„Slyšelas to?"

„Co?"

Na školních chodbách se většinou odehrávalo úplně vše; od největších trapasů, přes šikanu až po holčičí drby, které stejně nikdy nikoho moc nezajímaly. Většinou se totiž opakovaly skoro jako nějaká odrhovačka, ve stejném duchu i tématu. Obvykle se řešilo, co má kdo na sobě, kdo je nejvíc sexy, nebo kdo s kým spí. Člověk se ani nemusel snažit to ignorovat, neboť na takovém místě, jako byla chodba, dívčí hlasy lehce splynuly s hlukem okolo.

Ovšem, dnes mě ony povídačky zaujaly. Možná to bylo tím, že je roznášela Nicol, nebo tím, že s velikým důrazem zmínila Alexovo jméno. A to poslední mě donutilo se otočit a zaměřit se na rozhovor odehrávající v úzkém hloučku dívek naproti.

Mezi děvčaty na pár vteřin zavládlo napjaté ticho, zatímco Nicol na tváři vyhrával vítězoslavný výraz, jako by v následujících chvílích měla pronést snad to největší moudro světa, a ještě si ho nechat patentovat – což byla samozřejmě docela blbost, protože Nicol byla tupá jako poleno.

„No tak dělej, nenapínej nás pořád, sakra!"

„Dobře, dobře, dámy! Totiž, Alex byl o víkendu na oslavě-"

„Alex?" zaznělo od jedné z brunet huhňavě. Mluvila ještě dál, ale zbytek jejích slov zanikl ve všudypřítomném rámusu a hihňání ostatní dívek.

„Ježiš, tak seš blbá? Ty to jako fakt nevíš, Jessico? No přece, Dean měl narozeniny," pronesla vážně, „no, to je jedno... Prostě, Tiffany mi říkala, že jí Josh říkal, že ho prý viděl odejít s nějakou zrzkou. V životě jí prej neviděl, ale byla taková divná."

Pak trochu ztišila hlas a já se nenápadně přiblížil, abych ji slyšel.

„... pokoje Deanových rodičů. Prej tam spolu byli půl hodiny. Kdo ví, co dělali."

Nicol všechny přítomné dívky sjela pohledem. Usmívala se, což mi nedávalo smysl vzhledem k tomu, že sama měla na Alexe zálusk. Já však v tu chvíli už řešil úplně něco jiného, a tím bylo to, kdo byla ona tajemná zrzka. Kromě Linny jsem znal od vidění ze školy další tři holky, ale klidně to mohl být kdokoli jiný. Mohla to být třeba nějaká jeho příbuzná? zadoufal jsem naivně.

„Nejspíš si to spolu pěkně užili," dolehlo ke mně ještě.

Samým vztekem jsem sevřel pěsti tak moc, až mi klouby zbělaly. Neměl jsem ty její řeči vůbec poslouchat.

Nicol mohla klidně kecat, lže přece v jednom kuse, přesvědčoval jsem sám sebe. Navíc, drby vždycky fungovaly na stejném principu; jeden něco řekl, druhý to úplně změnil a takhle se to s klidem šířilo dál. Celé tělo mě začalo bolet a v hlavě mi zablikalo varovné světlo s nápisem „ZRADA". Znovu. Zahnal jsem potřebu schovat se nejbližší dveře a vybrečet se tam. Přeci jen jsem k tomu neměl důvod – brečet jako malá třináctiletá holka.

Vždyť jsem tohle všechno celu dobu předpokládal. To, že se se mnou Alex najednou začal přátelit, přece hned neznamenalo, že se ho najednou přestanou zajímat holky a začne koukat po jiném pohlaví. Nic se ale nezměnilo. Alex byl pořád ten samý Alex jako dřív – byl na holky, měl spoustu kamarádů, hrál fotbal a o víkendu chodil balit buchty. Jenom mu do seznamu přátel přibyl nicotný Will.

Položil jsem si rozpálené čelo na chladné dveře skříňky.

Na jazyku jsem pocítil hořkost všech emocí, která nešla spolknout a nejspíš jsem ji tam měl mít ještě pěkně dlouho. Tiše jsem už plánoval, že jakmile přijdu domů, budu nejméně hodinu zamotaný v peřinách zírat na zeď a přemítat, co jsem udělal špatně. Ačkoli odpovědí bylo, že nic. Jen jsem věřil v něco, co se nemohlo nikdy stát. Jen jsem se zamiloval zrovna do Alexandra Bella.

