Scházel jsem zpátky dolů jako stroj. Pravá noha, levá noha, jeden schod, druhý, třetí. Na rtech jsem stále cítil chuť Shirových měkkých úst, v uších mi zněl jeho sametový hlas šeptající slova, která jsem nevěřil, že kdy vysloví. Proč jen jsme nemohli mít o něco více času? Ještě minulou noc mi spal v náručí. Na to, co se stane tuhle noc, jsem nechtěl ani pomyslet.

Obě ženy seděly na zemi a tiše si povídaly. Maya se převlékla z těch nepraktických šatů zpátky do své uniformy a ozbrojila se. Císař ležel spoutaný na podlaze kousek od nich, všiml jsem si, že mu daly roubík. V pokoji bylo pořád dost světla, ale brzy se začne šeřit.

„Tairo," ozvala se moje kamarádka, jakmile si všimla, že jsem vstoupil.

Vstala a vyšla mi vstříc. Rozhlédla se. „Kde je Shira?"

„Nahoře, vyjednává s nimi."

Černovlasý zabiják zůstal na střeše a už několik minut mluvil vysílačkou s velitelem o našem odchodu ze základny. Podle toho mála, co jsem zaslechl, to vypadalo, že na jeho podmínky přistoupili. Měl bych Maye vysvětlit náš plán, ale nedokázal jsem se k tomu odhodlat.

„Připravte se, odcházíme," řekl jsem stručně s pohledem upřeným někam na protější zeď.

Mayina tvář se rozzářila nadějí. „Nechají nás projít?"

Jen jsem přikývl, na víc se nezmohl. Ayako mlčky přistoupila k nám a zkoumavě si mě prohlížela.

„Císař? Kde?" zeptala se lámaně. Stará žena nebyla hloupá.

„Zůstane tady....se Shirou." Snažil jsem se, aby se mi nezlomil hlas. Nepovedlo se.

Maya prudce zvedla hlavu. „Cože? Ty s tím souhlasíš?" vyjela na mě, rychle jí došlo, co to znamená. „Zabijí ho!"

Sklonil jsem pohled, pevně sevřel víčka k sobě. Nemohl jsem sledovat její vyděšený obličej.

„Tairo, to mu přece nemůžeš dovolit! Vždyť..."

Ztěžka jsem se nadechl a poprvé se na ni zpříma zadíval. Umlkla, když spatřila moji strhanou tvář a zarudlé oči, ve kterých se odrážela bezmoc a bolest.

Maya už neřekla nic víc. Obmotala paže kolem mého krku a přitáhla mě k sobě. Zabořil jsem obličej do jejích vlasů vděčný za to, že ji mám.

*

Pak už toho moc nezbývalo. Shira se po chvíli objevil a ve stručnosti nám všem znovu vysvětlil plán. Maya ho mlčky poslouchala, po tváři jí stékaly slzy a rozmazávaly make-up. Přesto ho slovem nepřerušila. Pochopila, že cokoli se dalo říct, aby změnil své rozhodnutí, už bylo řečeno.

„Tady," vtiskl mi Shira do ruky mobil. „Budeme stále v kontaktu. Upozornil jsem je, že jestli s vámi jenom na okamžik ztratím spojení, střelím císaře do hlavy."

Přikývl jsem a sledoval, jak vytáhl z kapsy kabátu svůj telefon. Za okamžik se rozezněl ten, co jsem držel v ruce. Na displeji se objevilo číslo.

„Je to jasné? Chci vědět o každém vašem kroku. Až ke vstupu do tunelů. Tam budete mimo signál."

Nedokázal jsem odpovědět. Místo mě promluvila Ayako. Nevěděl jsem, co řekla, ale Shira se k ní hned obrátil. Vyměnili si pár vět, kterým jsem nerozuměl. Maya patrně ano. Poznal jsem to podle nových slz, které jí vstoupily do očí, a chvějících se rtů.

