„Je teď naprosto klíčové, abyste vězně přinutil ke spolupráci," vysvětlovala mi radní do telefonu, zatímco jsem autem mířil do svého bytu. „Nemůžeme vás nechat, abyste ztrácel čas pronásledováním odpadlíků. Teď jste nejpotřebnější tady."

Ne, nerozuměl jsem tomu. Rada by se konečně měla rozhodnout, co chce. Odvolali mě z boje. Opustil jsem svoje muže a zanechal je ve válečné zóně. A uprostřed noci vyrazit zpátky.

„Shira je náš trumf a my ho musíme využít," pokračovala žena v telefonu a já přemýšlel, kde jsem ten hlas už slyšel. Patrně na zasedání Rady. „A k tomu je potřeba vašich znalostí. Nikdo jiný s ním nic nesvede."

Nikdo jiný s ním nic nesvede. Zajímavé.

Ještě dlouho po tom, co zavěsila, jsem si v duchu opakoval celý ten rozhovor a přemýšlel, co mi na něm uniklo.

Navzdory pozdní hodině jsem zavolal Maye, abych zjistil, co se to ve vězení děje. Zvedla to, i když bylo po půlnoci, potěšená, že mě zase slyší.

„Shira se chová slušně, přesně jak slíbil," ujistila mě. „Je úplně vyměněný. Dokonce mě požádal o nějaké knihy, a když jsem s ním dnes mluvila..."

Ještě notnou chvíli na něj pěla samou chválu, až mi to přišlo podezřelé. Nicméně jsem byl rád, že za mojí nepřítomnosti nedošlo k žádnému incidentu.

„Rada mě posílá zpátky," přerušil jsem její chvalozpěv a převyprávěl jí celý dnešní rozhovor.

Maya chvíli mlčela a pak zamyšleně řekla: „Možná to nesouvisí, ale před pár dny přišel za Shirou někdo od guvernéra Pally."

Guvernéra Pallu jsem znal. Stál v čele prozatímní vlády a patřil k nejvlivnějším členům Rady. Očekávalo se, že to on se po skončení války stane vůdcem nové republiky. On nebo někdo z vojenských představitelů jako byl generál Feranden nebo velitel Riisen.

„Proč ten se do toho míchá? Nevíš, o čem mluvili?"

„Netuším, ale ten chlápek tam dlouho nepobyl. A když odcházel, celý se třásl."

Z neznámého důvodu mě ta slova potěšila.

„Ptala ses na něj Shiry?"

„Nebyla k tomu příležitost, třeba něco řekne tobě."

Ještě chvíli jsem s Mayou mluvil, ale ani rozhovor s ní mi celou tu podivnou záležitost neobjasnil. Vypadalo to, jako kdyby mě Rada povolala zpátky, protože si myslí, že pouze já s vězněm něco svedu.

Nesdílel jsem s nimi jejich nadšení. Shira se mnou mluvil, to ano. Měl jsem však pocit, že více než moje přesvědčovací metody s tím souvisí ten polibek v umývárnách.

*

Druhý den ráno jsem po čtyřech týdnech znovu vstoupil do Shirovy cely. Vězeň seděl na posteli, zády opřený o zeď a četl jsi.

Hned na první pohled na něm byla znát ta změna. Měl na sobě čisté oblečení, černé vlasy umyté a sčesané dozadu. Výraz jeho obličeje se zdál klidný a trochu znuděný.

Když si mě všiml, viditelně ožil.

„Už jsem myslel, že jsi na mě zanevřel," řekl a odložil knihu.

„Chyběl jsem ti?" pousmál jsem se a přitáhl si židli naproti němu.

„Byla tu nuda, naštěstí mě občas navštívila ta tvoje kamarádka."

„Starala se o tebe dobře?"

„Nestěžuju si. Je milá."

„Milá?"

„Nemusíš žárlit. Tebe mám radši."

„To doufám, nechceš mi přece zlomit srdce."

Ani nevím, proč jsem přistoupil na Shirovu hru, ale jeho dnešní flirtování mě vůbec nevyvedlo z míry. Vlastně to byla docela zábava. Po týdnech strávených v západní Kashimě to představovalo příjemnou změnu.

Po všech těch dlouhých dnech a nocích v ruinách zuboženého města, nekonečných přestřelkách s císařskými uprchlíky a celou tou nepochopitelnou situací v Radě, byla Shirova společnost vlastně celkem fajn.

„Řekneš mi, kde jsi byl? Maya nechtěla nic povědět. Nebo je to státní tajemství?"

„Skoro," odpověděl jsem tajuplně.

Vlastně nebyl důvod proč to před ním tajit, ale já neměl náladu vypravovat mu o pekle zvaném západní Kashima.

„No a musíš zpátky nebo tu se mnou zůstaneš?"

Překvapilo mě, jak hovorný dneska byl. Povídal si se mnou jako se starým známým. Jako bychom byli kamarádi. Co mohlo způsobit tu změnu?

„Proč tak najednou stojíš o moji společnost?"

„Lepší ty než nějaký panák v obleku," řekl pohrdavě Shira a já zbystřil.

Je možné, že mluvil o tom muži od guvernéra, o kterém mi včera říkala Maya?

„Co po tobě chtěl?" zeptal jsem se opatrně.

