Vojáci došli téměř k nám, světla baterek se míhala po kamenných stěnách a bylo otázkou vteřin, než si nás všimnou. Zrychlil se mi tep a adrenalin zaplavil moje tělo jako vždy před bojem. Stáli jsme proti velké přesile, pokud dojde ke střetu, i s Shirovou proslulou katanou se jim neubráníme.

Co asi plánuje můj černovlasý průvodce skrytý ve stínu kousek ode mě? Neviděl jsem mu do tváře, sotva jsem v té temnotě zaregistroval jeho postavu přitisknutou ke stěně.

Snad jako odpověď na moje myšlenky se Shira náhle odlepil ode zdi a ukázal se přibližujícím se vojákům v plné kráse.

Ti bleskurychle sáhli po zbraních.

Muž v dlouhém kabátu s katanou v ruce se však nepohnul. Světla na něj namířila.

„Shira," uslyšel jsem udivený hlas z úst jednoho vojáka, patrně velitele skupiny.

Všichni jako na povel sklonili hlavně zbraní a krátce se poklonili.

Tolik k záhadě, čí vojáci to jsou.

„Můj pane," oslovil Shiru znovu ten stejný muž.

Z jeho hlasu zněl absolutní respekt a pokora. Teprve teď jsem dokázal jasně rozpoznat uniformy císařské gardy. Ten, co promluvil, na ni měl našité zašlé odznaky kapitána.

„Všichni si mysleli, že jste mrtev. Císař bude velice potěšen, až vás uvidí."

„Doveďte mě okamžitě k němu," rozkázal tmavovlasý zabiják tónem, který nestrpěl námitky.

Takže císař je stále tady. V Kashimě. Ne někde v horách na severu, jak tvrdila naše rozvědka.

A Shira to věděl?

Jaká další překvapení mi přichystá?

Dva vojáci mě vytáhli ze stínu, vykroutili z ruky zbraň, a hodili na smrduté dno kanálu. Prsty se mi zabořily do zatuchlého bahna, nohy až po kolena mokrá. Velitel skupiny ke mně přistoupil a s odporem odtáhl stranou límec mojí kožené bundy a pohlédl na uniformu, co jsem měl pod ní. Pozdě jsem si uvědomil svou chybu. Hlaveň pistole se mi přitiskla ke spánku.

„Povstalec," vyplivl to slovo muž znechuceně a pohlédl na Shiru. „Co s ním, můj pane? Zabít?"

Otočil jsem se, abych se podíval na svého průvodce, ale kapitán mě chytil za vlasy a trhnutím donutil sklopit hlavu. Upínal jsem pohled na odpornou hnědou vodu, tvořily se na ní podivné obrazce z bílé pěny. Možná to je to poslední, co v životě uvidím, a moje tělo zůstane pohřbené v tomhle kanále, dokud se nerozloží nebo ho neohlodají krysy.

Nakonec k tomu nedošlo, protože Shira poručil: „Spoutejte ho a zavažte mu oči. Půjde s námi.

*

To je můj konec.

Ta věta mi probíhala myslí, zatímco mě poslepu vedli další změtí chodeb neznámo kam. Snažil jsem si zapamatovat cestu, ale po páté odbočce jsem to vzdal. Šli jsme dlouho, možná hodinu, dvě, špatně se mi odhadoval čas. Za tu dobu jsem zvážil všechny svoje možnosti a došel k názoru, že nemám žádné.

Útěk nepřicházel v úvahu, i kdyby se mi nějak podařilo jim uprchnout, z tohohle bludiště bych se nikdy nedostal. Dřív bych narazil na minu než na dveře ven.

Absolutně jsem netušil, co má Shira v plánu. Hodí mě přes palubu? Dodrží naši dohodu? Osvobodí Mayu? Nebo nás oba přenechá osudu?

Utěšoval jsem se myšlenkou, že pokud mě nenechal odstřelit na místě, slib, co mi dal, stále platí. Má nějaký nápad? Přišlo mi, že navzdory svému neochvějnému sebevědomí, si ani on není jistý, jak z téhle situace vybruslit.

Anebo si tady něco namlouvám a Shirův jediný plán je předat císaři moji hlavu na stříbrném podnose jako dar na přivítanou.

Podobné myšlenky mě zaměstnávaly, zatímco jsem kráčel s očima zavázanýma vstříc své nejisté budoucnosti.

Zastavili jsme.

Někdo z vojáků mi sundal pouta, kterými jsem měl zápěstí svázaná za zády. Potom zvedl moji ruku a položil ji na chladnou kovovou tyč.

„Nahoru," vyštěkl mi za zády a dloubl mě mezi lopatky. „A o nic se nepokoušej, jeden chybný pohyb a ustřelím ti hlavu."

Takže žebřík, pochopil jsem a snažil se poslepu nahmatat další příčky. Opatrně jsem lezl nahoru a doufal, že do něčeho nenarazím hlavou.

Muselo to být vysoko. Radši jsem nepřemýšlel nad tím, jak hluboko bych padal, kdyby se mi smekla ruka.

