Zbytek týdne pokračoval nudně, skoro až stereotypně. Chodil jsem do školy, sem tam kontroloval, jestli mi nenapsala Linna, a snažil se vyhýbat Alexandrovi. Což se najednou stalo téměř nemožným, jelikož byl naprosto všude. Na záchodech, na chodbách, v prázdných učebnách nebo na školní zahradě. Dokonce jsem ho nachytal, jak postává u mé skříňky. Opíral se o ni ramenem, v náručí svíral učebnice jako nějaký malý prvák a pohledem projížděl davy studentů, jako by někoho hledal. A já měl neblahý pocit, že ten někdo jsem já.

Nechápal jsem, že to ještě nevzdal. Čekal na mě každý den, snažil se mě oslovit pokaždé, když jsme se míjeli na chodbách...zajímal se o mě. Proč netrávil čas se svou partičkou? Proč někde u vody nebalil buchty na pekáč?

Zámek, kterým jsem před lety uzavřel své srdce, se najednou začal pomalu odemykat. A klíč k němu měl z nějakého důvodu právě Alex, jenž mi najednou dal stěží uvěřitelnou šanci, že bych přece jen opravdu mohl najít vytoužené štěstí. I když jsem si to jen naivně nalhával, z nějakého důvodu jsem se toho chytil. Začal jsem zase věřit v lidi. V Alexe, Linnu. Nemyslel jsem si, že to po Chrisovi ještě někdy vůbec dokážu. A přesto jsem každý den přemýšlel nad tím, že za Alexem půjdu a dám se s ním do řeči dřív, než si náhlé přátelství se mnou zase rozmyslí. Strach ustupoval stranou a s ním i veškeré mé dosavadní jistoty.

„Wille!" přerušil mě Jimmy a zlostně udeřil pěstí do mé paže. Vytrhl jsem se ze svých myšlenek a shlédl na něj. Tváře měl nafouknuté a probodával mě modrýma očima. Nohou podupával skoro stejně tak jako máma, když se jí něco nelíbilo.

„Pojď hrát," vyzval mě už počtvrté a zvedl ze země zabahněný fotbalový míč. Pedro, který se nám celou dobu motal pod nohama, hlasitě zaštěkal. Podle toho, jaký pohled na míč vrhal, chtěl nejspíš hrát taky. Zavzdychal jsem a promasíroval si spánky. Jimmyho pohled se ještě zpřísnil a najednou přede mnou stála mámina dokonalá kopie. Polil mě pot.

„Promiň, nemám náladu. Vždyť jsme hráli přece včera! Tak dneska můžeme odpočívat, co ty na to?"

Jimmy tvrdohlavě zavrtěl hlavou a vrazil mi míč do rukou. „Ale tys mi to slíbil!" zaskuhral znova a začal natahovat. Tohle možná platilo na mámu, ale na mě ne. Horší ovšem bylo, když začal řvát jako tur a já pak schytal pár pohlavků, že jsem mu něco provedl.

„Fakt promiň, ale už mám v plánu něco jinýho, Jimmy," oznámil jsem mu naposledy a snažil se být nekompromisní. „Budeme hrát zítra, slibuju."

Jimmy nafoukl tváře ještě víc a očividně přemýšlel nad mou nabídkou. Pak znovu zavrtěl hlavou a já uvnitř zasténal. Čím byl starší, tím bylo horší se ho zbavit. „Řeknu to mámě," vyhrožoval mi a doufal, že mě tak zastraší a já nakonec povolím.

„Tak si jí to klidně řekni," nadzvedl jsem obočí a odhodil míč, načež jsem se otočil a rychlostí blesku vyrazil pryč dřív, než Jimmy začne brečet. To se ovšem naštěstí nestalo, jelikož ho upoutal příchod táty. Odběhl za ním a já byl volný.

