Následující den mě zavolali na jednání prozatímní vlády.

Stál jsem před starodávnou kamennou branou a hleděl na elegantní střechy paláce, který teď sloužil jako základna odboje. Jak by se asi tvářil císař, kdyby věděl, že jeho honosné sídlo, kam dříve mohli vstoupit jen vyvolení, užívají vzbouřenci.

Hlavní město bylo boji hodně poničeno, pouze několik částí ještě vzdáleně připomínalo to skvostné místo, kterým Kashima bývala před válkou. Historické centrum naštěstí patřilo k těm nejméně postiženým. Tady se dalo téměř zapomenout na to, že okolní čtvrti jsou v troskách, periférie plné zapomenutých min a poškozené továrny zamořené chemikáliemi.

Nerad jsem si připouštěl, že to my jsme většinu té zkázy způsobili. Odboj chtěl ukončit dlouhé obléhání města, které se stalo poslední baštou císařské moci, a použil k tomu všechny dostupné prostředky.

Dorazil jsem do paláce pozdě. Zasedání už muselo začít. Pospíchal jsem rozlehlými zahradami, které byly jen stínem toho, jak jsem je znával před válkou, a mířil k zadnímu vchodu.

V tichosti jsem proklouzl do obrovského sálu plného lidí. Nikdo si mého pozdního příchodu nevšiml. Právě mluvil generál Feranden, který vedl závěrečné boje.

Generál se domníval, že císař se zbytkem armády prchl na Severní ostrov a ukrývá se tam někde v horách, kde bylo obtížné ho vystopovat. Feranden žádal o další vojáky, aby se mohl pokusit císaře pronásledovat. Někteří mu oponovali, že by to oslabilo naší pozici v Kashimě a že udržet hlavní město je teď nejdůležitější.

Mluvilo se dlouho a v místnosti bylo vydýcháno. A vedro k zalknutí. Rozepnul jsem si několik horních knoflíků svoji velitelské uniformy, ale nepomohlo to.

Následovali další řečníci, kteří podávali hlášení o vývoji situace. Zprávy z hlavního města nebyly příliš optimistické. Císařští odpadlíci nás odřízli od elektrárny v západní Kashimě, díky čemuž byla teď třetina města bez proudu. Velká část nepřátelských vojáků se opevnila právě v té západní, průmyslové části města a opakovaně odrážela naše pokusy o znovudobytí tohoto území.

„Situace je kritická," pokračoval velitel Riisen ve svém hlášení. „Rozhodně nemůžeme stáhnout žádné jednotky a poslat je pryč," dodal s narážkou na předchozí žádost generála Ferandena.

Viděl jsem, jak vypadá západní část Kashimy. Bylo to mrtvé město. Zničené továrny a domy, rozbombardované silnice, všude trosky a dým. Přes některá místa se nedalo projít bez plynové masky. Pod celou oblastí se rozkládaly těžko zmapovatelné tunely dávno zaniklé podzemní dráhy a stará kanalizační síť.

A naši nepřátelé to bludiště chodeb používali jako únikové cesty. Na rozdíl od nás se tam orientovali s neochvějnou jistotou.

„Je to labyrint," komentoval to Riisen. „Některé kanály jsou dokonce zaplavené radioaktivní vodou. Vyslat tam naše vojáky naslepo je sebevražda."

„Copak v centrálním počítači neexistují plány?" ozval se další z velitelů.

„Všechny záznamy byly vymazány před naším útokem na palác," řekl Riisen. „Nemáme se čeho chytit."

„Nemůžeme dopustit, aby tyhle sabotáže pokračovaly," vstoupil do diskuse guvernér rázně. „Když to nepůjde jinak, jeden nálet zničí to místo do základů."

Halou se ozval hlasitý šepot a dohadování.

„Se vší úctou," promluvil po chvíli Riisen. „Stále se tam nacházejí tuny nebezpečných chemikálií, jedna bomba shozená na špatné místo a zamoříme celou Kashimu."

„Kromě toho jestli se budou i nadále ukrývat v tunelech, nejsem přesvědčen o účinnosti jakéhokoli náletu," přidal se na jeho stranu generál Feranden.

Šepot se proměnil v hlasitou hádku. Nakonec předsedkyně, která koordinovala jednání, vyhlásila přestávku. Dohadování ještě nabralo na intenzitě.

Během zmatku, který v hale zavládl, se ke mně přitočila Ashra a kývla na mě, abych s ní zašel ven.

„Tak co, fešáku, jak je?" usmála se na mě, hned jak jsme opustili dusnou atmosféru paláce a prošli do zahrad. Sundal jsem si horní část uniformy, košili pod ní jsem měl i na zádech propocenou.

