„Willeee," zašeptal mi příjemný baryton za zády. Bylo to tak nečekané, že jsem polekaně nadskočil a ukázkově se praštil přímo o poličku ve své skříňce v níž jsem byl zrovna zalezlý. Doslova jsem tak provokoval veškeré násilníky, kterých bylo v naší škole dost, aby mě do skříňky jedním pohybem strčili a zavřeli. Vešel jsem se tam, to jsem měl vyzkoušené. Kdyby se tak stalo, nejspíš by mě už nikdy nikdo nenašel. Byl bych ten kluk, co se jednoho dne vypařil z povrchu zemského. Byla to smutná představa.

„Jau," zaskučel jsem a třel si bolavé místo na temeni hlavy. Věděl jsem, že to byl on. Takový hlas totiž nikomu jinému patřit ani nemohl. Vždycky mi způsobil husinu po celém těle. Zvláště pak, když vyslovil mé jméno. Nasadil jsem výraz raněného štěněte.

„Co potřebuješ?" vylezlo ze mě ještě dřív, než jsem se otočil a Alex se ocitl v mém zorném poli. Jeho přítomnost mě jako vždy trochu zaskočila a já se v hlavě rychle snažil najít způsob, jakým se chovat. Měl jsem být odtažitý? Nebo dbát na Linniny rady a snažit se znít přátelsky? Nebo snad...flirtovat?!

Neměl jsem náladu řešit takové věci. Byl jsem unavený a trochu nevrlý z velkého propadáku před tabulí během biologie. Už jsem se děsil chvíle, kdy táta spatří mé známky.

„Ježiš, promiň," zamrkal Alex omluvně a očima prohledával vrchol mé hlavy, jako by se snažil ujistit, že jsem opravdu v pořádku. Zády se opřel o skříňky a dlouze si povzdechl.

„V pohodě," uklidnil jsem ho. Vlastně to nebylo poprvé, co jsem se o tu poličku majznul. Už od prváku mi dělala problémy a ačkoli jsem o ní věděl, stejně jsem se o ni aspoň jednou týdně uhodil.

„Fakt? A jseš si jistej? Vždyť to byla docela solidní rána," studoval mě stále starostlivě. Ruce zasunul do klokanky velké červené mikiny s logem našeho fotbalového týmu. Vždycky se mi v ní strašně líbil.

„Opravdu," ujistil jsem ho a potřásl hlavou, abych mu dokázal, že jsem v pohodě. Zahleděl jsem se přes jeho rameno a spatřil studenty, kteří se vcelku dost nápadně otáčeli naším směrem. Nejspíš čekali, co přijde. Bylo dost neobvyklé, že se Alex bavil s někým jako já. Beztak každého zajímalo proč. Možná čekali, že mě zbije, strčí do skříňky nebo mi z trenek udělá tanga, jako nosí Nicol. Ale nestalo se, což bylo ještě zvláštnější.

„Dlouhej den, co?" protáhl Alex líně a zívl. „Měli bychom toho nechat," prohlásil pak, když se rozhlédl. Zazvonilo a chodby se naplnily studenty skoro k prasknutí. Hluk mi rval uši a připadal jsem si, že se v tom davu utopím. Ačkoli jsem stál bezpečně stranou.

„Prosím?!" zakřičel jsem na něj, aby mě slyšel. Vlastně jsem vůbec netušil, na co se mě ptal. Byl jsem tak moc zahleděný do veškerého dění, že jsem Alexe zcela vypustil.

„No, scházení se tady," zvýšil Alex hlas a chytil mě za rameno, jako by se bál, že mě dav studentů smete s sebou. Nevědomky jsem se k němu přitiskl a zamyslel se nad jeho slovy. Vůbec mi nedocházelo, co tím myslel.

„Proč?" vypadlo ze mě tupě. Pak jsem si teprve uvědomil význam jeho slov. To se se mnou opravdu chtěl přestat vídat? Visel jsem na jeho rtech a hltal každé slovo.

„Venku je teplo, tak se můžeme třeba začít scházet tam. Navíc, jak seš malej, tak se strašně špatně hledáš," usmál se a než jsem stačil všechno vstřebat, pokračoval: „Máš na dnešek plány, Wille?"

Zavrtěl jsem hlavou. Vlastně jsem plány neměl skoro nikdy až na výjimky. Když se někdo náhodou zeptal, vždycky jsem měl vymyšlenou nějakou výmluvu. Trávit čas s ostatními lidmi bylo většinou únavné. Tušil jsem, že Alex se mnou opravdu chce někam vyrazit, a nedokázal jsem mu zalhat. V hlavě mi stále znělo Linnino přání. Nejen její, ale vlastně i mé vlastní.

