Střecha hotelu, kam se dalo jednoduše dostat po schodišti skrytém v zadní části apartmá, byla liduprázdná.

Alespoň jsem si to myslel první dvě vteřiny, než mi kolem hlavy prosvištěla kulka.

Za jednou z odvětrávacích šachet se skrývali dva vojáci. Nečekali nás tady o nic víc než já je. Několikrát jsem po nich vystřelil a oni zmizeli někde za nízkou zídkou, která ohraničovala okraj střechy.

„Je tu požární schodiště," informoval mě Shira a pomalu se přibližoval k místu, kde se nám oba nepřátelé ztratili z očí. „Dalo se čekat, že to tudy zkusí."

Opatrně nahlédl přes okraj střechy. Okamžitě uhnul, následovala salva kulek.

„Jsou tam. Pět nebo šest," řekl, útočnou pušku přehozenou přes rameno. „Ale zdá se, že to vzdají, teď když o nich víme."

Dolů to bylo deset pater, z výšky jsem viděl okolí hotelu jako na dlani. S obavami jsem sledoval, jak se sem stahují další a další vojáci. Byly jich kolem desítky, možná stovky. Rychle nás obkličovali ze všech stran.

Na střeše jsme zatím byli poměrně v bezpečí. Pokud se nebudeme příliš přibližovat k okraji, neměli by nás zespoda zasáhnout.

Museli by přijít nahoru. A pochyboval jsem, že sem někdo vystrčí hlavu teď, když věděli, že tu hlídá Shira.

Bývalý císařův zabiják sáhl po své pušce, a přes její hledí kontroloval okolí, hlavně nejbližší budovy, přestože hotel byl tady zdaleka nejvyšší stavbou .

„Odstřelovači?" napadlo mě.

„Hm, zatím se nezdá, že by sem někoho poslali. Máme proti nim lepší pozici. Zkusí to spíš po setmění, kdy budeme bez nočního vidění v nevýhodě."

Pomalu jsem nakoukl přes okraj střechy. Požární schodiště bylo čisté, vojáci se úplně stáhli. Ale malá skupina se podél zdí přibližovala k hlavnímu vchodu do hotelu.

„Jdou dovnitř," varoval jsem Shiru, který okamžitě namířil dolů a v rychlém sledu zasáhl několik vojáků, co se pokusilo proklouznout do budovy. Zbytek skupinky se při pohledu na své padlé druhy rychle klidil z dostřelu.

Shira odložil pušku a vytáhl vysílačku.

„Řekl jsem, že se máte stáhnout," pronesl tónem, který nepřipouštěl, že by jeho rozkaz nebyl vyslyšen. „Nikdo se nepřiblíží na sto metrů k hotelu, nebo další, co vám pošlu, bude císařova hlava."

„A...ano, rozumíme," ozvalo se z mikrofonu. „Sto metrů."

„Poslechnou?"

„Na chvíli," řekl Shira a já sledoval, jak se vojáci v rudých uniformách vzdalují od budovy. „Nakonec sem vtrhnou."

Trpce jsem pokýval hlavou. Odboj by jednal stejně.

„Normálně by o rukojmích nevyjednávali a prostě by zaútočili. Takové jsou rozkazy," vysvětlil. „Ale tohle je pro ně nestandardní situace. Máme císaře, jejich nejvyššího velitele, a ten druhý nejvyšší...," ušklíbl se, „je ten, co mu míří na hlavu."

To pro císařské vojáky muselo představovat opravdový oříšek. Na něco takového jistě příručky neměli.

Z výšky byl perfektní výhled na okolní město. V dálce jsem poznal rozbořené továrny západní Kashimy a přemýšlel, zda by nám nemohl pomoci odboj.

„Spojím se s velitelstvím."

Shira se na mě po očku zadíval. „Myslel jsem, že už jsi nějakou zprávu posílal."

