„Čus!" přišel pozdrav, když jsem se vynořil zpoza rohu a spatřil návštěvníka, jehož Jimmy nazval mým přítelem a jenž se odvážil až k nám domů. Jakmile jsem poznal vysokého chlapce, který očima zkoumal něco na mobilu, málem jsem se otočil na patě a zdrhl pryč. Zajíkl jsem se strachem a hrdlo se mi sevřelo.

Alexandr Bell vzhlédl a pohledem zakotvil na mé maličkosti. Poté na mě vycenil zuby, zasunul mobil do kapsy a očima mě pobídnul, abych si pohnul. Vypadal, že právě mířil ze srazu s místními frajírky, kde pravděpodobně nabalovali nějaké ty buchty. Přes rameno se mu ještě houpal jeho školní batoh a celkově vypadal tak, jako před dvěma hodinami.

„Ehm, a-ahoj?" vykoktal jsem zmateně a zaznamenal, že můj hlas je o pár tónů vyšší než obvykle. Rozhlédl jsem se a stále se sám sebe ptal, co tu Alex pohlédává. Bylo třeba možné, že se naši rodiče znali a on jen přišel vyřídit něco tátovi? Odpověď na mou otázku přišla vzápětí.

„Dneska sis nechal ve škole penál. Však víš... Na chodbě," odůvodnil v rychlosti, zatímco se vrtal v tašce a náhodně vytahoval různé učebnice a sešity, než konečně vylovil můj malý penál. V duchu jsem se proklel za svou neopatrnost a trpce pomyslel na to, že by bylo lepší, kdyby si penál nechal. Alexandr se jen podrbal na zátylku a podal mi jej přes nízký plot.

Chvíli jsem na něj neurčitě zíral s otevřenou pusou a nedokázal ze sebe vyloudit ani jedno jediné slovo. Odkašlal jsem si a penál si od něj nakonec přeci jen vzal. Když se má ruka přibližovala k jeho, znervózněl jsem, ale on na mně zřejmě nic nepoznal. Jako by se čas na okamžik zastavil a dal mi příležitost se soustředit na to, abych svými prsty nezavadil o ty jeho. Povedlo se a já si zhluboka oddechl.

„Díky," špitl jsem a pohled zaryl do předmětu v mých dlaních. „Klidně to mohlo počkat do pondělka. Nemusel ses sem kvůli takový blbosti vláčet," dodal jsem a doufal, že tím celá naše konverzace končí. Došla mi totiž veškerá slova, co jsem klukovi, jako byl on, mohl říct. Nastalo trapné, nepříjemné ticho a já se přistihl, že přemýšlím nad útěkem. Znovu.

Jeho přítomnost jsem prostě nedokázal vystát. Klepaly se mi nohy a nemohl jsem pořádně dýchat. Potil jsem se i tam, kde bych normálně neměl, a v krku se mi vytvořil knedlík o velikosti bowlingové koule. Má rodina určitě napjatě poslouchala, co se děje, a každý můj krok byl pečlivě zaznamenáván. Nemohl jsem si dovolit chybovat a udělat něco, čeho bych mohl později litovat nejen já. Už takhle jsem se po dnešní konfrontaci u skříněk cítil hrozně. Neměl jsem náladu na to cítit se ještě hůř.

„To je v pohodě," zasmál se Alex po nějaké době, která mi připadala nesnesitelně dlouhá, a ještě jednou zopakoval svůj zářivý úsměv. „Stejně jsem to měl cestou, tak je to jedno."

„To je lež," vyprskl jsem dřív, než jsem se stihl zastavit, a ihned si vrazil imaginární facku. Proč jsem to sakra řekl?! proklínal jsem se. Prostě mi to ujelo! reagovalo mé druhé já provinile. Alex na mě chvíli zíral a já dostal strach. Věděl jsem, že teď mě nejspíše zpraží ledovým pohledem, který vyvrtá v mé hrudi díru. Chladným, nenávistným. Bál jsem se ho a doufal, že ho nikdy neuvidím.

„Prokoukl jsi mě," zareagoval Alexandr se smíchem. „Bydlím úplně na druhou stranu."

