Vtáhl jsem Shiru do pokoje a zabouchl dveře. Vlekl jsem ho celou cestu, jen stěží se dokázal postavit, rukou si tiskl ránu na stehně, mezi prsty prosakovala krev i přes improvizovaný tlakový obvaz.

Oba jsme byli zmáčení od hlavy až k patě. Mokré oblečení se mi lepilo na tělo, ale sotva jsem to vnímal. Shira se celý třásl a já tušil, že to nebude pouhou zimou. Po tváři mu kromě kapek vody stékaly i pramínky krve z tržné rány na čele. Oděrky a podlitiny však nebyly to nejhorší.

Největší starost mi dělalo střelné zranění na jeho pravé noze.

„Dobrý," vydechl Shira unaveně a vyprostil se z mého sevření.

Zády se opřel o zeď a teprve teď odložil pouzdro s katanou. Přišel o většinu ze svého nemalého arzenálu, kterým se vyzbrojil před odchodem, ale ten meč by z jeho ruky nevypáčili snad ani po smrti.

Stáhl jsem ze sebe vodou nasáklou bundu a pomohl Shirovi z jeho stejně promočeného kabátu.

„Musí se na tebe podívat doktor."

„Ne," zachraptěl. Čekal jsem takovou odpověď. Stejnou mi dal i předtím venku, když jsem mu chtěl zavolat pomoc.

„Vykrvácíš," vyjel jsem na něj ostřeji, než jsem chtěl. Nevím, proč si zrovna teď chce hrát na hrdinu. Někde na téhle základně se snad doktor nachází.

A je tu Maya.

Kéž by tu tak byla se mnou, přál jsem si, ta by si věděla rady.

„Není to tak zlé," vypravil ze sebe a na okamžik ztratil rovnováhu, než jsem ho chytil za paži.

"Není to tak zlé" znamenalo, že z toho nestříkala krev pod tlakem, takže velká tepna snad zůstala nepoškozená, ale tím dobré zprávy končily. Pořád to krvácelo, noha otékala, a jaký byl skutečný rozsah zranění, se dalo jen odhadovat.

A když jsem pohlédl do Shirova bledého obličeje, viděl, jak se třese, a má problémy udržet se při vědomí, nepotřeboval jsem Mayin červený diplom z medicíny, abych poznal nastupující šok.

„Lehni si," podepřel jsem ho a pomohl mu na postel. Podložil jsem mu pravou nohu polštářem a odběhl vedle do koupelny, kde měla být lékárnička.

Během bitev jsem občas střelná zranění ošetřoval, ale nebyl jsem žádný chirurg. Většinou stačilo ránu zaškrtit, zastavit krvácení a pacienta co nejrychleji poslat za Mayou nebo jiným doktorem.

Rozhodnutý udělat všechno, co bude v mých silách, jsem vyházel obsah lékárničky na zem, a rychle vybral vše potřebné. Několik obvazů, desinfekci, malé nůžky, gázu. Hledal jsem nějaké analgetikum, ale nenašel ho. Sebral jsem ještě čistý ručník a důkladně ho namočil.

Když jsem se vrátil do pokoje, Shira ležel na posteli, mělce dýchal a tvář se mu leskla potem.

Sklonil jsem se k němu, modrošedé oči se zabodly do mých. Byl při vědomí.

„Vyčistím ti to a stáhnu."

Přikývl a já opatrně sundal provizorní obvaz. Černé kalhoty kolem rány nasákly krví, musel jsem je dostat dolů. Přemýšlel jsem, jak to udělat, abych s ním zbytečně nehýbal a nezpůsobil mu další bolest.

Jako kdyby mi Shira četl myšlenky, vyhrnul si rukáv košile a z pouzdra, které sundal z předloktí, vytáhl ostrou čepel.

„Rozřízni nohavici."

