Měl jsem pocit, že umírám. Taková byla bolest v mém hrudníku. Nedalo se to slovy ani popsat. Jediné, co jsem věděl, bylo, že bych tou bolestí na místě klidně zemřel. Jenom aby byla pryč.

Nemohl jsem odtrhnout zrak od páru přede mnou. Prostě to nešlo. A pak Pedro zaštěkal, jako by chtěl celou scénu ukončit. Měl jsem pocit, že v dálce zahřmělo, ale jistý jsem si tím nebyl. Nedokázal jsem se na to soustředit. Moje oči se topily v přívalu slz a nešlo tomu zabránit. Rukama jsem si drtil tváře a zakrýval ústa.

Nemohl jsem se pohnout. Moje nohy jako kdyby byly zapuštěné do betonu pode mnou. Dokázal jsem jen koukat a snažit se přesvědčit, že to, co vidím, není pravda. Že je to jen iluze, představa.

Zrada, ozývalo se mi v hlavě. Zrada. Když jsem myslel, že jsem konečně našel někoho, do koho můžu vložit svou víru, ten člověk mě zranil. Hůř než Chris, hůř než kdokoli jiný. Tělo se mi roztřáslo jako osika. Déšť se začal vsakovat do oblečení. Přinesl do mého srdce ještě větší chlad a ponurost. Nedokázal mě ovšem vzbudit z transu, který mě ovládl.

Polibek v mé hlavě trval nekonečně dlouho, i když to byla jen vteřina po Pedrově zaštěkání, co se Alex odtrhl od dívčiných rtů a jeho oči se polekaně stočily ke mně. Vlasy se mu lepily na čelo a koutky úst měl svěšené. Jeho pohled jsem nedokázal rozluštit. Možná byl smutný, možná provinilý.

Nemohl jsem to pochopit. Emoce se ve mně hromadily a já si nedokázal vybrat. Mám křičet? Mám utíkat? Mám mu vrazit nebo jen dál brečet? A tak jsem jen zůstal stát a nevěřícně zírat. Pedro se mi přitiskl k noze, jako by vycítil zrádnost situace. Odmítal jít za Linnou, i když si ji tak moc zamiloval. V duchu jsem mu za jeho věrnost děkoval. Přišlo mi, jako by mi najednou na světě zbyl jen on.

Zatoužil jsem po tom, abych nikdy nebyl zvědavý na to, s kým Linna tráví čas. Abych nikdy nemusel vidět ten výjev, co jsem tohohle letního dne za rohem školy objevil. Abych si mohl vypálit oči a vyrvat srdce. Na to ale bylo pozdě.

Zatnul jsem třesoucí se pěsti, když se mé oči uzamkly s jeho.

„Wille," vydechl skoro až překvapeně a natáhl ke mně pravou ruku v prapodivném gestu. Jako by se vyděsil, že uteču. Jako by mi chtěl všechno vysvětlit. Tou druhou, levou, stále svíral Linnino rameno. Stála nestydatě za ním a pozorovala mě ostrým pohledem. Přišels pozdě, říkaly její oči. Už je můj. Alex měl nakrčené obočí a naprázdno otevíral pusu. Nic z ní ovšem nevyšlo.

Udělalo se mi nevolno. Do hlavy se mi nahrnuly další myšlenky, které mi vnucovaly, že mě sem Linna pozvala naschvál, že spolu už jsou dlouho a ona si jen hraje na kamarádku. Připadalo mi, že mi hlava exploduje. A v té chvíli konečně povolily moje zdřevěnělé nohy a stejně tak celé tělo.

Věnoval jsem Alexovi ještě jeden pohled plný zrady a bolesti. Němě jsem žádal vysvětlení, ale toho se mi nedostalo. Proč by mělo. Proto jsem udělal možná tu nejrozumnější věc onoho dne a zahájil úprk. Otočil jsem se na patě a s Pedrem v závěsu prostě utekl.

„To jsme posrali." Tahle věta, jež vypadla z Alexových úst, byla to poslední co jsem slyšel, než jsem se ztratil za rohem. Najednou jsem pocítil aspoň malý vděk dešti, kvůli němuž bylo okolí zcela vymýceno od lidí. Nikdo nemohl vidět slzy brázdící mou tvář. Nikdo nevěděl, co se právě stalo a proč ulicemi jako o život probíhá chlapec se psem v zádech.