Z úst mi vyšlo povzdechnutí – táhle a úzkostné. Otočil jsem se a rozhlédl se. Okolí, zahleděné do sebe, si ničeho ani nevšimlo. Snad kromě jediné osoby, která stála o kousek dál a vychutnávala si mé zhroucení. Ruce měla v bok, vlasy svázané ve vysokém culíku a na nohách opět vysoké jehly. Zřejmě se již rozloučila se svým kroužkem čarodějnic, a rozhodla se někomu škodit.

Snažil jsem se jí nevěnovat pohled. Bylo to jako při zkoušení, když student s učitelkou nenavázal oční kontakt, měl větší šanci, že přežije výběr smrti. Hodil jsem na záda svůj batoh a pokusil se ji s bezpečným odstupem co nejrychleji obejít. Sklopil jsem hlavu a doufal, že tím přestanu existovat. A přesto mi to nevyšlo. Mé jméno se ostře rozlehlo chodbou, která najednou jako by ztichla, a já chvíli v duchu doufal, že se snad na stejném místě nachází jiný Will, kterého má v úmyslu mučit. Takové štěstí jsem ovšem neměl, to bych chtěl po životu příliš.

Co chce? Vysměje se mi? Zesměšní mě?

Pokoušel jsem se pokračovat v chůzi a dělat, že jsem ji neslyšel. A pak se její ruka zničehonic objevila na mém rameni a pevně ho sevřela. Otočil jsem hlavu a zahlédl záblesk jejích blond vlasů.

„Hej, a-ahoj. Potřebuješ něco? Jakože opsat, napsat esej..." vyjmenovával jsem a toužebně hleděl na vstupní dveře, které byly sotva pár kroků daleko. Kdybych se rozběhl, nejspíš bych se zachránil. Teď, když mě ovšem chytila do svých spárů, jsem neměl šanci. Pokud bych nyní odešel, jistojistě bych hned zítra pocítil její hněv. Mohla na mě poslat své vycvičené gorily z fotbalového týmu jediným lusknutím.

I když, v tuhle chvíli bych si radši máčel hlavu v záchodě, pomyslel jsem si.

Co nejjemněji jsem setřásl její ruku ze svého ramene a otočil se. Tvářila se stejně jako vždycky, jako by byla něco víc než ostatní.

Zakroutila hlavou. „To ne, ne. Na to mám jiný lidi. Will, že jo? Říkala jsem to správně?" ujistila se s výrazem naprostého neviňátka.

Kývl jsem a ona se usmála.

„Takže...?" načal jsem otázku a marně se rozhlížel, jestli někde nezahlédnu třeba Alexe. Bohužel jsem měl tentokrát smůlu a nezbývalo mi nic jiného než tohle všechno přetrpět.

„Potřebuju s tebou probrat něco hodně důležitýho."

Zamračil jsem se. „Co?"

„Něco ohledně Alexe."

„Alexe?" divil jsem se. Proč by zrovna se mnou chtěla rozebírat Alexe? Mělo to snad něco dočinění s tím, co jsem zaslechl?

„Jo, ale ne tady. Je to trochu... jak jen bych to jen řekla? Intimní? Tajný? Chápeš?"

Pokýval jsem hlavou, i když jsem opravdu nechápal. Ale Nicol si právě získala mou pozornost a ochotu vyslechnout si, co mi chce říct. A pak mě začala vést pryč z hlavní haly do jedné z postranních uliček. A mou jedinou možností k útěku se stal únikový východ. Ačkoli na to už jsem ani nemyslel.

Osaměli jsme. Snažil jsem se působit odhodlaně a statečně, i když jsem se před Nicol třásl jako ratlík. Měla v rukách obrovskou moc, co se celé školy týkalo. Dalo by se říct, že tu studenty vedla. Její máma byla zdejší zástupkyně ředitele, i když se tvrdilo, že své místo získala dost nečestným způsobem. To byl, spolu se sponzoringem týmu roztleskávaček, nejspíš jediný důvod, proč Nicol stále vesele prolézala skrz všechny ročníky skoro se samými jedničkami.

„Nejdřív..., ehm se ti chci omluvit za to, jak jsem se k tobě minule chovala," špitla, zatímco se zaujetím pozorovala své gelové nehty. „Přehnala jsem to."

