Shira se konečně pohnul.

Pomalu, krok za krokem, vyrazil ke mně. S kovovým zasyčením vytáhl svoji katanu, pouzdro se zaduněním dopadlo na podlahu. Obličej nečitelný, ledový, ztuhlý. Přesto jsem znovu zachytil pohled, kterým si do paměti ukládal pozice a rozestavení jednotlivých vojáků v místnosti.

Pokud však chtěl zaútočit, byl to předem prohraný boj. Možná by zvládl několik z nich zabít, možná by zvládl zabít i samotného císaře, ale ani on by to nedokázal dříve, než by mi kulka z pistole u mého spánku provrtala hlavu.

Zastavil se těsně přede mnou, naše pohledy se střetly. Pravá ruka s katanou se nepohnula.

Srdce jsem cítil až v krku, propocené triko se mi lepilo na záda. Bál jsem se smrti, samozřejmě, avšak ta myšlenka, že by to mělo být Shirovou rukou, pro jeho záchranu, byla podivně uklidňující.

„Udělej to," vypravil jsem ze staženého hrdla tak potichu, že to nemohl slyšet nikdo jiný než on. Nemělo přece smysl, abychom zemřeli oba. A i kdyby mě nezabil on, dokončí to někdo jiný.

Ruka s katanou se ani tentokrát nepohnula.

Ten muž, kterého jsem před mnoha týdny poprvé spatřil ve vězení, by mi hlavu setnul. Možná s těžkým srdcem, s výčitky svědomí, ale udělal by to, protože by věděl, že i pro mě je to ta nejmilosrdnější cesta.

Ten muž stojící tady v tuto chvíli už to však udělat nedokázal. Jeho modrošedé oči se vpíjely do mých, najednou ne ledové a smrtící, poprvé se v nich jasně odráželo to, co sice nikdy neřekl, ale co bylo zřejmé z každého jeho činu, doteku, pohledu.

A kvůli tomu císařův rozkaz nesplní a odsoudí k smrti i sebe.

Neváhal, zda to udělat či ne. Byl dávno rozhodnutý, a já to najednou celé pochopil. On věděl, že je v pasti. Věděl, že si mě pustil příliš blízko k sobě. Tak blízko, že jsem se pro něj stal slabinou, která ho může ohrozit.

Věděl to už od chvíle, kdy mi ta slova, která nechtěl, abych vyslovil nahlas, napsal svými prsty na kůži znaky tisíce let starého jazyka.

Zvedl levou ruku, jemně jejím hřbetem přejel po mojí tváři a usmál se tak nádherně, že se mi skoro zastavilo srdce.

Pak se pomalu otočil zpět na svého pána a řekl pouze: „Ne."

Jen jediné krátké slůvko, a během zlomku vteřiny zahodil všechny ty roky služby, všechny své výsady a pocty a udělal ze sebe zrádce odsouzeného k smrti. Kvůli mně.

S obavami jsem pohlédl na císaře očekávajíc výbuch zuřivosti. Ale panovník nevypadal rozzlobeně. Pouze zklamaně.

„Shiro," povzdechl si s lítostí, která zněla téměř opravdově. „Byl jsi pro mě jako vlastní syn. Dal jsem ti všechno, o co jsi požádal. A ty to zahodíš kvůli špinavému povstalci."

Císařův zabiják dál odhodlaně stál mezi mnou a svým pánem.

„Odlož meč," rozkázal mu panovník příkře.

Černovlasý bojovník zaváhal jen na okamžik, pak poklekl na jedno koleno a složil svoji katanu k nohám císaře. Ten pohled na Shiru vzdávajícího se dobrovolně své zbraně byl tak srdcervoucí, že se mnou otřásl do hloubi duše.

Císař pomalu zvedl katanu ze země a chvíli si prohlížel lesknoucí se čepel. Skoro jsem nedýchal, hrdlo stažené, paže stále pevně spoutané za zády. Dokázal jsem jen bezmocně přihlížet a doufat v zázrak.

„Můj pane," promluvil Shira stále na kolenou. „Tento muž mi zachránil život a osvobodil mě ze zajetí. Prosím vás o  shovívavost."

Vladař na něj nelibě pohlédl a pak svého zabijáka udeřil jílcem meče do obličeje tak tvrdě, že jsem myslel, že mu něco zlomil.

„Ty už nemáš co žádat," zasyčel nenávistně.

Jestli doteď nebyl rozzlobený, tak Shira ho svou neopatrnou prosbou rozběsnil k nepříčetnosti.

„Jestli je ti tak drahý, že kvůli němu neposlechneš svého pána, pak ano, projevím mu milosrdenství. Nezemře hned. Bude to trvat hodiny a hodiny, bude se svíjet bolestí ve vlastních vnitřnostech a krvi a ty se na to budeš dívat, dokud nepochopíš, co to znamená zradit císaře!"

Vzal ho za vlasy a brutálně mu zvrátil hlavu dozadu.

„A pak teprve budeš litovat, žes mě neposlechl, a nedaroval mu rychlou smrt."

