„Co tu chceš?" zazněla má slova tvrdě, jakmile jsem spatřil tmavovlasého chlapce u našeho prahu. Tón, který jsem použil, jsem si pečlivě připravil cestou ze schodů. Chtěl jsem ho odradit. Doufal jsem, že když má slova budou znít jako jed, Alex uteče pryč.

Ten ovšem jenom zaryl špičku boty do rohožky. Trvalo mu pár chvil, než ke mně zvedl svůj zrak. Jeho tvář byla bez emocí, prázdná jako poušť po bouři. Když jsem se mu ovšem zadíval hlouběji do očí, všiml jsem si, že i on je obtěžkán vlastní bolestí a zrak pomalu sklápí k zemi. Nedokázal jsem to pochopit. Proč přišel? Proč se snažil tvářit statečně a zároveň mi připadal, jako kdyby ho smutek sžíral zaživa? Nic neudělal...

„Zlobíš se?" zeptal se tichým hlasem a opět uhnul pohledem. Chvíli jsem ho provrtával očima a snažil se přijít na to, jak se k celé situaci postavit. Alex se před ostatními vždy prezentoval jako tvrďák, cool kluk, kterého nic nezaskočí. A přesto teď stál přede mnou a choval se jako ustrašený králík.

Ramena mi poklesla. „Ne," zalhal jsem. Samozřejmě, že jsem se zlobil. Byl jsem naštvaný, ale hlavně na sebe a hned poté na Linnu. Alex v tom všem byl nevinně, nebo mi to tak aspoň připadalo. Kdo v tom ovšem nevinně nebyl, byla má takzvaná kamarádka.

„Vážně?" vzhlédl s nadějí a já se pokoušel nenasadit úsměv. Nechtěl jsem před ním opět změknout, snažil jsem se odolat jeho štěněcímu výrazu, který nasadil, a tomu, že přišel tak daleko, ochotný snést mou zlost, jenom proto, aby si mě udržel. Aby neztratil kamaráda. Lituje, že líbal Linnu? napadlo mě.

„Ne."

Alex se zamračil a uvažoval nad mou odpovědí. „Kecáš," vyhodnotil a zasmál se. „Neumíš lhát. Koušeš si ret." Hlavou trhl mým směrem. A měl pravdu. Celé atmosféra trochu povolila.

Zarytě jsem mlčel a přemýšlel, jestli je tohle dobrá volba, přejít to všechno. Nebyla to správná cesta, věděl jsem to. Uvonil jsem sevření zubů na dolním rtu a místo toho sevřel mezi prsty futra dveří.

„Podívej, Wille," řekl nakonec Alex a přiložil dlaně k sobě. Nejspíš si všiml mého váhání. „Co kdybychom se šli teď někam projít, provětrali si hlavu a já ti zkusil všechno vysvětlit. Co ty na to?"

Bál jsem se, že když s ním opravdu půjdu, povolím. Jako vždycky. Podlehnu jeho kouzlu a opravdu všechno přejdu, že budu dělat, jako kdyby se nikdy nic nestalo. Uvnitř mě to neskutečně lákalo, ale bolest z toho, co se stalo, mi neustále připomínala, že je to chyba. Všechno to byla chyba. Já byl chyba.

Mlčky jsem trhl hlavou v odmítnutí a pak pohyb zopakoval ještě rozhodněji. Nenašel jsem v sobě sílu mu odpovědět slovně, protože jsem se bál, že by mě slova zradila.

„Prosím. Prosím, Wille. Dej mi ještě jednu šanci." Alex se ponížil ještě víc než doteď. A těhle pár slov mě zlomilo. Ještě před měsíci bych si nedokázal představit, že někdo jako Alex bude prosit o to, aby mu někdo jako já, odpustil za něco, co neudělal.

Nakonec jsem svolil: „Tak dobře... Ale! Když budu chtít odejít, nebudeš se mě snažit zastavit." Alex přikývl a poprvé mě sjel pohledem od hlavy k patě, od vytahaných děravých tepláků až po pokecané triko. Začervenal jsem se a trochu couvl do chodby. „Nech mě se jenom převléct." Další kývnutí.

S hlubokým výdechem jsem zavřel dveře a posadil se na botník. Cos to udělal, Wille? Neslíbil sis, že ho necháš být? Že si ušetříš bolest? Zatřásl jsem hlavou a snažil se vyhnat myšlenky z hlavy.