To já vím. Tahle slova naštěstí zůstala pouze uvnitř mé hlavy. Zamračil jsem se a pomyslel na to, jestli jsem vůbec někdy tohohle kluka viděl se mračit. Úlevu ovšem brzy vystřídal údiv. „Tak... proč ses vůbec obtěžoval?" zeptal jsem se ho s neskrývaným zájmem. Blýskl po mě pohledem, ale já ten svůj sklopil dolů k lemu trika, který jsem rozpačitě žmoulal prsty. Jen stěží jsem se dokázal udržet, abych mezi zuby neskousl ret. Nemohl jsem se na Alexe dívat už ani o chvíli déle. Takový slaboch jsem byl.

Alexandr se jen zamyslel, jako by sám ani nevěděl. Poznal jsem to podle postoje jeho těla. Pár minut jsem slyšel jen oddychování a cítil, jak na mě zírá. Možná měl dobrý důvod. Možná ani sám netušil. A nebo tohle všechno byla nějaká hloupá sranda. Lest, do níž jsem právě padl. Lidé byli nevyzpytatelní a jen špatně se v nich četlo. Byli mistry lží a klamů.

„Máš mě," vydechl prudce nakonec a se zdviženými pažemi dával najevo, že se vzdává. Opět se chvíli odmlčel, načež rozpačitě pokračoval:

„Dalo by se říct, že jsem tě chtěl prostě vidět. Nevím... Jen jsi mi prostě ve škole připadal takový rozrušený a divný, jako by se něco stalo."

Vyvalil jsem na něj oči v úleku. Zamrkal jsem, abych se dostal zpět do reality. Do tváří se mi vlilo horko a já jen doufal, že mé červenání není na povrch viditelné. Bohužel jsem sám sebe znal až příliš dobře, neboť v ten moment jsem musel vypadat jako semafor křičící „Stát!". Přinejmenším.

„C-co by se mělo stát? Choval jsem se jako vždycky. Úplně normálně!" vyhrkl jsem a v rozčilení máchal rukama ve vzduchu jako kuře. Kdybych teď odešel, šel by za mnou? Už jsem byl skoro na odchodu.

„Wille, zastav," požádal mě mírným tónem a já mu musel vyhovět. Má hlava sice velela, aby nohy pokračovaly v chůzi, ale srdce jí zatvrzele vzdorovalo. Jeho žádost jsem nemohl ignorovat. Ne, když ji vyslovil on. Ne, když ji říkal tímhle tónem.

„Co?" špitl jsem zády k němu a hluboce vydechl. „Nemáš žádné právo se zajímat o můj život a mluvit mi do něj." Odmlčel jsem se. „Proč se o mě vůbec zajímáš, hm? Nejsme přátelé, Alexi. " Změřil jsem si ho přes rameno a těžce vydechl poslední slova:

„A ani nebudeme."

Ani jsem netušil, co jsem to vlastně řekl. Ale doufal jsem, že ho má slova zranila natolik, aby si dal odchod. Otočil jsem se k němu čelem a hodil na něj pohled jako v nějakém stupidním filmu.. Prosím, odejdi! žádaly ho mé oči. Jdi pryč, než udělám něco, co nechceš!

Ani to ho však nijak nevykolejilo. Pouze si odfrkl a založil si ruce na hrudi, na níž bych mimochodem mohl zírat věky. Jeho tvář byla nečitelná a já nedokázal odhadnout, co bude následovat.

„Já tě nechápu," zavrtěl hlavou a nadále mě skenoval od paty k hlavě. Zbloudilý pramen se mu uvolnil z dokonalé ofiny a já měl chuť ho vrátit na jeho právoplatné místo. V duchu jsem se propleskl.

Polkl jsem nově příchozí knedlík v krku. „C-co na mě jako nechápeš?" zajímal jsem se opět, ačkoli před chvílí jsem chtěl náš rozhovor ukončit a co nejrychleji zmizet. Přestože jsem se s ním nechtěl bavit, tak jsem to dělal. Výborně, Wille, výborně! poblahopřál jsem si.