Zastyděl jsem se, tváře mi zrudly. „Vysvětlím ti to. Já jsem..."

„Na tom už nezáleží," přerušil mě a hledím pušky znovu překontroloval okolí. Vojáci poslechli a do jednoho se stáhli z bezprostřední blízkosti hotelu.

Cítil jsem se mizerně. Všechno tohle byla moje chyba. Podvedl jsem Shiru, o ničem mu neřekl, a poslal tu zpropadenou zprávu Pallovi.

„Netrap se tím," vlídně se na mě usmál, když si všiml mého provinilého výrazu.

Čekal bych, že bude naštvaný, až zjistí, co jsem provedl. Ale on se nezdál ani překvapený.

„Myslíš, že když jsi mi sundal pouta a pustil z cely, nenapadlo mě, že to děláš se souhlasem svých nadřízených?"

Šokovaně jsem na něj pohlédl. „Ale to...tak proč...Proč jsi mě...," začal jsem koktat zaskočeně.

„Chtěl jsi zachránit Mayu a já ti to slíbil. Taky jsem jí chtěl pomoci. Okolnosti mi v tu chvíli nepřipadaly zase tak důležité. A byl jsem obezřetný. Tedy zpočátku. Později...," pousmál se a potřásl hlavou, „se to celé nějak zkomplikovalo."

„Shiro, tak mě to mrzí, neměl jsem Pallovi věřit. Ale doufal jsem, že když na velitelství uslyší, co všechno jsi pro nás udělal, tak..."

Umlčel můj pokus o neumělou omluvu krátkým polibkem.

„Vím, žes to myslel dobře, chtěl mi pomoci. Prostě jsi jen..."

„Naivní idiot?"

Přikývl s pobaveným úšklebkem a pak se znovu rozhlédl po okolí, zda nikdo z vojáků neporušil jeho příkaz nepřibližovat se.

„Nakonec je dobře, že se to stalo a zjistili jsme, co je Palla zač," dodal. „Kdyby ne, mohl tobě i mě způsobit ještě hodně problémů."

Jo, protože teď v těch problémech nejsme až po uši, pomyslel jsem si. Ale Shira měl pravdu. Když nic jiného, odhalili jsme, kdo stojí za všemi těmi podezřelými útoky. To pomyšlení mému svědomí trochu odlehčilo.

„Můžeš zkusit zavolat velitelství odboje," navázal na můj předchozí nápad, „ale víš, co tvrdil Palla. Jsi pro ně zrádce. A i kdybys je nějak přesvědčil, nikdy nepřipraví útok včas."

Viděl jsem, kolik vojáků se na základně nachází. Odboj by musel naplánovat rozsáhlý protiútok, aby měl šanci. To znamenalo hodiny a hodiny... přemístit pozemní síly, stáhnout je do města.

„Když zůstaneme tady, kolik myslíš, že máme času?" zeptal jsem se.

„Na jejich místě bych počkal do soumraku. Pak bych se pokusil nějak vniknout dovnitř a osvobodit císaře. Mohou nás odříznout od elektřiny, mají lepší vybavení pro noční boj, my budeme tápat ve tmě."

Pohlédl jsem na oranžové slunce, které se pomalu přibližovalo k západu. Zbývala tak hodina, ne víc.

„Co tedy uděláme? Budeme s nimi jednat? Nechají nás odejít, když výměnou propustíme císaře?"

Shira se zamyslel. On z nás věděl o postupech vojska nejvíce.

„Nemůžeme se vzdát kontroly nad císařem, to jediné nás drží naživu," řekl po chvíli.

„A vzít ho s sebou?"

Zavrtěl hlavou. „Nedovolí nám ho vyvést ze základny. Zaútočí hned, jak se o to pokusíme. Nebudou riskovat, že padne do rukou odboje."

„No tak...," horečně jsem vymýšlel další možnosti, „se zkusíme probít?"

