„Řekni mi něco, co o tobě nikdo neví," zašeptal do ohbí mého ramene a jeho teplý dech mi na mé holé kůži způsobil husinu. Zatřásl jsem se a zavrtal se hlouběji do pokrývky. Tohle všechno bylo nepřirozené a zároveň tak... přirozené!

Způsob, jakým mě držel okolo pasu, jako kdybych se měl každou chvílí rozpadnout, a zavrtával hlavu do mých vlasů. Jakým mi skládal komplimenty, co mě hřály u srdce, či jak jemně přejížděl dlaněmi po mých odhalených ramenech. Jak mi věnoval motýlí polibky na zátylek. Nic takového bych si nikdy nedokázal představit, a přesto se to dělo. A bylo to lepší, než jsem si kdy dokázal vysnít.

„Hmm," zahučel jsem do polštáře a zaměřil se na jeho otázku. Řekl jsem první, co mi vytanulo na mysli. „Moje prostřední jméno je Benjamin."

Alex vyprskl smíchy a vzepřel se na rukou. Celá postel se otřásala, jak se chechtal. „William Benjamin Carter," opakoval pořád dokola a vždy se rozesmál ještě víc. 

„Vzbudíš tátu," upozornil jsem ho tedy tiše a on ihned zmlknul. Utřel si slzy a usmál se na mě. 

„Asi jsem se zamiloval do Williama Benjamina Cartera," řekl a opět se rozchechtal. Svalil se do postele a utišil svůj smích v polštáři. Když jsem nad tím tak přemýšlel, moje jméno vlastně trochu vtipné bylo. Pousmál jsem se.

„A co ty, máš něco, co o tobě ještě nevím, Alexandře Belle?" protáhl jsem a zavrtal se do teplých přikrývek až po hlavu. Alex si mě přitiskl blíž a zamyslel se, načež po chvíli pravil:

„Když jsem byl mladší, měl jsem děsně křivý zuby a nosil jsem rovnátka. Byl jsem taková šereda," vzpomínal. 

„Já vím," řekl jsem mu a dokonale ho tak uzemnil. „Pamatuju si to." Představil jsem si, že právě v tu chvíli se jeho tvář zachmuřila a naoko si odfrkl. 

„Tak nic," prohlásil nakonec a tím naše konverzace skončila. 

Člověku občas připadá, že by v peřinách mohl ležet věčně. Vykašlat se na svět kolem, prostě se stát Šípkovou Růženkou a prospat celé století. Kéž by to šlo. Ale při pohledu na budík na nočním stolku jsem skoro dostal záchvat. Při zatažených žaluziích člověku prostě nedojde, že je skoro poledne. 

„Alexi, musíme vstávat!" nabádal jsem ho, když jsem přes sebe přetahoval včerejší tričko, které páchlo alkoholem, cigaretami a možná, při hlubším zkoumání, i marihuanou. Druhou rukou jsem do něj marně drkal, abych ho dostal z postele. 

„Hmm, nee," protáhl a na tváři se mu rozlil blažený úsměv. „Dneska nevstávám!" zazpíval vysoce a hlavu vrazil do matrace. Ušklíbl jsem se a praštil ho pěstí do ramene. Nemohlo ho to bolet, ale i přesto na mě vrhl ublížený pohled. 

„Au," postěžoval si ufňukaně a chytl si poraněné místo. „Máš docela páru, štěně. Však už se zvedám."

Založil jsem si ruce na hrudi, když se konečně vykutal z postele a začal se všemožně protahovat. Málem mi vypadly oči z důlků. Pod peřinou jsem tohle totiž opravdu vidět nemohl. Sáhl jsem si k puse, abych se ujistil, že neslintám a obrátil se trochu stranou.

Alex se na mě zahleděl a vřele se usmál. „Mimochodem, vypadáš, jako by tě olízala kráva," poznamenal a vydal se hledat svoje triko a kalhoty. Zamračil jsem se. Co tím myslel?

Vydal jsem se oknu a roztáhl žaluzie, aby se dovnitř dostaly sluneční paprsky. Pak jsem se zahleděl na svůj odraz a hned jsem pochopil jeho slova. Mé vlasy trčely jako obvykle do všech světových stran. Povzdechl jsem si. „Kde tady máte koupelnu?"

Když jsme scházeli ze schodů, všude bylo ještě ticho, což bylo divné. Nenamáhali jsme se se snídaní, stejně by byl čas spíš na oběd. Zůstali jsme tedy nakonec jen o rychlé sklenici džusu. 

„Nechci potkat tátu," tvrdil Alex mezi doušky pomerančové tekutiny. Prohrábl si tmavé vlasy a rozhlédl se. „Doprovodím tě domů, co na to říkáš?" navrhl a já jen pokrčil rameny. 

