semknutá do úzké linky. Kousek vedle jizvičky v koutku se na rtu skvěla rudá ranka od jeho vlastních zubů. Vrhl po chlapci bezvýrazný pohled a ten neochotně stáhl své paže.

„Pojď," řekl tiše a vrátil se do ložnice. Harry klopýtl, jak se rychle snažil dostat na nohy, aby jej mohl následovat a bolestivě sykl, když se jeho koleno setkalo s tvrdou podlahou. To ho však neodradilo a na druhý pokus už dokázal vyrovnat stabilitu, aby jej dostihl. Lucius přešel k posteli a unaveně se posadil. Roztřesenými prsty začal zápolit se svými knoflíčky. „Pomoz mi," zasyčel netrpělivě.

„Jistě, pane," šeptl Harry a klekl si před něj, aby mohl rozepnout košili a odhalit tak namodralé tělo před sebou. Zhrozeně zalapal po dechu a další slzy mu rozmazaly pohled. „P-pane, co mám udělat? Kde máte lektvary? Koho mám zavolat?"

Větší zoufalost už cítít nemohl, měl dojem, že každou chvíli musí vybuchnout. Zíral na to zmlácené tělo a přál si na místě zemřít. Byla to jeho vina. To kvůli němu musel Smrtijed cítit nepředstavitelnou bolest a nedokázal pochopit, že ji zvládá s tak neskutečnou grácií. Nebýt modřin na těle a třasu rukou, nikdo by nezjistil, že byl před krátkou dobou krutě mučen.

„Už jsi udělal dost," odbyl ho, když chlapec odložil košili na čelo postele a s prosebným výrazem se k němu vrátil.

„Je mi to líto, pane," vzlykl znovu.

„Svlékni si košili." Harry sice nerozuměl příkazu, ale bez ptaní jej začal plnit.

„Ano, pane," hlesl a překvapeně pozoroval, jak se Smrtijed posunul a překryl pokrývkou, načež ukázal na místo vedle sebe. Harry jej zmateně poslechl. Vůbec ho nechápal, ale nedovolil si jedinou otázku. Byl tak rozčarovaný z jeho reakce, že mu i slzy přestaly téct.

Muž sáhl na noční stolek vedle pelesti a sebral z ní hůlku. Zamumlal nějaká kouzla, které chlapec nezaslechl, ale domyslel si, že to měla být zaklínadla nedovolující nikomu bez vyzvání vejít dovnitř. Poté hůlku znovu odložil a položil se do polštářů. Díval se nad sebe, když promluvil.

„Nerozumím ti," přiznal tiše a sepjal ruce, které se stále nepřestávaly třást, na břiše. „Nechápu tvé reakce. A nechci žádné vysvětlení," dodal, když viděl, jak se Harry nadechuje k odpovědi. „Obávám se, že jsem příliš rozrušený, než abych ho dokázal pochopit." Otočil hlavu k chlapci a jeho výraz změkl, až se zdálo, že je v něm usídlena prosba. „Jednu věc bych teď však ocenil."

„Jakou, pane?" zeptal se potichu.

„Byl bych... velmi... potěšen, kdybys mi, alespoň pro tuto chvíli, říkal jménem. Dokázal bys to pro mě udělat, Harry?"

„Co prosím?" vydechl šokovaně. Lucius mu řekl jménem a to samé chtěl po něm. Situace už nemohla být více bizarní.

„Je mi zima. Buď užitečný a zahřej mě." Naznačil mu, aby se přitiskl zády k jeho hrudi, a když to chlapec udělal, ovinul okolo jeho pasu jednu paži, jako kdyby chtěl načerpat teplo z druhého těla.

„Pane, já -"

„Harry, byl jsem Smrtijed dávno předtím, než ses narodil. Občas je to poněkud únavné," zamumlal hořce do jeho zátylku. „Já jsem teď velmi unavený a chci se vyspat. Uvítal bych, kdybych po tom všem mohl jít jednou spát jako Lucius, ne jako služebník Pána zla."

V jeho hlase Harry uslyšel tak zřetelnou beznaděj, že ho zachvátila touha ho ukonejšit. Nejraději by si s ním vyměnil místo a objímaj jej, ale nedovolil si to. Místo toho váhavě našel jeho dlaň, se kterou propletl prsty a smutný úsměv ozdobil jeho tvář.

„Cokoliv... pa - Luciusi."