Všechno jsem vložil do toho běhu, rád, že mě táta nutil chodit s ním. Věděl jsem, že teď by mě neměl šanci dohnat ani Alex. Nutil jsem se hledět vpřed a neotáčet se. Nechtěl jsem totiž vědět, jakému pohledu bych čelil. Ať už bych spatřil Alexe běžícího za mnou nebo ne, bolelo by to.

Měls to čekat, ozývalo se mi v hlavě pořád dokola. Všichni tě zradí. Vždycky. A pak mi v ní začala rezonovat slova Nicol. Alexandr Bell byl opravdu stejný jako ostatní kluci. Nic jsem pro něj neznamenal. Byl jsem jako hračka, s níž si pro zábavu pohrál, aby ji pak zahodil. A i když mi to okolí dávalo jasně najevo, nedokázal jsem se od něj držet dál. Za tu bolest si můžeš sám. A mně nezbývalo nic jiného než souhlasit a být naštvaný na sebe i na svět a jeho nespravedlnost. Na to, že nemůžu rozhodovat, do koho se člověk zamiluje.

Když o mně Alex začal jevit zájem, připadalo mi, jako by se stal zázrak. A i teď, po tom všem, jsem sám sobě nedokázal věřit. Nejspíš bych dokázal obětovat úplně vše jen pro to, abych se mohl vrátit zpět do té chvíle, kdy sedím u klavíru a Alex poslouchá mou hudbu, když se jeho prsty dotýkají mého zátylku zatímco mi zapíná stříbrný řetízek. Jak dětinské a naivní to všechno bylo. Nechal jsem si nasadit růžové brýle. Zromantizoval jsem i to nejnevinnější gesto, jen abych sám sebe přesvědčil, že ke mně Alex něco cítí. Lhal jsem sám sobě. A když přišla pravda, moje srdce se roztříštilo.

Byla to opravdu Alexova chyba, nebo moje?

Krajina kolem se postupně měnila a z města jsem se dostal do přírody. Neohlédl jsem se. Nebyl jsem Orfeus a Alex tuplem nebyl Eurydika. Nic nás nemohlo zachránit. Tohle byl konec.

Dech mi unikal z plic, nohy se mi podlamovaly, ale nedovolil jsem si zastavit. Déšť mi zmáčel oblečení na kost a chlad jen umocňoval všechny ty pocity ve mně, které se draly na povrch. Bylo by paradoxní říct, že jsem si ten běh užíval. Ale poprvé v životě jsem si připadal volný ode všeho, co jsem zadržoval uvnitř. V záplavě rychlosti a deště zmizel Alex, Chris, Linna a pocity s nimi spjaté. Najednou neexistovalo nic jiného než já.

O to horší pak bylo zastavit. Už pomaleji jsem se vydrápal na kopec, který mě jako jediný odděloval od našeho domu. Zahrada byla prázdná, okapy se přelévaly pod náporem vody a jablka útokem skučícího větru popadala na zem. Podíval jsem se na nebe. Vypadalo to, jako kdyby mělo pršet už navždycky a já měl pocit, že se mnou počasí soucítí. Že pláče tak, jako bych já nikdy nedokázal.

Zatřásl jsem se pod náporem chladu. Pedro se otřel o mou nohu, naznačoval mi, že bych se měl jít schovat dovnitř. Pohledem jsem sjel vstupní dveře a ihned to zamítl. Místo svého pokoje jsem zaplul do potemnělé garáže. Ze stolu, na němž se válelo nářadí, jsem popadl hadr a pokusil se trochu usušit Pedra. Byla to automatická činnost, co mě trochu uklidnila. Nemusel jsem přemýšlet, prostě jsem se soustředil na pohyby rukou. Lehce jsem svého psa pohladil po hlavě a tiše mu tak poděkoval, že aspoň on se mnou zůstal. Byl jediné drobné světélko uvnitř prázdnoty. Jediná bytost, co opětovala mou lásku.

