Shira prospal skoro celé odpoledne a večer. Byl vyčerpaný a po další dávce léků už nevydržel a usnul mi v náručí. Nechal jsem ho odpočívat a sám se snažil opít vínem, co nám přinesla Ayako.

Marně jsem přemýšlel, co bych měl udělat. Mé dva trumfy stále odpočívaly za mřížkou ve ventilační šachtě a já zvažoval možnosti. Pokud se spojím s velitelstvím odboje a udám polohu základny, mohli by být schopni připravit rozsáhlý útok během několika málo hodin.

To však byl obrovský risk. Nedokázal jsem odhadnout, jak by to dopadlo. Nechtěl jsem ohrozit Mayu, a bál se, aby Shiru, který by pravděpodobně bránil císaře, nezabili povstalci. Kdyby se mi tak podařilo dostat oba bezpečně ze základny, pak by útoku nic nebránilo.

Ale jak přesvědčit císařova nejlepšího zabijáka, aby odešel se mnou?

Znovu jsem si přihnul z láhve, alkohol příjemně otupil moje černé myšlenky a pocit viny, že kuju pikle za Shirovými zády.

Po další hodině a prázdné láhvi vína jsem se rozhodl a vytáhl mobil z úkrytu. Když se displej rozsvítil, naťukal jsem tam číslo, které mi před mým odchodem řekl guvernér Palla. Číslo, kterým jsem se kdykoli mohl spojit s velitelstvím, pokud bych pro ně měl nějaké klíčové informace. Odeslal jsem pečlivě sestavenou zprávu a doufal, že budou jednat rychle.

S vědomím, že více se udělat nedalo, jsem se svlékl a vklouzl do postele k spícímu Shirovi. Objal jsem ho, ve spánku se otočil a přitiskl ke mně. Když se jeho nahá kůže dotkla mojí, uvědomil jsem si, jak je horká. 

Znepokojený jsem mu sáhl na čelo. Měl horečku. Možná se mu do rány přece jen dostala infekce. Přemýšlel jsem, jak je to dlouho, co dostal poslední antibiotika. Na další dávku bylo ještě brzy a já mohl jen doufat, že teplota odezní.

Dlouho jsem nedokázal usnout a jen pozoroval, jak tiše spí. Vlasy měl zpocené, tváře zrudlé horečkou, hruď se mu pohybovala nahoru a dolu v pravidelném rytmu jeho dechu. Každou chvíli jsem ho kontroloval s obavou, zda se jeho stav nezhoršil.

Teprve nad ránem, kdy už i mě přemáhala únava, jsem s úlevou zjistil, že teplota ustoupila.

*

S nesouhlasným pohledem jsem sledoval Shiru, jak se obléká. I když vypadal líp než v noci, nelíbilo se mi, že chce odejít. Chápal jsem, že už nemůže svoji návštěvu u císaře odkládat, ale to neznamenalo, že budu nadšeně přihlížet, jak si s tváří zkřivenou bolestí přetahuje kalhoty přes zraněné stehno.

Když však skončil, stál přede mnou opět Shira, chladnokrevný zabiják. Celý v černém, v dlouhém koženém kabátě vyčištěným od stop krve a bahna, a s katanou v ruce. V obličeji se mu zračilo ledové soustředění, modrošedé oči jasné a klidné.

Při chůzi nekulhal. Kdybych nevěděl, že má prostřelenou nohu, nepoznal bych to na něm. Jistě ho stálo spoustu bolesti, aby to skryl.

„Měl bys ležet," neodpustil jsem si kousavou poznámku.

„Musím podat hlášení, nebude to na dlouho," řekl, a když viděl, jak kysele se tvářím, stáhl mě k sobě. Přitiskl ústa k mojí tváři a zašeptal hlasem, ze kterého se mi zrychlil tep. „Až se vrátím, můžeš mě přivázat k posteli."

Než jsem stihl odpovědět, vlepil mi pusu a zmizel za dveřmi.

