Náměstí bylo zaplněné lidmi. Barevné skvrny jejich oblečení se mi míhaly před očima a já zmateně hledal onu jedinečnou skvrnu, na níž jsem čekal.

Zády jsem se opíral o zeď budovy, která právě jako jedna z mála nabízela stín, v němž bych se mohl schovat. Slunce totiž dneska neskutečně pálilo a po chladném větříku nebylo ani stopy.

Otočil jsem hlavou a přelétl očima všechny před sebou.

Měl tu být už před deseti minutami, pomyslel jsem si bezděčně. Nudil jsem se a taky jsem měl pocit, že se začínám potit na místech, kde bych se jindy ani nepotil.

Alex mě pozval do kina. Pořád mi to nešlo do hlavy. Jen tak se mě nenuceně zeptal, jestli s ním nechci jít na film, co ho podle ukázek zaujal. Bylo to řečeno tak přátelsky a obyčejně. A i přesto jsem za tím hledal něco víc. Na mysl mi přišlo třeba i slovo rande. Snažil jsem se ho ignorovat, přesvědčit svou vlastní tvrdohlavou a naivitu, ale nešlo to.

Linna byla samozřejmě do našeho setkání celá žhavá. Tušil jsem, že by nejraději celou dobu stála v převleku za nějakého divného chlápka s knírem sotva o pár metrů dál a pozorovala naše počínání. Samozřejmě došlo i na možnost, že by mi dělala jakéhosi rádce na telefonu, jak to bývá právě ve filmech – já, se sluchátkem v uchu, ona, schovaná za rohem, radíc mi, co mám udělat dál.

Zabloudil jsem očima k mobilu, abych zkontroloval čas. Alex měl už celých patnáct minut zpoždění a já pomalu přestával doufat, že vůbec dorazí. Možná se stalo něco vážného, napadlo mě. Nebo měl jednoduše lepší plány než trávit odpoledne v kině s někým, jako jsem já. I když to on mě pozval.

Mé zklamání se pomalu ale jistě stupňovalo a já se na chvíli dokonce přistihl, že mám chuť se otočit a odejít se domů. Nakonec jsem však přece jen v davu vypozoroval onoho chlapce s hnědými vlasy, co na mě už z dálky házel frajerský úsměv. Ovšem, všiml jsem si i další osoby, která sebevědomě kráčela po jeho boku, zavěšená na jeho paži. Smála se jeho slovům, i Alex se smál.

Zarazil jsem se a najednou se ve mně vzedmula obrovitánská zlost a žárlivost. Co s Alexem probůh dělala Nicol?!

„Čau!" mávnul na mě Alexandr vesele a zrychlil. Nicol se ještě více přitiskla k jeho paži, zatímco se oba prodírali hordou lidí. Připadalo mi, že je na něm úplně nalepená. Nevědomky jsem si založil paže na hrudi, nakrčil obočí a probodl Nicol pohledem. Ta se na mě ovšem jen usmála tím svým způsobem, který nikdy nevěstil nic dobrého.

„Ahoj," vydoloval jsem ze sebe a pokusil se o něco, co by aspoň trochu připomínalo úsměv. Neměl jsem radost, vůbec. Otočil jsem se k Nicol a ta mi jen prostě kývla na pozdrav, jako bych ani za víc nestál. Přesto nevypadala, že by mi chtěla hned teď na místě uškodit – nejspíš se před Alexem držela zpátky.

„Čekal jsi dlouho?" ptal se hned Alex starostlivě. Ani nečekal na mou odpověď. „Počkej tu, skočím koupit lístky." Otočil se ještě rychle k Nicol, než vyrazil do budovy kina a nechal nás o samotě. Měl jsem pocit, že když mě míjel, věnoval mi ještě povzbudivý úsměv. Nejspíš doufal, že se tu, než se vrátí, nepovraždíme. Já to slíbit mohl, ale ohledně Nicol jsem si nebyl zrovna jistý.

Nějakou dobu jsme na sebe oba jen zírali, než jsem sebral dostatek odvahy se jí zeptat: „Co tu děláš?" Otázka byla tichá a nejistá, ale musela být vyslovena.

