„Jimmy? Jimmy? Kde jsi?"

Bylo tomu nejméně deset minut, co jsem marně prohledával naši zahradu ve snaze najít skrýš svého bratra. Ten kluk se ve schovce lepšil nevídanou rychlostí. Nechápal jsem, jak může vydržet někde zalezlý po tak dlouhou dobu, aniž by promluvil nebo se smál. Jindy jsem ho totiž nedokázal donutit zavřít pusu.

Prolezl jsem veškerá křoví a taky živý plot. Prohledal jsem garáž, a dokonce i almaru v ní. Marně. Ačkoliv někdy bych dal cokoli za to, abych se ho mohl zbavit, teď mě polil strach. Taky se klidně mohl schovat úplně mimo zahradu, kde bylo pro hru zakázané území, a zaběhnout do lesa nebo někam jinam. Uklidňoval jsem se však tím, že Jimmy bere schovku tak moc vážně, že tahle pravidla jsou pro něj něco jako zákon.

I nadále jsem proto pokračoval v hledání, přestože mě pomalu začala sžírat nuda a touha někam zalézt a na hru se vykašlat. Kdo ví ale, co by se stalo, kdybych tak učinil. Vlezl jsem dokonce i do kůlny, kam se Jimmy bál chodit.

„Wille?" Mámina hlava se vynořila zpoza vchodových dveří. První, čeho jsem si všiml, bylo, že má celý obličej od mouky, a kolem těla omotanou zástěru.

„No?" Otočil jsem se k ní čelem. Nejspíš zase zkouší péct, protočil jsem v duchu očima. Moje máma jednoduše neuměla péct. Obdivuhodné na tom všem ale bylo, že se nikdy nevzdávala a pokaždé zkoušela nové a nové recepty, i když byly už předem odsouzeny k nezdaru. V duchu jsem si poznamenal, že si při večeři mám dávat pozor na moučník, pokud se objeví.

„Nejsou vajíčka. Neskočil bys pro ně, prosím tě?"

„Teď nemůžu," zakroutil jsem hlavou. „Nejdřív musím najít Jimmyho." Opět jsem se rozhlédl po zahradě, která zela prázdnotou. „Hledám ho už strašně dlouho. Nevíš, kde by mohl být?"

Mámino obočí vyjelo vzhůru. Přejela si rukou přes čelo a setřela skvrnu od mouky, co tam měla. „Jimmyho? Ale ten je celou dobu nahoře a kreslí si," podivila se.

„Aha," vypadlo ze mě. Mohlo mě to napadnout, prolétlo mi hned hlavou. Nejspíš se někde schovával a přestalo ho to bavit. „Dobře, tak já tam zajdu. Plato nebo dvě?"Jen jedna věc mě donutila neremcat a nesnažit se z cesty na farmu všemožně vykecat – byla to možnost setkání s Linnou.

Dlouho jsme se neviděli. Vlastně jsme se od oslavy stihli potkat jen jednou, těsně před tím, než jsem měl jít s Alexem do kina. Linna mi totiž nutně potřebovala dát své cenné rady, které jsem stejně nepoužil. Alex. Jeho jméno bylo na jazyku najednou hořké a pálilo.

„Za dvacet minut jsem zpátky. A vezmu s sebou Pedra!" pokusil jsem se odvést myšlenky pryč. Vzal jsem si od mámy peníze a doběhl pro kolo. Měl jsem k tomu hned několik důvodů. Nechtělo se mi jít pěšky, Pedro se stejně potřeboval pořádně proběhnout, protože mi připadalo, že je poslední dobou línější než já, Taky to vypadalo, že vajíčka opravdu spěchají, chtěl jsem mít co nejvíce možného času na Linnu.

Pedro, který se celou dobu vyvaloval ve stínu, ihned vycítil, kam se chystáme. Dalo by se říct, že se do Linny skoro až zamiloval, jelikož pokaždé, když ji viděl, ji málem svalil a oblízal celý obličej.