Slabý závan vzduchu mě polechtal na tváři. Okolní zápach se trochu rozvířil a mě došlo, že lezeme ven z tunelů. Přes šátek na očích jsem nic neviděl, ale černočerná tma se přece jen trochu rozbila a okolí se prosvětlilo.

Dva páry rukou mě chytly seshora za paže a vytáhly ven. Čerstvý vzduch mě uhodil do nosu, nohama jsem dopadl na rovný betonový podklad.

Silnice?

Netušil jsem, kde se nacházíme, ale zápach západní Kashimy tady byl cítit o poznání méně. Chvíli se nic nedělo, doléhalo ke mně pouze šumění, dupot, tlumené hlasy a v dálce motory aut.

Znovu mě spoutali, číši ruce se mnou smýkly dopředu a my vyrazili dál. Zvuky motorů sílily, k tomu se přidaly další hlasy a kroky mnoha lidí.

Zaslechl jsem Shirův hlas.

S někým se dohadoval, ale ať jsem napínal uši sebevíc, slova se nedala zachytit.

Hluk v okolí narůstal, těsně kolem nás projelo nákladní auto. Šli jsme tedy po silnici. Byla rovná, bez hrbolů a děr, což mě přivádělo k myšlence, že musíme být v nějaké části města, která neutrpěla naším bombardováním. V hlavě jsem si představoval mapu Kashimy a přemýšlel, kam mě mohli odvést.

Uslyšel jsem zvuk otevíraných vrat. Neviditelné ruce se mě opět chopily a postrkovaly někam kupředu. Šli jsme chodbou, která se kroutila a poté po schodech dolů.

Zatuchlý vzduch naznačoval, že jsme znovu někde pod zemí. Patrně ve sklepení. Zaslechl jsem zvuk klíče v zámku, pak mi někdo sundal pouta a postrčil dovnitř.

Dveře se za mnou zabouchly.

Strhl jsem si šátek, a to, co jsem spatřil, mi vehnalo slzy do očí.

Ze šera malé místnosti na mě udiveně hleděla Maya.

*

Svíral jsem drobnou lékařku v náručí a nechtěl ji za žádných okolností pustit. Už jsem ani nedoufal, že Mayu ještě někdy spatřím živou. Radost nad naším shledáním přehlušila dokonce i myšlenky na naši bezvýchodnou situaci.

Teprve když se Maya vyprostila z mého objetí, mi došlo, že nejsme sami. Našemu vítání s unaveným úsměvem přihlížel velitel Riisen.

„Tairo, co ty tu děláš?" přivítal mě starší muž, když jsme si podali ruce.

Moje kamarádka na mě se slzami v očích hleděla, pro jednou se jí nedostávalo slov.

Oba dva měli zaprášené špinavé uniformy a zahlédl jsem i nějaké šrámy z boje. Ale žili, a to bylo víc, než v co jsem se odvážil doufat.

Zavřeli nás do temné místnosti, v rohu se povalovalo několik prázdných papírových krabic a pár zaprášených přehozů. Zašlý dřez na jedné stěně a malý odtokový kanálek s mřížkou na podlaze pod ním bylo to jediné, co se tady dalo považovat za jakési hygienické zařízení.

„Jak tě sebrali?" zeptal se Riisen.

Pohlédl jsem na něj a rezignovaně pokrčil rameny: „Přišel jsem vás zachránit."

V hlase mi zazněla ironie a já se musel začít smát, když mi došlo, jak dokonale jsem to podělal. Opravdu povedená záchranná akce.

Velitel se navzdory všemu rozesmál se mnou.

Maya se nesmála. Dívala se na nás jako na blázny a pak se na mě utrhla: „Zešílel jsi? To jsi vážně takový pitomec? Jak sis to představoval? Myslel sis, že..."

„Přišel jsi sám?" přerušil ji klidným hlasem Riisen.

„Ne tak úplně."

„A jakého blázna jsi přesvědčil, aby s tebou vyrazil na tuhle sebevražednou misi?" ušklíbla se Maya.

„Shiru."

Maya zmlkla a s Riisenem na mě nechápavě zírali.

Ve zkratce jsem jim vysvětlil situaci.

„Takže tys guvernérovi slíbil, že budeš odboji dělat zvěda? A osvobodil jsi Shiru, aby ti pomohl nás zachránit?" ujasňoval si to Riisen a díval se na mě jako na idiota. Když to takhle řekl, znělo to opravdu absurdně.

„Myslíš, že Shira dodrží svůj slib?" zeptala se Maya, oči se jí rozzářily nově získanou nadějí.

Riisen si jenom odfrkl. Měl vlastní názor na to, jak moc se dá věřit slovu císařova zabijáka. Za daných okolností jsem se mu nedivil.

„Snad," odpověděl jsem vyhýbavě, nechtěl jsem jí tu jedinou naději brát.

„I kdyby nám chtěl pomoct," ozval se postarší velitel, který na Mayiny city velké ohledy nebral, „a po pravdě tomu nevěřím, jak by to udělal? Postaví se sám proti císaři a zbytku jeho armády? Pokusí se nás osvobodit a bude riskovat vlastní krk? A proč? Protože ti to slíbil? Kvůli nějaké osobní cti? O tom vážně pochybuju."