„Tohle je naposledy. Tohle je sbohem," řekl jsem si. Byla to druhá šance, ale ne pro Alexe. Pro mě. Šance to v důstojnosti ukončit a jít dál, vrátit se úplně na začátek, do zajetých kolejí. Žádná Linna, žádný Alex. Jenom já.

„To zvládneš," utvrdil jsem svůj odraz v zrcadle koupelny, zatímco jsem se snažil srovnat si hnízdo vlasů a probudit se ledovou vodou. „Nemůže to klapat." No a co, že Alex skončí s Linnou. Ať si klidně skončí s Nicol. Hlavně, když to skončí. „Byla to chyba," opakoval jsem směrem k umyvadlu.

Bylo toho prostě moc na jednoho člověka. Poslední dobou jsem si připadal jako na kolotoči emocí, který se točil rychleji a rychleji. A konec byl náhlý a bolestivý. Převlékl jsem se do slušnějšího oblečení a zhodnotil svůj vzhled v zrcadle. Vypadáš líp jak předtím. Sice pořád troska, ale reprezentativnější.

„Jdu ven!" houkl jsem na otce přes dveře jeho pracovny. Měl jsem tušení, že celou dobu s mámou poslouchali náš malý rozhovor. Okna směřovala na stejnou stranu jako domovní dveře. Hlučně jsem produpal kolem pracovny a ještě hlučněji seběhl schody.

„Můžeme jít," oznámil jsem Alexovi, jakmile jsem se dohrabal ven. Alexandr se naposledy podíval na obrazovku mobilu, do kterého ještě před vteřinou něco ťukal, a zandal ho do kapsy.

„Dobře," kývl. „Mimochodem, tvůj brácha asi ztratil tohle," zpoza zad vytáhl mého oslího přítele, kterého jsem sotva nedávno vyhodil z okna. A stejně jako Alex se i on vrátil. Jako nějaký hloupý bumerang.

„Ehm, jo... Furt někde ztrácí věci. Já... vrátím mu to hned, co se vrátíme." Vytrhl jsem mu plyšáka z ruky a posadil ho na parapet ke květináči.

Vyrazili jsme společně pryč. Alex šel první a já se šoural o kousek za ním čekajíc, kdy zahájí konverzaci. Zaraženě jsem sledoval cestu před sebou a tenisky vířící prach. Alex ovšem nemluvil a já nevěděl proč. Rozhodl jsem se dlouhé ticho přerušit.

„Tak co? Chtěls mi něco říct," nakousl jsem.

Alex se na mě přes rameno podíval. „Nevadí, když do party přibereme dalšího člověka?" prohodil jakoby se nechumelilo, ale jeho tělo mi prozradilo, že se bojí, co odpovím.

„Myslíš Linnu?" přimhouřil jsem oči. „Na tomhle jsme se nedomluvili." Na místě jsem se zastavil. Už mi bylo přesně jasé, kam Alex míří. Otočil jsem se k odchodu, ale Alexova ruka mě ihned zastavila.

„Taky jsi slíbil, že můžu kdykoliv odejít. Další lež." Pokusil jsem se ruku vytrhnout. „Nemůžeš mě nutit. Ten rozhovor měl být jenom mezi náma. Proč do toho taháš Linnu?"

Alex mě pořád držel. „Prosím, Wille. Musíš nás vyslechnout a nechat si to vysvětlit. Kdybych ti řekl, že půjde i Linna, nešel bys. Vím to."

„Není co vysvětlovat, Alexi. Nejsem na vás naštvaný. Proč bych měl být? Nechápeš to?"

„Ne, ty to nechápeš. Prostě... dej mi... nám šanci. Nic víc po tobě nechci."

Mlčel jsem a Alexova ruka konečně propustila tu mou. Nechtěl jsem Linnu vidět. Nechtěl jsem s ní mluvit. „Dobře. Ale už mě nikdy, fakt nikdy, takhle nezastavuj." Kývl jsem k rukám, které schoval v kapsách.

„Pokud se pak rozhodneš odejít, už ti bránit nebudeme. Dávám ti na to svoje slovo."

Vykročil jsem a tentokrát ho nechal za sebou já. Zbýval jenom jeden kopec. Linna opravdu seděla na ohradě, zády k nám. Vlasy jí divoce vlály ve větru a před ní se až s pozoruhodným klidem pásly ovce.