Z císařova krvavého příslibu jsem se otřásl, ale zlomil mě až pohled na Shirovu oteklou zmrzačenou tvář, ve které se poprvé za celou dobu, co jsem ho znal, objevil strach.

Snad nikdy jsem k nikomu necítil takovou nenávist jako teď k tomu krutému, nevypočitatelnému muži, jehož jediné slovo stačilo, aby nás oba okamžitě popravili.

Zdálo se však, že císaře baví si s námi pohrávat a naše smrt nebude rychlá. To ve mně zažehlo jiskru naděje. Musíme zdržovat a hrát o čas. To jediné nám ještě zbývalo. Pokud odboj zaútočí a vypukne zmatek, mohli bychom dostat šanci k útěku.

Už to přece nemohlo dlouho trvat. Jistě každou chvílí.

„Držte ho," poručil císař svým vojákům, kteří v mžiku vyplnili jeho přání. Chopili se černovlasého zabijáka a stejně jako mě mu jeden z mužů přiložil hlaveň zbraně ke spánku.

„Neubližte mu, pokud neřeknu," instruoval je panovník a otcovsky pohladil Shiru po vlasech. „Dívej se."

Pak obrátil pozornost k mojí maličkosti. S katanou v ruce si mě jeho malé černé oči prohlížely se zvráceným potěšením.

Přestože jsem věděl, co má se mnou v plánu, nebál jsem se. Cítil jsem jen obrovskou nenávist a vztek.

Kdyby nebylo mě, Shira by se nikdy nevzdal své zbraně, nikdy by na kolenou neprosil o milost, nikdy by se v jeho tváři neobjevil ani náznak strachu.

Kdyby nebylo mě, bojoval by, protože to bojovníci dělají. Bojoval by jakkoli krátký a předem prohraný boj a raději by zemřel se svoji katanou v ruce.

Ale kvůli mně teď klečel bezbranný, s ledovým děsem vepsaným ve tváři, očima lesknoucíma se potlačovanými slzami donucen bezmocně sledovat, jak mě císař bude rozřezávat na kousky jeho vlastním mečem.

Špička ostří se mi zabodla doprostřed hrudi, prořízla látku i kůži, ale ne víc než aby způsobila pouze drobnou ranku. Se vzdorem a znechucením jsem se díval do škodolibých očí panovníka, který pátral v mém obličeji po prvních známkách strachu. Nenašel je.

„Tak čím začneme? Něčím malým, nechceme věci uspěchat," pronesl se sadistickým úsměvem, čepel katany se pohnula a dotkla se místa těsně nad mojí lícní kostí.

„Možná okem," podíval se na černovlasého zabijáka. „Má krásné oči, nemyslíš, Shiro?"

Oslovený muž nereagoval, s nepopsatelnou nenávistí hleděl na svého bývalého pána, vojáci ho museli držet se všech sil, aby se jim nevytrhl.

„Tak krásné, že popletly hlavu dokonce i tobě," pokračoval posměšně. „Jistě tě bude mrzet, až o ně přijde."

Nedokázal jsem se bát. Ani teď v očekávání bolesti a brzké smrti. Pohled do Shirova obličeje, který odrážel všechen ten děs a zoufalství, mi to nedovolil.

Pokud jsem něco cítil, tak pouze smutek nad tím, že jestli císař splní svoji výhrůžku, je to naposledy, co hledím do těch modrošedých očí připomínající bouřící oceán.

Přestal jsem vnímat všechno kolem. Na ničem nezáleželo. Císařovy výhružky, bolest, která mě čekala, předzvěst blížící se smrti. Přál jsem si vidět jen Shiru, ztratit se v jeho nádherných očích. Neplýtvat těmi několika okamžiky, které mi zbývaly, na cokoli jiného.

Usmál jsem se na něj. Chtěl jsem, aby pochopil, že ničeho nelituji. A ať už to dopadne jakkoli, miluji ho.

Hleděl na mě, jeho rty se lehce zachvěly, po pravé tváři mu stékala slza. Toužil jsem se ho dotknout. Ještě jednou. Naposledy.

Náhle se něco změnilo.

Shira prudce otočil hlavou a zadíval se na otevírající se dveře. Ten pohyb mě přivedl zpět do pochmurné reality a já pochopil, že se něco děje.

Sledoval jsem udýchaného vojáka, který přistoupil k císaři a něco mu tiše šeptal do ucha.

Je to tady.

Naděje se ve mně rozhořena jasným plamenem. To musí být ono. Povstalci jsou tady.

Jenomže císařův výraz se nezměnil. Naopak. Jeho tvář se potěšeně rozzářila a já zaslechl, jak pronesl k poslovi: „Řekněte mu, ať jde dovnitř."

Vesele na mě pohlédl a pobaveně se zašklebil. „Zdá se, veliteli Imaro, že na vaši popravu přijeli další diváci."

Střelil jsem pohledem ke dveřím, kterými dovnitř právě vcházeli tři muži.

Když jsem poznal posledního z nich, veškerá naděje se rozplynula. V ten okamžik mi došlo, že jsme opravdu ztraceni a žádná pomoc nepřijde.

Na audienci u císaře dorazil guvernér Palla.