Pokusil jsem se na Pedra trochu usmát. Věděl jsem, že on ten úsměv nechápe, spíš jsem přesvědčoval sám sebe, že jsem toho úsměvu ještě schopný. Že až potkám rodiče, dokážu jim věnovat uklidňující úsměv a říct, že se nic neděje. A pak se vrátily slzy. Klesl jsem na kolena a zabořil obličej do psí srsti.

„Proč já?" ptal jsem se zvířete. „Proč vždycky jenom já?"

Neodpověděl. Objal jsem ho ještě pevněji. Seděli jsme v tichosti. Chtěl jsem, aby mě to ticho pohltilo. Aby ukradlo posledních pár hodin a vzpomínky, které se mi natrvalo umístily v hlavě. Abych nemusel vidět obraz Alexe líbajícího Linnu.

Utřel jsem si sopel a slzy do rukávu a propustil Pedra ze svého sevření. Už nebylo co plakat. Zbyla jen lítost a zlost.

Co by bylo, kdybych se nikdy nezačal s Alexem přátelit? Co by se stalo, kdyby se sem Linna nikdy nepřistěhovala? Co kdybych nikdy neřekl Chrisovi, že ho miluju? Bylo by všechno lepší?

Linna. Její jméno mě hořce pálilo na jazyku, leželo mi v hlavě a hlodalo mi do srdce. Dívka, která si snadno získala mou vratkou důvěru během naivně krátké doby. Svým způsobem jsem si ji zamiloval. Líbilo se mi, jak je svá a dokáže milovat celý svět bez ohledu na lidi v něm. Proto mě její zrada bolela možná víc než ta Alexova. A přesto, někde hluboko uvnitř, jsem nedokázal najít dostatek vůle k tomu, abych ji nenáviděl.

Jediný, koho jsem měl právo nenávidět, jsem byl já sám. Za hloupou víru a naději v lepší zítřky. Za to, že jsem se nechal uchlácholit tím, že nic není nemožné a sny se plní. Že bych měl být hrdý na to, kým jsem.

Realita mě srazila na kolena. Opět. Bez lítosti. V tomhle světě nebylo místo pro odlišnost. Pokud chtěl člověk přežít, musel jít s davem. Jen tak se mohl vyhnout bolesti a zostuzení.

Setmělo se. Déšť vytrvale útočil na všechno okolo a zuřivě bubnoval do oken. Chtěl jsem, aby se objevily blesky a hromy a zlobily se se mnou. Přál jsem si v garáži truchlit navždy.

Všechny letní dny najednou splývaly do sebe. Všechno se stalo bolestným stereotypem bez konce. Bylo pondělí nebo středa? Nebo byla zase sobota? Náplň dne sestávala z ležení v posteli s čokoládovou zmrzlinou na nočním stolku, plyšákem v těsném objetí a Pedrem stočeným u mých nohou. Sprchu jsem neviděl už pěkných pár dní, stejně jako zrcadlo. Tušil jsem, že vypadám hrozně, ale zároveň jsem věděl, že kdybych viděl svůj odraz v zrcadle, rozbrečel bych se, i když mi slzy už dávno došly.

Nikdo mě nedokázal dostat z pokoje, ani táta, ani máma a dokonce ani Jimmy ne. Už to se mnou vzdali. Neptali se, za což jsem jim byl vděčný. Chápali, že tohle je něco, čím si musím projít sám. A tak mě nechali se utápět v bolesti a vlastní temnotě.

Natáhl jsem ruku ke stolku a zašklebil se, když jsem zjistil, že obří kelímek zmrzliny je prázdný. Odhodil jsem lžíci a smutně se zadíval na dno kelímku, o němž jsem si ještě včera myslel, že ho nikdy nedosáhnu. Utřel jsem si hřbetem ruky pusu a přemýšlel, jestli to stojí za tu námahu se zvednout a dojít do kuchyně pro další. Máma nejspíš poznala, že zmrzlina je forma mojí terapie, protože ji ochotně kupovala a naplňovala jí mrazák. Jindy by mě kárala, kdybych se odvážil si dát víc jak dva kopečky denně, ale vypadalo to, že teď je schopná mi tolerovat cokoli.