„Ahoj, Wille," řekla do větru třesoucím se hlasem. Překvapilo mě to. Jednou rukou si otřela obličej, jako kdyby ještě před chvílí brečela.

Nepozdravil jsem ji, i když to bylo dětinské. Alex střídavě přeskakoval pohledem ze mě na Linnu. „Tak prosím, do toho. Můžete začít," pobídl jsem je. Sedl jsem si na kořen stromu a Alex se sesunul vedle do trávy. Skoro ihned utrhl stéblo jitrocele a začal jej žmoulat mezi prsty.

Linna seskočila z plotu a já jí poprvé po dlouhé době viděl do tváře. Oči měla viditelně zarudlé a nateklé. Vypadala hrozně. Sesunula se na zem, takže jsme seděli v kroužku jako nějací indiáni. Prstem dloubla do hlíny a odmítala se na mě podívat. „Mrzí mě to," začala, načež se odmlčela.

Zacítil jsem se hloupě a nepatřičně. „Není za co. Je to vaše věc, jestli spolu chodíte," opakoval jsem pořád jako kolovrátek nejen jim, ale i sobě. Opakovaná lež se přece stala pravdou. I když jsem chtěl Linně vynadat, tak strašně moc jsem se na ni zlobil, za to, že věděla, co k Alexovi cítím, a přesto se zachovala takto, ale nemohl jsem. Ne před Alexem, který neměl ani tušení.

„To ne!" Linna se naklonila blíž. Oči se jí najednou topily v přívalu slz. „Ty to nechápeš. Alex za nic nemůže. To všechno já. Já ho políbila i přesto, že on to tak necítil."

Otočil jsem se k Alexovi. Pátral jsem v jeho obličeji ve snaze zjistit, jestli Linna mluví pravdu, nebo jde jen o další lež. Ten ovšem pořád jen sledoval zničené stéblo. Nevyjadřoval se.

„Jak říkám. Je mi to jedno, je to vaše věc," procedil jsem skrz zuby a přidal důraz na slovo „vaše". „Nemáte jediný důvod mi tu něco vysvětlovat. Nejsem naštvaný."

„Takže žárlíš nebo co?" vyhrkl Alex a pak se zarazil, jako by mu věta vyklouzla z úst dřív, než tomu mohl zabránit.

„Nežárlím. Jen jsem zklamaný. Toť vše." Ty lži se vyslovovaly neskutečně lehce. Bolelo to.

Linna mě propichovala pohledem. Lháři, říkal. „Alexi, mohl bys nám dát chvíli o samotě, prosím?" zeptala se. Alex se na ni podiveně podíval. Zjevně to nebylo v plánu.

„Ale-" začal, ale Linna ho zarazila.

„Prosím. Fakt moc."

A Alex, i když vypadal ublíženě a zmateně, šel. A já nevěděl, jestli se mi to líbí, zůstat o samotě s Linnou. Měl jsem chuť buď utéct domů, nebo pronásledovat Alexe za ohradu mezi ovce. Ale z nějakého důvodu jsem zůstal sedět.

„Proč?" špitl jsem k zemi. „Proč jsi to udělala, když... když moc dobře víš, co k němu cítím? Proč?" ptal jsem se jí a doufal, že to není jedna veliká lež, kterou bere vinu na sebe. Zhluboka jsem se nadechl a nasál čerstvý vzduch. Klid, Wille.

„Já... jenom jsem nechtěla, abys skončil jako já," řekla a stejně jako Alex začala mučit trávu.

„Nechápu."

„Víš. Za tu krátkou dobu svýho života jsem stihla udělat hodně blbostí. A jednou z nich bylo to, že jsem nepřiznala svoje city. A lituju toho doteď."

Naznačil jsem, ať pokračuje, i když jsem jasně slyšel bolest v jejím hlase a to, že tohle je příběh, který nikdy neměl být vyprávěn nahlas.

Linna se pohledem ujistila, že Alex je dostatečně daleko, aby nás neslyšel. Ležel na zádech blízko ovcí a očkem po nás uraženě pokukoval. Nejspíš si připadal jako nějaký poslíček. Stoprocentně byl uražený.

„Povím ti svůj příběh, ale musíš mi slíbit, že mě nebudeš přerušovat a doposlechneš si, co ti chci říct."

Kývl jsem.

„Dobře." Linna se nadechla a na chvíli zavřela oči, přerovnávala si v hlavě, co řekne. „Vždycky jsem bydlela jenom s tátou. Velký město, super kamarádi, hodně peněz. Vysněnej život, nemyslíš?"