„Ze základny, kde jsou tisíce vojáků? S Mayou a Ayako?" zatvářil se pochybovačně.

Odmlčel jsem se. Tušil jsem, že naše vyhlídky nejsou růžové, ale něco přece musíme udělat. Já však žádnou cestu neviděl.

„Mám plán," usmál se na mě Shira povzbudivě, když viděl, jak odevzdaně se tvářím. Přesto jsem v jeho očích zachytil něco, z čeho se mi sevřel žaludek.

„Promluvím s nimi a zkusím jim navrhnout výměnu. Život císaře za volný odchod. Pojď."

Než jsem stihl otevřít pusu a zeptat se na detaily, odložil pušku a vedl mě na druhou stranu střechy.

„Tam," ukázal na zadní ulici od hotelu, „na konci té silnice je vstup do tunelů. Je to tak tisíc metrů. To bude ta nejnebezpečnější část, ale snad vás nechají projít. Jakmile budete v podzemí, je to na povstaleckou základnu v západní Kashimě tak hodina možná hodina a půl cesty. Ayako to tam zná, povede vás a pak..."

„A kde budeš ty?" přerušil jsem ho rázně. Čím déle mluvil, tím více mi začínalo docházet, kam tohle směřuje.

„Já zůstanu tady s císařem a budu ho držet v šachu, dokud nebudete v bezpečí," odpověděl věcně, ale mě nemohl oklamat.

S neblahým tušením jsem na něj pohlédl. „A co uděláš pak?"

„Pak přijdu za vámi."

Můj otec sice nebyl slavný stratég a vojevůdce, ale i já pochopil háček v tomhle plánu.

„To je přece sebevražda," vyjel jsem na něj, hlas se mi třásl, i když jsem se snažil kontrolovat. „Oni sem vtrhnou, možná ještě dřív než se dostaneme na naší základnu. Budou tě mít v hrsti. Uděláš ze sebe cíl."

„Umím se o sebe postarat."

Prsty jsem mu necitlivě stiskl zraněné stehno. Vykřikl bolestí a zavrávoral. Otočil jsem rukou a ukázal mu dlaň pokrytou lesknoucí se krví.

„Jsi zraněný, krvácíš."

Možná to doposud ani necítil, jeho tělo plné adrenalinu po přestálém boji. Ale já si všiml, že se mu rána otevřela, přestože prosakující krev nebyla na tmavých kalhotách téměř znát.

„Tairo," odsekl příkře. „Zvážil jsem všechny možnosti, tohle nám dá největší šanci na přežití."

„I tobě?" teď už jsem křičel. „Řekni mi upřímně, dokážeš se potom odsud dostat živý?"

„Nevím...snad." Uhnul pohledem.

„Shiro!" Sevřel jsem mu obličej a donutil ho, aby se na mě podíval. „Nelži mi! Dokážeš se pak dostat ven?"

Mlčel.

Nakonec potichu přiznal: „Pravděpodobně ne."

Stiskl jsem víčka k sobě, do očí se mi tlačily slzy. Cítil jsem vztek, bezmoc, ruce dotýkající se jeho tváře se mi zachvěly.

„Tohle ti nedovolím."

„Pak zemřeme všichni, Maya, Ayako," prsty mi jemně přejel po vlasech, „i ty."

Zamrkal jsem a zpříma na něj pohlédl. „Tak zůstanu místo tebe."

„Jestli máme mít šanci, musím to být já. Mě se obávají, jsem pro ně...," krátce se usmál, když si vzpomněl na moje slova, „šílenec s katanou. Budou mít respekt, budou váhat, získáme čas."

Nenašel jsem žádný logický protiargument. To, co navrhoval, dávalo smysl.

Ale já odmítal poslouchat. Ničím, co řekne, mě nedonutí, abych ho tady nechal.

„Jestli chceš zůstat, zůstaň. Ale já zůstanu s tebou," pronesl jsem odhodlaně. „Buď se oba dostaneme ven nebo oba zemřeme."

