Prvních pár dní jsem si stále uchoval naději, snažil se pátrat a přemýšlet, kam by Shira šel, kdyby se odtamtud dostal živý. Dávalo přece smysl, že by si to nenakráčel zpátky na základnu odboje. Jenomže nikde po něm nebyla ani stopa. A jak dny ubíhaly, pochopil jsem, že se honím za přeludy.

Uběhl týden.

Rada po mé a Mayině výpovědi Shiru omilostnila. Přiznala mu "podíl na konečném vítězství odboje", ale nic víc nezveřejnila. O jeho skutečných zásluhách věděl jen málokdo. Nejdřív mě to štvalo, pak jsem rezignoval.

Uběhl další týden.

Shirova katana ležela na polici v mém bytě. Cítil jsem, že by bylo správné, aby tak cenná věc zůstala v jeho rodině.

Využil jsem svého přístupu do centrálního počítače a podle těch pár informací, co mi dal Shira o svých rodičích, pátral po nějakých příbuzných. Ovšem jediné, co jsem po hodinách hledání a porušení mnoha bezpečnostních opatření našel, byla třicet let stará fotografie jeho matky na císařském rozsudku smrti. Že je to ona jsem poznal okamžitě. Ta podoba byla nepopiratelná.

Hleděl jsem na její podobiznu v notebooku a viděl Shirovy rysy obličeje, křivku úst, barvu očí. Po chvíli mi po tvářích stékaly slzy.

Ubíhaly další a další dny, týdny, měsíce.

Po nějaké době už jsem to přestal sledovat. Nedokázal jsem se pořádně soustředit, myšlenkami byl mimo, špatně spal, skoro nejedl.

Pořád jsem si v hlavě přehrával, co jsem měl udělat jinak, jestli by se něco změnilo kdyby...

Kdyby co? Všichni kolem byli přesvědčeni, že to dopadlo na výbornou. Přežil jsem, Maya také. Válka skončila, povstalci vyhráli. Já byl Radní a generál. O nic z toho jsem nestál, ale nedalo se z toho vyvlíknout, ať už jsem to sabotoval sebevíc.

Seděl jsem ve svém bytě a unaveně zíral do zdi. V noci jsem zase nespal a cítil se mizerně. Když se ozvalo zaklepání na dveře, nepohnul jsem se. Neměl jsem náladu na společnost. Jenomže návštěvník za dveřmi byl neodbytný. Klepání se změnilo v bušení. Když se ozval i hlas, poznal jsem, že je to Maya. A té, jak jsem dobře věděl, se nedalo jednoduše zbavit.

S povzdechem jsem šel otevřít.

„Jdeš mi zase vynadat?" prohodil jsem na úvod, než mladá lékařka stihla říci jediné slovo. Mlčky se protáhla kolem a pozvala se dovnitř.

„Mělo by to smysl?" přejela mě káravým pohledem jako neposlušné dítě.

Zabouchl jsem za ní dveře a uvedl ji do obýváku. „Dáš si něco k pití?"

„Nehraj si na pozorného hostitele," odmítla a zkoumavě se mi zadívala do tváře. „Vypadáš jako bys týden nespal. Co je to s tebou, dneska jsi zase chyběl na jednání Rady."

„Nic," odsekl jsem. „Jenom mě nebaví hodiny poslouchat, jak se dohadujete o zasedacím pořádku."

„Marat tam na tebe nasazoval, jestli se neukážeš ani příště, jenom mu nahraješ do karet."

Ano, světlovlasý kapitán mě v lásce neměl a využíval každé příležitosti, aby na mě naházel špínu. Je pravda, že jsem mu to dost usnadňoval.

„Něco zajímavého?"

„Hm...," zamyslela se. „Slovo "nedisciplinovaný" padlo minimálně pětkrát, pak "nespolehlivý, arogantní, samolibý", co dál? "Nebere vážně svoje povinnosti", "ostuda odboje", jo a pak znovu vytáhl to, jak jsi mu rozbil obličej."

„Takže nic nového."

Podivný výraz v Mayině obličeji mě donutil se zeptat: „Nebo ne?"

Mladá lékařka se ošila a pak neochotně doplnila: „Taky se zmínil o Shirovi."

Vrhl jsem na ni rychlý pohled. Tohle byla novinka.

„Co říkal?"

„Chtěl tě jen zdiskreditovat, Hanarová to hned zarazila."

„Co říkal?" zopakoval jsem ostřeji.

„Naznačoval, že..."

„Co?"

„Naznačoval, že ty a on jste byli... Kašli na to, je to hajzl."

Hleděl jsem na její najednou rudý obličej a zajímalo by mě, jakými nevybíravými slovy milý kapitán naznačoval, že jsme já a Shira byli milenci, když to mladou lékařku uvedlo do takových rozpaků.

Nakonec měl štěstí hlavně Marat, že jsem na tom jednání nebyl. Možná by tentokrát neodešel jen s monoklem.

