Stál jsem pod sprchou už asi deset minut a nechal horkou vodu, aby mi stékala po kůži. Bylo to příjemné a uklidňující. Konečně jsem se vzpamatoval z prožité hrůzy natolik, aby moje mysl dokázala pracovat naplno. Nechtěl jsem si připustit, že ta malá mezihra se Shirou na tom měla značnou zásluhu.

Několikrát jsem si v hlavě probíral svoji současnou situaci a litoval, že jsem ze svého černovlasého zachránce nevytáhl víc informací. Má nějaký plán, jak odsud mě a Mayu dostat? Co se bude dít dál? Plánuje císař nějaký útok? A kde se vůbec nachází tahle jejich základna?

Hned, jak Shira vyrazil za svým pánem, jsem prozkoumal svůj nucený příbytek, ale nenašel nic užitečného. Žádné plány, žádné dokumenty, žádný notebook nebo telefon. Nic, co by mi pomohlo určit polohu základny.

Z pokoje vedla temná chodba až ven z domu. Zvenčí ke mně doléhaly zvuky jedoucích aut, kroky a hlasy mnoha lidí. Útěk nepřicházel v úvahu, netušil jsem, kolik se tady nachází vojáků, neměl mapu, mobil ani navigaci. A hlavně bych neodešel bez Mayi.

V současné situaci jsem neměl jinou možnost, než se spolehnout na Shiru a jeho pomoc. A já mu věřil. Dal mi své slovo a dokázal, že má v plánu ho i dodržet.

Vypnul jsem vodu a vystoupil ze sprchy. Koupelna, kterou jsem objevil vedle hlavní místnosti, byla prostornější, než bych očekával.

Kromě sprchového koutu s prosklenými dveřmi se zde nacházela i menší vana. Na bílé poličce nad umyvadlem leželo několika složených ručníků a krabička s mýdlem. V rohu vedle záchodové mísy visela na zdi malá skříňka, a když jsem ji otevřel, našel tam desinfekce, obvazy, nejrůznější léky a lahvičky s neznámým obsahem. Lékárnička.

Sáhl jsem po jednom z ručníků a nakrčil nos nad hromadou mého oblečení zakopnutou v rohu. Nechtělo se mi navlékat zpátky do té špinavé, potrhané uniformy. Obtočil jsem si kolem boku ručník a přemýšlel, jestli bude Shirovi vadit, když si půjčím něco z oblečení, které jsem objevil při svém průzkumu pokoje.

Pohledem jsem zavadil o čtvercové zrcadlo na protější stěně a neubránil se úsměvu, když jsem si všiml několika fialových skvrn vyjímajících se mi na kůži. Dvě na mém krku a jedna pod levou klíční kostí. Hlavou mi proběhla dosti barvitá vzpomínka na to, jak se tam dostaly.

Opustil jsem koupelnu a zahlédl Shiru.

Neslyšel jsem, kdy se vrátil, tekoucí voda patrně překryla jeho kroky. Klečel na zemi a něco hledal. Teprve teď jsem si uvědomil, že v podlaze je skrytý trezor, ze kterého právě vytahoval několik střelných zbraní a zásobníky s náboji.

Konečně zvedl hlavu a vzal na vědomí moji přítomnost.

Přejel mě dlouhým pohledem, ze kterého se mi horkost nahrnula do tváří. Citelně jsem si začínal uvědomovat svůj nedostatek oblečení. Před jeho pronikavýma očima hltající každý odhalený kousek mého těla, bych neměl cítit rozpaky, vždyť předtím... Pohledem jsem zavadil o rozházenou postel.

Jenomže ta chvíle plná touhy byla přerušena vyzváněním Shirova telefonu. Teď s čistou myslí se všechno zdálo jiné.

„Co chtěl císař?" pokusil jsem se rozbít to napětí mezi námi otázkou.

„Má pro mě nějakou práci," odpověděl stručně a vrátil se zpátky k předchozí činnosti.

Zbraně a další vybavení potřebné k zabíjení, které postupně pokládal na podlahu vedle své pravé ruky, mě nenechaly na pochybách, co je to za práci.

„Někdo, koho znám?" zeptal jsem se jízlivě.

„Doufám, že ne," zašklebil se a vstal.

S nepříjemným pocitem v žaludku jsem sledoval, jak se připravuje.

