Bylo obtížné najít slova po tom všem. Přestože jsme unikli ohromenému davu i Maye se slzami štěstí v očích a osaměli venku v chladné podzimní noci na opuštěné ulici, stejně jsem netušil co říct.

Věděl jsem jen, že se ho potřebuji dotknout, ujistit se, že je to on, že opravdu žije.

Ani Shira nepromluvil. Mlčky mi zvedl bradu a jemně přitiskl svoje ústa na ty moje. Upnul jsem se k tomu polibku jako umírající žízní k prameni vody, prsty propletl s těmi hedvábnými vlasy. Zavřel jsem oči a vnímal pouze jeho blízkost, hebké rty na svých, prsty zlehka přejíždějící po mé šíji.

Sevřel jsem ho pevněji, zajel pod látku košile a dotkl se jeho nahých zad. Cítil jsem, jak mu naskočila husí kůže. Buď za to mohl můj dotek nebo chladný podzimní vzduch.

Náš opatrný polibek se postupně prohluboval, stával se prudší, vášnivější. Přejížděl jsem po jeho kůži, a někde hluboko mi slabounký hlásek našeptával, že něco je jinak, něco je špatně.

Ale moje soustředění každou vteřinou unikalo někam pryč zatlačováno do pozadí přítomností toho muže v mém náručí. Teprve když jsem ruce přemístil na jeho hruď a pod svými prsty jasně ucítil další kaz na hladké kůži, jsem se odtáhl.

Jediným prudkým pohybem jsem mu vyhrnul košili a upřel oči na jeho nahý hrudník matně ozářený neonovým světlem pouliční lampy. Ten pohled zchladil moji počínající touhu lépe než ledová sprcha.

A já pochopil, proč mu trvalo tak dlouho, než se vrátil.

Ztuhl jsem s očima upřenýma na všechny ty jizvy, dech stále zrychlený, ale žaludek stažený děsem. Některé byly okrouhlé, po kulkách, jiné rovné snad po řezu skalpelu.

„Shiro," vydechl jsem v šoku, hlas se mi zlomil. Moji pozornost přitáhla jedna z těch jizev. Zanikala mezi ostatními, relativně malá, po střele, ale tak blízko srdce, že jsem nechápal, jak je možné, že stále dýchá.

Ty děsivé stopy po zraněních mluvily o přetrpěné bolesti, o zdlouhavém zápase o život nejen na bojišti, ale také o jeho nezdolnosti, vytrvalosti a síle. Byly důkazem toho, že prošel ohněm a krví, aby se ke mně mohl vrátit.

A já ho v tu chvíli miloval tak moc, až to zabolelo. Vděčný, že se nevzdal, že to vydržel, a je tady teď se mnou.

Zvedl jsem pohled a zadíval se do jeho nádherných očí.

„Co se tam stalo?" zeptal jsem se potichu, nejistý, zda to vůbec dokážu poslouchat. Ty modrošedé střepy se mi zabodly do tváře, i po tom všem stále jasné a sebejisté.

„Teď na to nechci vzpomínat," stáhl si košili zpátky dolů a sevřel moji ruku. „Teď chci být s tebou."

Cítil jsem se provinile, že já sám vyvázl bez jediného škrábnutí, zatímco on...

Ano, já vyvázl bez zranění, tedy alespoň těch fyzických. Moje šrámy z týdnů a měsíců, kdy jsem si myslel, že je mrtvý, nebyly viditelné. Měl jsem však jistotu, že tyhle rány dokáže Shira snadno vyléčit. Snad budu i já schopen zhojit ty jeho.

V touze po nějakém náznaku normálnosti jsem se zeptal: „Co kdybych tě pozval k sobě na kafe?"

Pobaveně se usmál nad mojí otázkou. I mým uším ta věta zněla absurdně. V našem vztahu nikdy nefigurovaly schůzky a pozvání na kafe. Náš vztah provázelo násilí, krev, boj o přežití a několik ukradených chvil lásky, vášně a něhy.