Přebral jsem nabízený nůž a bez dalšího zdržování rozřízl šev po straně kalhot. Pak už nebylo obtížné nohavici roztrhnout po celé délce a látkou odtáhnout stranou.

Na noze se nacházely dvě rány, první po vstupu kulky nekrvácela téměř vůbec. Malý okrouhlý otvor na zadní straně stehna nevypadal nijak zlověstně. Bohužel tam, kde kulka tělo opustila, způsobila podstatně větší škodu. Tkáň stehenního svalu byla ošklivě roztržená a stále z ní vytékalo spousty krve.

Sáhl jsem po mokrém ručníku, abych odstranil tu nejhorší špínu a pak pečlivě vyčistil zranění také desinfekcí. Shira za celou dobu sice nevydal ani hlásku, ale prsty křečovitě zaryté do prostěradla naznačovaly, že moje ošetřování rozhodně není bezbolestné.

Přiložil jsem na obě rány sterilní kusy gázy a obvázal. Zranění na přední straně stehna stále prosakovalo, tak jsem použil ještě jeden nerozmotaný obvaz jako tlakovou vrstvu. Posledním obvazem jsem celou nohu pevně stáhl. Konečně bylo hotovo a já získal pocit, že to přece jen nebude tak strašné.

Alespoň do té doby, než jsem zvedl hlavu a pohlédl na svého pacienta. Shira vypadal vyčerpaně, tvář měl ztrhanou, bílou jako stěna, rty rozkousané do krve. Sáhl jsem mu na krk a nahmatal tep. Byl zrychlený a lehce nepravidelný.

Chytil se mě za paži a zvedl se do polosedu.

„Pomoz mi to svléknout," promluvil unaveně a já si všiml, jak zápasí s knoflíky u roztržené košile. Byla mokrá a lepila se mu na tělo. Paže měl ledové, konečky prstů promodralé a já si uvědomil, že bych z něj měl dostat všechno to vlhké oblečení.

Pod košilí měl neprůstřelnou vestu.

Vězely v ní dvě kulky. Přesně uprostřed.

Při tom pohledu mi zatrnulo. Stísněný pocit mi sevřel vnitřnosti, když jsem si uvědomil, jak málo chybělo, aby se už nikdy nevrátil.

„Nenosím ji často," vydechl Shira sotva slyšitelně, když viděl, kam se dívám. „Ale kdybych tu vestu neměl tentokrát, nepřežil bych."

„Povíš mi, co se stalo?" zeptal jsem se přiškrceným hlasem, pohled stále zabodnutý do dvou zdeformovaných kulek uvízlých přesně v místě, kde mu pod vrstvou kevlaru stále ještě tlouklo srdce.

„Později, teď mi to sundej."

Rozlepil jsem suché zipy na vestě a opatrně mu ji stáhl. A pak i černé triko, které měl pod ní. Přejel jsem ho pátravým pohledem. Na levém rameni se rýsovala obrovská fialová podlitina a modřiny se vyjímaly i na jeho hrudi. Naštěstí neměl žádná další vážnější zranění.

Beze slova jsem mu zul boty a ponožky a začal rozepínat knoflíky na zmáčených kalhotách.

„Myslel jsem, že až mi budeš svlékat kalhoty, bude to při trochu jiné příležitosti," neodpustil si Shira poznámku.

Nebýt vážnosti situace snad bych se i začervenal, takhle mě jenom napadlo, jestli to, že má takové nápady, znamená, že je mu líp.

Přece však sykl bolestí, když jsem mu přes ovázané zranění přetahoval rozřezanou nohavici.

Zůstal pouze ve spodním prádle a já přes něj přehodil přikrývku, aby se zahřál.

„Podívám se po nějakých prášcích na bolest," informoval jsem ho a chystal se znovu prohrabat lékárničku. Tentokrát důkladněji.

Chytil mojí ruku a donutil mě tak na něj pohlédnout. Vypadal, že okamžitě usne. Nebo omdlí.

