Jeli jsme po potemnělé silnici asi půl hodiny a za tu dobu nás míjela pouze dvě auta. Soustředil jsem se výhradně na řízení a cestu přede mnou, přesto jsem koutkem oka zahlédl trosky budov stojící podél silnice. Jižní část Kashimy nepatřila mezi ty nejvíce zničené, ale i tady byly citelně znát stopy po nedávných bojích.

„Když jsem poprvé přišel do města, bydlel jsem kousek odtud," promluvil najednou Shira, který celou dobu mlčky sledoval ubíhající krajinu za oknem.

„Kolik ti bylo?"

„Šestnáct," odpověděl, aniž by odvrátil pohled od míhajících se obrysu zřícených domů.

„Myslel jsem, žes žil v paláci."

„To až potom, co mě vzali k císařské gardě."

„I můj otec sloužil v císařské gardě. Ještě za starého císaře. Zemřel v bitvě ve Wakase."

Konečně na mě pohlédl.

„To jsi musel být malý, když zemřel."

„Bylo mi osm."

Neřekl na to nic, ale zdálo se, že nad něčím přemýšlí.

„Imara," pronesl to jméno po chvíli a znovu se na mě zadíval. „Synové císařských důstojníků se obvykle nepřidávají k odboji."

Upínal jsem pohled před sebe. Nechtělo se mi mluvit o tom, jak jsem před válkou utekl z domova a připojil se k povstalcům, ani o tom, že pro svoji matku od té doby neexistuji.

„Obvykle ne."

Shira se dál neptal a na dlouhé minuty opět zavládlo ticho, které narušoval jen zvuk motoru. Snažil jsem se pospíchat, ale silnice byla velmi špatná, plná děr, výmolů, někde chyběla úplně. A čím více jsme se přibližovali západnímu výjezdu, tím se mi řídilo hůř. Někde jsem musel zpomalit a jet téměř krokem.

Po chvíli jsem si uvědomil, že Shira se přestal dívat na ubíhající krajinu a místo toho si prohlíží mě. Jeho upřený pohled jsem téměř cítil, zabodával se mi do tváře a studoval každý detail. Ignoroval jsem ho a upínat oči pouze na stále se horšící silnici před námi, ale po nějaké době už to nešlo vydržet.

„Co je?" ohradil jsem se.

„Co myslíš?" zeptal se nevinně.

„Okukuješ mě jako bych byl kus dortu."

„To bude asi tím, že jsem dlouho...," na okamžik se zarazil a pak s úsměvem doplnil, „nic sladkého nejedl."

Nelíbilo se mi, kam tahle konverzace směřuje ani jeho dvojsmyslné narážky. Když mi pak prsty přejel po tváři, ucukl jsem.

Díky tomu jsme skoro sjeli do příkopu. V poslední chvíli jsem auto vyrovnal.

„Nech toho," okřikl jsem ho celý rozhozený. „Snažím se nás nenabourat."

Můj výbuch úplně ignoroval a místo toho se ještě přiblížil. Jeho obličej se najednou objevil těsně vedle mého a než jsem stihl zareagovat, měkké rty se přitiskly k mému krku.

Tentokrát bychom určitě skončili mimo cestu, ale Shirova ruka bleskurychle překryla tu mojí na volantu, a pomohla navést auto zpátky doprostřed silnice.

Mrskl jsem po něm nasupeným pohledem a chtěl mu něco ostrého říct, ale slova se mi zadrhla v krku, když jsem spatřil ty modrošedé oči zastřené touhou.

„Neboj, povedu tě," pousmál se a pohlédl na mě takovým způsobem, že se mi zrychlil dech a horkost nahrnula do tváří.

„Dívej se na cestu," upozornil mě potichu a já neschopný slova obrátil zrak zpátky na silnici.

Shirova pravá ruka na volantu se stále dotýkala té mojí, naše prsty se propletly do sebe. Soustředit se teď na řízení bylo zcela nemožné.

V tom jsem ucítil i jeho druhou ruku, která mi přejela po stehně.

Prudce jsem dupl na brzdu.

Náraz nás oba skoro prohodil předním sklem. Pneumatiky zahvízdaly a auto se zastavilo.

Odstrčil jsem Shirovu dlaň a ostře na něj pohlédl.

„Řekl jsem, abys toho nechal," vpálil jsem mu do tváře, stále ještě vynervovaný z toho našeho skvělého útěku a tohle jeho chování k mému klidu rozhodně nepřispívalo.

„Mayu někde drží a je jenom otázka času, než ji popraví," pokračoval jsem, zatímco Shira mě jen mlčky pozoroval. „Takže buď mi ji pomoz zachránit nebo jdi odsud!"

V tu chvíli se poprvé pohnul. Tak rychle, že jsem to skoro nepostřehl, se ke mně natáhl a políbil. Nejprve jsem ho chtěl odstrčit, dát mu najevo, že nejsem jeho hračka, ale jakmile se naše ústa přimkla k sobě, nešlo to.

Nemohl jsem si pomoct.