Přikývl, stiskl mi dlaň, a propletl naše prsty. „Tak jdeme."

*

Díval jsem se na Shiru spícího vedle mě. Moje ruka ležela na přikrývce propletená s tou jeho a já ji za žádných okolností nechtěl pustit. Stále ve mně přetrvával neurčitý strach, že tohle není skutečnost, že se probudím a on tu nebude. Věděl jsem, jak je to hloupé, držet ho jako by se mohl vypařit, ale nešlo to jinak.

V pokoji panovalo měkké příšeří, už se rozednívalo a do východu slunce moc nechybělo. Necítil jsem se unavený, i když jsem skoro nespal. Jak bych mohl usnout po tom, co se téhle noci stalo.

Uvést Shiru do svého bytu jako kteréhokoli jiného hosta byl zvláštní pocit. Cítil jsem nervozitu, připadal si jako puberťák, co si domů poprvé tajně přivedl holku. Nebo v tomhle případě kluka.

S hlavou plnou zmatených myšlenek jsem odešel do kuchyně připravit to slíbené kafe a když jsem se vrátil, Shira tam stál a v rukou držel svoji katanu. Zamyšleně si ji prohlížel, prsty přejížděl po hladkém černém pouzdře.

Zarazil jsem se a beze slova ho sledoval. Vybavilo se mi, jak ve vězení nechtěl bez té zbraně odejít, jak byl nadšený, když ji dostal zpátky, a se zářícíma očima odhalil čepel a několikrát promáchl kolem sebe jako dítě s novou hračkou.

Tentokrát nic z toho neudělal. Vrátil katanu zpátky na polici a nechal ležet.

Otočil se a teprve teď vzal na vědomí moji přítomnost.

„Zase je tvoje," pronesl jsem trochu znepokojen zvláštním výrazem v jeho tváři.

Jen přikývl a přistoupil ke mně.

„Kde máš to kafe?" zeptal se s úsměvem a ten podivný pohled z jeho očí zmizel.

Otočil jsem se na patě, abych se vrátil do kuchyně, ale Shira sevřel moji ruku a stáhl k sobě.

„Nechoď."

Myslel jsem, že mě políbí, ale on si pouze opřel čelo o to moje a prsty mi jemně zajel do vlasů. Objal jsem ho kolem krku, zavřel oči a celou svojí bytostí vnímal jeho blízkost.

Už nikdy ho nenechám odejít.

Pohnul se, rty se krátce dotkl těch mých, než je pomalu přesunul na tvář a zašeptal: „Potřebuju tě, Tairo."

Když to vyslovil, moje tělo hned zareagovalo, a ten neodbytný pocit, který mě nutil se ho neustále dotýkat, zůstat mu na blízku, zesílil.

Přitiskl mě k sobě ještě blíž. „Vím, že je to dlouho, jestli chceš počkat..."

„Ne," přerušil jsem ho a prudce políbil.

Nevěděl jsem jak to vysvětlit, avšak Shirova slova vystihla ty pocity naprosto přesně. Potřeboval jsem ho. Už to nebyla pouhá touha nebo chtíč. Byla to nutnost. Potřeba se ujistit tím nejzákladnějším způsobem, že jsme oba naživu, že jsme spolu, že si po tom všem stále patříme.

To, co poté následovalo, bych nedokázal popsat, ani kdybych snad chtěl. Bylo to intenzivní, ohromující, vášnivé a zároveň něžné.

Jak řekl Shira, bylo to dlouho, co jsme spolu naposledy strávili takto intimní okamžiky a já byl nervózní, dokonce víc než poprvé. A zdálo se, že také on zpočátku trochu váhal, ale pak převládla jeho neochvějná sebejistota a veškeré přetrvávající pochybnosti zmizely.

