Další týden proběhl v klidu. Shira při našich rozhovorech pokaždé hýřil dobrou náladou a ochotně odpovídal na moje otázky. Přišlo mi to až podezřelé.

Dozvěděl jsem se něco málo o jeho misích během války, nic důležitého ani převratného, ale byl to začátek. Už jsem si zvykl na jeho občasné flirtování a dokonce mě ty naše slovní přestřelky začaly bavit. Ovšem nikdy nezašel dál a nedovolil si víc než nějaký ten dvojsmysl.

Sice mě uklidnilo, že se o nic nepokouší, ale pravda byla, že jsem stále nemohl dostat z hlavy ten polibek před několika týdny. Pokaždé když se naklonil blíž nebo se na mě jenom zadíval, se mi srdce rozbušilo rychleji. Nedokázal jsem se rozhodnout, jestli je to proto, že se obávám, aby mě znovu nepolíbil nebo proto, že si to naopak přeji.

A zjištění, že je to spíše ta druhá možnost, bylo značně zneklidňující.

„Veliteli?"

Shirův hlas mě vrátil zpět do reality. Odtrhl jsem pohled od svých poznámek a obrátil se na vězně.

„Kde jsme skončili?"

„Ptal ses na generála Sata."

„Co se s ním stalo? Podle oficiálních záznamů byl zabit našimi vojáky v bitvě u Tsurugi."

„Ano," přikývl Shira. „Byl tam zabit."

„Naši to neudělali. Tajně s námi vyjednával."

„Ano a já na to přišel. Ale generál Sato byl velmi oblíbený mezi vojáky. Zprávy o jeho zradě by podkopaly morálku naší armády."

„Chápu," pokýval jsem hlavou, protože mi už došlo, kam tohle směřuje. „Takže ho císař nechal odstranit, ale tak, aby to vypadalo, že zemřel jako hrdina v bitvě s nepřítelem."

„Přesně."

„Tvoje práce?"

„Moje práce."

Odmlčel jsem se a krátce si zapsal několik vět. To, co mi prozradil, nebylo nic převratného. Už dlouho jsme tušili, jak to s generálem ve skutečnosti dopadlo.

Znovu jsem si prohlédl svoje poznámky. Shira mě zavalil tolika informacemi, že brzy budu potřebovat nový zápisník. Ovšem nic z toho nebylo podstatné. Nic co by odboji pomohlo.

Tušil jsem, že si se mnou jenom hraje, a dává si dobrý pozor na to, co řekne. Shira mě mohl podobnými historkami klidně krmit tisíc a jednu noc a stejně by nevyzradil nic skutečně důležitého.

Ticho najednou přerušilo cvaknutí dveří. Obrátil jsem se, abych zjistil, kdo to je, a spatřil jednoho z dozorců, který opatrně vstoupil do cely.

„Děje se něco?" podivil jsem se nad tím nezvyklým vyrušením. Od té doby, co se o zajatce starali moji lidé, se mu místní dozorci obloukem vyhýbali.

„Právě přijel pan guvernér," oznámil mi muž. „Přeje si mluvit s vězněm."

Co se to tady děje? Vrhl jsem krátký pohled na Shiru, ale jestli jsem od něj čekal nějakou reakci, nedostal jsem ji.

„Mám rozkaz nechat vězně spoutat," řekl pomalu a bylo na něj vidět, že se velmi snaží, aby se mu netřásl hlas.

„Prosím," vybídl jsem ho a škodolibě sledoval, jak se mu z obličeje vytratila barva.

„Já...teda...řekli mi, abyste vy....," dozorce se odmlčel a rychle mi podal pouta i klíče od nich.

„Řekli, abych ho spoutal já?" ujišťoval jsem se, že jsem to pochopil správně.

„Ano," přikývl dozorce. „Je to přání pana guvernéra," doplnil překotně. „A chce, abyste za ním přišel, až bude vězeň připraven na jeho návštěvu a před tím setkáním si s ním promluvil."

„Rozumím," přikývl jsem neochotně a sledoval, jak muž rychle zmizel z cely.

„Veliteli?"

Trhl jsem sebou, když mi Shirův hluboký hlas zazněl hned vedle ucha.

Otočil jsem se. Vězeň stál těsně za mnou a měřil si mě pohledem. Poté dal zápěstí k sobě a natáhl je dopředu. Na okamžik jsem zaváhal. Překvapilo mě, že mi to chce takhle ulehčit. Naopak. Čekal bych, že bude protestovat.

S největším sebezapřením jsem vězni zacvakl pouta kolem obou zápěstí a uzamkl je. Ani se nepohnul, neřekl jediné slovo. Sklonil jsem se, spoutal mu také nohy a pak se znechuceně zadíval na kovový obojek ve své ruce.

„Marakinův nápad?" vyplivl jsem ta slova s odporem a v ruce otáčel tu barbarskou věc.