*

Uběhla hodina, ale spíše dvě.

Jak dlouho taková audience může trvat? Podat hlášení přece nezabere tolik času. Možná císař toužil slyšet každý krvavý detail. Ale i tak.

Začínal jsem mít obavy. Shira si sice nemyslel, že za tím podezřelým útokem stojí panovník, ale já jeho přesvědčení nesdílel. A i kdyby to opravdu nebyl sám císař, musel to udělat někdo z jeho blízkého okolí. Kdo jiný mohl o té misi vědět tolik, aby nastražil past?

Konečně se ozvaly kroky a já pohlédl na dveře v očekávání Shirova návratu. Úsměv, se kterým jsem ho vyhlížel, mi zmrzl na rtech.

Nestihl jsem udělat vůbec nic. 

Pět těžce ozbrojených císařských vojáků vtrhlo dovnitř. Během okamžiku mě přirazili obličejem na nejbližší zeď a spoutali ruce za záda.

Srdce se mi divoce rozbušilo, ledová ruka strachu mi sevřela vnitřnosti.

Co se to děje?

„Kam mě to vedete?" vykřikl jsem a marně se snažil vyprostit z ocelového sevření dvou vojáků.

„Jeho výsost se s tebou chce seznámit," ušklíbl se jeden z nich a pak mi zavázali oči.

Všechno se ponořilo do tmy.

Neurvale se mnou zacloumali a vedli ven z domu.

Pamatoval jsem si okolí ze svého průzkumu, ale stejně nedokázal sledovat, kudy jdeme.

Cítil jsem na tváři čerstvý vzduch, vítr mi cuchal vlasy. Slyšel jsem zvuky motorů, rytmické kroky vojáků i vzdálené hlasy. Do nosu mě uhodil zápach benzínu a výfukových plynů.

Šli jsme možná deset minut a já se snažil uklidnit a přemýšlet. Nezastřelili mě na místě, císař se mnou chce mluvit. Z nějakého důvodu mi to přišlo horší, než kdyby mě zabili hned.

Nemohl jsem se zbavit dojmu, že Shirův odchod, aby podal hlášení, a císařův náhlý zájem o moji maličkost nemohla být shoda náhod. 

Jak dlouho uběhlo od chvíle, co jsem poslal tu zprávu na velitelství? Dost na to, aby měl odboj čas připravit útok. Snad jsou blízko.

Najednou jsme byli zase uvnitř. Postrkovali mě nahoru po schodech. Po mnoha schodech. Napočítal jsem deset pater.

V duchu jsem si vybavil mapu z telefonu. Musel to být ten hotel. Císařovo apartmá.

Následoval dutý zvuk otevíraných dveří, šťouchnutí mezi lopatky a ruce, které mě postrčily kupředu a surově přinutily pokleknout.

Když mi konečně strhli šátek z očí, spatřil jsem, že přede mnou stojí sám císař.

A vedle něj...jeho pravá ruka.

*

Shirův výraz se při pohledu na mě nezměnil. Ani mrknutím oka nedal najevo překvapení.

„Co to znamená, můj pane?" obrátil se na císaře, tón jeho hlasu prozrazoval pouze vlažný zájem, výraz tváře klidný a bez emocí. Stejně jako v den popravy. Ta perfektní maska nemilosrdného zabijáka, kterého se nic nedotkne, byla zpátky.

Přesto jsem to na něm tentokrát viděl. Možná proto, že jsem ho znal lépe, možná proto, že se nedokázal tak dobře ovládnout.

Viděl jsem drobné trhlinky v tom dokonale kontrolovaném výrazu.

Poznal jsem to z jeho náhle napjatých ramen, ze způsobu, jak pevněji sevřel jílec své katany, z pohledu, kterým zdánlivě netečně přejel po okolostojících vojácích, aby vyhodnotil situaci.

Situaci, která pro nás vypadala beznadějně.