V mžiku setřásl kabát i košili, na nahé tělo si natáhl triko a pak znovu sáhl do trezoru, ze kterého vytáhl černou, kevlarovou vestu. Chvíli ji zamyšleně obracel v rukou.

„Nerad to nosím," prohodil, ale navzdory svým slovům si začal vestu oblékat. „Hůř se mi pak pohybuje."

Pevně utáhl zapínání na bocích a ramenou a já ho pozoroval mrazivým pohledem. Představa, že ho císař posílá povraždit další vojáky odboje, se mi příčila.

Chtěl jsem mu pěkně od srdce povědět, co si o tom myslím, ale místo toho ze mě vypadlo: „Je to nebezpečné?"

„Neřekl bych," pohodil hlavou. „Za pár hodin jsem zpátky."

Stále jsme byli technicky nepřátelé, nemohl mi prozradit nic konkrétního o svém úkolu. A já se proto neptal.

Během chvíle se vyzbrojil, pistole, zásobníky, několik čepelí a pak všechno skryl pod svůj dlouhý kabát, který si přehodil přes ramena.

Jeho katana stála opřená o zeď hned vedle dveří ven. Nepochyboval jsem, že svoji nejmilovanější zbraň si vezme s sebou též.

„Za žádných okolností nechoď ven," zopakoval mi, zatímco si upravoval pouzdro s pistolí na stehně.

„Jsi pod mojí ochranou, takže pokud budeš se mnou nebo tady, nic ti nehrozí."

„Pod tvojí ochranou?" nechápal jsem. „Co jsi vlastně řekl císaři, aby mě ušetřil?"

Shira zkoumavým pohledem znovu přejel po mém těle.

„Pravdu," usmál se, oči se mu zaleskly, „že tě chci."

„Takže to teď jsem?" vypravil jsem ze sebe s rozpaky a vzpomněl si na slova toho druhého vojáka, když mi jeho přítel hromotluk chtěl rozbít obličej. „Tvoje nová hračka?"

Shira pokrčil rameny. „Přesvědčil jsem císaře, aby tě ušetřil. A on mi tě daroval."

Přiblížil se a s nezbednými ohníčky v očích mě objal kolem pasu. „Teď jsi můj a budu si s tebou dělat, co budu chtít."

Pokusil se mě políbit, ale já ho nabroušeně odstrčil. „Nejsem ničí majetek."

„No tak, Tairo, jinak to nešlo," řekl smířlivě a nádherně se usmál. Ale tak lacino se z toho nevykroutí.

„To je císař tak velkorysý ke všem svým vojákům?" odsekl jsem podrážděně.

„Ne, jen ke mně," odpověděl úsečně a odtáhl se.

Nechtěl jsem se s ním hádat, nezasloužil si to. Zachránil mi život, jenomže já měl vztek. Nezlobil jsem se na něj, to celá tahle situace, ta bezmoc, mě ubíjela.

„Nebylo jednoduché císaře přesvědčit," promluvil po chvíli vážným hlasem. „V jednu chvíli...," povzdechl si. „Udělal jsem chybu."

Uťatá hlava velitele mi proti mé vůli vyvstala v paměti.

„Myslíš Riisena?"

Nechtěl jsem na to opět myslet.

„Zbytečně jsem tím císaře popudil, byla to hloupost."

„Tak proč jsi to udělal?" zeptal jsem se dutě, vzpomínka na to krvavé představení se mi promítla před očima v jasných barvách.

„Ani nevím," řekl zamyšleně a znovu se přiblížil. „Připadal mi jako dobrej chlap a byl to tvůj přítel. Asi jsem nechtěl, aby hodiny trpěl kvůli císařově rozmaru."

Jeho slova ve mně zadusila hněv a já na něj hleděl a vůbec mu nerozuměl. I jemu se císařovy metody hnusily, tak proč za něj bojuje? Dal by se přesvědčit, aby se přidal na naši stranu? Jenomže ať už měl Shira ke svému chlebodárci jakékoli výhrady, tušil jsem, že ani o odboji si nemyslí nic pěkného.

„A Maya?"

„Zahlédl jsem ji, je v pořádku," ubezpečil mě. „Dostanu vás oba pryč, jen potřebuju trochu času."

Mlčky jsem přikývl a přemýšlel, jak velké riziko kvůli našemu osvobození bude muset podstoupit. Jako vladařův oblíbenec měl velkou volnost a možnosti, jak nám pomoci, aniž by ohrozil svoji pozici. Přesto se mi sevřel žaludek při pomyšlení, jak by s ním jeho pán naložil, kdyby zjistil pravdu, přestože Shira de facto neudělal nic, co by se dalo považovat přímo za zradu. Jenomže panovník nechával popravovat i za míň.  