„Koktal něco o nějaké dohodě."

Tázavě jsem se na vězně podíval.

„Chtěl, abych pro něj udělal nějakou práci. Nerozuměl jsem tomu a on to nestihl vysvětlit."

„Proč?"

„Naznačil jsem, že by mohl přijít k úhoně, a on zmizel, jak nejrychleji to šlo," zasmál se Shira.

Dokázal jsem si to celé živě představit.

„Myslel jsem, že můj výslech vedeš ty. Tak proč ho sem poslali?"

To kdybych věděl. Možná právě ten nepodařený rozhovor přesvědčil Radu, že jsem jediný, kdo s vězněm dokáže pohnout.

„Už se to nebude opakovat," ujistil jsem ho.

Shira se usmál jako kdyby ho ta informace potěšila. Nedokázal jsem odhadnout, jestli je ta radost upřímná nebo to je pouze další hra. Proč by mu mělo záležet na tom, jestli jeho výslech povedu já? Možná mi opravdu věří.

„Teď už mi řekneš, jak to vypadá v západní Kashimě?" překvapil mě Shira otázkou.

„Když víš, jsem byl tam, proč ses předtím ptal?" zeptal jsem se, abych zakryl překvapení.

Kdo mu to řekl? Že by Maya? Ne, tomu jsem nevěřil.

„Nebyl jsem si jistý. Až teď. Napadlo mě to kvůli něčemu, co zmínil ten úředníček a pak taky..."

Vězeň se zničehonic zvedl z postele a přistoupil ke mně. Ztuhl jsem a obezřetně sledoval každý jeho pohyb. V mysli mi bezděky vytanula vzpomínka na ten Shirův polibek, na horké rty a jazyk, který opatrně prozkoumává moje ústa a... Ne, na tohle teď nesmím myslet.

Shira zabořil nos do mých tmavě  hnědých, krátce střižených vlasů, ale než jsem stihl zaprotestovat, odtáhl se.

„Co to...?" nechápal jsem jeho jednání, ale on mě přerušil.

„Ten zápach," vysvětlil, zatímco si sedal zpět na okraj postele. „Pamatuju si na něj."

Zarazil jsem se a hleděl na něj skoro s obdivem. Včera jsem strávil půl hodiny ve sprše a snažil se ze sebe smýt všechny pozůstatky mého pobytu v západní Kashimě. Myslel jsem si, že se mi to podařilo. Očividně ne dostatečně.

„Je to odporné místo," Shira vyslovoval ta slova pomalu, myšlenkami někde daleko. „A ten pach...dostane se všude. A nejde se ho zbavit."

„Kdys tam byl?"

Nevěděl jsem, že Shira tam někdy bojoval po tom, co jsme to místo zničili.

Černovlasý zabiják obrátil hlavu a jeho najednou ledový pohled se mi zabodl do tváře.

„Minulý rok na podzim," odpověděl prázdným hlasem bez emocí. Nebo si minimálně dával hodně záležet, aby se na něm žádné emoce nedaly poznat.

„Byl jsem tam při vašem prvním i druhém náletu."

„To není možné," vyhrkl jsem. „To bys nepřežil."

Nikdo to nepřežil, doplnil jsem v duchu. Nálet na západní Kashimu patřil k těm nejničivějším, které jsme během obléhání města provedli. Potřebovali jsme odříznout nepřátele od elektřiny, zničit jejich továrny a to se nám podařilo do puntíku.

Odboj však neodhadl škody, které náš nálet způsobí, a celá západní oblast byla zničena. Přesto, srdce se mi sevřelo při té vzpomínce, Rada schválila i druhý nálet.

Uspěli jsme. Císařské jednotky v západní Kashimě byly do poslední zlikvidovány. Podle našich informací nálet nikdo nepřežil. A přestože ztráty utrpěly i naše jednotky, odboj to nazval velkým vítězstvím. Já bych to nazval našim největším omylem.

Shira se na mě díval s nečitelným výrazem ve tváři a pak potichu řekl: „Strávili jsme pět dní v podzemních tunelech a čekali, až budeme moci vylézt ven. Když jsme konečně našli bezpečný východ, začali jste s druhým náletem."

Nedokázal jsem na to najít odpověď.

„Při druhém náletu zemřela víc jak polovina mých mužů. A pak jsme museli zase jen čekat. Nejvíc ze všeho si pamatuju na ten odporný kyselý zápach."

Vězeň se odmlčel a chvíli jenom nepřítomně zíral před sebe. Bylo hrozné tohle poslouchat a vědět, že to povstalci způsobili něco tak strašného.

Snažil jsem se z hlavy vypudit rostoucí pocit viny. Chtěl jsem sám sebe přesvědčit, že neexistovalo jiné řešení. Abychom vyhráli válku, museli jsme to udělat. Kdyby měl císař tu možnost, také by neváhal.

„Ty si myslíš, že to byla chyba?" zeptal se mě po chvíli vězeň.

Podíval jsem se na něj, nelíbilo se mi, jak lehce mě dokázal přečíst. Jak jednoduše odhadl, co se mi honí hlavou.

„Byla válka. Udělali jsme, co jsme museli," odpověděl jsem nakonec.

Proč jen nedokážu číst v jeho myšlenkách stejně dobře jako on v těch mých?