Černovlasý muž se na starou ženu s láskou usmál a ta ho políbila na čelo. Pak zašeptala několik slov, ze kterých jsem i já jedno pochytil. „Yoshi."

Přesto neuronila jedinou slzu. Za svůj dlouhý život už byla na loučení a umírání zvyklá.

Maya se však pláči neubránila, ramena se jí otřásala tichými vzlyky. Když ji Shira objal, křečovitě ho chytla a přitiskla se k němu tak silně jako by ho už nikdy nechtěla pustit. Znal jsem ten pocit.

„Bez tebe bychom to nedokázali. Byla jsi skvělá, Mayo," promluvil černovlasý muž potichu. „Jsi skvělá," opravil se a políbil ji na tvář.

Ještě něco nezřetelného zašeptal do jejího ucha, než drobnou lékařku propustil ze své náruče. Maya mlčky přikývla, ochromená smutkem a s očima opuchlýma od pláče.

Pak se Shira podíval na mě. V tom pohledu bylo všechno, co jsme si řekli, i to, co jsme si říci nestihli. Na okamžik se odvrátil a sáhl pro černé pouzdro se svojí katanou.

Podal mi ho.

Nejprve jsem vůbec nepochopil, co tím myslí. Teprve po chvíli mi to došlo a význam toho gesta mě zasáhl jako vlna tsunami.

„Vezmi si ten meč."

Nepohnul jsem se. Vzít si jeho katanu by znamenalo přiznat, že tady zemře.

„Budeš ho potřebovat," vypravil jsem ze sebe chraplavě.

„Poradím si i bez něj. Ale kdybych to nezvládl, přeji si, abys ho měl ty. Nechci, aby padl do cizích rukou."

Mlčky jsem hleděl do těch známých modrošedých očí. Později mě napadlo tisíce myšlenek, tisíce slov, která jsem mu mohl říct. Teď a tady jsem se nezmohl na nic.

A i když mi to rvalo srdce, nemohl jsem takový dar odmítnout.

Natáhl jsem ruku a přebral lesklé pouzdro s mečem. Naše prsty se na okamžik propletly, Shirova kůže byla na dotek nezvykle horká.

„Schovám ti ho u sebe, než se znovu setkáme," našel jsem konečně tu správnou větu, přestože vyslovit ji mě stálo nemalé úsilí.

Nádherně se usmál a krátce mě políbil.

Když se naše rty rozdělily, zašeptal jsem milimetry od jeho tváře: „Budu na tebe čekat, přijď za mnou."

Myslel jsem, že to slíbí. Řekne mi, že přijde, aby mě nezbavil naděje. Ale neudělal to. Nevěřil, že se ještě setkáme, a nechtěl lhát.

Místo toho zpříma pohlédl do mého obličeje a důrazně řekl: „Ať se stane cokoli, nevracej se."

Sevřel mi ramena tak pevně až to zabolelo. „Slib mi to, Tairo. Ať se stane cokoli, půjdete dál."

Co jsem mohl odpovědět? Tuhle diskuzi už jsme přece vedli a on vyhrál. Ať se mi to příčilo sebevíc, smířil jsem se s tím, že odejdu.

Přikývl jsem a rezignovaně zašeptal: „Slibuji."

Pustil mě a rozkázal: „Běžte."

Maya s Ayako otevřely dveře a proklouzly na liduprázdnou chodbu. Přehodil jsem si pouzdro s katanou přes rameno a s nohama jako z olova pomalu zamířil za nimi.

Naposledy jsem se na něj ohlédl.

Nemyslel jsem na to, že má prostřelenou nohu, krvácí, je unavený a opět ho spaluje horečka.

Myslel jsem na to, že je tím nejlepším bojovníkem země. On dokáže i nemožné. Nikdo ho neporazí. Dostane se ven a přijde za mnou.

On tomu možná nevěřil, ale já ano. Musel jsem. Jinak bych neodešel.

