„Tairo..."

Nádherné modrošedé oči se vpíjely do těch mých, havraní prameny lemovaly ostře řezané rysy obličeje, které rušila pouze drobná jizva nad pravým obočím.

Nacházel jsem se někde na pomezí bdění a spánku, k smrti vyčerpaný, přesto neschopný překročit tu hranici a upadnout do milosrdné náruče zapomnění. Místo toho se mi v hlavě míhaly obrazy a vzpomínky.

Shira sedící v poutech na podlaze temné cely. Shirův ocelový pohled určený pro jeho nepřátelé, i jeho nádherný úsměv určený pouze pro mě. Shirovy ruce, zhrublé od boje s mečem, zlehka se dotýkající mé tváře. Shirův hluboký hlas, když poprvé vyslovil moje jméno, které pak z jeho úst zaznělo ještě tolikrát. S obavou, s láskou, s vášní, někdy s hněvem...a mě by teď stačilo, kdybych ho zaslechl třeba jen jednou jedinkrát.

Do očí se mi znovu vkrádaly slzy a já pátral v paměti po jiných vzpomínkách. Všechny ve mně však vzbuzovaly nostalgii a smutek. O kolik by byl můj život teď snesitelnější, kdybych do té cely nikdy nevstoupil. 

Trochu jsem se sebral a tupě zíral před sebe do temnoty. Oči mě bolely, hrdlo jsem měl vyprahlé, končetiny ztuhlé. Zakručelo mi v břiše. Kapitán Marat mi neposkytl ani vodu a suchý chleba. Ale s tím se dalo počítat. Nic neodradí vašeho věznitele od toho zajistit vám jídlo víc, než když mu dáte pěstí do obličeje.

Tak jsem zůstal o hladu a vzhledem k tomu, že místnost byla naprosto holá, se očekávalo, že spát budu na zaprášené betonové podlaze. I kdybych snad usnout dokázal.

Zaslechl jsem zašramocení klíčů v zámku, žárovka na stropě se zničehonic rozsvítila a na okamžik mě oslepila.

Dovnitř vešli dva vojáci odboje.

O to víc mě překvapilo, že jeden nesl tác s jídlem a vodu, druhý deku. Zadíval jsem se na přinesený pokrm. To nebyla žádná vězeňská šlichta, dokonce ani běžné jídlo, co dostávají vojáci. Při pohledu na obrovský kus smaženého masa s opečenými brambory se mi začaly sbíhat sliny a já si začínal uvědomovat, jak dlouho jsem nic nejedl.

„To mě ráno vážně popraví?" prohodil jsem ironicky při pohledu na pokrm, který připomínal poslední večeři pro odsouzence.

Oba muži se zasmáli.

„Doufáme, že ne, veliteli," řekl ten nesoucí jídlo a položil talíř přede mne.

„Jen malé poděkování," připojil se druhý s úšklebkem a podal mi deku.

Nezeptal jsem se za co. Pochopil jsem a pouze přikývl. Začal jsem mít podezření už v okamžiku, kdy jsem vylepšoval blonďákovi obličej a jeho muži zrovna dvakrát nepospíchali s tím, aby mě od něj odtrhli.

Kapitán Marat mezi zdejšími vojáky moc populární nebyl.

„Většina posádky je v pohotovosti," informoval mě jeden z mužů. Nebyl o mnoho mladší než já, měl velmi krátké světlé vlasy a šedé oči, které na mě hleděly s něčím, co skoro připomínalo obdiv. „Brzy začne útok."

Nemohlo uběhnout více než pár hodin, musel jsem velitelství přiznat, že jednalo rychle.

S nově nabitým odhodláním jsem řekl: „Chci se toho útoku zúčastnit. Vyřiďte to Maratovi."

„Nedovolí to, pane," zavrtěl hlavou druhý, menší a zavalitější.

„Ať s ním promluví doktorka Saarová."

„Není tu. Odjela vypovídat před Radu."

Matně jsem si vzpomněl, že mi Maya něco takového říkala, ale v tu chvíli jsem nebyl schopen její slova vnímat.