„Všechno." Oči se mu rošťácky zablyštěly, když pokračoval. „A víš ty co?" uchechtl se a promnul si bradu. Nevědomky jsem o krok ucouvl. Nebylo pro mě novinkou, že mě Alexandr Bell děsil. Byl hrozivější než ostatní vysocí kluci ze školy a i než někteří dospělí. Síla tkvěla v jeho pohledu, který dokázal uzemnit každého, kdo se odvážil zpochybnit jeho vůdčí osobnost. Nikdo mu nedokázal vzdorovat a ani já samozřejmě nebyl výjimkou.

„N-netuším," vypadlo ze mě těžce a ustoupil jsem ještě trochu dál. Přestože mezi námi stále byla branka, cítil jsem se nesvůj, jako by se malé jehně uvnitř mého těla bálo slintajícího vlka za ohradou a bylo připraveno vést boj o holý život. Na těle mi, i přes nádherné počasí, naskákala husí kůže.

„Chci to chápat." Tato slova zkombinovaná s jeho sebevědomým postojem na mě působila neskutečně přitažlivě, ačkoli přiznat si to bylo těžké. Než jsem se však nad tím stihl řádně zamyslet a položit další otázku, otočil se ke mně Alexandr zády a opustil příjezdovou cestu k našemu domu s pouhým mávnutím. Nechal mě tam stát a zírat na místo, kde se ještě před malou chvilkou nacházel.

Mé srdce divoce bušilo, jako by mi chtělo hrudí proskočit ven. Konečně jsem se mohl řádně hluboce nadechnout a čůrek potu mě studil mezi lopatkami. To všechno se mnou provedl Alex. Kluk, který o mě roky ani nezavadil pohledem, ale najednou se začal až příliš zajímat a šťourat se ve věcech, do kterých mu nic nebylo.

V tu chvíli jsem litoval, že jsem ho kdy vůbec špicloval. Že jsem se do něj nenávratně zakoukal. Bylo pozdě na to přestat. Alexandr si toho totiž nejspíš všiml a začal se mnou hrát špinavou hru na lovce a kořist, na vlka a ovci. A hned bylo jasné, kdo skončí poražený, s ostrými zuby zabořenými do měkké tkáně a krví řinoucí se z rány, zatímco život a veškerá naděje vyprchává.

Zraní mě, to jsem věděl. Tak, jako to vždy s láskou bývá. Nese jen samé trápení a bolest. Vlci nedokázali odolat svým instinktům. To bylo předem dáno a Alexův osud byl předurčen stejně jako můj. Mohl jsem jen doufat, že tenhle vlk se ode mě bude držet co nejdál.

Po nějaké době, kterou jsem strávil zíráním do blba, přiběhl Jimmy. Tváře měl upatlané něčím neznámým a ve vlasech mu za čelenkou čnělo jedno péro, které nejspíš utrhl slepici na blízké farmě, když šel ráno s mámou pro vajíčka. Nutno poznamenat, že jeho větvička, totiž ona báječná pochodeň, je už dávno v tahu. Otec ji pravděpodobně vyhodil při první možné chvíli.

„Kdo to byl?" zajímal se a tahal mě za tričko. „No tak, Wille! Povídej! Kdo to byl?" dožadoval se stále více kňuchtavým tónem jako každé zvídavé dítě.

„Vlk," vypadlo ze mě těžce a na tváři se mi zračil hravý úsměv. Pomalu se stmívalo a za domy města se líně povalovaly červánky, které zahalovy celé nebe do krvavě rudého roucha. Ten pohled byl vždy úchvatný, ale zároveň ve mně vyvolával něco, čeho jsem se bál. Rudá totiž značila krev. Otřásl jsem se.

„Kecáš!" smál se Jimmy a ukazoval mi tak svou novou díru mezi zuby. Jeho dětské oči se jen blyštěly, když pohledem visel na mých rtech a čekal, co mu řeknu.

„Nekecám. Fakt ne. Na mou duši, na psí uši, na kočičí svědomí!" mrkl jsem na něj a přikrčil se. Mluvil jsem šeptem, tak aby mě mohl slyšel pouze on. „Byl tu. Měl hrozivý oči a ostrý zuby jako břitvy. Srst měl hustou, tmavě hnědou a totálně naježenou. Kdybys nepřišel, asi by mě sežral!" dramaticky jsem zvyšoval hlas, až sebou Jimmy trhl. Měl otevřenou pusu a já si v tu chvíli připadal jako nějaký herec na Manhattanu.

