„Tati? Tobě nevadí, že jsem gay?" zeptal jsem se ho ještě toho dne.

„Ne, je to zcela v pořádku," pověděl mi zcela klidně. „Hlavní je být šťastný. To je pro rodiče to nejdůležitější - aby bylo jejich dítě šťastné. Viď, miláčku?" obrátil se k mámě a ta jen s obřím úsměvem pokývala hlavou. Zatajil jsem dech. Zdálo se mi to?

„Šťastný a sám sebou. Nikdy se nesmíš stydět za to, kým jsi, Williame. Jsi přece jen Carter!"

„Mám vás rád," vyhrkl jsem a oba je objal. Slzy štěstí stékaly po mé tváři a právě v tu chvíli na ní byl vidět obří, nefalšovaný a šťastný úsměv.

Usmál jsem se nad onou vzpomínkou. Slunce mě pálilo do zad, ale bylo jasné, že léto pomalu končí. Stmívalo se dřív a příroda se pomalu připravovala na podzim. Už teď jsem věděl, že právě tohle léto bylo to nejlepší mého života.

Náměstí jen šumělo životem. Fontána zurčela a děti s v ní máchaly holé nohy. A pak jsem tu byl já. Seděl jsem na vyhřáté lavičce a čekal na Alexe. 

Nikdy bych neřekl, že má rodina přijme mé přiznání tak lehce. Byl to můj největší strašák v celém tomhle zamotaném kole homosexuality. Samozřejmě hned po lidech kolem. Tajemství mohlo zůstat v rodině, ale jakmile by se dostalo mimo, byla to doslova katastrofa. 

Ale teď, po slovech mých rodičů, mi tak nějak došlo, že není za co se stydět. Vždy mi připadalo, že se mě snaží až moc ovlivňovat. Tvarovat můj vlastní život a zametat mi cestičku k cíli, který se mi nelíbil. Přičemž chtěli jen jedno - abych byl sám sebou a šťastný. Možná proto na mě tak úpěnlivě tlačili a čekali, kdy se jim vymknu z rukou a konečně udělám to, co chci já. 

Byla to krutá lekce, za kterou jsem je však nemohl nenávidět. S mým charakterem to zřejmě bylo nutné. 

„Jak dlouho tu čekáš?" Alexovy ruce se opřely o opěradlo lavičky za mnou. Zaklonil jsem hlavu a podíval se do páru kaštanových očí. 

„Jen pár minut." 

Alex zaplul na místo vedle mě. „Takže nejdřív zmrzka?" zeptal se a protáhl se. Tvrdil, že ho táta nutí chodit pomáhat mu do práce. Od rána do dvou jen rovná papíry a nosí krabice.

Je pravda, že on jeho vyznání nevzal tak dobře jako mí rodiče. Stále věřil, že když je, nejspíš, jen bisexuál, je tu ještě velká šance, že si najde holku. Alex mi však tvrdil, že k tomu nikdy nedojde. Měl jsem své pochyby, ale ty teď nehrály roli. Hlavní byla přítomnost. 

„Hm, to zní dobře," zahučel jsem. 

„A pak na nás čeká Linna," poznamenal ještě a já opět zabručel něco nejistého. Alexandr se na mě zahleděl, ale toho jsem si nevšímal. Hleděl jsem na jeho ruku, která tak klidně ležela vedle mého pravého boku. Má vlastní dlaň mě zasvrběla touhou chytit tu jeho a už ji nepustit. 

Rozhlédl jsem se kolem, na všechny ty davy lidí a dětí, a pomyslel na to ztrapnění a pohoršení. Co když na nás někdo bude křičet? Nebo vrhat znechucené pohledy, zakrývat dětem oči? Hlavou se mi honily všelijaké nejhorší scénáře, které jako by neměly konce.

Alex si všiml mého pohledu i mých pocitů. A pak se na mě usmál.

„Je to v pohodě. Až budeš připravený, budu tu."

Zamračil jsem se nad jeho slovy. Chtěl jsem být připravený hned. Nechtěl jsem být ovce nebo srab. Byl jsem Carter a ti se nikdy ničeho nebojí. Nikoho, natož pomluv. Prý.

Zakroutil jsem hlavou a chňapl po jeho ruce. Pak jsem si pořádně oddechl, a ještě jednou se podíval po okolí. Mé noční můry nebyly naplněny. Nikdo se naším směrem ani nepodíval, jako kdyby se nic nestalo. 