Zavřel jsem za sebou branku a popohnal Pedra. Ten se nenechal dlouho přemlouvat. Miloval procházky a nejspíš miloval i mě, protože jsem ho jako jediný nevláčel celou cestu na vodítku. Ačkoli, většinou jsem ho s sebou někam bral jenom já. Ostatní ho jen vypustili na zahradu a zapomněli na něj.

Vnitřně jsem doufal, že cestou uvidím Linnu. Zkoušel jsem jí napsat už pár zpráv, ale vždycky jsem je smazal dřív, než jsem je poslal. V hlavě mi stále hlodala její malá zrada. Hledal jsem ji už předchozí dny, ale jako by se vypařila. Nebyla u rybníka ani u ohrady, nezahlédl jsem ji ve městě nebo někde jinde. Dost mě to mrzelo.

Dnes jsem ji ovšem konečně našel. Seděla na trávníku mezi ovcemi, na hlavě ten svůj připitomělý slamák a na nohách vysoké holiny. Zprvu si mě vůbec nevšimla, jelikož veškerou svou pozornost věnovala malému tvorečkovi ve své náručí. Jehně tiše bečelo, ale překvapivě se od Linny vůbec nesnažilo utéct.

„Ahoj!" houkl jsem na ni, když jsem se konečně dostal blíž.

Linna ke mně obrátila zelené oči a zamrkala, jako by ji překvapilo, že mě vidí. Zalapala po dechu. „Tak co Alex?" vyhrkla místo pozdravu.

Zarazil jsem se a věnoval jí udivený pohled. Proč se sakra ptá na Alexe? Vypadala trochu naštvaně, ale já vůbec nedokázal přijít na to proč. Holky byly děsně složité. Vždycky říkaly jednu věc, ale přitom myslely druhou. Kluci na rozdíl od nich byli víc přímočaří a netopili všechno v omáčkách keců.

„Zůstal na náměstí," vydoloval jsem ze sebe a snažil se znít nad věcí. Doufal jsem, že v mém hlase zaslechne pokárání a pocit zrady. To se ovšem nestalo.

Linna zalapala po dechu podruhé, načež si založila ruce na hrudníku a zavrtěla nade mnou hlavou tak, až jí kučery poskakovaly na ramenou. „Tys ho tam fakt nechal, Wille? Nemyslela jsem si, že seš až takovej srab," viditelně si povzdechla nad mou nemožností.

Prohrábl jsem si vlasy na zátylku a setřel si pot z krku. „Vlastně mě spíš doprovodil domů," pochlubil jsem se a stydlivě uhnul pohledem, zatímco Linna nadšeně vypískla a tiše si zatleskala.

„Jako fakt? Fakt? A co bylo pak. No povídej! Chci podrobnosti!" křičela a mávala rukama ve vzduchu. Radost z ní přímo sálala a já opět zjistil, že ji nechápu. Připadalo mi trhlé, jak se těšila z cizího štěstí víc než ze svého. Cizí štěstí mě nikdy nezajímalo. Lidi byli od přírody sobečtí a na prvním místě jejich žebříčku priorit stáli vždy oni sami. Nezajímali se o druhé, dokud nebyli sami spokojeni. A pak tu byla Linna, která všechny tyhle žebříčky a pravidla bořila.

„Hmm...nic moc. Prošli jsme se a tím to haslo." Nechtělo se mi o tom povídat, jelikož jsem nedokázal najít správná slova. A navíc mi připadalo trapné vysvětlovat Linně, jak se mi rozbušilo srdce a málem jsem umřel, když se Alex dotkl mojí hlavy, nebo jí popisovat, že na mě každý den čeká u skříňky a pod jeho pohledem se mi podlamují kolena. Tušil jsem ale, že ona to ví, aniž bych musel něco říkat.

„Wille, žulíš se jak měsíček na hnoji. Nevěřím ti ani nos mezi očima, natož to, že se nic nestalo."

Mykl jsem rameny. „Jestli čekáš, že to bylo jak v romantickým filmu pro vlhký třináctky, tak to se pleteš. K ničemu takovýmu nedošlo."