„Ne," dodal jsem po chvíli na důkaz svého gesta, „a co ty? Ty máš plány?" dodal jsem, zatímco jsem zavíral dveře své skříňky a přehazoval si přes rameno poloprázdný batoh. Léto bylo za rohem, známky se měly uzavírat každým dnem, a většina se snažila všechno dohánět na poslední chvíli.

„Hmm, vlastně jo. Mám v plánu někam vypadnout," mrkl na mě záhadně a poté se až příliš okatě zamyslel. „Vlastně, myslím, že klidně můžeme jít někam spolu, jestliže máš teda volno... Když už jsme ti kámoši." Přímo před očima mi silně luskl, načež promnul mé rameno. Bylo to divné gesto, což si Alex brzy uvědomil a rychle svou ruku stáhl.

„Jak myslíš," odpověděl jsem odměřeným tónem a stále sledoval jeho ruku. Jeho nadšení a všechny ty věci kolem byly na můj vkus strašně přehnané, skoro až vyumělkované. Nepřipadalo mi to normální, ale i tak jsem se tou vlnou nadšení nechal unášet. Líbilo se mi to. Na druhou stranu jsem ale měl i trochu strach. On to se mnou nejspíš myslel opravdu vážně. A mě to děsilo. Děsil mě Alex a všechno, co se ho týkalo. Byli jsme tak rozdílní, jak jen to šlo. Já, Linna, Alex. Všichni jsme si byli vzdálení a neměli skoro nic společného. Alexandr se podobal vlku; dravému, krvelačnému zvířeti bez slitování. Takovému, co dělá věci jen pro užitek sebe a své smečky. Takovému, co v klidu dokáže nalákat malou nevinnou ovci, jako jsem já, do pasti a tam ji bez mrknutí zardousit.

Bylo těžké mu s tímto vědomím věřit. A přesto jsem to slepě udělal, ačkoli v duchu jsem se hrozil okamžiku, kdy mi oznámí, že přátelství se mnou byla pouhý klam, jen hra, aby mě oklamal. Už nikdy jsem nechtěl v srdci cítit tu zradu, když někomu ukážu, kým jsem doopravdy. Doteď jsem slyšel to jedno jediné slovo, kterým mě můj bývalý kamarád označil. Teplouš. Zaslechnout to z úst Alexe nebo někoho z mé rodiny, nejspíš bych ztratil ten úplně poslední důvod žít. Bál jsem se toho. Strašně moc.

„Jak říkám, je to na tobě, Wille. Nechci tě do ničeho nutit," uklidňoval mě Alex. Znělo to sice upřímně, ale tichý hlásek v mé hlavě tvrdil úplně něco jiného. Využije tě. Zesměšní tě. Zraní tě. Nevěř mu. Lže.

„Ne, v pohodě. Půjdu rád." A znovu jsem se vydal do spárů vlkovi. Dal jsem všanc své ochranné roucho, dal jsem mu i tu poslední kapku naděje na lásku, co mi zbyla. A čekal jsem, co se stane.

A tak jsme se společně, bok po bok, vydali pryč ze školy. Ke dveřím jsme se ovšem už nedostali. Plány nám pokazila asi ta největší pohroma, co jen mohla.

„Alexi! No tak, Alexi! Hej počkej!" křičela ona Nicol pisklavě a snažila se nás dohnat na vysokých jehlách. Při běhu se jí vyhrnula sukně tak vysoko, že bych si nejraději zakryl oči, jenom ze slušnosti. Mě ovšem napadla stupidní otázka, jestli holky bolí, když jim při běhu nadskakují prsa tak vysoko, div jim nevymlátí zuby. Hned nato jsem dostal další nápad, že bych se mohl zeptat, načež jsem ho ve vteřině zavrhl. Jediný, kdo by mohl skončit s vymlácenými zuby, bych byl totiž tak možná já.

„Alexi, tygře, to mi nemůžeš dělat," vydechla utrápeně, když se k nám konečně dostala. Obočí mi pobaveně vyjelo vzhůru, když jsem zaslechl asi tak tu nejvíc klišé přezdívku, jakou mohla Alexovi dát. Byl všechno, ale něco tak klasického jako tygr rozhodně ne.

Nicol si stoupla přímo přede mě, jako bych ani neexistoval a prohrábla si už tak dokonalé vlasy. Několik z nich se mi dostalo do pusy, jak blízko ke mně stála. Urovnala si skvěle padnoucí kostýmek a spustila: „Mám teď čas. Odpadla nám fránina, tak to tu můžem zabalit a jít někam na oběd. Co ty na to?"