Ve stínu okrasných třešní jsem se cítil podstatně příjemněji než v zadýchaném sále. Byly právě v květu, drobné růžové lístky se po desítkách snášely na zem a pokrývaly dláždění úzkého chodníku, po kterém jsme s dívkou procházeli. Jejich omamná vůně mi připomněla okamžik, kdy jsem tady stál poprvé jako malý vyjukaný kluk a celý rozklepaný tiskl ruku svému otci.

Pohled na kvetoucí sakury byl tehdy vyhrazen jen vyvoleným a moje rodina patřila k těm privilegovaným. Nyní do zahrad mohl vejít kdokoli, ale v tuto chvíli se zde kromě nás dvou nenacházela živá duše.

Podíval jsem se na štíhlou brunetku v dosti odvážných modrých šatech kráčející po mém boku. Znal jsem Ashru už před válkou, a když pracovala v paláci jako náš zvěd, úzce s ní spolupracoval.

Tehdy pronikla k císaři jako jedna z jeho sexuálních služebnic nebo-li konkubín, jak se tomu vznešeně říkalo. Ten starodávný termín však nedokázal změnit fakt, že ty žen byly jen císařovy hračky k pobavení. Některé to dělaly dobrovolně kvůli prestiži nebo penězům, některé byly vybrány a donuceny. Odmítnout nesměla žádná.

Povstalcům to však poskytlo cestu, jak někoho z našich dostat do Nebeského paláce. A tímto nebezpečným úkolem pověřil odboj právě Ashru, což se později ukázalo jako skvělá volba. Ta dívka vedle mě totiž nebyla jen neuvěřitelně krásná, ale také výjimečně schopná a inteligentní.

„Slyšela jsem, že pracuješ na Shirovi," naklonila se ke mně a přejela mi prsty po paži. „Už jsi ho donutil zpívat?"

Zadíval jsem se do jejich blankytně modrých očí, které ještě zvýrazňovalo dokonalé líčení.

„Zatím jsem neměl čas s ním promluvit. Udělám, co budu moct."

„Nevěřím, že z něj něco dostaneš," zavrtěla hlavou dívka, až se její kaštanové lokny rozletěly.

„Znáš ho?" Jakákoli informace o něm mi mohla pomoci.

„Viděla jsem ho párkrát v paláci. Což o to, pohled na něj byl pěknej," zamrkala na mě dlouhými řasami.

„Mluvila jsi s ním někdy?"

„Ne, snažila jsem se na sebe neupozorňovat."

Ashra patřila mezi naše nejlepší agenty. Během pár týdnů v paláci se jí podařilo stát se císařovou favoritkou a získala pro nás mnoho životně důležitých informací.

„Ale ostatní holky Shirovi nadbíhaly pořád. Většina z nich by udělala cokoli, aby se dostala do jeho postele," usmála se Ashra pobaveně. „Mohl mít jakoukoli, stačilo, aby ukázal prstem."

Neřekl bych, že zrovna tohle mi při výslechu pomůže. Jistě, vypadal dobře, byl pravou rukou císaře a měl vliv. Na tom, že ho ženy obletovaly, nebylo nic zvláštního.

„Hm, takže měl spoustu ženských," podotkl jsem nevzrušeně. „To jsi mě šokovala."

„Chceš něco šokujícího?" usmála se poťouchle. „Od jedné z holek, Tary, jsem slyšela, že si čas od času vzal do postele i chlapa."

Zastavil jsem se a tentokrát s nefalšovaným úžasem pohlédl do její tváře, na které se objevil potěšený výraz, že mi mohla sdělit ten pikantní drb.

„To nemyslíš vážně," ani jsem se nesnažil zakrýt překvapení. „A nebyly to jen nějaké řeči?"

Dívka rozpustile zavrtěla hlavou. „Rozhodně to nebyly jen řeči, jednou..."

//

Ashra nalila víno do sklenice, kterou pak podala císaři ležícímu na pohovce. Už potřetí si ji vladař nechal zavolat do svých komnat. Agentka odboje však nebyla žádná křehká květinka, a dobře si uvědomovala, co všechno bude muset dělat, když tento úkol přijala.

Císař, který nedávno oslavil čtyřicáté šesté narozeniny, byl velmi vznětlivý a sebemenší chyba nebo neposlušnost ho dokázala rozzuřit. Dívka si proto dávala velký pozor a do písmene plnila všechna jeho přání.

„Svlékni se," poručil jí a upil několik doušků ze své sklenice. Beze slova poslechla a začala si pomalu rozvazovat šněrování svých šatů.

Ozvalo se zaklepání na dveře. Ashra přestala se svlékáním a podívala se přes rameno, kdo se odvážil císaře rušit.

Do vladařovy komnaty nejistě vstoupil jeden z vojáků v tmavě červené uniformě.

„Řekl jsem jasně, že si nepřeji být rušen!" zahřměl místností rozhněvaný hlas císaře.

Mladičký voják s rudými tvářemi rychle poklekl a třesoucím se hlasem dodal: „O...Omlouvám se, p...pane, ale chtěl jste být informován hned, jak se vrátí Sh...Shira."