*

Jestli Shira čekal, že s útokem budou váhat, spletl se. Přepočítal se i v tom, že počkají až do úplné tmy.

Měl však pravdu v předpokladu, že nás tři nechají projít. Jejich útok směřoval výhradně na černovlasého zabijáka.

Dobře věděli, že teď jsou ve výhodě. Spolehli se na to, že Shira, přestože má císaře v moci, ho neohrozí, dokud my nebudeme v bezpečí. A ta křehká rovnováha fungovala i obráceně. Dokud má náš spojenec kontrolu nad vladařem, vojáci se neodváží ublížit nám.

Pokud by se však dostali dovnitř a panovníka osvobodili, pravidla by se rychle změnila.

„Pospíchejte," nabádal mě Shirův hlas vycházející z mobilu. Svíral jsem telefon v ruce jako talisman. Byl to poslední, co mě s ním spojovalo.

V dálce jsem slyšel střelbu. Císařův nejlepší muž se zatím držel dobře. Svojí puškou ze střechy dokázal úspěšně likvidovat vojáky přibližující se ke vchodu. Přestože císařští palbu opětovali, Shira měl výhodnější pozici. Zatím.

V celé čtvrti nesvítilo jediné světlo. Dokonce ani pouliční lampy. Útočníci nenechali nic náhodě a vyhodili elektřinu.

Slunce už dávno zapadlo a šeřilo se čím dál víc. Až padne noc, Shira bude střílet naslepo. Neměl takové vybavení jako jeho protivníci. Jedna útočná puška, se kterou dostřelí možná na tři sta metrů, bez nočního vidění. Dříve nebo později se bude muset stáhnout ze střechy a opevnit se vevnitř. Mohl to udělat hned od začátku, ale chtěl pro nás získat čas.

Pospíchali jsme. Okolní domy byly šedivé a opuštěné, mnoho oken vymlácených. U chodníků parkovaly zrezivělé vraky aut. Ulice vypadala na první pohled liduprázdná, ale na okolních střechách se mohli skrývat odstřelovači. Zdálo se však, že vojáci se soustředí hlavně na to, aby se dostali do hotelu.

Stále jsem se ohlížel na vysokou budovu, která se vzdalovala. Na střeše se dal rozlišit obrys osamělé postavy.

Doléhaly k nám zvuky střelby, ať už naživo nebo zprostředkovaně přes mikrofon mobilu v mé ruce zapnutý na hlasitý odposlech.

„Pojď," vzala mě Maya za předloktí a nutila ke spěchu. Ayako, která by ve svém věku měla být ta poslední z naší skupinky, šla naopak daleko vepředu. To já zdržoval, neustále se zastavoval a ohlížel. Celá moje bytost se zuby nehty bránila tomu odejít.

S trpkou pachutí prohry jsem si uvědomoval, že jako vojenský velitel bych tam za žádných okolností nikoho pod svým velením takhle nenechal. Odporovalo to všemu, v co jsem věřil, co mě učili.

A přesto jsem to udělal. Sžíral mě obrovský pocit viny. Připadal jsem si jako zbabělec. Byl jsem voják! Měl jsem zůstat a bojovat, ne utíkat se staženým ocasem.

Jen slib, co jsem dal Shirovi, mě držel, abych se nevrátil.

Chybělo už jen pár metrů.

„Za chvíli budeme v tunelech," prohodil jsem do telefonu.

„Ano, vidím vás," řekl Shira, hlas mu na chvíli zanikl hlukem střelby. „Nezdržujte se a běžte. Dlouho se tu neudržím, budu se muset stáhnout dovn..."

Ohlušující rána utnula jeho slova. Ohlédl jsem se. Postava na střeše hotelu poklesla k zemi.

A mě se zastavilo srdce.

„Shiro!" vykřikl jsem do telefonu. Nikdo se neozýval, slyšel jsem jen pokračující střelbu.

Rozběhl jsem se zpátky.