Přesto na mě ty modrošedé oči upřeně hleděly, když zašeptal: „Děkuji ti, Tairo."

*

Pečlivě jsem pročítal nápisy na krabičkách s léky, až jsem konečně našel ty správné. V lékárničce se nacházela dokonce i nějaká antibiotika, která jsem se po zralé úvaze rozhodl svému pacientovi vnutit společně s léky na bolest.

Z poličky nad umyvadlem jsem sebral skleničku a nalil do ní trochu vody.

Když jsem se pak se svým úlovkem vrátil zpět do místnosti, Shira spal. Rudé skvrny zaschlé krve na jeho tváři ostře kontrastovaly s bledou kůží, rty měl lehce promodralé, dýchal však už o něco klidněji.

Co se asi stalo? Kdo ho tak zřídil? Někdo z odboje? Museli to být povstalci, kdo jiný. Kdybych tak o jeho úkolu pro císaře věděl trochu víc.

Přistoupil jsem blíž. Tržná rána na čele byla jen povrchová, možná po ni nezůstane ani jizva. Přesto by chtěla ošetřit, ale na to bude čas, až si odpočine.

Nakonec jsem neodolal a prsty ho jemně pohladil po vlasech. Trhl sebou a pohlédl do mého obličeje.

„Děje se něco?" zachraptěl a snažil se posadit na posteli.

„Nic, klidně lež."

Podal jsem mu tablety a sklenici vody. „Vezmi si to."

„Co je to?"

Náznak podezření v jeho hlase se mě trochu dotkl.

„Neboj, nechci tě otrávit. Jsou to antibiotika a prášky proti bolesti."

Shira si bez dalších řečí pilulky vzal. Zvedl hlavu, aby je mohl spolknout a zapít vodou. Pak položil prázdnou sklenici na podlahu a s námahou se posadil. Podepřel jsem ho a přisedl si k němu na postel.

Byl vyčerpaný, sotva udržel oči otevřené. Čelem se opřel o moje rameno a já veden nějakým impulzem ho objal kolem pasu a opatrně přitáhl k sobě.

Nevím, jak dlouho jsem ho držel. Myslel jsem, že znovu usnul, ale po chvíli ke mně dolehl tichý hlas. Něco téměř neslyšně šeptal.

Naklonil jsem hlavu až těsně k jeho rtům, abych mu rozuměl.

„Dnes jsi mi zachránil život, Tairo," zaslechl jsem konečně jeho slova, hlas měl zvláštně zastřený, skoro nepřítomný a mě napadlo, jestli neblouzní.

Neměl jsem pocit, že bych ho svým chabým lékařským uměním nějak zvlášť zachránil.

„S těmi díky počkej, až jestli do rána nevykrvácíš," snažil jsem se to zlehčit, abych zahnal narůstající obavy.

Nereagoval. Přitiskl jsem ho k sobě ještě pevněji, trochu se třásl, hlavu položenou na mojí hrudi.

„Nikdy předtím jsem nestál sám proti takové přesile," promluvil znovu tak potichu, že jsem musel natahovat uši, abych ho slyšel.

Připadalo mi, že je opravdu mimo sebe. Ať už díky ztrátě krve nebo prostě z obrovského vyčerpání.

„Mnohokrát jsem bojoval s vědomím, že možná nepřežiju, a přesto neměl strach," pokračoval, jeho horký dech mě hřál na kůži.

Věděl jsem, co tím myslí. Říkalo se o něm, že bojuje jako by se nebát smrti. A právě to z něj dělalo téměř neporazitelného protivníka. Nesvazovaly ho obavy o život, byl klidný, soustředěný a nedělal chyby. Nad někým takovým se vítězí těžce.

„Až dnes," zašeptal. „Dnes poprvé jsem se bál zemřít."

„Každý se někdy bojí," snažil jsem se ho uchlácholit, ale sotva mě vnímal.