Věděl jsem, že moje přítomnost při útoku nic nezmění, o Shirově osudu už bylo dávno rozhodnuto, ale pokud si mám vybrat mezi bezmocným čekáním a bojem, vyberu si boj.

„Promluvíme s kapitánem," slíbil světlovlasý, i když vypadalo, že si je Maratovou odpovědí poměrně dost jistý.

„Děkuji," kývl jsem na ně. „Za všechno."

„To my děkujeme, veliteli."

Oba s potměšilým úsměškem zmizeli z místnosti.

*

Kapitán Marat mi zúčastnit se útoku nedovolil. Hodiny se nic nedělo a já teprve po nekonečně dlouhé době čekání usnul schoulený na zemi.

Probudily mě až paprsky narudlého slunce na tváři, které se probíjely oknem do šedivé místnosti.

Promnul jsem si rozespalé oči, pálily mě z únavy a z prolitých slz. Pohlédl jsem ven přes zaprášenou skleněnou tabuli na okolní poničené budovy.

Svítalo.

Noc skončila.

Já ji přežil. Shira pravděpodobně ne.

Pravděpodobně...

Jak dlouho budu doufat? Kdy se smířím s tím, že nežije? Dokud na vlastní oči neuvidím jeho mrtvé tělo? A pokud se nenajde? Jak dlouho budu čekat, že se ke mně vrátí?

Odpověď na tu otázku byla až děsivě jednoduchá.

*

Konečně se něco pohnulo. Dveře mé improvizované cely se otevřely. Čekal jsem vojáky, čekal jsem Mayu, možná Marata, ale přede mnou se objevila samotná Erina Hanarová, předsedkyně Rady.

Viděl jsem ji pouze několikrát při jednáních v paláci, ale i tak jsem elegantní ženu středního věku s krátkými tmavě rudými vlasy poznal. Nebyl jsem si jistý, co přesně dělala Erina před válkou nebo během ní, ale měla rozsáhlé zkušenosti s vedením lidí a uměla skvěle řečnit. 

„Taira Imara, národní hrdina," usmála se na mě zářivě

„Zajímavě zacházíte se svými hrdiny, paní předsedkyně," odvětil jsem jízlivě a významně zvedl spoutané ruce.

„Jen drobné nedorozumění. Za dané situace je pochopitelné, že vám ujely nervy. A kapitán Marat je trochu moc horlivý."

Vytáhla klíče od pout a odemkla je.

Promnul jsem si ztuhlá zápěstí. „Už nejsem hledaný zrádce?"

„Doktorka Saarová vše vysvětlila a máme nezvratné důkazy o vině guvernéra Pally. Vaše zásluhy jsou nezpochybnitelné, oba jste prokázali své zemi velikou službu."

„A Shira? I jeho zásluhy jsou nezpochybnitelné?"

Semkla rty k sobě a pohlédla na mě jako přísná učitelka na svého žáka, který pokládá nepatřičné otázky.

„Maya na Radě velmi ohnivě mluvila v jeho prospěch," řekla po chvíli zatímco se rozhlížela po holé místnosti. „Jsme nakloněni možnosti ho omilostnit a uznat jeho přínos k našemu vítězství."

Kdyby si mysleli, že přežil, jistě by o tom ani neuvažovali.

„Je zvláštní, že zrovna někdo jako on přešel na naši stranu," pokračovala rozvážně, „nicméně se nedá popřít, že vám musel pomoci, jinak nevěřím, že byste unikli."

Přejela mě zkoumavým pohledem.

„Ať už jeho motivace byla jakákoli."

Čekala, jestli něco nedodám, a když jsem mlčel, znovu promluvila: „Musíte však pochopit, že není politicky vhodné, abychom zveřejnili, co se tam stalo. Zásluhy zůstanou výhradně vaše a doktorky Saarové."

Dělalo se mi z toho zle. Shira obětovat život, ovšem není politicky vhodné o tom mluvit. Pokrytci.

Cítil jsem hroznou křivdu, i když černovlasý bojovník by o žádnou slávu patrně nestál. Nepoložil život pro ideologii odboje, udělal to kvůli mně.

„Prý máte jeho katanu," řekla zničehonic a mě by zajímalo, kam tím míří.

„Měl jsem. A chci ji zpátky," odsekl jsem.