Shira si povzdechl jako by takovou odpověď čekal. Opřel si čelo o to moje a promluvil na mě jako na malé dítě: „Nejde to, Maya tě potřebuje, musíš je vyvést ven."

„Ony to zvládnou samy."

„Prosím."

„Nemůžu tě tady nechat, Shiro, nemůžu o tebe přijít."

„Tairo, poslouchej. Nikdy v životě jsem se tak nebál, nikdy jsem necítil takovou bezmoc, jako když jsem si myslel, že tě císař před mýma očima zabije. Nenuť mě to prožít znovu."

Ztěžka jsem polkl, jen stěží potlačoval vzlyky, které mě tlačily na hrudi.

„To nemůžu...nemůžu," vypravil jsem ze sebe. „Chápeš, co po mě žádáš? Mám tě tu nechat zraněného v obklíčení nepřátel, abychom my mohli utéct? S tím nedokážu žít."

„Udělej to pro mě, Tairo."

Slzy mi volně stékaly, nedokázal jsem je už zastavit. Jeho rty zavadily o moji mokrou tvář, když mě krátce políbil a setřel svými ústy slanou tekutinu z mojí kůže.

„Odejdi, přežij," zašeptal. „Jestli mám zemřít, chci umírat s vědomím, že jsem tě zachránil."

Odtáhl jsem se od něj, potřeboval jsem vzduch. Dusil jsem se, nemohl se pořádně nadechnout. Cítil jsem se bezradný, zahnaný do kouta.

„Ty se nechceš dívat, jak umírám, ale já tě tu mám nechat," řekl jsem potichu.

Shira se smutně usmál a pokrčil rameny. „Jsem zbabělec a sobec."

Odvrátil jsem od něj pohled, musel jsem přemýšlet a s jeho tváří před očima to nešlo.

Představa, že bych měl odejít bez něj, mi obracela žaludek naruby. Nemůžu to udělat. Chci zůstat po jeho boku, a klidně s ním i zemřít. Tak by to mělo být. Tak to bylo správně.

Nikdy jsem nevěřil na osudovou lásku, spřízněné duše, jediný dokonalý protějšek. Přišlo mi to směšné a nereálné, jen pohádka pro děti, kde princ získá svoji princeznu a žijí šťastně až do smrti.

Přesto mě těch posledních pár dnů neodbytně přesvědčovalo o opaku. On byl tím jediným. A já ho nemohl takhle ztratit.

Možná to způsobily okolnosti našeho setkání, síla toho čím jsme si společně prošli. Ale zpětně jsem si začínal uvědomovat, že něco ve mně to vědělo už od chvíle, když jsem ho poprvé spatřil spoutaného v koutě temné cely.

Tušil i Shira, že povstalec, kterému přidělili jeho výslech, bude nakonec ten, pro koho dá ochotně v sázku vlastní život?

Otupěle jsem pozoroval okolí. Zmrzačené město přede mnou leželo jako na dlani. Vysoké obytné domy, některé rozpadlé poničené válkou, některé téměř netknuté. Na západě stály elektrárny a komíny průmyslových budov, vedení vysokého napětí, panelové věžáky.

A mezi tím vším visel obrovský kotouč rudého slunce, které končilo svoji každodenní pouť.

Do setmění mnoho času nezbývalo. Musel jsem se rozhodnout. A já měl jasno.

Neopustím ho.

„Chci ti něco říct," promluvil Shira dříve, než jsem mu stihl sdělit své rozhodnutí, snad jako by věděl, co mu odpovím. „V té cele jsem byl připravený zemřít. Smířený s tím, že už nikdy nevyjdu ven."

Chtěl se mě dotknout, ale rozmyslel se a nechal mi prostor.

„A najednou ses objevil ty a všechno změnil. Dal jsi mi naději, vůli žít... dal jsi mi víc, než si dokážeš představit."