„Co jsi pověděl císaři? Ví, kdo jsem?"

„Neřekl jsem mu nic," zavrtěl hlavou, ukazovákem mi opatrně přejel po klíční kosti až k fialové skvrně, kterou mi tam předtím zanechal.

„Nezajímal se. Předpokládá, že jsi prostě jen..." nedopověděl, snad abych se neurazil.

Ale já i tak pochopil.

„Jasně," odsekl jsem. Jemné doteky Shirových prstů však překazily mou snahu zůstat naštvaný a odtažitý.

„Je to tak lepší," zašeptal. „Kdyby se dozvěděl, že jsi velitel odboje Taira Imara, nevím, jak by zareagoval."

Pohledem sledoval svoji dlaň na mé hrudi, která sklouzla ještě o něco níž. Soustředit se na rozhovor začínalo být obtížné.

„Dokud si bude myslet, že jsi jen řadový voják s pěknou tvářičkou, který mi zahřívá postel, budeš v bezpečí."

Sotva jsem vnímal, co řekl. Jistě něco, co mě mělo hluboce urazit.

Zrychlil se mi dech, když se jeho prsty opět pohnuly a začaly pozvolna přejíždět po mé nahé kůži.

Trvalo nějakou dobu, než moje omámená mysl přišla na to, že obrazce, které mi Shira zdánlivě bezmyšlenkovitě vykresluje na těle, nejsou nesmyslné čmáranice. Připomínaly složité znaky z dávno nepoužívaného písma, z toho, kde jediný symbol značil celé slovo.

Velká Válka smetla téměř vše ze staré kultury a obrovský příval utečenců z nejrůznějších zemí světa jen dovršil zkázu starých zvyklostí. Přestože některé se v císařství i nadále udržovaly, některé zmizely úplně. V naší generaci jen málokdo tušil, že podobné písmo kdy existovalo.

Já sám znal pár desítek symbolů, ale to jen proto, že mě je kdysi učila babička. Z Shirovy kaligrafie na mé kůži však bylo zřejmé, že on umí podstatně víc.

„Nevěděl jsem, že umíš psát kanji," zašeptal jsem sotva slyšitelně, abych nenarušil kouzlo toho okamžiku.

Shirova ruka se zastavila přesně v místě, kde mohl jasně cítit, jak zběsile mi teď tluče srdce.

Zvedl hlavu, oči lehce zastřené, ale viděl jsem v nich i náznak překvapení. „Poznal jsi to?"

Aniž by odvrátil pohled, jeho prsty se znovu rozeběhly. Jen čtyři rychlé tahy a tentokrát to byl jeden z těch základních znaků. Ten jsem rozpoznal i já.

„Slunce," vydechl jsem, oči nespouštějíc z jeho modrošedých, ze kterých jsem hned po tom, co zazněla má odpověď, vyčetl souhlas.

Následovaly dva delší tahy.

„S...síla," vydechl jsem, hlas se mi zadrhl v krku, jiskra vzrušení proběhla mým tělem.

Pousmál se a pokračoval. Další znak byl o poznání složitější. Napůl jsem hádal.

„Učit se?"

„Chránit," opravil mě tiše a já bych dal cokoliv, abych ho mohl políbit a stáhnout k sobě.

Přesto jsem se neodvážil pohnout, pouze upřeně hleděl do jeho očí. Měly barvu oceánu při bouři a já si začínal uvědomovat, že tohle mezi námi se dostává někam zcela mimo moji kontrolu.

Opět jsem ucítil letmý pohyb jeho prstů, když začal vykreslovat něco od shora dolů využívajíc moji kůži místo papíru. První, opravdu složitý symbol, jsem jenom z jeho doteků nebyl schopen rozpoznat. Pak následovaly tři další, jednodušší. Neměl jsem nejmenší tušení, co napsal.

„Co to znamená?" zeptal jsem se, když skončil.

Shira neodpověděl, studoval můj obličej s podivně smutným výrazem v očích, pak mi prsty jemně přejel po tváři a rtech.

Jeho kabát za ním zavlál, když se náhle otočil a vykročil ke dveřím. Vzal do ruky svoji katanu a beze slova opustil místnost.