Stáli jsme uprostřed obrovské přepychové místnosti s drahým nábytkem, která dříve musela sloužit jako luxusní hotelové apartmá. Teď však spíše připomínala popravčí komnatu. Kromě těch mužů, kteří mě přivedli, se v pokoji nacházely ještě dvě desítky těžce vyzbrojených vojáků. Všichni připraveni vystřelit při prvním náznaku nebezpečí.

 A Shira u sebe neměl žádnou zbraň kromě svojí milované katany. Postavit se jim by znamenalo sebevraždu i pro někoho takového jako byl můj neohrožený černovlasý bojovník.

Císař se pobaveně usmíval, měl výbornou náladu. To nevěstilo nic dobrého.

„Chtěl jsem poznat toho tvého povstalce," pronesl vesele a zadíval se do Shirova kamenného obličeje. „Nepředstavíš nás?"

Shira se jen ušklíbl a pokrčil rameny jako by tím chtěl říct, že moje jméno není to, co ho zrovna dvakrát zajímalo. 

Císař nenaléhal a vykročil ke mně. Stále na kolenou, s dvěma vojáky bolestivě svírající moje ramena a s třetím, který mi mířil na hlavu, jsem sledoval, jak se přibližuje.

„Kdo jsi?" zeptal se.

Díval jsem se do jeho brunátné tváře, do krutých černých očí a cítil odpor a narůstající vztek. Vztek, který v tuhle chvíli přehlušil i jakýkoli strach. Vytrhl jsem se ze sevření vojáků a postavil se. Zpříma jsem pohlédl do toho škodolibého obličeje a potlačil nutkání mu do něj plivnout stejně jako to udělal Riisen.

„Jsem velitel Taira Imara."

Císař se potěšeně usmál. On znal pravdu. Ovšemže ji znal. Tohle celé byla pouze hra.

Test.

Ale ne pro mě. Já u téhle zkoušky dávno propadl. Ten test byl pro Shiru.

„Velitel Taira Imara," zopakoval panovník a prohlížel si mě od hlavy až k patě. „Ten, jehož jednotka rozprášila moji armádu u řeky Iwaki." 

Posměšně se ušklíbl: „Hrdina odboje."

Svou pozornost obrátil zpět na svého zabijáka, který stál pár kroků za ním strnulý jako socha z ledu. 

„Shiro," oslovil ho podezřele vlídně a mile, „zlí jazykové tvrdí, že ses s tímhle odporným povstalcem spojil a zradil mě."

Ztěžka jsem polkl. Ledový pot mi vyrazil na dlaních. Doteď jsem necítil strach, i když jsem věděl, že mě čeká smrt, ale jestli císař usoudí, že ho Shira zradil, pak...

„To je lež, můj pane," řekl klidně černovlasý muž a s dokonale předstíranou pokorou se panovníkovi krátce poklonil.

„Myslel jsem si to," usmál se na něj císař a přátelsky ho poklepal po rameni. „Kdyby to byl kdokoli jiný, už by nežil, ale tobě stoprocentně důvěřuji."

Trochu volněji jsem se nadechl. Snad...snad z toho Shira vyvázne. Vědělo se, že ho vladař má ve veliké oblibě, určitě o něj nechce přijít.

„Věrně mi sloužíš deset let, jsi můj nejlepší zabiják, nikdy jsem o tobě nezapochyboval."

Se sevřeným žaludkem a opatrnou nadějí jsem sledoval celou tu scénu. 

„Přesto od tebe něco potřebuji," císařův obličej zazářil nadšením. „Drobnost."

Panovník kývl na svoje vojáky, ti obklopili černovlasého muže a zamířili na něj zbraněmi.

„Jen malý důkaz tvé loajality."

V očích se mu zablesklo, na tváři krutý, pobavený úsměv, když máchl paží směrem ke mně a rozkázal Shirovi:

„Přines mi jeho hlavu!"