„Jsem tu kvůli tobě," řekla mi a založila si ruce na hrudi. Dramaticky si povzdechla. „Chtěla jsem ti něco říct."

Dřív, než jsem stihl otevřít vůbec pusu, rázně pokračovala:

„Ignoroval jsi moje varování," vyšpulila rty a o krok se přiblížila tak, abych byl nucen od ní opět couvnout. „Stýkáš se s Alexem, i když jsem ti výslovně řekla, co se stane... Takže mi nemůžeš mít za zlé-"

Zalapal jsem po dechu. „Ty-"

„Ví to kluci z Alexovy party. Ale... nikdo jiný," řekla, jako by se nechumelilo a zaměřila se na své nalakované nehty. Tvářila se nevinně, jako kdyby neudělala nic špatného, i když mi bylo nad slunce jasné, kdo to vypustil do světa.

Zaťal jsem pěsti tak, až se mi celé paže třásly. Měl jsem chuť ji praštit, ale drželo mě vědomí, že holky se nebijou. Hned po zlosti mě ale polil strach. Ona hrůza, že to někdo ví. A brzy to budou vědět všichni, včetně Alexe. Můj život skončil. Nicol mohla být lhářka a drbna, ale zároveň měla na škole moc. Mohla si vymyslet prakticky cokoli a každý by jí uvěřil. Před očima mi proletěly ty nejhorší scénaře, jaké mohly nastat. Viděl jsem svou hlavu v záchodové míse, homofobní nápisy na lavici a skříňce, slyšel jsem zlá slova vycházející z úst lidí kolem mě, posměšky a bolest...

„Jsem tu, abych tě varovala, Wille," vyhrkla Nicol a konečně se na mě podívala. Chvíli mi trvalo, než jsem sám dokázal zvednout pohled k jejímu obličeji. Díval jsem se jí do očí a snažil se najít sebemenší náznak lži. Vypadalo to ovšem, jako by to myslela smrtelně vážně. Měl jsem jí věřit, nebo šlo jen o další žertík? Způsob, jakým mě ještě více zranit a pokořit.

„C-co? vyhrkl jsem tichým hlasem nevěřícně.

Nicol na mě bez mrknutí zírala. Povytáhla obočí. „Slyšela jsem od Joshe, že chce uspořádat nějakou party u bazénu nebo tak něco. Jsou zvaní všichni, i ta největší lůza, co v tomhle zapadákově je. Takže i ty..." odmlčela se. „Jenže ty budeš zvanej z trochu zvláštního důvodu. Jako zábava."

Pozvedl jsem obočí a marně se snažil pohledem najít Alexe, který se stále nevracel. Doufal jsem, že se brzy objeví, jako by snad jeho přítomnost měla něco změnit.

„Znáš takový to, když někoho někam pozvou jen z důvodu, aby ho tam mohli ztrapnit?" zeptala se Nicol. „Tak to budeš tentokrát ty. Prý na tebe chtějí vytáhnout nějakou hru a donutit tě se líbat s Alexem... nebo s někým jiným. Nevím přesně, co mají v plánu, ale přijde mi to stupidní. Takže jsem chtěla, abys to věděl. Protože... nepřijde mi to prostě správný."

Nicol se zatvářila smutně a moje tělo se ocitlo v rozporu. Nevěděl jsem, jak se cítit. Zíral jsem na dívku před sebou a připadal si prázdný. Žádná emoce, žádné myšlenky. Nic.

„Díky, žes mi to řekla," vypadlo ze mě. „Jen nechápu, že zrovna ty mi něco takovýho říkáš. Nejsi... proti mně? Není tohle všechno náhodou tvoje vina?!" zvýšil jsem hlas.

Nicol stáhla obočí. „Chceš snad říct, že je moje chyba, že seš teplouš?! A navíc, já to vyloženě nikomu neřekla. Jen jsem potvrdila domněnky všech, nic víc. Takže na mě to nesváděj."