Linna se zašklebila. „Vážně?" Naoko do hlasu přidala zklamání.

„Vážně," přikývl jsem.

„Váážněě?" ujistila se ještě jednou natruc.

„Vážně jakože opravdu vážně. Alex...mě bere prostě jenom jako dalšího kluka, co chodí na stejnou školu, a ještě k tomu je dost ujetej. Nic víc z toho fakt nebude. A stejně, zas tak moc se mi nelíbí."

Nebyla to pravda a Linna to moc dobře věděla. I přesto jsem zalhal, nejen jí ale i sobě. Stále bylo těžké si všechny ty pocity přiznat, a ještě těžší bylo je vyslovit nahlas. Lež byla vždycky únikovou cestou ze všech problémů.

„A jsme přesně tam, kde jsme byli, Wille," povzdechla si a pohladila malé jehně po hlavě. To už se začínalo jejímu objetí trochu vzpouzet.

„Mimochodem, co děláš?" zeptal jsem se a zároveň tak odvedl řeč jinam. Přelezl jsem ohradu a donutil Pedra zůstat na druhé straně. Všiml jsem, jak zklamaně svěsil ocas, ale riskovat pokousané jehně jsem opravdu nechtěl.

Linna se jemně zasmála a zabořila obličej do klubka vlny ve svém náručí. „Mazlím se, nevidíš?" Pak si zasněně povzdechla. „Je jako zabořit hlavu do měkkých obláčků."

„Aha," reagoval jsem a opřel se o plot za sebou. Pedro nespokojeně něco zamrmlal.

„Jmenuje se Jenny," oznámila mi Linna a věnovala jehněti úsměv. To jen lehce zabečelo, načež ho pustila a to se připojilo ke zbytku stáda. „Pojmenovala jsem ji tak."

„Zajímavý jméno," pokýval jsem hlavou a vrátil jí její vlastní slova. „Ale hezký."

„Jmenovala se tak moje nejlepší kamarádka." Její hlas znatelně posmutněl. Oči měla zabodnuté do kopretin a rukama vytrhávala trávu. Pochopil jsem, že jsme se opět dostali k zakázanému tématu. Zároveň jsem ale trochu žasl, neboť jsem měl znovu šanci ji vidět jinak, než věčně veselou a bezstarostnou. Hned mi připadala...lidštější.

Nevěděl jsem, jak danou situaci vyřešit, ale Linna to nakonec dokázala sama. Prudce vstala, až se pár ovcí kolem polekalo a odběhlo o kousek dál. Její oči zase měly tu svou jiskru a na tváři zářil úsměv. Jestli nucený nebo pravý, to už jsem nedokázal posoudit.

„Musím domů, slíbila jsem, že nakrmím slepice," řekla mi, zatímco já jen pokýval hlavou, i když bych s ní možná chtěl strávit času víc. Linna ovšem ještě neskončila. „Pojď se mnou!" navrhla mi.

Zakuckal jsem se vlastními slinami. „Eh, cože?"

„Říkám, že máš jít se mnou. Představím ti babičku s dědou," zopakovala a pečlivě vyslovovala každé slovo, jako bych byl malé dítě. Probodl jsem ji pohledem.

„Já tě slyšel," zavrčel jsem a odmlčel se. Linna na mě ovšem jenom s očekáváním koukala. Povzdechl jsem si: „Co tak najednou?"

Neurčitě trhla rameny a s jistým uličnictvím v očích překonala veškerou vzdálenost mezi námi, zbylo sotva pár centimetrů. Chytila mou ruku, ještě jednou mrkla a tahem mě donutila k pohybu. Než jsem se stihl vzpamatovat, pelášili jsme přes rozlehlou louku k velkému červenému stavení v dálce.

„Pedro! Poběž!" stihl jsem ještě zakřičet a můj pes se nenechal dvakrát pobízet. Rychlostí blesku podlezl ohradu a s ohromným štěkotem rozehnal ovce, které se daly do zmateného běhu a vystrašeně bečely jedna přes druhou. Během vteřiny byl ovčák před námi.