Teprve po nějaké době vzhlédla a já teprve v té chvíli, kdy se mi snad poprvé dívala do očí, mi naplno došlo, o kolik je vyšší, než já. Pokusil jsem se nasadit výraz pokerového hráče, ačkoli mě její slova dost vykolejila. Nicol se neomlouvala. Nikdy. Doteď jsem si myslel, že slovo omluva ani není v jejím slovníku.

„Ehm, fajn. To je od tebe hezký," vysoukal jsem ze sebe. Pár minut jsme na sebe jen zírali. Čekal jsem, kdy se náš rozhovor stočí k Alexovi, ale to se nestalo. Maska neviňátka byla tatam. Nicol se ušklíbla a já zapřemýšlel, že bych pod i přes vidinu trestu opravdu zkusil použít únikový východ.

„Počkej! Ještě jsme spolu neskončili." Nicol vysledovala můj pohled směřující ke dveřím.

Že by přeci jen?

„Ohledně Alexe jsem ti ještě chtěla říct, že mě to mrzí."

Překvapeně jsem zamrkal. „Mrzí?" zopakoval jsem nechápavě.

Nicol mávla rukou a dramaticky pohodila vlasy, jako by o nic nešlo. „Však víš. Viděla jsem, jak jsi před chvílí koukal naším směrem."

Dělal jsem, že vůbec nevím, o čem mluví.

„No, mrzí mě, žes musel slyšet, co jsem říkala. Jakože Alex chrápe s kdekým. Teda, vypadal jsi, žes to slyšel."

„Proč by mě to mělo mrzet?" hlesl jsem. Pokoušel jsem se dodat svému hlasu ledové ostří odměřenosti, ale vůbec se mi to nepovedlo. Její slova mě dokonale vyvedla z rovnováhy.

Mohla... Mohla by na to přijít? Jak?

Nicol ovšem měla pravdu. Mrzelo mě to. Ale nikdy bych to nahlas nepřiznal.

„Wille, Wille," zakroutila hlavou a mně bylo špatně ze způsobu, jakým vyslovovala mé jméno. „Myslíš si, že jsem si nevšimla, jak na Alexe koukáš?" Založila si ruce na prsa a rty se jí roztáhly do krutého, nemilosrdného úsměvu.

„J-jak bych se na něj měl jako koukat? Nechápu, co ti vadí na tom, že se spolu kámošíme," vyjel jsem ve snaze odkázat ji do patřičných mezí.

„Za-mi-lo-va-ně," zašeptala opíraje se o zeď. Vychutnávala si můj nevěřícný pohled a mou maličkost, co se před ní tak bezradně třásla.

„To je blbost!" Chvíli jsem marně hledal slova a jen otevíral pusu naprázdno. „Kdes na to jako přišla?"

„Myslíš si, že když jsem blonďatá, tak jsem taky úplně blbá?" zasmála se. „I slepej by poznal, že s tebou není něco v pořádku. Stačil mi jeden jediný den, abych zjistila, že seš na kluky," vyhrkla skoro s nadšením, načež se začala pomalu přibližovat. Couval jsem, dokud jsem zády nenarazil do protější zdi a hned v následující vteřině se mi její ostrý nehet zabodl do hrudi.

„Nechápu... " Snažil jsem se dál, i když se zdálo, že můj boj je dávno prohraný. Nedokázal jsem najít slova, kterými bych ji odpálkoval. Děsilo mě, že zrovna Nicol zná mé tajemství. A ještě víc mě děsila jistota, s jakou mi své zjištění vmetla do tváře.

„Myslím, že si určitě pamatuješ na Christophera Williamse, co s náma cho-"

„Nevím, o kom mluvíš."

„Ne?" pozvedla obočí. „Blonďatý, hrál basket... Ale no tak, Wille, vždyť jste tehdy byli takoví kámoši. Teda, aspoň podle fotek, co jsem našla."

Udělala dramatickou pauzu, abych mohl všechno vstřebat. To jsem ovšem nedokázal. Nemohl jsem se smířit s tím, že tahle nemesis vyhrabala zrovna jednu z nejhorších událostí mého života a strčila ji přede mě jako svou zbraň. Ne, to prostě nešlo.