Shira jen krátce přikývl a pohlédl na mě s podivným výrazem ve tváři. Teprve v tu chvíli mi došlo, že jsem měl raději mlčet. Přesto se mi nedařilo skrýt svoji nechuť něco takového nasadit lidské bytosti. Pro Marakina to jistě byl jen další způsob, jak vězně ponížit a srazit na kolena.

Mě však byly podobné hry cizí a právě teď se mi vnucovala myšlenka, že neuposlechnu a ten mizerný obojek mu nedám. Není to zvíře, je to člověk.

Shirovy modrošedé oči se vpíjely do mých, když naklonil hlavu, až jeho černé prameny sjely stranou a odhalily mu krk.

Pochopil jsem tu jemnou pobídku a opatrně natáhl ruku, abych se ho dotkl. Pomalu jsem obtočil kovový obojek kolem dokola, prsty sjel dozadu na jeho šíji a shrnul černé vlasy nahoru, aby se mu nezapletly do zapínání. Zámek s cvaknutím zapadl na místo.

Naposledy mi mezi prsty projely ty hedvábné prameny a já se ujistil, že se žádný nezachytil.

Shira se celou dobu nepohnul, skoro jako by ani nedýchal. Když jsem mu pak pohlédl do obličeje, měl zavřené oči.

Je nádherný, problesklo mi hlavou, když jsem se na něj díval takhle zblízka. Studoval jsem ty dokonalé a přesné tahy obličeje, který lemovala záplava havraních vlasů. Jen drobná jizva nad pravým obočím rušila tu bezchybnou symetrii.

Bez přemýšlení jsem natáhl ruku a prsty se opatrně dotkl té jizvy. Nevím, proč jsem to udělal.

Otevřel oči hned, jak ucítil můj dotek.

„T...ta jizva," vypravil jsem ze sebe. „Jak si k ní přišel?"

„Nebyl jsem dost rychlý," pousmál se, ale víc neřekl.

Přikývl jsem na srozuměnou a chtěl odtáhnout ruku z jeho obličeje. Shira ji však zachytil a sevřel ve svých dlaních. Palcem zlehka přejel po hřbetu mojí ruky. Ten vcelku nevinný dotek mě naprosto vykolejil.

Nechápal jsem jeho chování.

Nechápal jsem svoje chování.

„Tairo?" zašeptal moje jméno. Bylo to poprvé, co mě tak oslovil, a já si uvědomil, jak rychle se mi najednou rozbušilo srdce.

Pohledem jsem mu přelétl po tváři a zastavil se na jeho ústech. Hlavou mi v ten okamžik probleskla myšlenka, jak moc bych chtěl znovu ucítit Shirovy rty na těch svých.

To mě vyděsilo.

Rychle jsem se od něj odtáhl a gestem ho vybídl, aby si sedl. Neodvážil jsem se promluvit, zradil by mě hlas. Beze slova jsem sáhl na řetěz, který se houpal u zdi a připnul ho k obojku kolem jeho krku.

Chtěl jsem pryč od něj. Co nejrychleji. Jeho upřený pohled mě pronásledoval, bylo to k zbláznění.

Znovu se otevřely dveře a dovnitř podruhé vstoupil ten dozorce.

„Všechno v pořádku?" chtěl vědět. Patrně mu přišlo divné, proč mi to tak dlouho trvá.

Přikývl jsem a mlčky zamířil ven z cely. Byl čas na schůzku s guvernérem.

*

Nikdy předtím jsem se s guvernérem nesetkal. Samozřejmě jsem ho párkrát viděl na Radě, ale osobně jsem s ním nemluvil. Byl to vysoký, starší muž s prošedivělými vlasy a malýma očima, které mě neustále pozorovaly.

Říkalo se o něm, že je velmi chytrý a vždy jde tvrdě za svým cílem. Jako bývalý guvernér Kashimy to byl on, kdo vyjednával s jednotlivými vůdci povstání a sjednotil roztříštěné frakce odboje. Jako jeden z mála čistokrevných politiků se dostal do čela Rady a se svými vojenskými i jinými poradci se snažil koordinovat běh celé říše.

Jeho vliv rostl a všem bylo jasné, že až skončí poslední boje, on bude stát v čele nové republiky.

Vstoupil jsem do kanceláře ředitele, kde kromě něho a guvernéra seděli i dva další muži, patrně guvernérův doprovod, a také Maya.

„Veliteli Imaro," oslovil mě guvernér svým exaltovaným hlasem. „Právě tady o vás mluvíme," dodal s úsměvem, který měl k upřímnému daleko.

„Pane guvernére," kývl jsem mu na pozdrav a vrhl tázavý pohled na Mayu. Ta jen pokrčila rameny.

„Ředitel mi tady právě říkal, jak skvěle si vedete. S nikým jiným prý vězeň není ochoten komunikovat."

Chtěl jsem namítnout, že i Maya s ním mluví, ale nakonec jsem zůstal zticha. Proč ji do toho zatahovat?