Nechtělo se mi přiznat, že Riisenova argumentace je neprůstřelná. On však neznal našeho bývalého vězně tak dobře jako já. Pokud to bude jen trochu možné, pokusí se nám pomoci. Pevně jsem tomu věřil.

Shirův zásah byl totiž to poslední co stálo mezi námi a popravčí četou.

*

Uběhla asi hodina. Probíral jsem s Mayou a velitelem detaily ohledně místa a způsobu, jak je zajali. Porovnávali jsme si naše poznatky z cesty a přemýšleli, kam nás odvedli.

Shodli jsme se, že základna musí být někde na samém okraji města, patrně severozápadní periferie. Tam se nacházela velká skladiště, stále šla elektřina a tahle čtvrť se také vyhnula našemu bombardování. Takže ideální místo k úkrytu.

Škoda, že tuhle informaci sotva dokážeme dopravit na velitelství odboje.

„Vyslýchali vás?" změnil jsem téma.

„Skoro vůbec," zavrtěla hlavou Maya. „Zdálo se, že ví, co jsme zač. Velitele Riisena poznali s jistotou. Ptali se pouze mě. Asi je překvapila žena v uniformě," usmála se nevesele.

Ano, do císařské armády se tradičně přijímali pouze muži. A panovník sám schopnosti žen podceňoval. Odboj takovou chybu nedělal. Troufal jsem si říct, že to byl jeden z důvodů, proč povstalci ve válce uspěli.

„Cos jim o sobě řekla?"

„Snažil jsem se je přesvědčit, že je to civilistka, která pracuje jako lékař u mé jednotky," vložil se do toho Riisen.

„Velitel si myslel, že by mě díky tomu mohli pustit."

„Předpokládám, že to nefungovalo."

Riisen pokrčil rameny: „Nijak zvlášť, ale uškodit to nemůže."

Chvíli jsme mlčeli.

„Myslíte, že nás popraví?" prolomila ticho Maya.

Vyměnil jsem si pohled s velitelem. Oba jsme dobře věděli, co nás čeká. Pokud se nestane zázrak, během pár hodin všechny zajatce zabijí. Ale mělo smysl Mayu ještě víc děsit?

„Těžko říct, co s námi udělají," odpověděl jsem nakonec vyhýbavě, do očí se jí však nepodíval. Poznala by, že lžu.

Ještě chvíli jsme řešili naše nepříliš růžové vyhlídky, až jsme natolik unavení střídavě usínali na zemi mezi papírovými krabicemi. V místnosti svítila jenom jedna poblikávající žárovka, nikde žádná okna, takže se nedalo říct, kolik může být hodin nebo jak dlouho tady sedíme. Mobil i hodinky mi sebrali stejně jako ostatním.

Mohla být noc, ale spíše ráno druhého dne. Odhadoval jsem i na základě toho, jak mi kručelo v břiše. Do dřezu tekla voda, takže žízní jsme netrpěli, ale od té doby, co nás tady zavřeli, se nikdo neobtěžoval donést nám jídlo. Možná nás tady nechají umřít hlady.

Nebo nechtějí plýtvat jídlem na někoho, kdo stejně skončí s kulkou v hlavě.

Teprve o několik hodin později, když už jsme šilhali hlady, se něco pohnulo. Zaslechl jsem cvaknutí klíče v zámku a dveře se otevřely. Dovnitř se nahrnulo několik vojáků s namířenými zbraněmi.

Tohle je konečná, problesklo mi hlavou.

Pohlédl jsem na Mayu. Podle paniky v její tváři se dalo odhadnout, že došla ke stejnému závěru jako já.

Spoutali nám ruce a vystrčili z místnosti. Ani se neobtěžovali zavázat nám oči. Patrně věděli, že ať venku uvidíme cokoli, už nedostaneme příležitost to komukoli vyzradit.

Vedli nás dlouhou chodbou, pak po schodech nahoru a ven. Konečně jsem měl šanci se trochu podívat po okolí. Vyšli jsme ze dveří velikého domu, který vypadal jako napůl rozbořené obchodní centrum. Vedle něj se nacházela rozlehlá asfaltová plocha, kde parkovala nákladní auta. Další budovy v okolí připomínaly skladiště.

Ne, pořád jsem nerozeznal, kde se nacházíme.

A abych řekl pravdu, bylo mi to jedno. Právě teď jsem měl co dělat, abych potlačil narůstající paniku.

Přiváděli další zajatce. Bylo jich šest a dva z nich jsem osobně znal. Vojáci, co sloužili v mojí jednotce. Překvapeně na mě pohlédli, svého velitele tady nečekali.

V jejich tvářích jsem četl ledový děs a zoufalství. I já měl co dělat, abych se nerozklepal, když nás všech devět nahnali k nejbližší zdi.

Strnule jsem kráčel za Mayou a velitelem Riisenem a navzdory svazujícímu strachu o svůj vlastní život jsem pocítil i trpké zklamání, že jsem je nedokázal zachránit.

Odsouzenci stáli u zdi, poprava mohla začít.