Nedostal jsem se daleko. Maya mě v mžiku dostihla, chytila za ruku a smýkla se mnou takovou silou, jakou bych od drobné ženy nečekal.

„Co to děláš?" vyštěkla na mě. „Slíbils přece Shirovi, že půjdeš dál!"

Tvrdě jsem ji odstrčil. S pohledem upřeným na budovu hotelu tyčící se proti ztemnělému nebi, s třesoucíma se rukama a srdcem bušícím tak zběsile, až to bolelo, jsem se znovu rozeběhl.

Nenechala mě. Zaryla mi nehty do předloktí a strhla ke straně ulice.

„Jděte samy, já se vracím zpátky," odsekl jsem nepřátelsky a snažil se jí setřást.

Adrenalin mi stoupal, tep se zrychlil. Chtěl jsem bojovat, potřeboval jsem bojovat.

„Ne!" nepustila mě.

Ubíhal mi drahocenný čas. Mohl jsem se jí lehce zbavit. Byl jsem větší a silnější než ona, ale stále jsem měl dost soudnosti, abych nezačal mlátit kolem sebe, o to spíš ne svoji nejbližší kamarádku.

„Ty tomu nerozumíš!" křikl jsem na ni. „Zasáhli ho, může být zraněný. Musím jít za ním, musím!"

„To ty ničemu nerozumíš," odsekla a postrčila mě za roh jednoho z domů, abychom nestáli uprostřed silnice jako ovce na porážku.

„Chápu, miluješ ho, nejsem slepá. Ale vrátit se je nehorázná blbost. Ani se k němu nedostaneš. Zastřelí tě hned, jak se jen přiblížíš k hotelu. Tairo, prosím, přemýšlej."

Zoufale jsem na ni hleděl a nechtěl si připustit, že má pravdu. Nedostanu se k němu. Je tam v obklíčení. Možná už nežije.

Ta bezmoc byla ubíjející.

„Shira tam zůstal, aby tě zachránil," pokračovala Maya naléhavě. „Jeho oběť by byla úplně zbytečná, kdyby ses teď vrátil a nechal se hloupě zabít."

Všechna bojovnost mě opustila a nahradila ji neskutečná agonie. Pohlédl jsem na displej telefonu, hovor se mezitím přerušil. Třesoucími se prsty jsem vytočil jediné číslo v paměti. Srdce mi tlouklo jako zvon, když jsem čekal, jestli se mi podaří spojit se s ním.

„Číslo, které voláte, je nedostupn...."

Mrštil jsem mobilem o betonovou zeď. Rozletěl se na kousky. Klesl jsem na zem, Shirova katana na mých zádech poskočila jako nezvratitelná připomínka jeho smrtelnosti.

Nemohl jsem se pohnout, nemohl dýchat, nemohl pokračovat.

„Musíme jít," naléhala Maya, ale sotva jsem ji vnímal. Všechno najednou ztratilo smysl.

„Viděl jsem, jak ho zasáhli. Je mrtvý," zašeptal jsem zlomeně.

Mladá doktorka se ke mně sklonila a vyslovila s jistotou: „Není."

Otupěle jsem na ni pohlédl. Myslela si snad, že mě tímhle ukonejší?

„Není mrtvý," zopakovala pevně. „Tak poslouchej."

Ale já slyšel pouze zvuky vzdálené střelby. Zavrtěl jsem hlavou nic nechápajíc.

„Kdyby nežil, už by přece nestříleli. Pořád se bojuje."

Svými slovy ve mně zažehla malou jiskřičku naděje. Ano, pořád se bojuje. Shira tedy musí žít. Možná zraněný, postřelený, ale naživu. A stále pokračuje v boji.

Naděje mě však rychle opustila, když jsem si uvědomil v jak bezvýchodné situaci se nachází.

Jak dlouho ještě dokáže bojovat? Jak dlouho může něco takového vydržet?

Mladá lékařka natáhla ruku směrem ke mně. „Pojď, Tairo, prosím. Ztrácíme čas. Víš, co Shiru stojí každá minuta, kterou pro nás získá?"

Hleděl jsem do těch hnědozelených očí, které se leskly smutkem ale též odhodláním. Její argumenty nakonec pronikly i mojí bolestí ochromenou myslí. Sevřel jsem nabízenou dlaň a Maya mi pomohla zpátky na nohy.

Ruku v ruce jsme doběhli až ke vstupu do podzemí, kde na nás s přísným výrazem čekala Ayako.

*

Sestupoval jsem po kovovém žebříku. Slézal jsem jako poslední, obě ženy už čekaly dole a kužel světla z Mayiny baterky osvětloval dno smrduté stoky. Byl jsem sotva v polovině, když jsem si uvědomil, že střelba náhle ustala.

Ztuhl jsem uprostřed pohybu, pohled se mi zastavil na kovové příčce. Zrezavělý kov pokrývaly drobné kapičky vody, na oprýskané zdi kousek za ním se objevovaly zelené flíčky plísně. Omítka se drolila a odhalené cihly nahlodávala všudypřítomná vlhkost.

Střelba utichla.

Nepohnul jsem se. Moje ruce křečovitě svíraly studený kov. Všiml jsem si, že kůži na zápěstích mám rozedranou, do ran se dostal prach a špína.

Střelba utichla.

Uběhla vteřina, dvě, tři.

Za mrazivého ticha jsem pokračoval dolů.