„Můj asistent zde před nějakým časem zajatce navštívil a musím přiznat, že to bylo hotové fiasko," pokračoval guvernér svým přepjatým hlasem, který mi začínal lézt na nervy.

„Z jakého důvodu za vězněm přišel?"

„Chtěl jsem, aby si s ním pohovořil. Je to náš nejcennější zajatec, zajímám se o něj."

„Všechny informace jsou v mé zprávě."

„Ano, ano...jistě," přikývl rychle guvernér. „A právě ta vaše zpráva ve mně vzbudila zvědavost. A protože setkání s mým asistentem dopadlo tak neblaze, rozhodl jsem se vězně navštívit sám. Rád bych ho viděl na vlastní oči, pokud je to možné."

Není to žádná opice v ZOO, měl jsem na jazyku, ale nakonec jsem se přemohl a zůstal zticha.

„Samozřejmě," procedil jsem mezi zuby a snažil se ze všech sil ovládnout. Ani nevím proč, ale celá tahle fraška ve mně vzbuzovala neuvěřitelný odpor.

„Je to snad problém, veliteli?" zeptal se mě guvernér, kterému neuniklo moje rozpoložení.

Co jsem mohl říct? Nebyl to můj vězeň, abych rozhodoval o tom, koho k němu pustí a koho ne. Přesto jsem odpověděl.

„Pokud chcete, abych i nadále vedl výslech, potřebuji k tomu vytvořit podmínky. Když sem vysíláte cizí lidi, kteří se snaží nabídnout vězni dohodu, podkopává to moji práci. Jestli chce palác s Shirou jednat sám, nepotřebuje mě jako zprostředkovatele. Takže mi řekněte rovnou, jestli mám pokračovat nebo se vrátit ke své jednotce v západní Kashimě."

Guvernér si mě změřil pohledem, ten falešný úsměv konečně zmizel z jeho tváře.

„Je vidět, že ředitel nelhal, když tvrdil, že k vám má vězeň velkou důvěru," začal pomalu. „Nečekal jsem, že by prozradil, o čem s ním můj asistent mluvil."

„Bylo to snad tajemství?"

„Ne, ovšemže ne," zavrtěl hlavou a pokusil se o úsměv. Neúspěšně.

„Veliteli," začal znovu, jeho hlas smrtelně vážný. „Musíte pochopit, že situace je kritická. Západní Kashima není jediné místo, kde jsou problémy. Dnes ráno jsem dostal znepokojující zprávy. Zdá se, že generál Feranden je nezvěstný. Je možné, že už nežije."

„Cože?" vydechl jsem překvapeně.

„To snad ne," ozvala se Maya. „Proč nám o tom nikdo neřekl?"

„Ještě to není oficiální, takže si to nechte pro sebe, dokud Rada nevydá prohlášení."

Dost mě to znepokojilo. Generál Feranden velel naši armádě, vyhrál mnoho bitev a byl to skvělý stratég. Nedokázal jsem si představit, co by se stalo, kdyby opravdu zemřel.

„Musíte pochopit, že nepokoje rostou," pokračoval guvernér Palla, „a jestli neuděláme rázný krok, válka začne znovu naplno. A ten vězeň je klíč. S informacemi, které má, nám může pomoci ukončit boje jednou provždy. "

„Uvědomuji si důležitost svého úkolu," vypravil jsem ze sebe chabě.

„Věřím vám," přikývl guvernér. „A já slibuji, že vám necháme volnou ruku, co se vězně týče. Je mi jedno jakým způsobem ho donutíte mluvit, hlavně když promluví."

„Děkuji, pane."

„Pokud ovšem co nejdřív nepokročíte, převezme vězně Rada a rozhodne, co s ním bude dál."

„Rozumím."

„Nabídněte mu cokoli, co uznáte za vhodné. Svobodu, peníze..."

„Rada je skutečně ochotná ho propustit, pokud mi řekne, co potřebujeme?" chtěl jsem se ujistit.

„No tak, veliteli," usmál se na mě Palla otcovsky a pokračoval jako by mi vysvětloval násobilku. „Ať už to dopadne jakkoli, copak si myslíte, že ho čeká něco jiného než smrt?"

Guvernérova slova mě zasáhla jako rána do břicha. Asi jsem to měl čekat. Vždyť Shira byl ten, kdo bez slitování zabil desítky našich agentů i vojenských velitelů. A další padli jeho rukou na bojišti.

Takže ho čekala smrt.

Přesto...

Byl jsem opravdu tak naivní a myslel si, že by mu Rada udělila milost, pokud by spolupracoval?

Podíval jsem se na Mayu. Naše pohledy se střetly. Její pobledlá tvář mi dala najevo, že ani ona tuhle zprávu nevzala s klidným vědomím.

„Tak a teď už bych konečně rád poznal toho nebezpečného zabijáka," přerušil moje myšlenky guvernér svým nadšeným hlasem.

„Půjdeme?" obrátil se na mě.

Ten falešný úsměv zpět na jeho tváři.