„Proběhneš se, kamaráde," řekl jsem mu a zaznamenal v jeho očích nelibost. „No do košíku se nevejdeš. Pokud tě máma bude dál krmit vším, co se jí nepovede, tak budeš brzo válet břicho po zemi. Jdeme, šup."

Obloha byla zatažená a vypadalo to, že se chystá veliká bouřka. V dálce se táhla zlověstná, temná mračna, ale u nás sluníčko pořád docela silně svítilo. Doufal jsem, že mě déšť po cestě nechytne.

Pedro uháněl přede mnou, zatímco jsem na kole drkotal po prašné cestě. Přelézt ohradu dnes nepřipadalo s kolem v úvahu, proto jsem šlápl do pedálů, co nejvíc to šlo, a projel kolem rybníka, jehož hladina byla zamořená druhem hmyzu, který jsem neznal. Ovce bečely jako na pozdrav a pohledem nás oba provázely k červenému statku.

Když jsem s pískáním brzd zastavil, kola rozvířila prach uprostřed dvorku. Opřel jsem jej o ohradu a zkusmo zkontroloval mobil. Měl jsem přímo ukázkový čas dojezdu.

Z kurníku během chvíle vyběhla Linnina babička. Zdravila mě širokým úsměvem a sprásknutím rukou.

„Dobrý den," pozdravil jsem ji.

„Wille. Ráda tě vidím. Co potřebuješ?" prozpěvovala stará žena a pohladila Pedra, který si mezitím dřepl vedle mě, po hlavě.

„Potřeboval bych plato vajec, prosím... vlastně dvě," řekl jsem a nenápadně se rozhlédl. Čekal jsem, že Linna na mě udělá nálet hned, co přijedu, ale to se nestalo. Zřejmě má moc práce. Něco jako dojení krav a skotačení s kozama.

„Zrovna jsem jim tam nesla zrní," mrkla na mě babička a rukou mi pokynula, abych ji následoval k domu. Máma hodně lpěla na domácích vajíčkách. Tvrdila, že jsou lepší než kupovaná a byla by škoda pro ně chodit do obchodu, když farma byla blíž. Většinou pro ně šla máma a brávala s sebou Jimmyho, protože nesmírně miloval zvířata, hlavně kozy rád bral za rohy. Bylo to vlastně poprvé, co sem poslala mě, a já měl za to, že to má co dočinění právě s Linnou, která se jim představila na mé oslavě.

Lidé sem na farmu chodili už mnoho let, ať už pro vajíčka, mléko nebo třeba brambory.

Linniny babička zašla do domu a po chvíli se vrátila s dvěma platy vajec, které jsem opatrně naložil do košíku na kole. Teď už budu muset jet pomalu a opatrně, pomyslel jsem si trpce.

„Nezapomeň pak třeba přivést skořápky, Wille," bylo mi řečeno, zatímco jsem platil. Ještě jednou jsem se rozhlédl a snažil se očima prošmejdit každý viditelný kout. V dáli byla prázdná louka, ovce v nedohlednu, skleník nikdo neobýval a nevypadalo to ani, že by byla Linna ve stodole. Nezbývalo mi nic jiného než se zeptat.

„Linna tu není?" Ani ve snu by mě nenapadlo, že by vyrazila někam beze mě. Že by si našla... kamarády. Že by se rozhodla netrávit čas jenom se mnou. Pocítil jsem osten žárlivosti.

„Nene," vrtěla babička hlavou. „Museli jste se minout. Asi před půl hodinou odešla do města s takovým milým hochem. Už jsem ho tu párkrát viděla, myslím. Je hezké vidět, že si Linna zvyká."

„Jo tak," vysoukal jsem ze sebe a snažil se nedat najevo zklamání. „To... to nevadí, přijdu teda asi jindy. Pozdravujte ji. Nashle."

A s tím jsem se s ní rozloučil a nasedl na kolo. Pobídl jsem Pedra k běhu a rozjel se pryč, tentokrát o dost pomaleji. Otráveně jsem se vyhýbal veškerým dírám a hrbolům a cestou přemýšlel nad Linnou a jejím záhadným přítelem, co dnes převzal moje místo. Zaháněl jsem žárlivost. Linna měla právo mít víc přátel než jenom mě. A mohl to být kdokoliv, i další kluk. Třeba je zábavnější než já.