Dodalo mi to odvahu a usmál jsem se snad na celý svět. Tohle byl obrovský krok kupředu. A pak mě něco napadlo.

„Ještě pusu," řekl jsem Alexovi a ten na mě jen vyvalil oči.

„J-si si jistý?" zeptal se mě krapet nervózně a já pokýval hlavou dřív, než jsem se nad tím vůbec mohl zamyslet a zavrhnout to. Tohle bylo přesně to, co jsem potřeboval. Ten poslední krůček k překonání sebe sama. 

„Teda, jestli chceš ty," dodal jsem ještě. Samozřejmě to Alexovi také nemuselo být příjemné a bylo třeba respektovat obě strany. Alexandr se na chvíli zatvářil jako citron, načež viditelně i slyšitelně polkl a jemně se usmál.

„K čertu s ostatníma, ne?" prohlásil jistě a zaťal pěst, aby se jí hned nato praštil do kolena. Pak se zarazil. „Jakože hned?" vypískl.

Kývl jsem. Teď nebo nikdy. Nechtěl jsem mít  čas na to změnit názor, protože právě toho bych byl zrovna já schopný. Jeho ruka sevřela tu mou pevněji, abychom si oba dodali trochu odvahy. Nikdo se nás nedívá, Wille, ujistil jsem se pevně a pak se nadechl a vydechl. Teď.

Položil jsem volnou dlaň na jeho tvář, na které poslední dobou pomalu začínalo rašit jemné strniště, které se mi neskutečně líbilo, a zavřel oči. Byli jsme jen my dva, nikdo jiný. A pak jsem ho políbil. Vůbec se to nelišilo od našich ostatních polibků. Tenhle byl rychlý, sotva jsem pocítil jeho rty, ale znamenal pro mě víc než celý svět. Než noční nebe a hvězdy na něm. Víc než slunce nebo měsíc. Víc než všechno.

Odtrhli jsme se od sebe a já se s nedějí zadíval koutkem oka před nás. Pár lidí nás přeci jen obdarovalo pohledem. Jeden byl zvědavý, druhý zamračený a další byly nečitelné. Čekal jsem bouřlivé reakce a házení rajčat, ale nic z toho se nedělo. 

Že by se svět konečně dostával do fáze, kdy je homosexualita normálním jevem? Ne, stále jsem si ještě pamatoval na oslavu a její konec pro nás dva. Návrat do školy, to bude teprve něco. Ale s Alexem to bude určitě o dost snazší. 

„Jdem na tu zmrzlinu?" navrhl jsem, jako by se nechumelilo a on jen omámeně přisvědčil. 

„Pokaždý, co se líbáme, je to jako poprvý," sdělil mi své myšlenky, když jsme oba spokojeně lízali chladné pokušení. Alex měl kopeček vanilky, já zase čokolády. Tyhle dvě příchutě jednoduše patřily k sobě už odedávna. 

Zamířil jsme pryč z města, ruku v ruce. A já tak nějak postupně zjišťoval, že už se nedívám, co kdo na to. Že je mi to jedno a vlastně na to ani nejsem zvědavý. Tohle byla ta fáze smíření? Čekal jsem něco velkého. Bum! Ale nepřišlo to. A možná to bylo tím, že jsem to byl prostě já. Uvnitř se nic nezměnilo. Akorát jsem si připadal klidnější. Jako by neexistovaly žádné starosti, co by se nedaly vyřešit.

„Bee," zabečel Alex a zasmál se. Zdvihl jsem obočí v otázce. 

„Promiň, ale prostě jsem si vzpomněl na ten tvůj výraz, co jsi měl u vašich, když jsem to udělal!"

Protočil jsem oči. Jak dětinské. Od té doby u nás Alex několikrát přespal, já u něj už nikdy. Vlastně mě jeho táta ani nepustil k nim domů. Ale Alex mě stále přesvědčoval, že si našel jeden hezký byt a hned po škole se tam přestěhuje. Holt to měl s tátou těžký, ale pořád jsem tak nějak věřil, že se usmíří a oba přijmou toho druhého. 

Někdo neměl tátu, jako mám já, co vám hned první noc, kdy u vás má přítel přespat, podsune do pokoje nenápadně kondomy a u večere na vás šibalsky mrká. Někdo nemá mámu, jako já, která i přes všechny nedostatky je ta nejlepší na světě. Někdo nemá sourozence a je v tom všem sám. A pak se ani nesmí zapomínat na Pedra nebo Linnu, kamarádku v nouzi.