*

Cesta tunely mi splývala, všechno se ponořilo do podivné mlhy. Kdyby nebylo Ayako a Mayi snad bych to nezvládl. Apaticky jsem zíral dopředu na světlo z baterky a šel za ním. Necítil jsem nic. Jako by mi někdo vyrval srdce a zahodil.

Necítil jsem vůbec nic.

Špinavá voda tekoucí na dně kanálu mi promáčela boty, odporný pach naleptával moje čichové buňky, okolní hrobové ticho občas narušilo zapískání krys.

Maya něco říkala. Nedokázal jsem ji odpovědět. Nechala mě být. Šli jsme dál. Pořád dál. Nikdo nás nesledoval.

Unikli jsme.

Když jsme vylezli na povrch, vzduch se příliš nevylepšil. Nakyslý zápach západní Kashimy mě vtáhl do reality. Okolí tonulo v temnotě, přesto mi ta místa byla povědomá. Věděl jsem, kde se nacházíme. Čtyři týdny jsem tudy chodil hlídkovat. Základna odboje stála jen pár set metrů od nás.

Moje zpomalené myšlenky přerušila Ayako.

„Říká, že se blíží skupina mužů se zbraněmi," přeložila Maya.

To už i ke mně dolehly kroky a hlasy povstaleckých vojáků.

*

Co následovalo, jsem vnímal jen napůl. Odvedli nás na základnu k výslechu. Nějakou dobu jsme čekali, než zburcovali velícího důstojníka. Když konečně dorazil, se smíšenými pocity jsem zjistil, že ho znám.

Místo Riisena svěřili vedení základny mladičkému kapitánovi jménem Mika Marat. Setkal jsem se s ním v bitvě na řece Iwaki a moc jsme si do oka nepadli. Už tehdy byl přehnaně ambiciózní a žárlil na moji pozici.

Světlovlasý mladík v černé uniformě a chladnýma modrýma očima se při pohledu na mě zarazil.

„Velitel Imara?" podivil se a podezíravě zkoumal moji tvář. „Vás bych tu nečekal. Jste hledán pro velezradu."

Mlčel jsem. Budeme muset všechno dlouze a únavně vysvětlovat a já nebyl něčeho takového schopen. Proto se slova chopila Maya a začala nechápavému kapitánovi vyprávět, co se za poslední dny událo.

Kdybych si myslel, že něco z toho, co bych tady řekl, Shirovi pomůže, udělal bych to. Ale já nemohl nic. I kdybych vyburcoval velitelství a donutil je k útoku, pořád bude trvat hodiny, než se tam naše armáda dostane.

A Shira tolik času neměl. Pravděpodobně už neměl žádný. Od začátku jsem věděl, že se odtamtud bude muset dostat sám. A já pomalu přestával věřit tomu, že to zvládl. Pokud existoval někdo, kdo by to dokázal, byl to on. Ale po tom, co jsem viděl, mi došlo, že něco takového nebylo v lidských silách.

„Veliteli Imaro!"

Zvedl jsem pohled na rozezleného mladíka.

„Vy k tomu nemáte co říct?"

Neodpověděl jsem.

„Proč má u sebe tu zbraň?" rozkřikl se kapitán na skupinku vojáků, kteří nás přivedli.

Teprve teď jsem si uvědomil, že v ruce stále pevně svírám Shirovu katanu.

„To je přece meč toho císařova vrahouna," promluvil světlovlasý důstojník posměšně, „doufám, že je ten zmrd už po smrti."

Na to, co se stalo pak, jsem hrdý nebyl.

Vrhl jsem se na kapitána Marata a rozbil mu obličej do krve.

*

Seděl jsem na chladné betonové podlaze, spoutaná zápěstí položená na pokrčených kolenou. Vzdáleně jsem si uvědomoval vtíravé pálení otlučených kloubů na rukou.

Nevím, co to do mě vjelo. V tu chvíli jsem se nedokázal ovládnout. Všechen vztek, bezmoc a zoufalství se slilo v jednu velkou rudou vlnu, když jsem zaslechl blonďákova nevybíravá slova o Shirovi. Já skončil s odřenými klouby, on... O něco hůř.

Zavřeli mě v jedné z prázdných místností na základně. Nebylo to myšleno jako vězení, okna dokonce postrádala mříže. Někdo s dostatečnou vůlí a dovednostmi by se odtud hravě dostal. Já postrádal vůli i k tomu se znovu nadechnout.

Dovolili Maye, aby mě navštívila.

Mluvila a mluvila. Něco o chystaném útoku, něco o svědectví a důkazech, něco o mimořádném zasedání Rady. Nakonec se sklonila, její horký dech jsem ucítil na tváři, kam mě krátce políbila.

„Vydrž to tady," zašeptala. „Do rána budeš venku."

Otupěle jsem přikývl. Právě teď mi bylo jedno, i kdyby mě za svítání měli popravit za zradu. Odtáhla se a znepokojeným pohledem studovala můj obličej.

„Shira?" zeptal jsem se ochraptěle. Bylo to první slovo, co jsem ze sebe vypravil za posledních několik hodin.

Se smutnýma očima odpověděla: „Nemáme o něm žádné zprávy."

Sklonil jsem hlavu, čelo opřel o spoutané ruce. Dávno jsem přestal doufat v zázrak.

Teprve když Maya odešla a ke mě dolehl zvuk zamykaných dveří, jsem udělal něco, co by žádný muž a voják jistě dělat neměl.

Rozbrečel jsem se jako malá holka.