„Přece jen jsem slíbil, že tě domů dostanu do dvanácti," prohodil a já protočil oči. 

„Jo, ale do dvanácti jakože do půlnoci."

„Takže se chceš ještě zdržet?"

Jeho poznámku jsem ignoroval. Zvedl jsem se z barové židle a donesl svou skleničku do už tak plného dřezu. Otevřely se domovní dveře a já jen zaslechl Alexovo tiché zaúpění. 

„Alexi? Ty jsi ještě doma?" ozvalo se, ale Alexandr se ani nenamáhal odpovědět. „Ne asi," odfrkl si potichu a hodil do sebe zbytek tekutiny. Skleničku nechal na stole a zvedl se. 

Zpoza rohu se vynořil Alexův otec. Na nose mu teď trůnily vcelku nevkusné brýle a v podpaží svíral snad tucet papírů. 

„Dobrý den," špitl jsem nesměle směrem k muži. Pak jsem pocítil, jak mi Alex hodil ruku přes ramena a přitáhl si mě blíž. Zčervenaly mi líce a instinktivně jsem se pokusil jej odstrčit. Hej, včera jsme si teprve dali první pusu! Kam spěchal? 

„Už jsme na odchodu," oznámil Alex a prošel kolem něj, jako by se nechumelilo. „A mimochodem, tati," prohlásil ještě mezi dveřmi, „asi jsem bisexuál a chodím s Willem. Pa."

A zavřel dveře. Zmateně jsem zamrkal a zčervenal ještě víc, byl jsem rudý až na zadku. „C-co?" zeptal jsem se vykolejeně, když jsme vycházeli na ulici. 

„Konečně," oddechl si brunet a nasadil vítězný úsměv. „Bylo na čase. Teď je řada na tobě."

„C-cože?!" vyjekl jsem ještě víc a pokusil se vyvléknout z jeho sevření. „To snad nemyslíš vážně."

„Ale myslím." Zahleděl se mi do očí a já z těch jeho vyčetl, že mi nelže. „Máš jedinečnou možnost, tak to nepokaz."

Polkl jsem knedlík v krku a zamyslel se. Nic mi do toho nebylo, ale přesto mi nelezlo do hlavy pár věcí. Ale nebylo na místě ptát se, nejspíš. Proč má Alex v rodině takové vztahy, jaké má. Možná to u nich bylo normální. Neexistovala definice slova normální. Každý to měl nastavené jinak. A proč po mě chce sakra něco takového? Však mě zná!

„Mohl jsi být trochu mírnější," řekl jsem mu a Alex pokrčil rameny. 

„S tátou to tak prostě máme. Snášíme se. Je mi osmnáct, můžu si dělat, co chci. Navíc mám v plánu z toho baráku brzo vypadnout." 

„Rodiče máš jen jedny," šeptl jsem a zpomalil. Alexovy rysy ztvrdly a povzdechl si. 

„Tomu bys nerozuměl." Zakroutil hlavou a odvrátil se.

„Řekni mi něco, co o tobě nikdo neví." Stálo to za pokus a Alexandr se jemně usmál. Pustil má ramena a namísto toho sevřel mou ruku. Každý měl své strašáky, i někdo tak dokonalý jako Alex. 

„Od té doby, co od nás odešla máma, se vztahy v naší rodině dost zhoršily. Táta začal až moc pracovat a prostě se nám ta rodina rozpadla. Co se z baráku vypařila ségra, nebyl důvod se snažit nějak stmelit vztahy. Skončili jsme takhle a asi ani jeden nemáme potřebu to nějak měnit."

Na to jsem neměl co říct. Vrtat se v jeho vztazích v rodině, na to jsem neměl právo. 

„Dobře..."

„Co takhle to vzít kolem Linny?" navrhl Alex a tím dokonale obrátil list. Kývl jsem, ačkoli jsme si tím cestu prodloužili o dobrých patnáct minut. Proč ne? Táhli jsme se tedy takovou štreku v dobu, kdy slunce začínalo nesnesitelně pálit a já se v černých riflích doslova pekl. A mou hlavou vířily všelijaké myšlenky. 

Brzy jsme se dostali z města, zmizela veškerá auta a s nimi i lidé. Alex šel s úsměvem na tváři a rukama v kapsách, jako bychom nikdy neprobírali něco, co mu bylo nepříjemné. Uměl se přes to opravdu tak lehce přenést? Nebo jen nosil masku a schovával své emoce tak jako já?

Zastavili jsme u červeného stavení, ale nikdo zřejmě nebyl doma. Viděl jsem jen pobíhající slepice a-

„Pedro!" vyhrkl jsem a chytil se za hlavou. „Ach né, rodiče mě zabijou!"