Přesto jsem jí na vrcholu kopce napsal zprávu, která se nenápadně ptala, kde právě je, co dělá a jestli má čas. Překvapivě mi odpověď přišla obratem, což mě z nějakého důvodu neskutečně potěšilo. Zřejmě jsem byl lepší než ten, s nímž zrovna byla. Usmál jsem se na obrazovku mobilu.

Linna opravdu byla ve městě a zrovna ji chytla chuť na zmrzlinu. Psala, že není nic lepšího, než jíst čokoládovou zmrzlinu v dešti. A zřejmě chtěla, abych u toho byl s ní. Myšlenka zmoknutí moc lákavá nebyla, stejně jako dlouhá cesta do města, ale kousl jsem se do tváře a řekl si, že půjdu. Linna mi právě dala přednost před jiným, čehož jsem si cenil a rozhodl se jí udělat radost. Zasloužila si to.

Cestou jsem doma vyložil vajíčka, která mou jízdu, co se z kopce z klidné změnila na zběsilou, přežila zázračně bez úhony. Máma byla samozřejmě nadšená, že jsem si kvůli ní pospíšil a dovezl je tak rychle, takže mi večer slíbila ochutnávku svého výtvoru.

Pedro jako by věděl, že konečně jdeme za Linnou. Celou dobu stál u branky a poctivě na mě čekal, jeho lenost byla ta tam. Do města jsem ho většinou moc nebral, jelikož lidem se nelíbilo vidět velkého vlčáka bez košíku, co si to štráduje po ulici. Nikdo většinou nechápal, že Pedro je nebezpečný asi tak jako moucha.

Převlékl jsem se a kolem pasu si uvázal mikinu, kdyby nás přeci jen zastihl déšť. Zkontroloval jsem mobil a usoudil, že mám dostatek času dostat se na místo určení, totiž před naši školu, tak, jak jsme se s Linnou domluvili.

Jemný vánek se docela brzy proměnil v silný vítr a já se zatřásl zimou. V hlavě mi problikla myšlenka, že zmrzlinu asi nedám. Šedé mraky se teď rozprostíraly přímo nade mnou v neprostupném pásmu a slibovaly solidní liják. Možná, že by se Linna dala přesvědčit spíš na kafe někde pod střechou. Naivně bychom mohli čekat, až déšť ustane a pak běžet domů. Neochvějně jsem pokračoval dál a byl rád, že jsem si vzal mikinu, protože mě aspoň trochu zachránila před větrem, co se skrz ni snažil prodrat.

S Pedrem jsme na chvíli zastavili u rybníka, tentokrát ve městě, kde jsem ho nemohl nechat se jen tak rozběhnout a chytat kachny. Obdaroval mě zmučeným pohledem, ale nakonec se musel spokojit s pouhým civěním a slintáním. Hladina se vlivem větru divoce vlnila a kachny splašeně mávaly křídly a podrážděně kvákaly.

Když jsme se dostali na náměstí, neuniklo mi, že je skoro prázdné. Ne každý byl jako my, aby ignoroval varování počasí a v klidu se potuloval venku. Byli jsme jediní opovážlivci a já se zatetelil, protože jsem si najednou připadal jako rebel, co se staví proti veškerým konvencím.

Jak se to říkalo? Že v dešti se má tančit? Možná by to stálo za pokus. Představil jsem si Linnu v šatech a s kornoutkem zmrzliny, jak se otáčí kolem dokola. Déšť jí máčí oblečení a rozpouští zmrzlinu, ale ona se i tak směje. Viděl jsem sebe s Alexem, drželi jsme se za ruce a nohy se nám trapně pletly. I tak ale na té představě bylo něco krásného a nadpozemského. Kapky bubnovaly o zem a hrály nám do rytmu. Tančili jsme a nechávali za sebou prostor i čas. Nikdo se nedíval. Mohli jsme být kýmkoli jsme chtěli.