Oba jsme naštvaně mlčeli a probodávali se pohledy. Došla mi slova, která bych jí řekl, kterými bych na ni plýtval.

„Opravdu jsi věřil, že by se Alex zničehonic vzdal všech svých přátel, aby mohl trávit čas zrovna s tebou? Nepřijde ti to divný? Podezřelý? Myslela jsem si o tobě, že seš chytřejší, ale asi jsem se spletla."

Zmateně jsem zamrkal nad tím, co řekla. Jak náhle zamířila svá slova proti Alexovi.

Nicol se uchechtla a zakroutila hlavou. „Ty naivní hlupáčku. Alex se dobrovolně nabídl, že tě na tu oslavu vezme. Jde mu jen o jedno a jakmile to bude mít, odhodí tě, jako to dělá vždycky. Alexandr Bell je stejný jako ostatní kluci. Nic pro něj neznamenáš."

Snažil jsem se duševně obrnit, ale stejně mě to zasáhlo. Její slova byla jako jed, účinkovala dobře – bolela. Možná to bylo tím, že byla pravdivá. A i když jsem v Alexe měl důvěru, malý hlásek vzadu v mé hlavě hlodal a snažil se mě přesvědčit, že na Nicoliných slovech opravdu něco je. Že to všechno dává smysl.

Lidem mého věku šlo vždycky jen o jedno. Byli to tyrani, kteří si honili ego na slabších. Snažili si dokázat, že jsou ve světě něco víc než zrnka prachu. Připadali si, že mají moc, že můžou všechno. Bylo těžké někomu věřit a doufat, že nepřijde zrada. A i když moje víra v Nicolina slova byla pramalá, dokázala se mnou opravdu zacloumat.

Nemluvili jsme. A šum lidí kolem nás pohltilo ticho. Připadalo mi, jako bychom se zasekli v čase a prostoru. „Tos sem šla jenom kvůli tomu, abys mi to řekla?" zeptal jsem se nakonec. Nechtěl jsem dát najevo nejistotu a strach, teď jsem musel působit silně a jistě. Nicol byla jako zmije, kdybych ukázal slabost, zaútočila by.

„Vlastně jsem šla doprovodit Alexe, bydlíme skoro hned vedle sebe. Známe se už od dětství, to nevíš? Říkáme si skoro všechno-"

„To byste nevěřili, jaká je tam fronta! O čem to kecáte?" Na zádech mi vyskočila husí kůže, když mi na rameni přistála Alexova ruka. Musel jsem se držet, abych neucukl. Dotyk mi nebyl příjemný.

„Jen jsem právě říkala Willovi, jak dobře a dlouho se známe, tygře, " zavrněla Nicol a přistoupila k němu blíž. Nehtem ho dloubla do hrudi a mně se z toho nevinného doteku zavlnil žaludek.

Alex nesouhlasně mlaskl a ucouvl, čímž i mě donutil ke stejnému pohybu. „Nech toho, opakuju furt dokola, abys mi tak neříkala. Je to trapný," zahučel a věnoval Nicol otrávený pohled. Pokusil jsem se na ni také ušklíbnout, ačkoli se můj vnitřek pod Alexovým dotekem pomalu rozpadal.

„Tak co, Wille? Půjdem? Máme asi čtvrt hodiny, tak ať ještě stihnem popcorn a limču?" zeptal se a přitom se díval do mobilu. Pak stiskl moje rameno a pokusil se mě nasměrovat směrem ke kinu. „Promiň, ten film by se ti stopro nelíbil, je to docela krvák," kývl ještě na Nicol, která se jen široce usmívala jako hotový andílek, ale já v jejích očích ale zahlédl čiré zlo.

„Příště můžeme jít spolu, ráda se přitulím, abych se nebála," mrkla. „Uvidíme se u Joshe. Už se těším." Poslední slova vyřkla obzvlášť důrazně. Její podpatky hlasitě klapaly na dlažebních kostkách, když odcházela.

Alex si hlasitě oddychl.

„U Joshe?" zajímal jsem se naoko po cestě do kamenné budovy.