Na chvíli se odmlčel a přece jen přistoupil blíž. 

„Vůbec jsem nechápal, proč za mnou poslali někoho jako jsi ty." Svými prsty mi zlehka přejel po tváři v tom tak důvěrně známém gestu. 

„Teď už vím, že v tom byl Pallův záměr, ale tehdy jsem tomu nerozuměl. Byl jsi neopatrný, důvěřivý a soucítil jsi se mnou. Ne jako ten parchant Marakin, ten byl pro tu práci stvořený. Ale ty? Mohl jsem tě kdykoli zabít, manipulovat s tebou dle libosti, využít toho, co jsem považoval za tvoji slabinu. A možná jsem toho ze začátku i využíval."

„Jsem naivní pitomec, to už jsme si vyjasnili," zašeptal jsem chraplavě a pokusil se usmát navzdory dalším slzám, které mi pomalu stékaly po tváři.

Vrátil mi úsměv, zatímco opatrně stíral moje slzy jednu po druhé.

„Jsi upřímný a čestný a neumíš lhát. Všechno, co si myslíš, všechno, co cítíš, je ti poznat na očích."  

V tu chvíli se na mě díval s takovou láskou, tak, jak se nedíval na nikoho jiného.

„A byla to právě ta tvoje naivní upřímnost a neochvějná víra v čest a spravedlnost, co mě úplně odzbrojilo a připomnělo mi, že jsem podobným věcem kdysi dávno věřil také." 

Odmlčel se a zavrtěl hlavou, jako by sám nechápal, že mi tohle všechno říká. Ani já nečekal, že z jeho úst někdy uslyším něco podobného. S očima plnýma slz, ubíjející bezmocí a zármutkem jsem si uvědomil, že by mi to neříkal, kdyby sám dobře nevěděl, že jinou příležitost už mít nebude.

„Tairo," zašeptal to jméno svým sametovým hlasem, jeho dlaň stále hladila moji tvář. „Mohl bych říct, že tě miluju, ale ta triviální fráze by zdaleka neobsáhla to, co pro mě znamenáš. Jsi moje svědomí, moje záchrana, jsi důvod, proč se pokusím o nemožné, abych se k tobě mohl vrátit. Ale pokud tady zůstaneš, pokud zemřeš, připravíš mě úplně o všechno."

Ta slova se mnou otřásla. Zlomila mě. Zbavila veškerého odhodlání.

A byla to ta poslední věta, kterou řekl, co mě nakonec přesvědčilo.

„Dobře," zachraptěl jsem se staženým hrdlem a srdcem roztříštěným na tisíce kousků, „půjdu."

Shira krátce přikývl a vděčně se usmál. Pak se i on rozhlédl kolem po dech beroucí scenérii města utápějícího se v nachové záři. Několik okamžiků mlčky sledoval překrásný západ slunce.

Možná je to naposledy, co ho vidí, uvědomil jsem si, slzy mě pálily v očích.

Přesto se pohledem na tu úžasnou hru barev nekochal dlouho a brzy se otočil zpátky ke mně.

Zbytky rudého světla se mu odrážely na tváři, s prameny jeho černých vlasů si pohrával vítr. Byl nádherný.

Díval se na mě. Vyrovnaný, klidný a se smutkem v očích.

„Vypadá to, že jsme na konci."

Nemohl jsem se pohnout, nemohl promluvit. Byl jsem ztuhlý, zničený, jen prázdná schránka bez života. Dokázal jsem vnímat jen chlad a příšernou bolest.

Opatrně si mě přitáhl k sobě a jemně přitiskl svoje ústa na ty moje.

Líbali jsme se. Nádherně, vášnivě, něžně... A se slanou příchutí mých slz bezmoci a zoufalství.

Líbali jsme se, dokud se i poslední nachový opar mizejícího dne nerozplynul za obzorem.

A poté nás čekala už pouze noc.