A pak se moje představa rozplynula a přede mnou se tyčila vysoká šedá budova. Tmavé mraky jí jen dodávaly na hrůznosti. Zatřásl jsem se a Pedro, který jako by vycítil, že uvnitř se určitě dějí nějaká zvěrstva, taky. Před vchodem stála malá fontána a kolem se, pod listnatými stromy, skrývaly lavičky. Naše škola svým zjevem nepatřila mezi nejhezčí a nejmodernější budovy ve městě. Za těch mnoho let, co tu stála, se na ní téměř nic, až na nová okna, nezměnilo.

Rozhlédl jsem se, jestli někde neuvidím záblesk rudé. Nedělal jsem si ovšem plané naděje, že by tu Linna byla dřív než já. Byla ten typ člověka, co všude chodí pozdě. Když se řeklo v půl, přišla ve třičtvrtě. Posadil jsem se na jednu z laviček a sebral klacek, co ležel poblíž. Pustil jsem Pedrovo vodítko a hodil mu ho, abych ho aspoň nějak zabavil. Ten za ním sprintem vystartoval a pak už bylo slyšet jen hlasité křupnutí, když se mu dřevo rozpadlo v tlamě. S povzdechem jsem se zvedl, abych našel jinou větev, co by vydržela déle, a ten jsem mu ještě párkrát hodil.

Znovu jsem zkontroloval čas. Lina měla zpoždění už přes čtvrt hodiny, což nebylo obvyklé. Přemýšlel jsem, že jí napíšu, ale nakonec jsem se rozhodl jí věřit a počkat. Odhodil jsem klacek co nejdál to šlo, skoro až před vchod školy. Pedro ho sebral a pak zavětřil. Věnoval mi pohled, který jsem nedokázal rozluštit. Zůstal stát a když jsem ho zavolal, tvrdošíjně nehnul ani packou. Dřevo mu vypadlo z tlamy.

Zvedl jsem se. „Co tam máš? Co chceš?" ptal jsem se ho, i když mi nemohl dát odpověď. Pedro sklonil hlavu a začmuchal, načež se ode mě začal vzdalovat. Rychle jsem vstal a kvapem pospíchal za ním. Když Pedra něco zaujalo, neposlouchal nikoho, ani mě.

„Hej, vrať se. Pedro!" křičel jsem za ním se zlostí v hlase, aby pochopil, že tohle není sranda. Nakonec jsem chtě nechtě musel popoběhnout a chytit ho za obojek dřív, než vyrazil za roh školy. Připnul jsem mu vodítko.

„Tohle se dělá?" káral jsem ho. „To se nesmí... Co tam tak chceš?" Zvědavě jsem vyrazil směrem, kterým chtěl jít. Avšak to, co jsem tam viděl, bych v životě nečekal.

Rusovlasá dívka stála přimáčknutá na zeď a její ruce bloudily v tmavých vlasech chlapce, jenž ji zuřivě líbal a tiskl se na ni. Pár zřejmě vůbec nevěděl o svém okolí, o tom, že je někdo pozoruje. Byli zaměřeni jeden na druhého a zabráni do své činnosti.

Pedrovo vodítko mi vypadlo z rukou, ale pes se ani nehnul. Jako kdyby tušil, že to, co se děje, je opravdu špatné. Zaštípaly mě oči a po tváři se mi svezla zbloudila slza, kterou jsem nedokázal zadržet. Třesoucí se rukou jsem si zakryl pusu, abych nevydal ani hlásku. Myslel jsem si, že v životě konečně můžu někomu věřit. Že už mě nikdo nezradí a nezpůsobí mi bolest.

A pak tu byla Linna, jež právě přímo přede mnou bezostyšně líbala Alexandra Bella. Na rameno mi dopadla osamocená kapka, co zvěstovala příchod něčeho mnohem většího a horšího – bouře.

- PŘEPSÁNO K 3.12.2021 -