„Jo," kývl Alex prostě. „Je to taková menší oslava. Všichni jsou zvaní. Nechceš jít taky? Bude to sranda!"

Znejistěl jsem a jenom mykl rameny v odpověď. To, co Nicol řekla, se mi potvrdilo – Alex mě opravdu chtěl vzít na doslovnou popravu, ačkoli moc dobře věděl, že nemám rád akce, kde je hodně lidí. Jede v tom taky. Všechno je to jenom chytrý plán – oslava, řetízek, kino. Jen záminka se ke mně dostat blíž, získat důvěru, prohloubit mou lásku k němu. A pak Alex rozerve moje srdce na kusy.

Pokusil jsem se zahnat všechny takové myšlenky. Zamrkal jsem, ale slzy se mi zahnat nepodařilo, a očkem jsem pohlédl na Alexe po mém boku. Usmíval se a pobrukoval si nějakou neznámou melodii. Nevypadal jako někdo, kdo by byl schopný provést tak zlou věc. Vypadal spokojeně, šťastně. Ale já ho možná jen viděl přes růžové brýle. Byl to Alex, patřil do party tyranů, co se vyžívala v moci.

Nicol měla pravdu. Měl jsem se držet dál, dokud to ještě šlo. Když Alex řekl, že dojde pro popcorn, rozhodl jsem se vymluvit, že musím na záchod. Skoro jsem tam běžel. Všude bylo prázdno a já se zamkl do kabinky pro invalidy a opřel se o umyvadlo. Chvíli jsem jen zhluboka dýchal. Připadalo mi, že lapám po dechu. Opláchl jsem si obličej a utřel si ho do toaleťáku. Zamračil jsem se na svůj odraz. Vypadal jsem hrozně – jako bych byl po propařené noci, a ještě jel na drogách. Rozřesenýma rukama jsem si uhladil vlasy, aby netrčely do všech stran.

Klídek, dýchej. To dáš. Je to jen jeden film. A pak konec.

Konečně jsem se uklidnil natolik, abych byl schopný jít zpět za Alexem. Ten na mě čekal před sálem a neklidně pozoroval velké hodiny na zdi. V ruce držel obří krabici popcornu a u nohou mu ležely dva velké kelímky pití. Jeden popcorn pro dva, prolétlo mi hlavou.

„Proč jsi vlastně nešel s Nicol?" vyhrkl jsem dřív, než jsem se stihl zastavit. Nevěděl jsem, proč to ze mě vypadlo, ale byla to chyba. Usadili jsme se a já zjistil, že je sál skoro prázdný.

„Protože jsem prostě chtěl jít s tebou," odvětil mi Alex a hodil si do pusy hrst popcornu. Poznal jsem, že ho moje otázka nepotěšila.

Rukou jsem sevřel přívěsek ovečky, který se mi od narozeninové oslavy denně houpal na krku jakožto talisman. Místnost potemněla a já cítil, že tma se krade i dovnitř mojí hlavy. Rozežírala ji zevnitř – všechny ty krásné myšlenky – jako nějaký mozkomor.

„Ale-" pokusil jsem se ještě něco říct, než mi Alex strčil do ruky colu a postavil mezi nás krabičku s popcornem.

„Pšt, jen sleduj film," řekl mi podrážděně. Jeho oči se v šeru leskly. Zmlkl jsem teda a donutil se zadívat na široké plátno.

Během necelé čtvrt hodiny jsem zjistil, že film, který Alex vybral, je neskutečná hloupost. Nudil jsem se, ale snažil se to na sobě nedat znát, jelikož on jen upíral oči před sebe, jako by ho to fakt bavilo. Sypal kvůli tomu popcorn úplně všude a já začínal litovat uklízečky, co tady ten svinčík po nás najdou.

Potichu jsem usrkával pití a vrtěl se v křesle, protože jsem nemohl najít pohodlnou polohu. Oči se mi samy od sebe zavíraly a já se snažil odolávat spánku. Takže jsem do sebe cpal popcorn a marně se hledal v sále něco, co by mě udrželo vzhůru. Stejný vkus na filmy jsme s Alexem rozhodně nesdíleli. Jestli se tomuhle tedy dal vůbec říkat vkus.