Tenhle polibek byl úplně jiný než ty předchozí. Možná proto, že jsme se nenacházeli za zdmi věznice, možná proto, že ani jeden z nás už neměl potřebu držet se zpátky.

Tenhle polibek rozechvěl každou část mého těla a naprosto mě pohltil. Na těch pár okamžiků jsem zapomněl na všechno, na útěk z vězení, na Mayu, na nebezpečí a vnímal pouze Shirovy horké rty.

Byl jsem to já, kdo ho chytil kolem krku a přitáhl ještě blíž k sobě. Já, kdo prohloubil ten polibek a pronikl svým jazykem do jeho úst.

Já, kdo nechtěl přestat.

Každým okamžikem se ten polibek stával intenzivnější, vášnivější a nepodobal se ničemu, co jsem kdy předtím zažil.

Kdykoli mě Shira líbal, bylo v tom něco divokého, něco nebezpečného a já se toho nemohl nabažit.

Když jsme se od sebe konečně odlepili, sotva jsem dokázal popadnout dech. Naše pohledy se setkaly a já spatřil Shirovy planoucí oči. Nedočkavě se natáhl a chtěl mě znovu políbit, ale já sebral veškeré odhodlání a jemně ho zadržel.

„Maya."

Konečně se zdálo, že pochopil, a odtáhl se. Jeho ruce mi sklouzly z tváře a celá moje bytost zaprotestovala nad ztrátou toho doteku.

Na chvíli zavřel oči, ale když je opět otevřel, jeho výraz byl zase klidný a soustředěný.

„Ano, jistě. Maya. Zachráníme ji, jak jsem slíbil. A pak..."

„Pak?"

Shira neodpověděl, naposledy se na mě zadíval a potom obrátil pohled ven z okna.

„Vystup si, dál půjdeme pěšky," řekl a než jsem se stihl pohnout, otevřel dveře a zmizel v okolní noci.

Hodil jsem si batoh se zásobami přes rameno a vyrazil za ním.

*

Procházeli jsme mezi polorozpadlými domy a zničenými silnicemi. Trosky se povalovaly všude a zpomalovaly náš postup. Směr cesty jsem znal jen přibližně a v noci bylo obtížnější se orientovat, přesto mi tahle část města připadala povědomá.

Šli jsme mlčky, okolní hrobové ticho přerušovaly pouze naše kroky a občasné cupitání krys. Dusný vzduch se stával čím dál nedýchatelnější, jak jsme se přibližovali k cíli.

Shira, který šel přede mnou, se najednou zastavil a chvíli se rozhlížel. Pak zabočil k jednomu z poničených domů stojícímu opodál.

Vykopl dveře a vešel dovnitř.

V domě nebylo vidět na krok a silně to tam zapáchalo. Stáhl jsem si batoh ze zad a vyndal baterku. Podél silnice ještě občas svítila nějaká ta pouliční lampa, ale uvnitř budovy nás pohltila neproniknutelná tma.

Rozsvítil jsem a porozhlédl se kolem. Okna v celém domě byla zabedněná a všude se povalovala spousta krabic a barelů. Když jsem nakoukl do několika z nich, objevil jsem staré nefunkční zbraně a nějaké chemikálie. Skoro bych se vsadil, že to tady kdysi sloužilo jako nějaké doupě vzbouřenců. Dál jsem se nerozhlížel a zamířil za svým černovlasým společníkem. Ten zmizel někam po schodech dolů.

V zatuchlém sklepě jsem našel Shiru, který se pokoušel otevřít poklop v podlaze.

„Co děláš?"

„Tady je vstup do tunelů," vysvětlil a dál zápasil se zarezlým poklopem.

„Už tady?"

„Je to zkratka. Ušetří nám to minimálně hodinu cestu. Tak co kdybys mi pomohl?"

Beze slova jsem k němu přistoupil a společnými silami jsme se snažili poklop odsunout. Podle toho, jak se nechtěl pohnout, bych tipoval, že tuhle "zkratku" pěkně dlouho nikdo nepoužíval.

Konečně se nám podařilo šachtu otevřít. Zápach, který se na nás okamžitě vyvalil, mi vehnal slzy do očí.

Tak tohle mi vážně nechybělo. Podíval jsem se do temného otvoru, který vedl neznámo kam. Posvítil jsem dolů a spatřil jen smrdutou vodu a bahno na dně kanálu. Hnusný nakyslý zápach, který jsem si tak dobře zapamatoval už při své první návštěvě, se začal okamžitě dostávat do mého oblečení i vlasů.

„Vítej v západní Kashimě," zašklebil se na mě Shira a bez zaváhání se spustil otvorem dolů do kanálu.

Jo, je skvělý být zpátky, pomyslel jsem si a následoval ho.

*

První, co jsem ucítil, bylo bahno pod nohama a pak neskutečný zápach, který tady dole ještě zesílil. Kužel světla z mojí baterky ozářil smradlavou stoku plnou špinavé vody, bahna a odpadků. Ze stěn a stropu kapal sliz do vodního koryta na podlaze a já radši nezkoumal, co se nachází v té odporně páchnoucí tekutině.