Nemohl jsem se nabažit jeho zkušených doteků a vášnivých polibků, nemohl jsem se nabažit jeho; těch hebkých rtů na mých, hříšných prstů prozkoumávajících každou část mého těla, těch šeptaných slov touhy, a hlavně jeho divokého nezkrotného temperamentu, který jsem na něm tak miloval.

Když to skončilo, třásl jsem se a v očích cítil slzy.

Tohle se mnou dokázal udělat pouze on; úplně mě odzbrojit, strhat všechny moje zábrany, až nezbylo nic než chvějící se tělo v jeho náručí. O to silněji jsem to vnímal teď se všemi těmi zjitřenými pocity, které ve mě vyvolal jeho návrat.

Rád bych si myslel, že to bylo vzájemné, protože i Shira se třásl a dlouho mě nedokázal pustit. Držel jsem ho pevně, naše těla stále propletená, dlouhé černé vlasy mě lechtaly na tváři, jeho rty jen milimetry od mých, jeho a můj zrychlený dech, který se pomalu uklidňoval.

„Cos to se mnou provedl, Tairo," zašeptal skoro neslyšně, čelem se mi opřel o rameno.

Musel jsem mlčet, protože kdybych promluvil, řekl bych mu všechno.

Jak moc pro mě znamená, jak strašně mi chyběl. Jakou jsem cítil obrovskou vinu a výčitky. Jak jsem se budil vyděšený a zpocený z nočních můr, kde jsem ho stokrát viděl umírat. Jak jsem brečel a nemohl přestat, protože jsem ztrácel i poslední naději. Jak moc ho miluji a jak strašně mě to děsí.

Neřekl jsem nic. A než se noc přehoupla do své druhé poloviny, zapomněl jsem úplně na všechno. Snad kromě Shirova jména, které se mi jako jediné opakovaně dralo z úst.

Černovlasý muž sebou ve spánku trhl a přerušil tak moje myšlenky. Jeho dlaň stiskla tu moji tak pevně, až to zabolelo, tělo se mu napjalo. Vykřikl něco nezřetelného. Přitáhl jsem ho k sobě blíž a potichu šeptal první slova, která mi přišla na jazyk.

Zdálo se, že ani jednomu z nás se zlé sny nevyhnuly. Netušil jsem, o čem jsou jeho noční můry. Řekl mi jen velmi málo. Musel jsem si ten příběh poskládat z několika vět, domýšlet si to, co zamlčel, číst mezi řádky.

Nesvěřil mi nic o tom posledním boji, ranách, krvi, řekl jen, že se dokázal probít ven. Nemluvil o bolesti a zraněních, zmínil pouze to, že ho střelili. Pochopil jsem, že během útoku odboje už na základně nebyl, z posledních sil se ukryl a pak zkolaboval. Mnoho dní byl mimo sebe, nevěděl, co se s ním dělo, bojoval o život. Ani on sám si z té doby moc nepamatoval nebo pamatovat nechtěl.

Co se stalo dál, jsem jenom odhadoval. Někdo ho našel a pomohl mu, museli sehnat doktora. Kde byl následující měsíce, jsem se nedozvěděl. Z jeho slov se dalo poznat jen to, že je nestrávil v Kashimě.

Podle těchto vodítek jsem si domyslel, že ho pravděpodobně objevili někteří z přívrženců císaře, kteří po vítězství odboje prchali pryč z města. Mohli mu pomoci právě proto, že v něm poznali proslulého zabijáka a císařovu pravou ruku.

Třeba se to stalo jinak, Shira mi to povědět nechtěl. Možná to byl někdo, po kom odboj stále pátrá, a on se bál prozradit ty, co mu zachránili život, povstaleckému generálovi.

Respektoval jsem to a nenutil ho o tom mluvit. Částečně také proto, že jsem se bál toho, co bych slyšel. I z toho malá, co řekl, jsem pochopil, že si prošel peklem. Přežil to, co by většina nezvládla.