Císař viditelně ožil. „Pošlete ho sem," poručil a pak se otočil k polosvlečené dívce. „Běž do ložnice a počkej tam na mě."

Ashra přikývla a rychle zmizela v zadní místnosti. Nezavřela úplně a posadila se tak, aby přes pootevřené dveře viděla do pokoje. Ani nedoufala, že si jí naskytne tak skvělá příležitost vyslechnout císařův rozhovor se Shirou. Panovník býval před dívkami často neopatrný a Ashře se tak podařilo získat mnoho klíčových informací pro odboj.

Dveře do vladařovy komnaty se znovu otevřely a dovnitř vstoupil sebejistým krokem Shira. Měl na sobě černý kožený kabát a na zádech svoji pověstnou katanu. Nebyla to ale jediná zbraň. V pouzdře u pasu se skrývala pistole a Ashra nepochybovala, že jeho dlouhý kabát obsahuje spoustu dalších nebezpečných hračiček.

I když se všeobecně vědělo, že císařův nejmilovanější zabiják dává přednost ostrým čepelím před střelnými zbraněmi, nebylo pochyby, že dokonale ovládá obojí.

Ashra se naklonila blíže k pootevřeným dveřím, aby viděla Shirovi do tváře. Dlouhé vlasy mu neposlušně povlávaly kolem obličeje, tentokrát je neměl jako obvykle pečlivě zapletené. Z jeho výrazu se nedalo nic vyčíst, ani náznak emocí nebo únavy, jen dokonalé soustředění.

Shira poklekl na jedno koleno a krátce se císaři uklonil. Ten se zvedl z pohovky a vyšel svému oblíbenci vstříc.

„Nedal jsi o sobě deset dní vědět," řekl císař na uvítanou. „Už jsem se začínal bát."

„Nemohl jsem poslat zprávu," vysvětlil stručně Shira a vstal.

„Co generál Norat?"

„Mrtev."

„Velitel Werter a Kratz?"

„Oba mrtvý."

„Guvernér Tarr?"

„Mrtev. Jako všichni ostatní z vašeho seznamu."

Černovlasý muž zamířil ke stolu a bez dovolení si nalil víno do prázdné sklenice. I za takovýto drobný prohřešek proti etiketě by většina ostatních zaplatila minimálně ztrátou ruky. Shirovo výjimečné postavení však bylo pověstné. Císař mu prominul i to, co by u jiných nestrpěl.

„Měl jsi problémy?"

Shirův pohled nakrátko spočinul na pootevřených dveřích do vedlejšího pokoje, než svoji pozornost obrátil zpět k panovníkovi. „Nic co bych nezvládl."

„Výborně. Ty mě nikdy nezklameš."

Shira pochvalu přešel mlčky a upil ze své sklenice. Ashra se stáhla co nejvíce do stínu a snažila se skoro ani nedýchat.

„Teď si můžeš odpočinout, ale neopouštěj město. Budu tě zase potřebovat."

„Ano, pane."

„Vyber si nějakou společnici na noc," nabídl mu velkoryse císař. „Po tom všem se jistě potřebuješ odreagovat," dodal se spikleneckých úsměvem.

„Děkuji, ale ne," odmítl Shira a odložil sklenku.

„Z důvěryhodných zdrojů vím, že jedna zrzka jménem Tara se nemůže dočkat tvého návratu."

Druhý muž to nijak nekomentoval, místo toho řekl: „Všiml jsem si venku na hlídce toho nového kapitána palácové stráže."

Císař se s úšklebkem podíval na Shiru. „Je to schopný mladík."

„A uniforma palácové gardy mu padne."

Panovník se rozesmál a zavrtěl hlavou. „Já ty tvoje chutě někdy nechápu."

„Mohl bych ho tedy pro dnešní noc...uvolnit ze služby?" zeptal se Shira, i když ta otázka nebyla více než formální. Věděl, že ať už si o tom jeho pán myslí cokoli, svému nejlepšímu zabijákovi nic neodmítne.

„Máš mé svolení," souhlasil vládce vesele. Byl v mimořádně dobré náladě, zprávy o smrti jeho nepřátel ho vždy potěšily. „Ale moc ho nevyděs. Je to slibný voják."

Shira se pousmál a zamířil ke dveřím. „Budu něžný."

//

Ashra dopověděla svoji historku a já měl co dělat, abych na ní nezůstal koukat s otevřenou pusou.

„No," vypravil jsem ze sebe po chvíli, „musím přiznat, že tohle bych nečekal."

„Zase ti to otvírá další možnosti k přesvědčování," mrkla na mě Ashra významně.

„Skvělý," poznamenal jsem suše, když jsem si představil ty možnosti, o kterých mluvila. „Ale myslím, že nejsem jeho typ."

„Neřekla bych," sladce se usmála a mě přejel mráz po zádech.