„Pojď," zavelel Shira a sebral z mých prstů baterku. „Drž se hned za mnou. Šlapej tak kam já a ničeho se nedotýkej," upozornil mě a rychlým krokem vyrazil do tmy před námi.

Šel jsem přesně v jeho stopách, jak mi řekl, a nerozhlížel se. Snažil jsem se nedýchat nosem a doufal, že si na ten zápach časem zvyknu. Nebo mi dřív všudypřítomný smrad vypálí všechny čichové buňky.

Tunel se větvil a rozděloval do dalších odboček, ale Shira ani na okamžik nezaváhal, neochvějně nás vedl vpřed. Nevím, jak dlouho jsme takhle šli. Všude panoval naprostý klid, který narušovaly jenom naše kroky a zvuky tekoucí vody. Občas jsem zahlédl nějaké krysy a další tvory, kteří tady dole žili, ale já upínal pohled přímo před sebe na vlající černý kabát a jeho majitele, který mi určoval cestu.

Na jedné křižovatce se Shira poprvé zastavil a zaváhal. Několik okamžiků se rozhlížel po okolních zdech a pak jsem i já spatřil drobné značky vyryté do tvrdého betonu hned vedle levé odbočky.

„Jsme poblíž vaší základny," oznámil mi. „Musíme opatrně."

Přikývl jsem na srozuměnou a zamířil za Shirou, který vyrazil dál temnou stokou. Občas jsem zaslechl hlasy lidí a motory aut. Po povrchu někdo chodil, sem tam projelo auto. Opravdu jsme procházeli pod nějakým obydleným místem. Musela to být základna odboje v západní Kashimě, kterou jsem teprve nedávno opustil.

Šli jsme dalších dvacet minut. Postupně utichaly všechny zvuky z povrchu a nás opět pohltilo nevraživé a dusné ticho podzemní stoky.

Pokračovali jsme stále dál. Jediná jistota na moji temné cestě bylo světlo z Shirovy baterky, které nás vedlo kupředu a odhalovalo další zákruty páchnoucího kanálu.

Po době, která mi přišla nekonečná, se před námi objevily kovové dveře se zrezavělým železným kolem. Tmavovlasý muž přede mnou se zastavil a chvíli si dveře prohlížel. Potom opatrně přejel prsty po drobné značce vyryté do zdi vedle dveří.

„Co se děje?" zajímalo mě, když jsem si všiml, jak váhá.

Shira zamyšleně prohlížel značku a pak se otočil. Kužel světla z baterky mě na okamžik oslepil, než sklonil ruku a světlo zamířilo na rozbahněnou podlahu kanálu.

„Nejsem si jistý, že je bezpečné projít dál," promluvil konečně. „Chodba by měla pokračovat za těmi dveřmi, ale...," odmlčel se a opatrně položil ruku na zašlé panty.

„Existuje jiná cesta?" zeptal jsem se.

„Jenom po povrchu. Museli bychom kolem vaší základny, je riziko, že by nás hlídka objevila."

„Co je za těmi dveřmi?"

„Měl by tam být průchod do severní části stoky, tam někde jsi říkal, že došlo k tomu útoku. Už jsem tudy jednou šel, ale mám pocit, že je něco jinak. Průchod může být zatopený nebo je tam nastražená past. Nášlapná mina nebo jiná výbušnina citlivá na pohyb. Tohle naši často dělají, aby se ujistili, že nepůjdete za nimi."

„Hm, na to si pamatuju," zamumlal jsem si spíš jenom pro sebe. „Co chceš dělat?" dodal jsem hlasitěji.

Shira nerozhodně pohlédl na značku na zdi a pak na silné kovové dveře před ním.

Najednou viditelně ztuhl a natočil hlavu stranou. Za několik vteřin jsem i já zaslechl kroky. Přibližovaly se z chodby za námi. Zadíval jsem se na svého společníka s otázkou v očích.

Teď už ke mně dolehly i hlasy a v ústí chodby se mihly záblesky světel. Shira si přitiskl ukazovák na ústa a gestem naznačil, ať jsem zticha. Pak zhasl baterku a stáhl se co nejvíc do stínu chodby. Zaslechl jsem kovové zasyčení taseného meče.

Následoval jsem jeho příkladu a přitiskl se ke zdi tunelu, zbraň v ruce. Skupina vojáků se přiblížila natolik, že se daly rozeznat jednotlivé postavy. Nebylo jich málo. Třicet, čtyřicet, možná víc. Stále jsem nedokázal říct, ke komu patří.

Jsou to císařovi muži nebo naši vojáci?

A která z těch variant je horší?

Zvládl bych se z toho nějak vymluvit, kdyby patřili k povstalcům? A co udělá Shira, když to budou císařští?

Hlavou mi vířily otázky, v ruce jsem pevně svíral svoji zbraň.

Zatím si nás nevšimli. Ale to nemělo vydržet.

Mířili totiž přímo ke kovovým dveřím, vedle kterých jsme se ukrývali.