„Jistě, dostanete ji," zdálo se, že by ráda něco dodala, ale neví, jak do toho. Taková váhavost pro ni nebyla typická. Její výstupy na zasedáních se vždy nesly v duchu rozhodnosti a přímočarosti.

„Jste teď velmi vlivná osoba," začala opatrně a já bych raději, kdyby přestala chodit kolem horké kaše a prostě to řekla na rovinu. „Máte velikou podporu nejen Rady, ale i mezi vojáky. Prozatímní vláda by vás chtěla dosadit do uvolněného křesla po guvernéru Pallovi."

Než jsem stihl odpovědět, že nemám zájem, pokračovala.

„Ale ať už Shirovi udělíme jakýkoli pardon, v očích lidí zůstane navždy císařovým zabijákem. Vaše jméno by nemělo být spojováno s někým takovým."

Pohlédl jsem na ni s takovou nenávistí, že to zaskočilo i zkušenou političku jakou byla Hanarová.

„Je to jen přátelská rada," dodala rychle. „Nemyslela jsem tím nic..."

„A co jste myslela?" řekl jsem ledovým tónem.

Povzdechla si a rezignovaně zavrtěla hlavou.

„Boje jsou skoro u konce," změnila téma, „čeká na vás auto. Musíte se tam ukázat."

Když jsem se chtěl toho útoku zúčastnit, tak mi to nedovolili. A teď, když je po všem, bych jim tam měl dělat cvičenou opici?

„Proč? Abych zapózoval pro novináře?" odsekl jsem nepříjemně.

„To také," odvětila stroze. „Ale třeba najdete i jiné důvody."

Pochopila to. Nevím jak a nevěřil jsem, že by jí něco řekla Maya. Ale Erina Hanarová si domyslela i to, co řečeno nebylo. Musel jsem se do toho hotelu ještě jednou vrátit a pokusit se zjistit, co se stalo se Shirou.

„Za půl hodiny odjíždíte. Umyjte se a převlečte."

Podala mi zbrusu novou uniformu odboje. Převzal jsem ji, pohled mi padl na výložky.

„To není moje uniforma," namítl jsem.

„Teď už ano, generále Imaro."

*

Na základnu mě přivedli jako zrádce a z ní jsem odcházel jako generál. Bylo skoro směšné sledovat kapitána Marata s monoklem a rozbitým nosem, jak mi salutuje. Musel jsem mu však připsat body za ovládání, ten nenávistný výraz v jeho obličeji nebyl téměř znát.

Zdejší vojáci přijali mé povýšení o poznání upřímněji. V mnoha tvářích jsem četl respekt a obdiv a cítil se jako podvodník, protože jsem si ho ničím nezasloužil. Jméno toho, kdo měl získat ty největší pocty, se nesmělo ani vyslovit.

Zapřísáhl jsem se, že to tak nenechám. Jinak si ty generálské výložky můžou strčit...třeba Maratovi. Ten by to povýšení beztak přijal s větším nadšením než já.

Pořád jsem to nedokázal vstřebat. Ve svých pětadvaceti jsem musel být tím nejmladším generálem v historii země. Napomohly tomu hlavně okolnosti. A Pallova čistka mezi našimi důstojníky mi paradoxně také nahrála. Vlastně jediný důvod mého fantastického povýšení byl fakt, že jsem přežil déle než všichni ostatní.

Spatřil jsem Mayu, musela na základnu dorazit společně s Hanarovou. I ona vyfasovala novou uniformu, dokonce jsem zaznamenal pro ni netypický náznak líčení.

Objala mě a políbila na tvář.

„Jak se držíš?" zašeptala tak potichu, aby nás kolemstojící řady vojáků neslyšely.

„Je mi fajn," prohodil jsem neupřímně. Ale co jsem jí měl odpovědět?

Její oči mě přejely od hlavy až k patě, od vyleštěných bot přes generálskou uniformu až po moje právě umyté vlasy.

„Pěkný," usmála se povzbudivě, ale mě tahle šaráda neskutečně štvala.

„Pojď," postrčil jsem ji směrem k připravenému autu pryč od obdivných pohledů, které jsem už dál nedokázal snášet.