„Nemohl jsem na tebe přestat myslet. Pořád jsem si v hlavě opakoval, že jsem ti slíbil, že se vrátím. Nemohl jsem zemřít a opustit tě."

Ta slova mi skoro vyrazila dech. Uvědomuje si vůbec, co mi tady říká?

„Štvali mě jako zvěř, nedokázal jsem je setřást. Jako kdyby znali každý můj další krok ještě dřív než já sám. Bylo to úmorné."

Nějakou chvíli mlčel. Hlavou mi probíhalo tolik otázek, ale neodvážil jsem se na nic zeptat. Bál jsem se promluvit, bál jsem se skoro i pohnout, abych ho nevyrušil.

Nevěřil jsem, že by mi něco takového vyprávěl za normálních okolností.

„Byla to past. Musela být," zaslechl jsem znovu jeho hlas. „Čekali na mě, věděli o každém mém pohybu. Odřízli mi únikové cesty. Udělali všechno proto, abych živý nevyvázl," znovu se odmlčel, mluvilo se mu čím dál tím hůř.

„Nakonec mě obklíčili. Dvakrát mě trefili do prsou, jednou do nohy. Ležel jsem na zemi... v bahně...vyčerpaný...a chtěl to vzdát. Věděl jsem, že nemám šanci."

Neschopný promluvit, s žaludkem staženým jsem rukou našel Shirovu dlaň, která spočívala vedle na přikrývce, a propletl naše prsty.

„Navzdory všemu jsem přece jen unikl," pokračoval nepřítomně, vzpomínkami někde zpátky, lapen v zoufalém zápase o holé přežití. „Co mě donutilo nevzdat se a bojovat dál...co mi nakonec zachránilo život...byla myšlenka na to, že tady na mě čekáš."

Napůl v šoku z těch slov jsem vzal jeho hlavu do dlaní a odtáhl se, abych mu mohl pohlédnout do tváře. Oči měl zavřené a čelo se mu lesklo potem. Skoro spal. Opatrně jsem ho položil na postel a nechal odpočívat.

Díval jsem se na něj a ničemu nerozuměl.

Doteď jsem si myslel, že je to pro něj hlavně zábava. Ano, přitahoval jsem ho, možná ke mně choval i jistou náklonnost. Ale nevěřil jsem, že je v tom víc. Nevěřil jsem, že by to dovolil.

Oba jsme se nacházeli v situaci, kdy nás sebemenší zaváhání mohlo stát život. A plést do toho city byla nejrychlejší cesta, jak skončit s kulkou v hlavě.

I já si to uvědomoval a Shira, cvičený zabiják, si to musel uvědomovat také. A přesto...

Nemohl jsem na tebe přestat myslet.

Nebyl jsem zase tak naivní a věděl, že tohle mezi námi nemůže mít šťastný konec. Pokud to nebude krvavý a násilný konec, bude to výhra. Co více jsem si mohl přát?

Já však stále doufal, že... Ani nevím v co.

Že Shira zradí císaře a přidá se k odboji?

Že ho Rada omilostní?

Že zůstane se mnou?

Zavřel jsem oči a potlačil všechny ty plané naděje. Věděl jsem, že žádná z těch možností není reálná.

Něco vědět ale neznamenalo, že bylo snadné se s tím smířit.

O to horší to bylo teď.

Kdybych se v tom plácal jenom já sám, dokázal bych se s tím snad nějak srovnat. Ale jestli Shira cítí to samé, ať už mi to přišlo jakkoli neuvěřitelné, pak nevím jak z toho ven.

***

Tahle kapitola mě stála dost googlování, protože jsem tam nechtěla psát úplné nesmysly a moje znalosti na tohle přece jen nestačily.

Omlouvám se všem, kteří studují nějaké zdravotní a lékařské školy, a vědí o anatomii a první pomoci více než já. Snad mi prominete případné nepřesnosti.