„A pak co?" zeptala se nevinně a poklepala si nehtem na ret. „Ach, už vím! Odstěhoval se. A chudák malý Will zůstal sám." Opět se odmlčela a já sklonil hlavu. To, k čemu se schylovalo, bylo nevyhnutelné. „Věř tomu, nebo ne, ale Chris se má docela dobře. Aspoň mi to tak psal. Kromě toho mi ale na tebe prozradil docela zajímavou věc... Teď už se z toho nevykroutíš."

Mlčel jsem a snažil se udržet své ruce, abych jí jednu nevrazil. Ačkoli by to bylo poprvé, co bych někoho uhodil. Ještě k tomu holku. Nemohl jsem jí udělat tu radost, že bych ztratil kontrolu nad svými emocemi.

„Chris tě nedokázal milovat," zamrkala smutně, „a Alex taky ne. A víš proč, Wille? Protože nejsou jako ty. Jsou normální, líbí se jim holky. Holky jako jsem já."

Na jazyku se mi hromadila kupa slov, které jsem měl chuť na ni zakřičet, ale pokorně jsem je spolkl a rozhodl se zahalit tichem. Moje nohy zdřevěněly a já jen doufal, že Nicol přestane bavit mě trýznit a odejde.

„Měl by ses od Alexe držet dál," řekla a konečně odstoupila o dva kroky dál. „Ber to jako dobrou radu. Mohl bys totiž ublížit nejen sobě, ale taky jemu. A to nechceš, že ne?"

Odvážil jsem se k ní zvednout zmatené oči.

„Budu mlčet, pokud se tou radou budeš řídit. Pokud ne, tak si myslím, že všechny tady bude určitě hodně zajímat, co seš doopravdy zač. Nejsem zlá, Wille, pochop. Vlastně, když si to tak vezmeš, tak to dělám pro tvoje i Alexovo dobro."

Možná říkala ještě něco dalšího, ale to už jsem neslyšel. V tu chvíli jsem totiž přestal vnímat celý svět a veškeré emoce směřoval do rychlé chůze pryč; bolest, vztek, smutek. Možná se mi valily slzy z očí, když jsem procházel zaplněnými ulicemi, ale protentokrát jsem si nevšímal udivených pohledů kolem.

Pak jsem se dal do běhu. Minul jsem náměstí i park a během několika minut opustil město. Teď už jsem cítil, jak mi slané slzy stékají po tvářích a jejich cesta končí pod lemem trika. Nehty jsem zarýval do dlaní, až po sobě zanechávaly zarudlé půlměsíčky. Nemohl jsem popadnout dech. Obličej jsem měl usoplený a plný slz, ale nedokázal jsem zvednout ruku, abych si ho utřel.

Konečně jsem rozrazil branku u našeho domu. Ignoroval jsem Pedrův štěkot i mámu, která na mě cosi křičela z kuchyně. Tryskem jsem zaběhl do svého pokoje, aby mě nikdo neviděl brečet. Pro jistotu jsem i zamkl dveře. Batoh jsem odhodil na zem a hned na to se svalil na postel.

Teď už jsem brečel naplno. Nebyl to hysterický pláč, jako spíš ten druh tichého a zlomeného. V náruči jsem tiskl toho jediného plyšáka, kterého jsem vlastnil, jako by to bylo lidské tělo; teplé a konejšivé. Takové, co dokáže vyhnat veškerý smutek a bolest.

Uslzenýma očima jsem se zadíval na osla ve svém náručí, který nesl Alexovo jméno. Měl jsem chuť ho okamžitě přejmenovat, aby mi ho nepřipomínal. Další zrada. Zabořil jsem obličej do měkké plyše a utřel do něj tak všechny slzy.

„Proč?" zeptal jsem se tiše někoho, kdo mi nemohl dát odpověď. „Proč vždycky já?"

Ticho. Táhlé a nepříjemné ticho, co mě sžíralo a ukazovalo mi, jak moc jsem na světě sám. Schoulil jsem se do polohy plodu s myšlenkou zůstat v téhle poloze až do večera.

V hlavě se mi opět usadila ona bezmoc. To, jak jsem byl oproti všemu malý. Věděl jsem, že sám nedokážu nic změnit. Jediné, co mi zbývalo, bylo se s tím smířit a přijmout realitu. Že Alexe nikdy nebudu mít. Že na mě v životě nečeká štěstí. Že mě vždycky všichni jen zraní. Možná třeba i Linna jednoho dne.