Linna, ach Linna. Holka s divokými kadeřemi jako sluneční paprsky a stejně zářivým úsměvem na pihovaté tváři. Křivdil jsem jí, ale bylo to za námi a já ji miloval. Svým způsobem, samozřejmě. Jako sestru. 

Právě ta Linna teď seděla na ohradě a usmívala se na celičký svět. Mávala nám hned, jak nás zahlédla, a my nevědomky přidali do kroku, abychom u ní byli co nejdřív. 

„Tak co, vy dvě hrdličky?" zeptala se nás hned a upravila si slamák na hlavě. Vždy se takhle poslední dobou ptala.

„Will mi dal pusu před celým náměstím," mrkl na ni Alex pyšně a vyhoupl se vedle mě. Seděli jsme, Linna, já a Alex. Dívali se na pasoucí se stádo ovcí a bylo nám dobře. 

„Tak to je velký pokrok," zasmála se dívka a hned nato se zakuckala. „Tady se nic neděje. Nikdy se tu nic neděje."

„Vážně?" ujišťoval jsem se a ona se na chvilku zamračila. 

„Táta mi napsal dopis. Přijede na návštěvu. Chce si promluvit a taky chce, abych se k němu vrátila." Povzdechla si a přehodila si cop přes rameno. 

„A?" vystřídal mě Alex s otázkou. 

 Linně se zablyštěly oči. „Ještě nevím, ale těším se. Neviděli jsme se... připadá mi to jako věčnost."

Mlčeli jsme. Spoustě lidí přidá ticho jako ten nejotravnější společník na světě, ale nám třem v něm bylo dobře. Dokud ho někdo samozřejmě nepřerušil. Tentokrát jsem to byl já.

„Alexi?" zeptal jsem a opřel se o jeho rameno. 

„No?" reagoval tiše.

„Pamatuješ na to, jak jsi mě tenkrát, přesně na tomhle místě, označil za ovci? Jak jsi řekl, že se moc poutám na jednu věc a nekoukám po jiných?"

„Tohle jsem přímo neřekl, ale jo, pamatuju si to," přisvědčil. Linna se na nás zvědavě koukala a oba čekali, co vyplodím. 

„Přemýšlel jsem nad tím a došel jsem k závěru," odmlčel jsem se a opět si vzpomněl, jak to tehdy probíhalo. Nasadil jsem hlubší, vážnější tón a řekl:

„Pokud já jsem ovce, Alexi, tak ty jsi zase ten beran, kterého následuju. V tom případě pak nepotřebuju žádný les."

Alex nadzvedl obočí, ale nakonec pokrčil rameny. „Jak myslíš. Já bych se teda spíš přirovnal k vlkovi nebo lvovi než k nějakému beranovi, ale když ti to udělá radost."

Nafoukl jsem jednu tvář. „Já to tak dlouho vymýšlím a ty tohle." Založil jsem si ruce na hrudníku, ale hned nato se zase uvolnil. „Bee," zahučel jsem jeho směrem. 

Otočil se ke mně. „Pojď jsem, ty ovce," řekl a políbil mě. Divoce, vášnivě. Tak, že jsme málem spadli dolů a svalili se do křoví. Tak, že jsem div nevypustil duši. Každý polibek s ním byl prostě jedinečný.

Linna protočila oči. „Vy jste ale romantici." Seskočila z ohrady a vydala se přes louku k ovcím. Malá Jenny opravdu vyrostla a už dávno nebyla takové malé jehně jako předtím. Nabrala svaly a bečela tak pisklavě, jako žádná jiná ze stáda. Linna k ní přiklekla a ona jako na povel přiklusala ještě blíž, aby mohla dívka zabořit ruce do její huňaté vlny. 

„Možná jsem Jenny opravdu milovala," zašeptala jí do ouška, ale to nám věnováno nebylo. 

„Co?" zeptal jsem se. „Říkala jsi něco?"

Linna zavrtěla hlavou. „Ale nic. Jen se těším, až tu bude táta!"

Alex po jejích slovech přehodil ruku přes má ramena a přitáhl si mě blíž. Cítil jsem jeho dech na mé tváři. „Víš, že tě miluju?"

Kývl jsem a přitiskl se k němu. „A víš, že já tebe taky?" oplatil jsem mu a nadzvedl koutky.

Zasmál se a znovu mě políbil. Na louce plné ovcí, vedle smějící se Linny a na místě, kde jsme mohli být sami sebou. A byl to jen jeden polibek z mnoha, které pak následovaly.