„Nemysli na to, Erina si ho podá. Neřekla bych, že s tím ještě někdy vyrukuje."

„Nestydím se za to," odsekl jsem.

Samozřejmě se mi nelíbilo, že se to propírá na zasedání Rady, ale rozhodně jsem neměl pocit, že bych musel svůj vztah s Shirou tajit.

Radní v čele s Hanarovou na to měli zcela jiný názor.

„Večer je jedna malá akce kousek odsud," změnila Maya téma a krátce na mě mrkla. „Pojď tam se mnou."

Začínalo mi docházet, jaký je pravý důvod její návštěvy. Nebylo by to poprvé, co se mě snažila vytáhnout ven.

„Nemám zájem."

„Bude tam pár kamarádů ode mne z práce," řekla Maya, která, přestože Radní na plný úvazek, stále pracovala i v nemocnici. „Aspoň bys přišel na jiné myšlenky."

Tahle konverzace mě začínala unavovat. Přemýšlel jsem, jak ji rychle a slušně vyprovodit.

„Takže jestli je to všechno, cos chtěla, tak..."

„Jdi se umýt, převléknout a půjdeš se mnou," řekla tónem, který nestrpěl námitek.

„Nemám zájem, kolikrát to musím opakovat?" vystartoval jsem na ni ostřeji, než jsem zamýšlel.

„No tak, Tairo," natáhla ruku, aby se prsty dotkla mé tváře, ale já ucukl. To gesto mi příliš připomínalo Shiru. „Pojď se mnou, prosím, představím ti pár nezadaných kolegyň. Nebo kdybys chtěl tak i... kolegů."

Probodl jsem ji pohledem. „To jako fakt?"

„Jen jsem si myslela, že ..."

„Co?" vyjel jsem na ní. „Že sex s neznámým chlapem vyřeší moje problémy?"

„Rozhodně ti neuškodí!" přešla Maya do útoku. „Aspoň bys na chvíli vypadl z tohohle bytu. Pracuje tam jeden mladý doktor, je opravdu milý a..."

„Přestaň!" Zblízka jsem jí hleděl do tváře.

Podobný rozhovor jsme spolu už vedli. Maya měla neustálou potřebu mi někoho dohazovat. Asi to myslela dobře, ale já si nedokázal představit být s někým jiným. Pořád pro mě existoval pouze Shira a já nevěděl, jestli ho někdy někdo dokáže nahradit. Zatím mi to připadalo nemyslitelné.

Jenže tohle Maya slyšet nechtěla. Byla to vážně skvělá holka, ale jestli měla nějakou chybu, tak tu její až posedlou touhu strkat nos do cizích věcí a pomáhat všem okolo, ať už o to stáli nebo ne.

„Tairo, měl bys o tom mluvit." Tuhle větu jsem od ní za poslední měsíce slyšel také mnohokrát. „Nemůžeš to v sobě dusit, tak se přes to nikdy nepřeneseš."

Pořád na mě zkoušela ty svoje rádoby terapeutické postupy. Vím, že na škole měla dva semestry psychologie, ale dle mého názoru musela dost přednášek vynechat, protože ty její metody mě pokaždé ještě víc vytočily.

„Nech to plavat, Mayo," v mém hlase jasně zazněl náznak varování.

Nedokázal jsem o tom mluvit. Ani s ní ne. Co jsem jí měl vlastně říkat? Že nemůžu Shiru dostat z hlavy? V noci nespím a mám noční můry?

Ty sny jsou plné krve a smrti a já se budím propocený a se slzami v očích. Ale někdy se mi zdá o tom, jak se vrátil. Objeví se ve dveřích, přitáhne mě k sobě, přejede prsty po mojí tváři. Každý jeho dotek tak reálný. A pak natáhnu ruku, on zmizí a já se probudím. Jsem sám a Shira mrtvý.

Tenhle sen je horší než nejkrvavější noční můra.

Maya se ke mně natáhla a objala kolem krku.

„Nechci, abys strávil další večer sám doma," zašeptala. „Pojď se mnou," pokračovala v přesvědčování, „sedneš si tam, dáš si pár panáků. Aspoň budeš mezi lidmi. Nemusíš se s nikým bavit, když nebudeš chtít."

Mlčel jsem a díval se na tu malou potvoru přede mnou, která uměla tak dobře hrát na city.

„No tak jo," souhlasil jsem nakonec a sledoval, jak se jí obličej rozzářil jako vždycky, když dosáhla svého.

*

Seděl jsem na baru, upíjel svoje první pivo a sledoval hemžení kolem. Ocitl jsem se v klubu kousek od centra, kde se podle Mayiných slov konala taková malá oslava. V praxi to znamenalo asi padesát lidí, světla a dvojice natřásající se v rytmu hudby.