Tentokrát překvapeně zamrkal Alex. Už od začátku bylo vidět, že ho přítomnost Nicol zrovna dvakrát netěší. Přesto se to snažil zamaskovat. Nicol ovšem nepatřila mezi ty nejvšímavější. Jakmile jsem prokoukl Alexův nezájem, bylo mi jí trochu líto. Nejspíš se jí opravdu líbil a měla o něj zájem, zatímco Alex ji dokázal odpálkovat jedinou větou.

„Už něco mám," řekl a výmluvně se podrbal na zátylku.

Poodstoupil jsem, abych mohl vidět Nicolinu reakci. Ta pouze hlesla aha, ruce založila v bok a nejistě překročila z nohy na nohu, což doprovázelo cvaknutí podpatků. Našpulila rudé rty a zamávala dlouhými řasami, jako by se přeslechla.

„A co?" pronesla a znovu uraženě zamrkala, jako kdyby si snad myslela, že jí Alex lže.

„Jdu ven s Willem."

Až nyní se Nicol rozhlédla kolem sebe, načež mě konečně spatřila. Lehce jsem zvedl ruku na pozdrav a zatoužil být tak malinký, abych unikl jejímu nenávistnému pohledu. Nicol si mě totiž odměřeně prohlížela a dle jejího výrazu jsem neuspokojil její požadavky. Narychlo jsem zkontroloval své oblečení. Flanelka se relativně zdála nepomačkaná a rifle čisté, přestože na mě ráno Pedro několikrát skočil. Nicol si odfrkla a tím jediným gestem mě zařadila na svůj seznam „Fuj, ani náhodou".

„Kdo to je?" pronesla povýšeným tónem, jako bych byl nějaká spodina. Měl jsem chuť utéct a raději se v tomhle imaginárním boji vzdát a nechat Alexe Nicol. Moje nohy ale byly jako z olova a nedokázal jsem se ani hnout.

Alex mě mlčky uklidňoval. Jakmile se ale otočil k Nicol, zpražil ji ledovým pohledem. „To je Will, můj kámoš," pronesl, překonal malou vzdálenost námi a rozhodl se mi stisknout rameno. Dodal mi tím odvahu i pocit bezpečí. Jestli Alex byl vlk, Nicol musela být liška.

Nicol nespokojeně mlaskla a věnovala mi nepřátelský pohled. „Hele, Alexi, oceňuju tvůj hrdinský komplex, nebo co sis to zas vymyslel, ale ... tohle je dost pod tvojí úroveň."

Její slova mě trochu zabolela, ale nedal jsem na sobě nic znát. To, co řekla Nicol, mě nemohlo nijak hluboce zasáhnout. Pro takové lidi jako ona jsem měl vytvořený neproniknutelný štít, od něhož se slova jenom se zaduněním odrazila. Trhnutí, které projelo mým tělem, bylo pouhou známkou překvapení.

Zato Alex po mém boku byl viditelně pohoršený. „Jak si můžeš dovolit říct něco takovýho?" vyjel. „Will je tisíckrát lepší než ty! Aspoň si nehraje na něco, co není. Je upřímný. A ty vycpávky si můžeš příště odpustit, ať ti není vidět až do žaludku."

S těmito slovy mě chytl za předloktí a začal táhnout pryč z budovy. A já zmateně klopýtal za ním, ačkoli za našimi zády stále doznívala dívčina slova:

„Klesáš pod svou úroveň. Budeš toho litovat!"

Já se ještě rychle otočil, ale Alex kráčel bezhlavě vpřed. Nabroušeně pokračoval a skoro až násilně prorážel davy studentů před námi. Tiše jsem se ho pokusil oslovit, ale ve vzteku mě vůbec neposlouchal. Zastavil až ve chvíli, kdy jsme se konečně dostali na prázdný chodník několik metrů od školy.

„Alexi!" okřikl jsem ho a konečně vytrhl ruku z jeho drtivého sevření. Zůstala mi na ní lehká otlačenina.

Alexandr si toho konečně všiml a ihned se mi začal omlouvat:

„Promiň, já jen... nechal jsem se unést. Jak si vůbec mohla dovolit o tobě něco takovýho říct? Prej že klesám pod svojí úroveň. Co to je, sakra, za kecy?"

Přerušil jsem jeho rozzuřený monolog a pokušel se ho zklidnit. „Klidně jsi mohl jít s ní. Nevadilo by mi to," řekl jsem mu.