„Fakt?" ujišťoval se můj bratr nevěřícně a bázlivě se rozhlížel kolem. Vážně jsem přikývl a jemu na tváři naskočil úsměv. „Páni! Je ze mě hrdina! Mami, tati!" křičel a okamžitě se tryskem běžel svěřit našim rodičům. Tušil jsem, že mu začíná nová éra. Buď bude chtít být superhrdinou nebo myslivcem, co zabíjí zlé vlky jako v Červené karkulce.

I děti se daly velmi snadno uchlácholit. Slepě věřily všemu, co jim kdy bylo řečeno. Nevěděly o existenci lži, kterou člověk dokázal tak lehko vypustit z úst a jen těžko ji pak bral zpět. Byly ještě neposkvrněné, čisté a nevinné.

Kdy u mě ta nevinnost vůbec zmizela? ptal jsem se sám sebe. Možná to bylo dnem, kdy jsem potkal Alexandra. A nebo tehdy, když jsem ztratil prvního přítele. Ale to už bylo hrozně, hrozně dávno... Chris do mého života dávno nepatřil.

Po večeři z grilu jsem se spolu s Pedrem odebral do pokoje. Odhodil jsem vrácený penál na stůl a chvíli na něj tiše zíral. Pak jsem k němu mlčky přitiskl nos a nasál jeho vůni v očekávání, že ucítím štiplavou pánskou voňavku, kterou jsem na Alexovi tak zbožňoval. Zklamaně jsem se po chvíli odtáhl a místo toho se rozhodl zabořit hlavu do polštáře a pokusit se vstřebat dnešek. Urovnat si rozházené myšlenky. Uklidnit se.

„Sakra," zaklel jsem do ticha a otočil se na záda, abych mohl pozorovat strop. V mém životě to byla docela častá činnost a někdy mi připadalo, že hledání nových a nových prasklin, šmouh či vypouklin na stropě je můj životní úděl.

Po nějaké době se z bílých zdí stávalo promítací plátno, na němž jsem si přehrával své myšlenky a vzpomínky. Přemýšlel jsem nad nesmrtelností chrousta, nad smyslem života nebo lásky. A většinou při tom dumání i usnul.

Alexandr se na mě ze stropu usmíval tak oslnivě, až jsem musel na chvíli zavřít oči a pokusit se ho vyhnat z hlavy. Obraz se změnil a tentokrát se na mě dívaly světle hnědé oči a nahněvaná tvář černovlasého chlapce. Mohlo mu být sotva patnáct, a přesto už v jeho očích hořela nenávist k celému světu. A přestože býval Christopher mým nejlepším kamarádem, musel jsem bránit slzám, které se draly na povrch. Slíbil jsem si, že jeho jméno už nikdy nevyslovím nahlas a ani na něj nepomyslím. Ne po tom, co mi udělal. Ne po tom, co mě beze slova opustil.

Jen jedna osamělá slza se vsákla do polštáře. Pak si mě do svého náručí vtáhl blažený spánek.

„Vstávej! No tak, sakra, vstávej už!" Někdo prudce třásl mým ramenem. V instinktu jsem otravnou ruku odstrčil a převalil se na druhý bok. Nejspíš jsem právě zaspal, ale ani to mi nebránilo si ještě pár slastných minut poležet.

„Williame! Ihned se zvedej z tý postele!" Tátův naštvaný hlas na mě zapůsobil lépe než kýbl ledové vody a já se ve vteřině vymrštil do sedu. Zamžoural jsem do tmy na temnou postavu s očividnou otázkou, proč mě budí za tmy.

„Tati?" zaskřehotal jsem jeho směrem ublíženě a promnul si unavené oči, načež jsem si táhle zívl a ani se neobtěžoval si ústa zakrýt rukou.

„Vstávej a běž se umýt." Jeho hlas byl přísný a tvrdý. Mluvil nesmlouvavě jako vždy a já konečně zaznamenal jeho ruce založené na hrudníku, které dost jasně značily jeho aktuální náladu. V jedné ruce jsem také zahlédl čokoládu neurčitého druhu – nejspíš dárek pro Jimmyho pod polštář.

