Jak léta ubíhala, zdálo se nám, že nic není nemožné. Možná proto jsme také zapomněli na to, že taktéž nic nevydrží věčně. Ani náš vztah. Spolu s tokem času se vytratilo mnoho věcí. Fráze „šťastně až do smrti" byla až příliš naivní.

Postupně jsme si i my začínali tuto krutou pravdu uvědomovat. Stíhala nás na každém kroku a náš vztah již nebyl takový jako dřív. Oba jsme věděli, že nám něco chybí a v případě Alexe to byla rodina.

A tak, s odbitím mých jednadvacátých narozenin, mě opustil. Tam, kde to před třemi lety začalo, tam to i skončilo. Rozešli jsme se v dobrém a naše cesty se křížily i mnoho let poté. Možná to bylo tím, že nás k sobě stále něco táhlo. Ať už to bylo cokoli.

Stárli jsme a život před nás stavěl další a další lekce. Nikdy nekončily a o tom život byl. Záleželo jen na nás, jak se s nástrahami osudu vypořádáme. Každý takový krok kupředu na nás všech zanechal stopu v podobě vrásek, které brázdily naše tváře. Zobrazovaly touhu jít kupředu a nevzdávat se.

Linna své životní lekce zvládla skvěle. Dlouho nezůstala s babičkou a dědečkem na statku a vrátila se do víru velkoměsta za svým otcem, kterému i ona nakonec dokázala odpustit. Stále se vracela zpět k nám, když měla čas. I se svým hloupým slamákem a ohnivými vlasy, které jako by nikdy neztratily onu zář. Naposledy jsem ji viděl na pohřbu její babičky. Přestože byla celá v černém a plakala, měla v sobě stále onu jiskru svého mládí a divokosti. A i když jsme to my dva netušili, dokázala najít mír sama v sobě tak, jako jsem to dokázal já. Přiznat si, kým doopravdy je.

Alexandrovi a Jenny se narodil zdravý klouček a Alex opravdu získal to, po čem tak toužil. Děti, kompletní rodinu a lásku svého života. Milovali se, přestože vztah mezi námi dvěma se nikdy nedal popřít a stále nás spojovalo jakési neviditelné pouto. Ovšem, ne každá pohádka má šťastný konec, a Alex se rozešel se svým otcem ve zlém, ač nakonec splnil všechna jeho očekávání.

To, co se stát mělo, stalo se, a Alexandr Bell mi udělil jednu velikou životní lekci.

Možná proto jsem se odvrátil od všech předepsaných pravidel a začal dělat věci po svém. Vystudoval jsem umění a našel si věrného, milujícího přítele. Vše nakonec dopadlo dobře, ačkoli by se to tak mnohým nemuselo zdát.

Dospěl jsem k tomu, že jediné rozhodnutí ke šťastnému životu, které jsem musel učinit, bylo být sám sebou. Ne ovcí.

Největší díky patří Tobě, A. Díky za to, žes mi jednoho dne řekl svůj příběh, který mě inspiroval k psaní VRB , díky za Tvou věrnou podporu a díky za Willa. Však Ty víš.

A tohle už je definitivní konec. Opravdu. Věřím, že jsem mnohé z Vás zklamala. Že jste doufali, že Alex s Willem opravdu budou žít tu vysněnou pohádku a budou spolu šťastně až do smrti. Ale musela jsem to udělat.

Žijeme ve světě, kde to takhle jednoduše nefunguje. Ne s první láskou, ne takhle a nelžeme si do kapes, tohle je snad asi ten nejreálnější konec, ke kterému jsme mohli dospět. A to nekecám.

Rozhodně to ale nepovažujte za nějaký špatný konec. Však co je na něm špatného? Všichni jsou přece šťastní a to je hlavní!

Určitě máte spoustu otázek. Na některé odpovědět mohu, některé jsou jen ve hvězdách. Pokud někdo z Vás umí číst mezi řádky, určitě zaregistroval, že jsem zde nechala veliký otazník ohledně Linny a Jenny. Ano, pohrávám si s myšlenkou, že těmto děvčatům pověnuji celou knihu, která se odehraje před touto.

V tuto chvíli, něco kolem půlnoci, když píšu tyto řády... je to neuvěřitelné! Víc jak rok psaní tohoto příběhu a je to za mnou. Ten kýžený konec. Nicméně i tak se budu příběhu dále věnovat, v doprovodu mých bet, starý i nových, se bude pracovat na opravách, protože bych chtěla pomýšlet na něco většího - totiž vydání. Když to nevyjde v nakladatelství, tak snad samonákladem. Věřím však, že V rouše beránčím si to zaslouží, protože změnilo můj způsob přemýšlení a můj život.

A teď už je řada na Vás. A proto se ptám: Co ve Vás příběh zanechal? Jak se cítíte po přečtení epilogu a vlastně celého příběhu?

Podělte se se mnou všichni o své myšlenky (kéž by to udělali všichni - naivita), protože mě to neskutečně potěší.

Doufám, že jste našli svou cestu.

A teď už opravdu,
na shledanou (ne sbohem),

TnaKenov