On to dokázal. Protože byl silný, protože měl železnou vůli, protože se ke mně chtěl vrátit.

Ale ať už si z toho posledního boje odnesl jakékoli šrámy, ty viditelné a možná i některé na první pohled nezřetelné, věřil jsem, že čas všechny rány zhojí. A my čas máme. Tentokrát ho máme.

Shira už spal klidně, přetočil se na bok, neposlušné vlasy mu spadly do tváře. Dokázal bych takhle strávit věčnost. Jenom se na něj dívat, sledovat jak pravidelně oddechuje, pozorovat jeho obličej. Neodolal jsem a natáhl ruku, abych jemně shrnul stranou jeden z těch černých pramenů.

„Tairo," zamumlal moje jméno, ale nevzbudil se.

Pohlédl jsem na jeho zjizvený hrudník pravidelně se zdvíhající v rytmu jeho dechu.

Vybavila se mi chvíle, kdy jsme se vzájemně zbavovali svršků. Jak váhal a nechtěl přede mnou ty jizvy podruhé ukazovat. Když jsem z něj konečně dostal košili a své rty přitiskl k jeho hrudi, celý ztuhl a odtáhl se.

Nebylo to poprvé, co jsem si všiml, že je mu nepříjemné, když jakkoli poukazuji na stopy po jeho zraněních. I ta otázka kdysi dávno na sotva znatelnou jizvičku nad pravým obočím ho zaskočila.

Nevěřil jsem, že je to z marnivosti, i když některé z těch nových jizev vypadaly děsivě. Mohl bych ho ujistit, že mě přijde stejně dokonalý jako předtím, a nebyla by to nic než čistá pravda, ale já tušil, že důvod jeho nejistoty je jinde.

„Proč se za ně stydíš?" zeptal jsem se šeptem a prsty se znovu dotkl jedné z těch největších jizev.

Ucítil jsem, jak se napjal, jako bych zavadil o otevřenou ránu, a já napůl očekával, že mě odstrčí. Neudělal to, jen se zprudka nadechl.

Zavřel oči a promluvil téměř neslyšně: „Každá jizva je připomínka mojí chyby. Mojí slabosti."

Řekl tu větu, jako by ji četl z knihy. Jako by mu to někdo vtloukal do hlavy. A já v životě neslyšel větší pitomost. Jak může takhle uvažovat?

Ale potom jsem si vzpomněl na tu jizvu nad okem. Tu od jeho otce. Tu, která mu připomíná, že nebyl dost rychlý. Copak si vážně myslí, že něco takového mluví o jeho slabosti?

„Blbost," řekl jsem potichu ale důrazně. Otevřel oči a překvapeně na mě pohlédl. „Jestli něco, tak je to připomínka tvojí odvahy a síly. Je to důkaz toho, že jsi přežil, že ti pořád tluče srdce."

Pohnul koutkem úst a sotva znatelně se usmál. „Takhle mě to ale neučili."

Nelítostně jsem ho přitlačil zády na postel a znovu přitiskl svoje rty na jeho hrudník. Ústy a jazykem jsem pomalu a pečlivě přejížděl po každé jednotlivé z těch jizev a on se chvěl pod mým dotekem, ale nechal mě.

Oknem do pokoje pronikl první paprsek ranního slunce a dopadl na Shirovu spící tvář.

Svítalo.

Tam, kde nás ta krvavá noc před mnoha týdny rozdělila, nás ta právě končící zase přivedla k sobě.

*

Bylo pořád strašně brzo, ale mě už opět blikal displej mobilu tichým vyzváněním. Už desátý zmeškaný hovor. Naše noc skočila a já společně s novým dnem musel čelit realitě okolního světa.

Sáhl jsem na podlahu pro svoje kalhoty a potichu se oblékl. S pohledem na stále spícího Shiru jsem sebral telefon a vykradl se z ložnice, abych ho nevzbudil.