Alexandr se usmál, ale nijak výrazně mou situaci nekomentoval. „Asi jsou pryč," řekl směrem ke dvorku, pokrčil rameny a jednoduše se obrátil a pokračoval po prašné cestě dál. 

„Asi," řekl jsem nejistě, a ještě jednou přejel očima prázdný dvůr. Kdo ví, proč tu bylo tak pusto. Možná prostě někam šli. 

Ovce ale byly vypuštěné, jak jsme si všimli. Pokojně se pásly v ohradě, přežvykovaly trávu a sem tam se ozvalo bečení lahodící mým uším. Všiml jsem si i malé Jenny. Alex se zastavil a v místě, kde nebyly kopřivy, se opřel o ohradu. Napodobil jsem ho. Zrovna moc domů se mi nechtělo. Doma čekaly otázky a vysvětlování.

Alex pozoroval dění před sebou. Vypadal, jako by nad něčím usilovně přemýšlel. Ušklíbl jsem se. Na tohle se vyplatilo čekat, protože se mi to zatím jevilo tak, že z úst určitě vypustí nějakou nehoráznou hloupost. 

A pak to přišlo a já se musel nad jeho slovy zasmát. A hrát jeho drama. Jako Romeo a Julie. A Alex mluvil až příliš vážně, příliš nereálně a hraně. A přesto tak opravdově. Měl talent a já se dost mýlil.

„Vidíš tamty ovce, pasoucí se na té zelené pastvině za ohradou, Wille?"

„Ano, vidím."

„Ty jsi jako ony. Slepě jdeš za vůdcem stáda, neohlížíš se na les opodál, co nabízí volnost a svobodu. Jsi tupý a nepřemýšlíš."

Na to už jsem neodpověděl. Pouze jsem něco neurčitého zahučel, rychle pustil dřevo ohrady a vydal se rychlým krokem směrem k mému domu. Alex zřejmě pochopil, že už s ním mluvit nebudu. 

„Nejsem ovce," zavrčel jsem na něj ještě naštvaně a zkřížil ruce na prsou. 

„To teda jsi, a pořádná," prohlásil zas Alexandr s pořádnou vervou a zasmál se.

„Ne, to teda nejsem," oponoval jsem dál a do hlasu se mi vkrádalo ublížení a mísilo se s hněvem. Fakt byl, že Alex měl možná svou poslední větou pravdu. Byl jsem ovce, co se snaží držet ve stádu. Bylo něco špatného na tom mít komfortní zónu?

„Chodím s tebou, takže nejsem," namítl jsem prudce a až poté si uvědomil, co jsem to vlastně tak nedbale vypustil z pusy. Měl jsem chuť si vrazit facku.

„Tak my už spolu chodíme, jo?" protáhl Alex laškovně a nadzvedl obočí. Jeho obličej byl až moc blízko tomu mému, rudému jako rajče. 

„Ne, to teda ne. J-jen jsem si spletl slova," koktal jsem, ale jeho ukazovák na mých rtech mě utišil.

„Už to zpátky nevezmeš, jehně." Zamračil jsem se. „Takže spolu ofiko chodíme, joo?" Chtěl jsem mu do toho skočit, ale Alex pokračoval. „To je docela rychlý. Ale neměl bych nejdřív získat svolení tvýho táty? Jakože chápeš, princ se vždycky musí ptát pana krále o ruku princezny..."

Podepřel si za chůze bradu a přemýšlel. „Jo, myslím, že se zeptám. Když už jsme skoro tady, proč toho nevyužít." Zrychlil, a nakonec běžel sprintem.

„Ne! Alexi! Počkej!" křičel jsem na něj, když mě táhl v plné rychlosti z kopce, div jsem si nerozbil pusu. A pak jsme najednou nějak prošli brankou a stáli před našimi dveřmi. „Alexi, nedělej to, prosím!" šeptal jsem úpěnlivě, ale to už zazvonil. To bude zas trapas.

Sotva o pár sekund později se otevřely dveře a v nich stál můj nahněvaný otec a v závěsu za ním máma. 

„Wille!" křikla matka a vyběhla ze dveří. Položila mi ruce s rudými nehty na ramena a prohlížela si mě ze všech stran. Přísahal bych, že si ke mně dokonce i čichla. 

„Ty jsi pil?" zeptala se. 

„Jen jedno pivo, mami. Nic víc," ujišťoval jsem ji trpělivě.

Znovu se ke mně nahnula. 

„Ty jsi kouřil? Ne, počkej! Williame, t-ty kouříš trávu?!"

„Ne?" vypískl jsem. Jak si moje vlastní máma vůbec mohla myslet, že hulím? Bože, já? Zrovna já? „Ježiš, mami, neplaš! Ani bych na to nesáhl, přísahám!" Jemně jsem ji od sebe odstrčil a naskytl se mi výhled na mého otce.