Nechal jsem se táhnout Linnou. Její chování mě ovšem nepřekvapilo tolik, jak by tomu bylo u někoho jiného. Během krátké doby jsem stihl zjistit, že je prostě jiná. A okouzlilo mě to. Moje nohy se nakonec samy od sebe rozeběhly a vzbouřily se veškerým pravidlům.

Linny ruka v té mé příjemně hřála. Ještě nikdy jsem nikoho takhle nedržel za ruku, ale líbilo se mi to. Moje dlaň se naopak nepříjemně potila. Zpevnil jsem stisk, aby mi náhodou nevyklouzla. Jaký pocit by to byl, držet takhle Alexe? napadlo mě.

„Přidej, Wille, přidej!" vykřikla Linna k nebi a opravdu zrychlila. Běželi jsme jako o závod, nohy se mi motaly do sebe a dech se zadrhával v plicích. Měl jsem pocit, že ani nedýchám. Vítr mě ohlušil, takže jsem neslyšel ani Pedrův nadšený štěkot.

Když jsme konečně zastavili, myslel jsem, že na místě vypustím duši. V boku mě píchalo jako po ráně nožem a čekal jsem, že každou chvíli budu čichat kytky zespoda.

„Myslela jsem, že když chodíš běhat, tak něco vydržíš," ušklíbla se Linna, zatímco já v předklonu hledal svůj ztracený dech. Ona své zadýchání uměla výborně skrýt. Anebo byla superman.

Rozhlédl jsem se. Stáli jsme před pootevřenými dřevěnými vraty. Znal jsem je velmi dobře, dříve bývaly tmavě zelené, ale teď byly oprýskané a místy dřevo trouchnivělo. Linna se bez okolků vydala na velký dvůr. Následoval jsem ji.

Kolem nás se hlasitě prohnaly slepice a v jedné z dřevěných kójí zabučela kráva. V ohradě se rochnila tři prasata. Už jsem tu párkrát byl, ale to Linna nevěděla. Taky jsem se jí nechtěl přiznat, že kdykoli mě sem matka posílala pro vajíčka, vzpouzel jsem se, co to šlo. Vždycky mi vadil ten smrad a cizí lidé, s nimiž jsem se musel sám vypořádat.

Přestože jsem byl ze setkání nervózní, ocenil jsem, že mě sem Linna vzala. Já sám si totiž nedokázal představit, jak by to vypadalo, kdybychom byli na návštěvě u nás. A nebo vlastně dokázal. V tom byl ten problém.

„Babi!" křičela Linna pořád dokola a postupně nakukovala do všech dveří, co jen potkala. Když dělala kolečko kolem dvorku, vyšlápla hned několik louží, čemuž jsem se já v teniskách nervně vyhýbal.

„Tady vzadu!" přišla nakonec odpověď. O pár sekund později se z jedné z bílých budov vynořila starší žena. Už několikrát jsme se setkali, ale nikdy mezi námi nepadlo víc jak pár slov. Sněhově bílé vlasy dnes měla schované červeným šátkem, jako se to nosilo dřív, a přes květované šaty uvázanou zástěru.

„Tady jsi, zlato. Zase pozdě," uvítala Linnu. Pohladila svou vnučku po pihovaté tváři a jemně ji štípla. „Nauč se chodit včas," pokárala ji ještě. Pak její pohled zachytil mě a já pocítil chuť se ještě víc schovat Linně za záda. Poznávání nových lidí mi bylo vždycky strašně nepříjemné.

„Dobrý den," pípl jsem nakonec a poslepu nahmatal Pedrův obojek. Vlčák totiž uslintaně pozoroval slepice o kus dál a nejspíš si i v hlavě plánoval, jak jednu nebo dvě slupne ke svačině.

„Dobrý, dobrý. A ty jsi... ?" obrátila se ke mně a věnovala mi úsměv.