Má slova měla ale z nějakého důvodu úplně opačný efekt, než jsem chtěl. „No to si děláš srandu, Wille. Fakt si jako myslíš, že bych šel na oběd radši s ní než s tebou? Vážně? Ne, radši se budu bavit s člověkem, co se nepřetvařuje a je takový, jaký je. O falešný lidi já nestojím."

Kéž bys jen věděl, Alexi...

Kývl jsem hlavou, a tak mu poděkoval za to, že se mě zastal. Víc jsem ze sebe dostat nedokázal. A poté jsme prostě vyrazili pryč, jako by se nechumelilo. Bloumali jsme spolu ulicemi bez cíle a zbytečných slov. Alex se líně rozhlížel po krámcích a na tváři mu znovu hrál spokojený úsměv. Tentokrát jsem si i já dovolil očima zkoumat dění kolem, ačkoli mě uvnitř pořád svíral nepříjemný pocit. Opravdu Alex takhle odkopl Nicol jenom kvůli mně? Nebo to pořád bylo součástí nějakého plánu, abych mu ještě víc věřil? Vyhnal jsem takové myšlenky z hlavy.

Ulicemi se proháněl slabý větřík a příjemně nám cuchal vlasy, zatímco slunce nelítostně pálilo do našich zad. Do večera bylo ještě spousta času.

„Z Nicol si fakt nic nedělej," začal po nějaké době opět Alex. „Někdy umí být pěkná blbka. Nevidí si ani na špičku nosu a myslí si, že jenom kvůli penězům je nějaká královna světa, a takový kraviny."

„To je v pohodě. Ale díky, že ses mě zastal. Bylo to... milý," odvětil jsem a nevědomky přidal do kroku, abychom se co nejdříve dostali pryč z přelidněných ulic. Alex mě ihned dohnal.

„Neměl jsem důvod váhat, udělal bych to vždycky. To, co jsem řekl, jsem taky myslel vážně. Nechápu, co jí tak vadilo," rozhodil rukama.

„Nejspíš žárlila," poznamenal jsem tiše, zatímco mě v hrudi bodal vlastní osten žárlivosti. Alex mě buď neslyšel, nebo mou poznámku raději ignoroval, což bylo moudré. Pokračovat v téhle konverzaci, která se už tak táhla špatným směrem, by byl katastrofální nápad.

Vysoké moderní budovy brzy vystřídaly menší domky se zahrádkami a posléze louky a stromy. Možná vedl naši dvoučlennou delegaci Alex, možná jsem to byl já, ale po nějaké době jsem začal rozpoznávat, kam naše kroky vlastně míří. Na rtech mi objevil malý úsměv. Všechny cesty končily vždycky tady. Tohle místo mě k sobě táhlo jako nějaký magnet. Nebránil jsem se tomu.

„Vidíš ty ovce?" zeptal jsem se, zatímco jsme kráčeli po polní cestě, a ukázal směrem k ohradám.

„Hmm," protáhl Alex znuděně. „Co s nima?"

Pokrčil jsem rameny. Netušil jsem ani, proč mu je chci tak moc ukázat. „Patří Linniným prarodičům."

To už Alexe trochu zaujalo a začal okolí zkoumat pozorněji. „Tý zrzavý holky z minula?"

Kývl jsem. „Jo, chodím sem docela často."

„Proč?"

„Jen tak. Sednout si... rozjímat. Chápeš."

„Tak si teda můžeme sednout," navrhl Alex a už se začal brodit přes vysoké kopřivy místem, kudy jsem nikdy nechodil. To on ale nemohl vědět. Následoval jsem ho vyšlapanou cestičkou k ohradě, kde jsme se oba vyhoupli nahoru. Ačkoli ovce byly od nás tentokrát docela daleko, připadalo mi, jako by nám zabečely na pozdrav. Zaujatě jsem se rozhlédl, jestli někde v dálce nespatřím záblesk ohnivě rudých vlasů nebo slamák čouhající za kopcem. Linna ovšem nebyla k nalezení. Jako by snad tušila, že tu dnes s Alexem budeme, a nechtěla nás rušit.

„Takžeee," protáhl Alex, „kromě toho, že rád chodíš sem, co ještě rád děláš?" Mžoural do sluníčka a zhluboka se nadechoval čerstvého vzduchu. Jako by nikdy nebyl takhle volně v přírodě.

Zrudl jsem a nebylo to kvůli horku. Znovu totiž nastala ta situace, kdy jsem měl mluvit o sobě. A nemohl jsem si dovolit další trapas se špagetami a jablky, jako tomu bylo s Linnou.