„Kdes jako byl?" vyjel na mě a prstem klepal na hodinky na zápěstí. „Měl jsi být doma do půlnoci." 

Podrbal jsem se na zátylku. Ještě jsem nad svou lží tak nějak nepřemýšlel, a právě jsem se dostal do slepé uličky. Alex mě z ní naštěstí vysvobodil.

„Omlouvám se, pane Cartere. Byl se mnou. Bylo už pozdě a Will vás nechtěl budit, tak přespal u mě."

Táta nesouhlasně zamručel, ale pak na Alexe kývl hlavou. „Ale mohl jsi aspoň zavolat. Od čeho máš mobil?"

Až teď jsem si vzpomněl na mobil. Vylovil jsem ho z kapsy. Patnáct nepřijatých hovorů. Omluvně jsem se zazubil na oba rodiče. „Příště," slíbil jsem jim a otec povolil. Bylo už mi osmnáct, co čekat. Někteří se rodičům vymknou z řetězu už v patnácti. 

„Chceš jít dovnitř?" zeptala se máma Alexe. „Upekla jsem sušenky." Alex přikývl s tím, že se ale zdrží jen chvíli. Ještě před obývákem jsem si ho odchytl. 

„Ty sušenky raději nejez. Nebo je hoď do květináče k ostatním."

Chvíli se na mě zmateně koukal, načež nahodil úsměv. „Máte obývák dost velký na to, abych si klekl, až se budu ptát tvého otce?" Opět jsem ho praštil do ramene. 

„Ani na to nemysli. Zkusíš to a je po tobě."

„Buď ty nebo já," prohlásil a vydal se do obýváku, kde na gauči seděli oba mí rodiče, v televizi běžel fotbal a na stole na talířku ležely zabijácké sušenky. Jimmy si poklidně hrál v kuchyni a já jen zbystřil horu chlupů, jak se odsud hrne přímo ke mně. Pedro. Omluvně jsem ho pohladil po hlavě a on mi věnoval líznutí, než odcupital pryč zpět za Jimmym.

Posadil jsem se a Alex se nasoukal vedle mě a s dovolením popadl jednu sušenku. A pak si kousl. „Máte je výborné, paní Carterová!" prohlásil, a ještě si i olízl rty. Málem jsem se pozvracel, ale uklidnil jsem se a jen protočil oči. 

„Nebuď ovce," ozvalo se mi vedle ucha a já loktem vrazil Alexovi do žeber a nasadil na tvář nevinný úsměv při jeho bolestné grimase. 

„Tak jaká byla oslava? Povídej," řekla máma a já v jejím hlase pocítil, že v tu chvíli se z ní stává dokonalý a přesný detektor lži.

„Docela ušla. Jakože, byla fajn," vypustil jsem ze sebe a doufal, že výslech končí. „Nic jsem nekouřil a Alex mi to dosvědčí," dodal jsem ještě na závěr. „A ani drogy."

Máma nazdvihla obočí, ale mlčela. A v pokoji nastalo trapné ticho rušené jen Alexovým chroupáním. 

„Beee," zaslechl jsem z jeho strany a sykl na něj:

„Buď ticho!"

„Beee!"

„Zmlkni, Alexi!" strčil jsem do něj. 

„Děje se něco?" ozval se táta z křesla a přes noviny na mě povytáhl obočí. 

„Ne, nic se nedě-"

„Will vám chce totiž strašně něco říct," přerušil mě Alex úsměvně a mrkl na mě. Pomáhám ti, neboj, hovořila jeho grimasa. Chtěl jsem zvednout prostředníček. 

„Vážně?" zajímal se táta a složil noviny na stůl. „Tak povídej, jsem jedno velké ucho."

Rozhlédl jsem se kolem. Alex mě nadšeně povzbuzoval, máma čekala, že se jí přiznám, že jsem hulil nebo si šlehl lajnu a táta byl jakýsi...  zvědavý a starostlivý. 

Ne, to neudělám! obrátil jsem se k Alexandrovi s utrpením v očích, ale ten jen pokýval hlavou. Ale uděláš!

Polkl jsem a vydechl veškerý vzduchu z plic. Pak se zase hluboce nadechl a zaplul co nejhlouběji do sedačky. „Mami, tati," prohlásil jsem vážně přiškrceným hlasem. Potřeboval jsem se znova nadechnout. Alexova ruka mi potají dělala malé kroužky na zádech. Vydechl jsem ještě jednou. 

„Asi jsem gay."

S přivřenýma očima jsem sledoval reakci mých rodičů. Ti se na sebe jen podívali a táta pak prohlásil:

„My víme."