Uběhlo jen dvanáct hodin od té doby, co jsme se s Shirou rozdělili. Dvanáct hodin, které změnily úplně všechno.

Dobyli jsme velkého vítězství, císař byl mrtev a zbytky jeho vojáků rozprášeny.

Odboj zvítězil. Válka skončila. Sláva, hurá.

Hotel byl poškozený nejvíce z okolních budov. Možná kromě skladu se zbraněmi, který císařští vojáci poté, co zjistili, že se neudrží, raději sami vyhodili do vzduchu.

Byl jsem zpátky v tom stejném apartmá a otupěle procházel sutinami. Všude se povalovala mrtvá těla, všichni bez výjimky v rudé císařské uniformě. 

Část pokoje se zřítila při našem vzdušném úderu a kusy kovových překladů pohřbili sedačku i konferenční stolek. Na podlaze mezi kusy omítky jsem spatřil zakutálený bílý šálek na čaj, který překvapivě zůstal v jednom kuse.

Podlahu po mé pravé ruce pokrývala veliká rudá skvrna. Právě tam povstalci našli panovníka. S prostřelenou hlavou. Hned, jak mi to řekli, jsem věděl, čí to byla práce.

Císaře nezabil nikdo z povstaleckých vojáků, takže to musel udělat Shira. Zastřelil ho, když zjistil, že se už déle neudrží? Já bych to tak udělal. A pak bych se pokusil utéct.

Podle množství těl všude kolem se zdálo, že se tady strhla dosti krvavá přestřelka, jejímž výsledkem byla kulka v císařově hlavě a mnoho mrtvých.

Kudy by pak Shira prchal? Hotel se musel hemžit vojáky. Zkusil by to přes střechu? Obešel jsem trosky a přistoupil k zadnímu schodišti. Stoupal jsem nahoru, každý můj krok provázelo skřípání střepů pod mými podrážkami.

Vkročil jsem na rovnou střechu hotelu.

I tady byly patrné následky leteckého útoku. Kusy betonových panelů se povalovaly kolem, opatrně jsem je překračoval, jeden kus drátu trčící nahoru mi málem probodl nohu. Část střechy se zřítila, nevěděl jsem, jak moc je to tady stabilní, raději jsem pokračoval opatrně.

Žádná další těla jsem tady nespatřil. Znovu jsem se rozhlédl kolem a pak se podíval přes okraj dolů na ulici. Hemžilo se to tam našimi vojáky, prohledávali okolí a pátrali po uprchlících. Spatřil jsem Mayu, která na schodech protějšího domu ošetřovala ruku zraněnému povstalci.

V tu chvíli jsem si v zřícené hromadě sutin vedle hotelu něčeho všiml. Srdce se mi skoro zastavilo, když jsem pohlédl na tu černou věc. Na takovou dálku jsem si sice nebyl úplně jistý, ale...

Na nic jsem nečekal, rozběhl se zpátky dovnitř zničeného apartmá, ze kterého jsem vyrazil nejkratší cestou z budovy. Na schodech jsem se vyhýbal několika vojákům, kteří se za mnou ohlíželi. Rozrazil jsem dveře ven a rozhlédl se po ulici.

Doběhl jsem k obrovské hromadě sutin, kterou jsem spatřil ze střechy hotelu, a drápal se nahoru po betonových blocích, ze kterých trčely tlusté kovové vzpěry. Jeden z nich se pod mojí nohou sesunul a málem mě zavalil.

„Pozor!" zaslechl jsem hlas jednoho z vojáků, kteří stáli kolem a všimli si mého počínání. „Generále Imaro, není to stabilní, běžte odtamtud."

K prvnímu hlasu se přidávaly další.

Nezajímalo mě to.

Šplhal jsem dál. Párkrát mi zůstala vězet noha mezi troskami, jednou se mi sesunul obrovský kus betonu na ruku. Nevnímal jsem nic a lezl pořád nahoru, dokud jsem se nedostal až k místu, které jsem zahlédl ze střechy.

Tam pod sutinami ležel Shirův černý kabát.

*

Opíral jsem se o zeď domu a prohlížel si krvácející ruce plné špíny a prachu. Maya stála naproti mě a něco zvýšeným hlasem vykládala. Nedokázal jsem se přinutit, abych ji vnímal. Prsty jsem křečovitě svíral kožený kabát a přemýšlel, co se stalo. 

Znovu jsem pohlédl na poraněné ruce, rozedřené od toho, jak jsem se snažil odhrabat kusy sutě a betonu. Samozřejmě to nešlo, a jestli se někde pod tou hromadou ukrývalo Shirovo tělo, byl by problém ho objevit i za pomoci těžké mechanizace.

Věděl jsem to, přesto mě odtamtud museli odtáhnout.

„Tairo, posloucháš mě?"

Trhl jsem sebou a pohlédl na Mayu. „Říkala jsi něco?"

„Ano, posledních pět minut," vypálila podrážděně s nádechem hysterie, oči rudé, tváře mokré od slz. „Ukaž, vyčistím ti ty rány."

„To je dobrý," zavrtěl jsem hlavou a znovu pohlédl na svoje rozedrané ruce, pravý ukazovák byl podivně zkroucený.

„Máš zlomený prst," řekla vyčítavě a opatrně se ho dotkla. Asi to mělo bolet, necítil jsem nic.

„Generále Imaro!" vyrušil nás hlas jednoho z vojáků. „Něco jsme našli."

Srdce mi začalo tlouct tak rychle, že jsem se bál, aby mi nevyskočilo z hrudi. Objevili Shirovo tělo? Ale mladý povstalec držel v ruce pouze malý předmět.

„Co je to?" obrátila se ke mně Maya a pohlédla na věc, kterou mi voják podal.

Rozbitý mobil.

„To je Shirův telefon," řekla pomalu.

Jen jsem přikývl a obrátil se zpět na mladíka. „Našli jste ještě něco?"

„Ne, generále. Odstranili jsme, co se dalo. Jsou tam těžké betonové překlady, se kterými nehneme. Ale cokoli by bylo pod nimi, by stejně...," tu větu nedořekl. Místo toho rychle pokračoval. „Jestli chcete, můžeme povolat těžkou techniku a zkusit..."

„Ne," přerušil jsem ho. „Nechte toho."

„Jak si přejete," voják mi zasalutoval a odporoučel se.

Maya se na mě zadívala s podivným výrazem v očích. „Čekala bych, že to budeš chtít rozebrat do posledního kamene."

„K čemu? Abych měl jistotu, že nežije?"

Nesouhlasně na mě hleděla. „Jenom v sobě živíš falešné naděje."

Byla smutná, ale také odhodlaná, smířená s jeho smrtí. „Jak dlouho chceš doufat a čekat, že se Shira vrátí?"

Mlčel jsem. Nemohl jsem jí říct, že na něj nikdy čekat nepřestanu.