Uvelebil jsem se. Už jsem neměl v plánu utéct. Poslouchal jsem.

„Táta byl pořád v práci a doma jsem často bývala sama, asi to znáš. Moje máma... táta o ní odmítal mluvit. Jediný, co mi kdy řekl, bylo, že odešla. Bylo zakázaný se o ní jen zmínit, jako nějaký nepsaný pravidlo.

To, co mě udržovalo v chodu, byla Jenny. Byla to moje nejlepší kamarádka a zároveň asi i jediná osoba, kterou jsem kdy v životě nějak milovala. Ale měla přítele, Mikea, a já byla jenom... prostě kamarádka. Nemohla jsem jí říct, co k ní opravdu cítím, protože jsem nechtěla zničit naše přátelství. A stejně se to stalo. V tý době mi ale stačilo to, že jsem jí mohla být pořád po boku.

S tátou jsme se hodně hádali. Byla jsem pořád... tak naštvaná. Na sebe, na kamarády, na tátu. Prostě na celý svět. Jednou jsme se pohádali, fakt hrozně. Tehdy jsem utekla z domu... i když jsem se po pár hodinách vrátila.

Všechno bylo horší než předtím, Wille. Měli jsme tichou domácnost, Jenny na mě kvůli Mikovi neměla čas a já se cítila prostě... ztracená. Chovala jsem se hrozně. Schválně jsem kašlala na školu, chodila domů pozdě a snažila se tátu jakýmkoli způsobem naštvat.

Jeden večer se to ale vyhrotilo. Když jsem přišla domů, měla jsem v pokoji sbalený kufry. Táta mě chtěl poslat pryč. Byla z toho obrovská hádka a oba jsme řekli pár věcí, který jsme nemysleli vážně."

Linna se odmlčela. Olízla si rty a větvičkou udělala hlubokou rýhu v hlíně.

„Táta mi řekl, že na mojí výchovu prostě už nestačí, že mu už přerůstám přes hlavou. A pak řekl, že si mě s sebou máma měla vzít do hrobu."

Další táhlé ticho. Chtěl jsem něco říct, utěšit ji, ale věděl jsem, že tohle nebyl konec příběhu.

„Vím, že to nemyslel vážně. Nechtěl to říct, ale stalo se. Vzalo mi to všechna slova z úst. Tehdy jsem si myslela, že nejlepší bude, když se naše cesty rozdělí." Podívala se na mě.

„A teď? Co teď?" zeptal jsem se.

„Teď? Nevím. Myslím, že toho všeho pořád lituju, i když jsem šťastná i tady. Opustila jsem tátu, opustila jsem Jenny. Utekla jsem od minulosti sem. Myslela jsem si, že tu bolest a vzpomínky nechám za sebou, ale když jsem se začala bavit s tebou, zase se to všechno vrátilo."

Její zelené oči plné emocí hleděly přímo do těch mých.

„Oba utíkáme, co?" Byla stejná jako já, ačkoli jsem ji celou dobu obdivoval pro to, čím se ode mě lišila.

„Wille, to, co tím chci říct, je, že bys neměl dělat rozhodnutí, o kterých víš, že jich budeš později litovat. Nepouštěj Alexe, když ho miluješ. Prostě ho pořádně drž, nehledě na všechno, co se děje kolem. Protože ti garantuju, že když se vzdáš, bude tě to hodně bolet. Stejně jako mě bolí to, že jsem nikdy neřekla Jenny, že jí miluju."

Ještě na to není pozdě, chtěl jsem jí říct, ale mlčel jsem. Protože přesně to samé jsem mohl říkat sám sobě.

„Mělas mi to říct," vyčetl jsem jí. Možná si myslela, že její problémy nejsou tak důležité. Zazdila je za neprostupné zdi. Neřešila je, protože věřila, že je na to pozdě. Rozhodla se pomoct mně, protože pro mě ještě pozdě nebylo.

A já byl neskutečný sobec. Promiň mi to, Linno.

Promiň mi, že jsem celou dobu ignoroval tvé vlastní pocity a problémy. Že jsem tě zavaloval mou bolestí, i když ty sama jsi už nesla vlastní Atlasovo břemeno. Mýlil jsem se.

„Pořád to ale nevysvětluje, proč ses s ním líbala."

- přepsáno k 4. 3. 2022 -