„Mayo?" zavolal jsem jí zpátky z kuchyně a napadlo mě, že bych mohl konečně udělat to kafe. S telefonem v ruce jsem nemotorně natočil vodu do konvice a dal ji vařit.

„Máš problém," ozvalo se místo pozdravu, ale navzdory dramatickému úvodu byl tón jejího hlasu pobavený.

Tušil jsem, co se děje. Ty zmeškané hovory od Radních, Hanarové a dokonce z několika neznámých čísel mi ledacos napověděly.

„Jak moc je to špatné?"

„Neviděl jsi dneska ráno zprávy na síti?" Než jsem stihl odpovědět, pokračovala. „Jasně, že ne, co je to za blbou otázku, musel jsi mít jiné povinnosti," ušklíbla se vesele.

Z jejího hlasu přímo čišelo nadšení a dobrá nálada. I ona byla šťastná. Vůbec mě nepustila ke slovu a mluvila dál.

„A Shira? Co říkal? Kde je? Předpokládám, že u tebe v posteli."

V duchu jsem se usmál, Maya měla vždycky dobrý odhad.

„Tak co, vyhodí mě konečně z Rady?" zeptal jsem se, zatímco jsem připravoval hrnky a přemýšlel, jestli tu mám něco k jídlu. Zalil jsem vroucí vodou kávu a jeden z šálků si přivlastnil.

„Asi z tebe nebudou nadšený," připustila Maya, „ale vlastně je to docela symbolické zakončení války, ne?" rozesmála se. „Generál odboje Taira Imara a bývalý císařův zabiják Shira. Spolu."

Stiskl jsem víčka k sobě a zakřenil se nad tou příšerností. O to horší, že tohle neznělo jako něco z Mayiny hlavy. Znělo to jako titulek některé z těch zpráv, které jsem naštěstí neviděl.

Ještě něco říkala, nevnímal jsem jí. Ve dveřích se objevil Shira.

Pohled na něj dokonale odvedl moji pozornost. Měl na sobě džíny, seděly mu nízko na bocích a obepínaly takovým způsobem, že jsem jen s obtížemi potlačil jiskru vzrušení.

Košili neměl, tentokrát svoje jizvy neschovával a to mě utvrdilo v tom, že moje promluva v noci zafungovala.

„Musím jít," ukončil jsem hovor a odložil telefon.

Černovlasý muž přistoupil blíž, sebral z mých prstů šálek a napil se. Zašklebil se nad hořkou chutí a mě napadlo, že vůbec nevím, jakou kávu pije. Jestli ji vůbec pije, jestli ji jako já má rád černou a bez cukru, nebo možná oslazenou a s mlékem. Přál jsem si to zjistit. Přál jsem si o něm zjistit všechno.

„Máš kvůli mně problémy?" zeptal se a vrátil mi hrnek.

„Ten tvůj okázalý návrat přitáhl pozornost."

Pokýval hlavou. Nebyl hloupý, musel předpokládat, že se něco takového stane. Přesto ze svého návratu udělal nepřehlédnutelnou show. Nesedělo mi to k němu.

Ale důležité bylo, že se vrátil. Vůbec nezáleželo na tom, jak se to stalo. I kdyby si to nakráčel přímo do paláce na zasedání a přivlastnil si mě před očima všech Radních.

Povzdechl si a s provinilým úsměvem pronesl:

„Chtěl jsem počkat, až budeš sám, ale...," vrhl na mě podivný pohled, „už jsem se nedokázal dívat, jak flirtuješ s tou barmankou."

„Já s ní neflir...," zarazil jsem se a ústa se mi sama roztáhla do potěšeného úsměvu. „Počkej, tys žárlil?"

Mrskl po mě tím smrtícím pohledem chladnokrevného zabijáka, který mi, jak doufal, zavře pusu.

Zavřel mi ji, i když jsem se nemohl přestat uculovat. Bylo něco nepředstavitelného, že on vždy sebejistý a nad věcí cítil něco tak přízemního jako žárlivost. Nemělo by mě to těšit, ale nemohl jsem si pomoct.