Nakonec jsem se jen zavrtal hlouběji do peřiny a zabořil chodidla do měkkého kožichu psa. V pokoji vládlo šero. Člověk by řekl, že je noc, kdyby skrz zatažené žaluzie neprosvítalo světlo. Místnost byla v katastrofálním stavu; věci byly rozházené po zemi a deska mého stolu skoro nešla vidět pod záplavou misek a netknutých jídel, úkolů a knih. Mezi tím vším jsem zahlédl svůj penál. Ten, který jsem jednoho dne upustil ve škole a který mi Alex obětavě vrátil. Tím to celé začalo. Kolotoč událostí, které mě hnaly do záhuby. Zamračil jsem se. Po chvíli udržování vzteku na uzdě jsem se ale nakonec zvedl a došel ke stolu. Sevřel jsem penál pevně v ruce a vydal se k oknu, které jsem trhnutím otevřel. Světlo mě svou intenzitou oslnilo. Natáhl jsem ruku a v zuřivosti penál mrštil ven, co nejdál to šlo.

Člověk by nevěřil, jak moc se mi po tomhle dětinském činu ulevilo. Rozhlédl jsem se po pokoji a tryskem vyrazil k šuplíkům. Vyházel jsem všechny ponožky, dokud jsem nenašel ty, které mi dala Linna. I ty jsem použil k usměrnění vzteku. Jako poslední z okna letěl plyšák, jenž nesl Alexovo jméno.

Ruka se dotkla přívěsku ve tvaru ovce, který se mi stále houpal na krku. Chvíli s sebou cukala, jak se proti sobě v mé hlavě praly dvě protichůdně myšlenky. Nějaká síla bránila tomu, aby řetízek následoval zbytek věcí. S povzdechem jsem ho jemně rozepl a složil na poličku vedle lampičky. Snad se ztratí sám, napadlo mě.

Udýchaně jsem se zase svalil na postel. Počáteční úleva byla ta tam a nahradila ji tupá prázdnota. Hlava mi třeštila, jakoby mě do ní někdo udeřil. Schoulil jsem se do rozházených pokrývek a zaznamenal Pedrův pohled.

„Pomohlo to... jen abys věděl," odfrkl jsem si jeho směrem, protože mi připadalo, že mě soudí. „Navíc, nepotřebuju je ve svým životě. Nepotřebuju nikoho," lhal jsem dál.

V hlavě mi rezonovaly Pedrovy odpovědi. Máš pravdu. Proč se s nima zahazovat? Jsou to ubožáci.

Obočí mi zacukalo. Pedro by takhle nikdy mluvit nedokázal. Psi neumí nenávidět.

Můj dialog se psem náhle přerušilo jemné zaklepání. „Williame?" ozval se váhavý hlas mého otce. Zaznamenal jsem i moment, kdy zkusmo položil ruku a stiskl. Bylo ovšem zamčeno a já neměl v plánu se ani ozývat, vycházet ven nebo ho, nedej bože, pouštět dovnitř.

„Nechceš vylézt ven? Seš tam zavřený už několik dní. Venku je krásně, tak jsme se rozhodli navečer grilovat. Nemůžeš přece strávit celý život v pokoji. Musíš taky přijít na jiný myšlenky. Uvidíš, pomůže ti to!" Jeho hlas zněl vesele, ale i přesto jsem z něj cítil, že si o mě dělá starosti. Donutilo mě to se zastydět.

„Ne, díky," zahučel jsem do polštáře dřív, než jsem se mohl nechat svést jeho slovy. Neměl jsem náladu opouštět tenhle pokoj. Ne, chtělo to čas. Spoustu času.

„Já vím, jak se cítíš," pokračoval táta dál, ale já ho přerušil hned v zárodku dalšího moudra.

„Ne, to nevíš," vyhrkl jsem a pak, i když mě má vlastní slova bolela, dodal: „Nech mě být. Běž pryč."

Zaslechl jsem další táhlý povzdech, ale ruka byla na klice stále. Táta se tentokrát zřejmě nehodlal jen tak lehce vzdát. Podlaha zavrzala, zrovna nejspíš přešlápl z nohy na nohu, přemýšlel nad svými dalšími slovy. „A kdybych ti řekl, že máš návštěvu? Toho kluka z oslavy... Alexe. To bys taky nešel ven?"

- PŘEPSÁNO K 3. 2. 2022 -