„To je Will, babi. Můj kamarád," představila mě Linna a trochu ustoupila, aby si mou maličkost její babička mohla pořádně prohlédnout. Zkoumala mě zaujatým pohledem.

„Will, Will..." opakovala si pro sebe zamyšleně. „Už si vzpomínám! Nebydlíš ty náhodou tam za kopcem? Známe se s maminkou. Párkrát jsem tě tu, myslím, viděla," vyzvídala babička a já jen přikyvoval. „Tak to tě ráda poznávám, Wille. Mám radost, že si Linna našla nějaké kamarády." Opět jsem pokýval hlavou.

Pak sebou žena trhla, jako by si na něco vzpomněla. Přejela si rukou po čele a pleskla se do něj. „Buchty!" vykřikla a lomila rukama. „Určitě máš hlad, Wille, že? Zdrž se na svačinu," vyhrkla a poté nevídanou rychlostí vystartovala pryč do malého šedého domku přímo naproti kurníku.

„No tak pojď, babička dělá strašně dobrý buchty," vyzvala mě Linna a zacloumala mou paží.

„Buchty?" podivil jsem se. Chvíli jsem nad nabídkou uvažoval, ale nakonec jsem jen pokrčil rameny a následoval Linnu ke dveřím. Teď jsme přišli, nebylo by slušné zase odejít. Podíval jsem se na Pedra, který nejspíš očekával, že ho vezmu s sebou dovnitř. Sejmul jsem vodítko z ramene a připnul mu ho k obojku. Vlčák se na mě díval smutnýma očima, když jsem vodítko uvázal u dřevěné lavičky pod okny domu. Přesto jsem věděl, že kdyby Pedro chtěl, rozběhne se a ani lavička ho nezastaví. Poklekl jsem k němu a vzal do dlaní jeho hlavu tak, abych viděl do těch velkých, hnědých očí.

„Nedělej, prosím, žádný hlouposti, jo?" žádal jsem ho a kladl důraz na každé jednotlivé slovo. Ten pes mi sice vůbec nerozuměl a úplně na mě kašlal, ale aspoň jsem pak mohl říct, že jsem to zkusil. V duchu jsem jen doufal, že si slepice budou držet slušný odstup, a nepřijdou tak k žádné úhoně.

Dům byl opravdu spoře zařízený, ale mně se to líbilo. Připadal jsem si, jako bych se najednou ocitl tak padesát let zpátky. Na návštěvě u někoho ze svých přátel jsem byl teprve podruhé, ačkoli to, že mi někdo nabídl buchty, bylo prvně.

Skrz chodbu jsme se dostali do malé kuchyně. Na stěnách byly prapodivné tapety a sada porcelánových talířů a hrnků. Všiml jsem si dvou zarámovaných fotek. Linny nás jedním gestem ruky oba nahnala ke stolu. Pak před nás položila na stůl pekáč, z něhož se ještě kouřilo. „Jen se nestyď, Wille. Jsou dobré, podle rodinného receptu," usmála se žena a utřela si ruce do zástěry. Pak se omluvila se slovy, že má ještě něco na práci a nechala nás samotné.

Linně neunikly zmatené pohledy, které jsem střídavě dával jí a podivnému pečivu na stole. Zasmála se. „Plněný buchty, Wille," řekla mi a vážně pokývala hlavou,„ jsou asi to úplně nejlepší jídlo na světě, víš? Jen je strašná škoda, že se tady moc nedělají."

Tiše jsem přikývl. Linna mi podstrčila jednu z buchet do ruky a naznačila mi, že mám ochutnat. Buchta byla ještě teplá.

Prstem volné ruky jsem vyhledal díru v kostkovaném ubruse a pro sebe se usmál. Připadal jsem si zase jako dítě, co celý den tropí hlouposti, hází s kamarády žabky do vody a leze po vysokých stromech. Beze strachu, bez starostí. Bylo mi skoro osmnáct, ale přesto jsem právě seděl s dívkou, kterou jsem sotva znal, u ní doma nad... buchtami a cítil se útulně a v bezpečí. V hrudníku se mi usadil příjemný, neznámý pocit, který jsem ještě nikdy necítil.