„Nepočká to do rána?" zamumlal jsem tím nejžebravějším tónem, jakým jsem jen dokázal. Opravdu jsem neměl náladu se zvedat z postele, i kdybych smrděl třeba jako skládka. Už jsem se chystal padnout zpět do peřin, když můj návrh jasně zamítl.

„Ne. Zvedej se a maž do koupelny, Wille."

Povzdechl jsem si a věnoval poslední pohled své posteli s ujištěním, že ji nehodlám podvádět se sprchou a že se brzy vrátím. Táta se stále nehnul z místa a já si uvědomil, že přeci jen existuje někdo děsivěji vyhlížející než Alex. Také o dvě stopy vyšší a širší, věčně narvaný v obleku a na krku kravatu, která škrtí, a mně vždy připadala jako obojek pro všechny ty psy v politice a na úřadech.

„Vždyť už jdu," zahučel jsem a svěsil hlavu. Naslepo jsem kolem něj prošel do chodby a dveří hned naproti mému pokoji. Ty jsem za sebou zavřel a svezl se podél nich na zem. Byl jsem unavený, před očima jsem měl mžitky a v tu chvíli bych usnul i na zemi, nebýt toho, že bych dostal později seřváno. To jediné mě donutilo dobrat se k nějaké činnosti. A také to, že jsem stále neslyšel tátovy kroky odcházející do ložnice. Šmejdil mi snad v pokoji?

Zalezl jsem pod ledovou vodu a dovolil jí, aby mě krutě probudila do plné bdělosti. Opřel jsem si hlavu o studené kachličky a na chvíli zavřel oči. Dovolil jsem své mysli zabloudit ke dvěma chlapcům v mém životě a nechat myšlenky na ně spolu se všemi emocemi odnést ledovou smrští.

V koupelně jsem se dlouho nezdržel. Nebyl jsem holka, abych v ní kysl dvě hodiny. Zima mě zabalila do svých odpudivých, chladivých chapadel, bodala do mé kůže a nutila mě k silnému třesu. Takovému, který jsem zažíval každý den ve škole. Jako ovce na jatkách či tváří v tvář šelmě.

Zimu jsem nenáviděl. Lidé chodili zakuklení ve všech možných vrstvách oblečení a ještě více se tak oddalovali světu a schovávali to, čím jsou. Tak, jako já. Sníh byl v ty doby totiž čistě bílý jako ovčí vlna, nevinný jako oči oné ovce, ale já v tomhle ohledu ovce, přesněji řečeno beránek, nebyl. Lhal jsem, a proto mi bílá nebyla souzena.

Uprostřed té hluboké a temné noci jsem se posadil na posteli a roztáhl těžké modré závěsy, aby se mi naskytl pohled na černou oblohu, na níž díky tomu, že jsme se nacházeli dál od města, mimo veškerý smog, zářily miliony a miliony hvězd. Kdo ví, možná to byly další galaxie, jiné vesmíry a jiné reality, kde někdo, jako já, může chodit s někým, jako je Alexandr Bell.

Pravdou ovšem bylo, že má pozornost byla věnována něčemu jinému, než svítícím tečkám v dálce. Dnes to byl šarlatový měsíc, co mě tak oslnil. Tak krásně zářil, a kromě úžasu a okouzlení ve mně vyvolával něco, co svíralo můj hrudník a co jsem nedokázal popsat ani pochopit. Něco velmi podobného tomu, co jsem cítil v Alexově přítomnosti, neboť i nyní mé srdce divoce bušilo a v břiše se mi to jen hemžilo šimráním milionů motýlů. Zatajil jsem dech a nemohl jsem od měsíce odtrhnout oči. A nemusel jsem se za to na rozdíl od Alexe stydět.

Pedro spokojeně na koberci zabručel a já se sehnul, abych ho podrbal mezi ušima. Potěšeně zamlaskal a jeho ocas plácl do podlahy. Zíral jsem na ten krvelačný měsíc, který mi neustále připomínal dnešek, tak dlouho, dokud mě neukolébal ke spánku. A byl to ten nejklidnější spánek, co mi byl za poslední dobu dopřán.

- PŘEPSÁNO KDO VÍ KDY -