Díval se na mě zpoza přivřených víček, obličej zamračený, rty stažené. Znal jsem ten výraz. Vždycky se tak tvářil, když jsem ho donutil říct něco, co nechtěl.

Přistoupil jsem k němu blíž, prstem jemně přejel po jeho klíční kosti.

„Shiro, nikdo jiný nebyl. Nemohl bych."

Pokrčil rameny. „Myslel sis, že jsem mrtvý."

„Myslel, ale dostat tě z hlavy jsem nedokázal."

Oči mu roztály a nádherně se usmál. Palcem se dotkl mého spodního rtu.

„Snažil jsem se poslat zprávu, ale nešlo to. Nevěděl jsem ani, že mě ta vaše Rada omilostnila. Až teprve když jsem se vrátil do města."

Jeho dlaně mi sjely na ramena. „Taky jsem slyšel o tvém povýšení," pousmál se. „Generál Taira Imara."

Lehce jsem se začervenal. „Ničím jsem si to nezasloužil. Vítězství odboje byla hlavně tvoje zásluha."

„Mě na odboji nesejde, Tairo, nebýt tebe zemřel bych v boji za císaře. Ta generálská uniforma ti právem náleží."

I kdyby to tak bylo, za svůj čin měl získat mnohem víc než jen opatrnou milost. Věděl jsem, že to nedělal pro odboj, ale bez něj bychom neunikli, povstalci by nezvítězili, císař by žil. Válka se mohla táhnout ještě dlouhé měsíce s nejistým koncem.

„Stejně by sis zasloužil slávu a pocty."

„K čemu?" zasmál se a chytil mě kolem pasu. „Já svoji odměnu přece získal."

*

Ležel na posteli a četl si jednu z mých knih. V očích soustředěný výraz, zuby si lehce kousal spodní ret, tmavé vlasy mu padaly do tváře.

Stál jsem ve dveřích už několik minut a mlčky ho pozoroval. Nevím, jak dlouho mi bude trvat, než si zvyknu na to, že je tady. Že se vrátil a je se mnou. Malá část mojí mysli tomu stále odmítala uvěřit.

Zavřel knihu a zvedl hlavu. Musel o mně vědět celou dobu. Aniž bych přerušil ticho, přistoupil jsem blíž a shlédl na něj. Zblízka jsem studoval jeho tvář a pak opatrně shrnul jeden z těch neposlušných pramenů stranou. Modrošedé oči se vpily do těch mých jen o několik odstínů světlejších.

„Miluju tě, Shiro."

Přestože jsem věděl, že on ta slova považuje za nepodstatná a triviální, chtěl jsem mu je alespoň jednou povědět.

Neřekl nic, jen se pousmál. To vyznání mi neopětoval. Patrně cítil, že je zbytečné ve světle všeho, co pro mě udělal. Vždy za něj hlasitěji mluvily činy. Chápal jsem to, rozuměl mu. Nepotřeboval jsem to od něj slyšet, byl jsem si jeho city ke mně jistý. Dokonce tak jistý, že mi to nedalo, abych ho nepopíchl.

„Vážně? Nic mi neřekneš?" prohodil jsem s veselým úšklebkem a odhodlaný ho vyprovokovat ještě víc pronesl dramaticky. „Žádné: Tairo, taky tě miluju a bude tě milovat dokud..."

Svalil mě na postel a polibkem umlčel moje šaškování. Když se odtáhl, s lehkým úsměvem ale očima smrtelně vážnýma doplnil:

„Dokud mi bude tlouct srdce."

Konec

Tak jsme na konci. Mockrát děkuji vám, kdo jste došli až sem a příběh si přečetli. Snad se vám líbil. Budu ráda za každý hlas nebo komentář a pokud budete mít chuť, napište mi váš názor, postřeh, kritiku nebo jakýkoli dotaz.