„Tak co říkáš?" vycenila na mě Linna zuby.

„Tvoje babička je strašně milá," řekl jsem jí nakonec své pocity a stydlivě se zakousl do buchty. Ihned se mi v puse rozlila sladká chuť. Povidla, babička si je prý vyráběla sama. Linna už do sebe cpala druhou půlku své vlastní buchty. Nejspíš jí vůbec nevadilo, že jí drobky zůstaly na tváři a ládovala se o sto šest.

„Jo, to je," přitakala a pak nastalo ticho přerušované pouze naším žvýkáním a mlaskáním. Buchty byly opravdu výborné a já zalitoval, že jsem je objevil až teď. U nás by neměly šanci. Máma byla spíš moderní a dokonalá, a tak u nás vládla zdravá a vyvážená strava. Sem tam se pokusila o nějaké její zdravé sušenky, ale většinou to končilo katastrofálně.

„Takže," mlaskla Linna a sebrala další buchtu, „jelikož jsem tě teď pozvala k sobě domů, tak je příště řada na tobě." Tváře měla naduté jako křeček.

Pokrčil jsem rameny a pokusil se polknout příliš velký kus. „Můžu tě pozvat na mou narozeninovou oslavu...Táta bude nadšený. Ale je to vždycky děsná nuda," utrousil jsem a Linna se rozzářila.

„Hej, to by bylo super! Můžeš pozvat i Alexe!" vykřikla nahlas a poskočila na židli, která nebezpečně zaskřípala. Radost z ní jen čišela, div neskákala do stropu.

Odvrátil jsem hlavu a pokusil se dělat, že jsem její poslední slova neslyšel. Nebyl to dobrý nápad.

„A kdy máš narozeniny?" vyzvídala dál. „Je to brzo? Za měsíc, na podzim? No doufám, že ne v zimě, protože to je to nejhorší možný období."

„Šestýho července," sdělil jsem jí a nacpal do sebe poslední kus druhé buchty, tentokrát s mákem.

„Tak to máš za chvíli!" Linna se zamyslela a zklamaně si podepřela rukou bradu. „To je děsně nefér, já měla narozky před měsícem..."

„Mám ti snad koupit dárek dodatečně?" Hleděl jsem do stolu a přemýšlel, jestli pochopí řečnickou otázku. Nepřipadalo mi, že by toho byla schopná.

„Nee, nechci nic kupovat...Ale! Splň mi jedno, jenom jedno, malinkaté přání. Co ty na to?" prohlásila s lišáckým výrazem. Nebo spíš ďábelským?

Nadzvedl jsem obočí. Co by dívka jako Linna mohla chtít? Na jednorožce jsem to neviděl. „Povídej," pobídl jsem ji s neskrývaným povzdechem.

Očí jí zajiskřily. Nahnula se ke mně přes stůl a šeptla mi do ucha:

„Přestaň se Alexovi vyhýbat a konečně mu řekni, co k němu cítíš, ty pako."

Polkl jsem a rozhodl se mlčet. Byla hloupoučká, tak málo toho věděla. Byl jsem ztracený případ, co přišel o víru v lásku. Nebylo pro mě spasení. Nikdo mi nemohl pomoct. Ne poté, co mě jediný člověk, kterému jsem kdy věřil, zradil. A ona to přesto zkoušela.

Ach, Linno, proč jen ses starala více o druhé než o sebe? Skrývala jsi své vlastní problémy, a že nebyly zrovna malé... Proč ses těšila z mého štěstí a doufala, že s Alexem skončíme spolu?

Nejspíš jsi stále naivně věřila, že nic není nemožné.

- PŘEPSÁNO K DATU 22.7.2021 -