„Hmm, hraju na klavír," odvětil jsem pohotově. Byla to totiž jedna z věcí, které na mně byly aspoň trochu zajímavé, přestože ji jen málokdo dokázal řádně ocenit. V téhle době totiž vážná hudba lidi mého věku zrovna nebrala. Ostatně mě taky ne, když se to netýkalo Chopina.

„Jako fakt? Tak to je hustý!" vykulil Alex oči. „Tak to mi musíš slíbit, že mi někdy něco zahraješ, protože já jsem na tohle totální dřevo. Fakt, obdivuju všechny, co vůbec umí noty."

V hlavě se mi spolu s jeho slovy objevila myšlenka. Měl bych se chopit příležitosti, jak řekla Linna? Nejspíš to za pokus stálo. „Když přijdeš na mojí narozeninovou oslavu, tak ti klidně něco zahraju," prohodil jsem jakoby do větru a tím si na mém imaginární seznamu odškrtl fajfku u slibu, který jsem dal Linně.

„Jasně, kdy?"

Překvapeně jsem zamrkal a málem se převrátil do kopřiv za námi. Jen tak tak jsem rukama sevřel dřevo ohrady a zahákl se nohama. Nečekal jsem, že se chytne takhle rychle. Otevřel jsem naprázdno pusu, než se mi ze sebe podařilo vydolovat aspoň jedinou kloudnou větu. „Ehm, v červenci? Nejspíš šestýho, pokud se to nešoupne."

„Fajn, píšu si. A bude dort? Bez dortu totiž nejdu," zasmál se Alex a seskočil do trávy uvnitř ohrady. „Je ještě něco, co bych o tobě měl vědět? Třeba že seš shodou okolností sériový vrah v převleku neviňátka? Nebo tajně dealuješ drogy?" chechtal se dál a já se k němu nesměle připojil. Ta představa byla totiž až příliš komická.

„Maximálně to, že nesnáším kočky," vyhrkl jsem a Alex se rozesmál ještě víc. „Tak to jsme dva!" Pokusil se uklidnit. „No vidíš, já ti říkal, že si budem rozumět!"

Byl to skvělý den a já si říkal, že možná, jen možná, mám Alexe rád ještě víc než doteď. Šlo to vůbec? Poznával jsem jeho novou stránku, nebyl už jen definicí slova „sexy" a „na tebe moc sexy" a „heterák". Kromě toho jsem objevil i to, co na veřejnosti moc neukazoval. Pravý úsměv, kterým se nesnaží všechny dostat do kolen, stejně špatný humor jako ten můj nebo jen hloupou nenávist ke všemu, co mňouká. Nakonec jsme přeci jen měli něco společného.

Každý den měl ovšem svůj konec a stejně tak i tenhle. Ačkoli se mi ještě to dopoledne při biologii zdálo, že bude nekonečný. V duchu jsem si slíbil, že si tohle musíme zopakovat. Přátelství s Alexem bylo skvělé, a i když jsem se přistihl, že bych nejraději v nestřeženou chvíli propojil svou ruku s tou jeho, dokázal jsem ony tužby ovládat. Takhle mi to stačilo, přestože jsem teď tutově viděl, že jsem do něj zamilovaný až po uši.

Alex se mě opět rozhodl kousek doprovodit, i když naoko co chvíli nadával, že bude mít doma pořádný průšvih a že ho táta určitě neskutečně seřve, jelikož o něj měl strach. Jeden by neřekl, že o dítko, které se pořád někde fláká a co pátek vymetá mejdany, budou mít rodiče vůbec někdy strach, když se vrátí až se setměním. Představa Alexovy matky nadávající ve dveřích, v zástěře s válečkem od mouky v ruce, mě nesmírně pobavila.

„Myslím, že by ses měl smát víc. Sluší ti to víc, než když se pořád mračíš na celej svět," uzavřel Alex celý náš den a s mávnutím se vydal pryč. Jindy by mě zajímalo, jestli si takové věty připravuje dopředu, aby mě vykolejil, ale v danou chvíli jsem jen stydlivě sklopil oči a vymámil ze sebe jednoslovný pozdrav. Nato jsem se rozběhl domů, abych hned v zrcadle mohl studovat svůj úsměv. V břiše mě stále šimrali motýlci a přes tvář se mi táhl ruměnec. Srdce mi bolestivě tlouklo a já ho nedokázal zklidnit. Až teď jsem uvolnil vše, co jsem v sobě celou tu dobu zadržoval. Dostal jsem se do stádia mezi rájem a peklem. Jako bych se znovu narodil a umíral zároveň.

Podíval jsem se znovu do zrcadla a mé rty se otevíraly do němých slov. Miluju Alexandra Bella.

- PŘEPSÁNO K DATU 28.7.2021 -