Z neznámého důvodu jsem se natáhl ke svým šuplíkům. Otevřel jsem ten prostřední a rukou zahmatal až na jeho úplné dno, kam jsem jinak nikdy nesahal. Mělo to svůj důvod. Vytáhl jsem fotografii, která byla už pár let roztrhnutá vejpůl – jediné, co dva kusy drželo u sebe, byla silná vrstva izolepy.

Na fotce byli dva malí kluci, kteří se drželi kolem ramen před školou. Tím vpravo jsem byl já. Moc jsem se nezměnil, ačkoli na fotce mi bylo asi dvanáct; pořád jsem byl ale žalostně malý, vlasy mi na hlavě tvořily úplně stejné hnízdo, co dnes, a už tehdy jsem na tváři měl poprašek pih. Trvalo mi dlouho, než se můj pohled přesunul na chlapce na druhé polovině fotografie. Byl taky blonďák a na nose mu trůnily kulaté brýle, ze kterých si ostatní děti dělaly srandu, protože vypadaly jako z Harryho Pottera. Už v té době byl o hlavu vyšší než já a v podpaží svíral basketbalový míč. Vypadali jsme tak šťastně.

S Chritopherem Williamsem jsme se začali přátelit hlavně kvůli společnému jménu. Tehdy nám to připadalo jako osud. Oba jsme ještě k tomu na základce byli vyvrhelové, takže nás to přirozeně táhlo k sobě. Přátelili jsme se roky a já si ani neuvědomoval, kdy se přátelství z mé strany začalo pomalu měnit v něco většího. Bezmezně jsem Chrisovi věřil, dokonce tak moc, že jsem se mu se svými pocity svěřil.

Jeho reakce zabila mou víru v lidi. Donutila mě zastavět své srdce za neprostupnou zeď. Nedokázal jsem už věřit v lásku.

Teplouš, znělo mi v hlavě. Teplouš. Teplouš. Teplouš.

V batohu mi zapípal mobil. Nechtělo se mi zvedat, popravdě se mi už nechtělo ani dýchat, ale nakonec jsem se přemohl a cestou sebral i krabici kapesníků, abych si mohl utřít nudle. Abych si uchoval aspoň tu špetku důstojnosti, kterou mi Nicol nevyrvala z těla.

Zalehl jsem zpátky do postele a rozsvítil obrazovku mobilu. Zpráva od Linny. Nedávno jsme si vyměnili čísla, takže teď mě mohla každý den spamovat stovkou SMSek.

Zamrkal jsem nad její zprávou, která jako vždycky doslova přetékala všemi různými smajlíky a hlásala, že se Linna těší na párty a jaký bude dort. Věděl jsem, že nemá ráda marcipán, tak jsem tátovi nenápadně vzkázal, že na něj letos nemám moc chuť.

Oslava! projelo mi hlavou a přes tvář se mi přehnal stín. Letní prázdniny byly skoro tu a s nimi i mé osmnáctiny. Co budu dělat, když na ni Alex opravdu dorazí?

Nicol mě jednoznačně varovala, že se k Alexovi nemám přibližovat ani na krok. A já, upřímně řečeno, ani neměl chuť tak činit. Nebylo moc pochyb. Pro své vlastní dobro jsem se Alexe opravdu musel vzdát. Horší to ovšem bylo s ním. Nevypadal totiž, že by mi chtěl dát pokoj. V mysli mi zablikala představa, jak Nicol Alexovi oznamuje, že jsem na kluky. Teplouš. A pak Alexova reakce v podobě znechucení ve tváři a několika bolestivých slov. To by byla poslední rána.

Skoro bez rozmýšlení jsem Alexovi napsal, že se oslava ruší. A pak zavřel mobil dřív, než jsem stihl zprávu smazat. Bylo bolestivé začít takhle najednou přetrhávat všechna pouta, která jsme mezi sebou budovali. Bylo těžké zahnat pocity zpátky tam, kde jsem je vždycky věznil. Ale bylo to správné rozhodnutí – ukončit naše trápení. Vrátit se do bezpečné zóny. Začlenit se do stáda a následovat ho, ať už jde kamkoli. Bez cíle bloumat krajinou a o nic se nezajímat. Nevyčnívat. Být ovcí.

- PŘEPSÁNO KE DNI 7.8.2021 -