Ačkoli se to zprvu zdálo jako nemožné, popcorn nám docela brzo došel. Šmátral jsem v prázdné krabičce, čemuž se Alex jenom potichu uchechtl a šeptem se zeptal, jestli nemá dojít pro další, což jsem okamžitě zamítl. Už tak všechno kupoval on, takže jsem si připadal dost trapně.

Když se znova zaměřil na film, dovolil jsem si se na něj chvíli zadívat. Ve filmech se v kině vždycky odehrávala nějaká romantika, něco intimního, takže jsem, hned jak mě pozval, doufal, že k něčemu takovému dojde. Třeba jen letmý dotyk prstů nebo ruka na stehně. Teď jsem byl ale rád, že moje přehnaná fantazie zklamala. Opřel jsem si bradu o ruku a s přivřenýma očima zíral vpřed. Když začala tichá hudba smyčců, spánek mě přemohl.

Probudil mě prst zarývající se hluboko do mé tváře. Vydechl jsem a překvapeně zamrkal. Sál se pomalu rozsvěcel a Alex vedle mě se tlumeně smál.

„Tos jako spal?" smál se dál, když jsem konečně nabyl pořádného vědomí a on odtáhl svůj ukazovák.

„Ne," vyhrkl jsem. Na plátně běžely už jen titulky. Víc jak půlku jsem prospal! Protřel jsem si oči a v duchu si zanadával. Usnul jsem v kině. Neuvěřitelné. „Nespal. Jen jsem na chvíli zavřel oči, jak mě bolely z toho světla."

„To víš že jo," mrkl Alex a pečlivě studoval mou tvář, do níž se vlila červeň. Byl tak blízko, že jsem cítil jeho dech – voněl po popcornu.

„Fakt, říkám pravdu," odporoval jsem dál.

„Dobře, ale máš na tváři otisk, jak jsi mi spal na rameni. A taky jsi dost slintal," řekl mi a jeho ramena se pobaveně nadzvedla.

Vyschlo mi v puse, takže jsem do sebe vtáhl poslední zbytky coly. Odvrátil jsem se, aby nebylo vidět, jak moc rudý jsem. Chtěl jsem Alexovi říct, že si vymýšlí, ale když jsem viděl na jeho triku mokrou skvrnu, zas až tak jistý jsem si nebyl. „Tak půjdeme nebo tu budeme jenom sedět? Musím na záchod," řekl jsem a urychleně se zvedal na zdřevěnělé nohy, které se pode mnou jen nesouhlasně zakymácely.

Alex zdvihl obočí a na tvář se mu vkradl jeho typický úsměv. „Ale abych byl upřímný, tak mi to zas tak nevadilo. Docela roztomile chrápeš... To se ti ten film až tak moc nelíbil?"

„Moc na tohle nejsem," přiznal jsem.

„Jo, jakože... byla to totální hovadina. Ani se nedivím, že tu skoro nikdo nebyl."

Jen jsem souhlasně zahučel, ale jinak jsem se zdržel slov. Zarytě jsem mlčel i ve chvíli, kdy jsme šli domů a tma objímala veškeré domy našeho města. Necítil jsem se dobře, ba naopak. I když byl Alex celý den milý a úplně úžasný... byl prototyp úžasného kluka. Ale byla to pravda nebo jenom přetvářka?

Jako malý jsem chtěl mít vždycky plášť neviditelnosti. Teď jsem si to ale rozmyslel. Kdybych někdy měl mít nějakou superschopnost, chtěl bych vědět, co si ostatní myslí. Možná bych se tak ušetřil veškeré bolesti. Žádný Chris, Alex, Nicol. Měl bych šťastnější život. Věděl bych, co je Alexandr zač.

„Příště vybíráš ty," řekl mi při loučení, i když jsme oba věděli, že žádné příště nebude.

- PŘEPSÁNO KE DNI 22.10.2021 -