Ve městě se nacházelo jenom pár podniků, které otevřely hned po ukončení bojů. Dávalo smysl, že každé takové místo bude překypovat zákazníky. Lidé se chtěli bavit. Až příliš dlouho seděli doma ve strachu a když konečně mohli bezpečně vyjít ven, přáli si oslavovat.

Já náladu oslavovat neměl.

Svým příchodem jsem vzbudil trochu rozruch, přece jen jsem hrdina odboje a tak dále, ale naštěstí se to omezilo pouze na postranní pohledy, šeptání a ukazování. Maya dodržela svoje slovo, a i když jsem netušil, co komu řekla, nikdo z jejích kamarádek nebo kamarádů mě neotravoval. Asi jsem musel působit jako pěkně namyšlený blb, ale bylo mi to fuk.

„Stačí říct a představím tě," zopakovala Maya, která se zjevila vedle se skleničkou vína v ruce. Patrně, abych si nepřipadal opuštěný, mě každých pět minut chodila kontrolovat.

„Nemusíš mi dělat garde, zvládnu to," odbyl jsem ji. „Běž se zase bavit."

„Pojď si se mnou zatancovat," vyzvala mě.

Vrhl jsem na ní postranní pohled.

„Ne."

Vzdala to a zmizela v davu. Věděl jsem, že ne na dlouho.

„Ještě jedno?" vyrušila mě barmanka a ukázala na moji prázdnou sklenici.

Jen jsem přikývl.

„Já vás znám," ozvala se opět dívka. „Jste generál Imara."

Znovu jsem se na ni zadíval. Tentokrát pečlivěji. Byla pěkná, oblečená v tmavém těsném tílku s výstřihem a ještě těsnějších kožených kalhotách. Světlé vlasy jí lemovaly bezchybný obličej a padaly na ramena, modré oči a velké rudé rty ještě zvýrazněné pečlivým líčením. Opravdu vypadla dobře. Nepochyboval jsem, že dostává velká spropitné.

„Všichni říkají, že jste hrdina," nenechala se odradit mým mlčením. Sledoval jsem, jak mi čepuje do sklenice další pivo. „Ale já si myslím," dodala a postavila přede mně půllitr. „Že jste měli jen štěstí."

„Ano," promluvil jsem nakonec a napil se. „Měli jsme štěstí."

Opravdu jsem neměl chuť se s ní bavit, dívka však mluvila dál.

„Můj bratr pracuje v paláci," říkala zrovna, „někdy dělá zapisovatele na jednáních Rady," pokračovala v monologu, při tom rozlévala alkohol do malých skleniček. „Prý se tam jen dohadujete o nesmyslech, je to pravda?"

Znovu jsem upil. „Těžko říct. Moc tam nechodím."

„Tak i vy si myslíte, že je to nuda," podotkla a otočila se do police za sebou pro láhev tequily.

„Jsem voják, moje práce je střílet po lidech, řečnění mě většinou nudí," odbyl jsem ji a obrátil svoji pozornost zpět ke sklenici s pivem.

Barmanka se na mě zářivě usmála a překryla moji ruku svojí dlaní.

„Za hodinu mi tady končí směna, nezajdeme někam spolu?"

Zvedl jsem pohled. Zaskočila mě, ale nedal jsem to na sobě znát. Než jsem ji však stihl zdvořile odmítnout, cizí ruka sevřela tu její a odtáhla stranou.

„Smůla, zlato, on patří mně."

Ten hlas.

Srdce se mi rozbušilo, tep zrychlil.

Prudce jsem se otočil.

Stál za mnou. Modrošedé oči se vpíjely do mých, na tváři pobavený úsměv.

Nedokázal jsem ze sebe vypravit jediné slovo. Nemohl jsem se pohnout, nemohl nic, jen na něj nevěřícně zírat.

Tohle není skutečnost. Je to další sen.

Jak by se tady mohl zničehonic objevit po tak dlouhé době? Nedávalo to žádný smysl.

Přesto to byl on.

Vypadal úplně jinak než v mých vzpomínkách. Nepůsobil jako chladnokrevný zabiják, proslulý císařský bojovník nebo zajatec odboje. Teď to byl obyčejný kluk v džínech a bílé košili s rukávy ležérně vyhrnutými k loktům a černými prameny vlasů neposlušně padajícími do jeho obličeje.

Oči mu zářily a měl je jenom pro mě, potěšený z našeho setkání. A já...já nemohl dýchat obrovskou radostí, která mi vháněla slzy do očí. Chtěl jsem se ho dotknout, strašně moc. Ale bál jsem se. Co když je to jen přízrak ze snu a zmizí?

Nečekal, až se vzpamatuji. Sevřel mě kolem pasu a stále neschopného slova stáhl k sobě do náruče. Před udivenými zraky desítek lidí mě políbil a zašeptal:

„Promiň, jdu pozdě."

***

Tak nakonec je z toho přeslazený happyend. Snad nejste zklamaní:)